„Výstava je hodně o paměti, sedimentech a vrstvách, ale především o čase. O tom, kdy se setkává přítomnost, minulost a možná něco, co nás ještě přesahuje – určité bezčasí,“ říká autor výstavy.

Cyklus Reinterpretace starých mistrů vznikal postupně v průběhu předchozích třiceti let Háblovy tvorby. Jeho přístup není kopií, ale tvůrčím rozhovorem s minulostí, který zachycuje to, co v nás přetrvává napříč staletími – vzpomínku, pohled, symbol.

„Tvůrčí dráha Vincenta van Gogha byla velmi krátká, ale během deseti let dokázal akcelerovat od uhlových kreseb až po dynamické reliéfní malby. A to mě fascinuje,“ říká k tvorbě portrétu.

„Pomíjivost, všichni se s tím musíme porvat, vše je dočasné. Dočasné věci ale mají něco do sebe,“ zmiňuje k cyklu obrazů Reinterpretace starých mistrů malíř.

„Člověk na výstavě přichází do jakési temnoty, ve které jsou jemně nasvícené obrazy v historických rámech, které samy o sobě dotvářejí vizuální stránku příběhu daného obrazu,“ připomíná k výstavě v Toskánském paláci malíř.

Portréty předčasně zemřelých osobností, celkem sto deset tváří, jsou všechny ve stejné velikosti. Cyklus je věnován významným osobnostem.

Součástí cyklu Portréty předčasně zemřelých osobností jsou tváře Franze Kafky, Herberta i Jana Masaryka nebo Jacka Kerouaca. Objevují se i Jiří Ornest, František Halas či Egon Schiele.

„Portréty vznikaly syrovou, akrylovou černobílou technikou, kdy konkrétní tvář opravdu připomíná vybledlou fotografii, ale v některých fázích je dokonce nerozpoznatelná,“ říká Patrik Hábl.