Explozi na čtvrtém bloku elektrárny Černobyl, který měl být odstaven, předcházel běžný test nouzového fungování turbíny. Uskutečnit se měl 25. dubna 1986, začal ale 26. dubna v 01:23. Osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. (Archivní fotografie černobylské elektrárny, pořízená několik dní po největším jaderném neštěstí na světě.)

Reaktor dál běžel, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Výkon reaktoru začal prudce růst, což nevydržely palivové články a praskly. Jejich úlomky spadly do chladící vody, která se přeměnila v páru. Výbuch páry zvedl tisícitunové víko reaktoru a asi minutu po zahájení testu nastala první exploze. (Dekontaminace areálu jaderné elektrárny v Černobylu.)

Z reaktoru začala unikat radioaktivita, dovnitř vnikal a začal hořet grafit. Kov palivových trubek reagoval s vodou a vzniklý vodík způsobil druhou explozi. (Likvidátoři černobylské havárie.)

Dopady havárie ještě zhoršilo nekompetentní místní vedení a nedostatek náležitého vybavení. Až na dva měly všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru limit 3,6 R/h, skutečná úroveň však byla v některých oblastech více než 20 000 R/h. Většina směny zůstala v elektrárně až do rána a snažila se do reaktoru čerpat vodu. Nikdo z nich nenosil ochranný oblek, většina během tří týdnů zemřela na nemoc z ozáření.

Sdělovací prostředky havárii prezentovaly v duchu oficiálních sovětských zpráv jako běžnou poruchu a o radiaci se mluvilo neurčitě. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, tak pocházejí ze Švédska. Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit požár. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Ohně mimo reaktor byly uhašeny v pět hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. (Pripjať na Ukrajině, 20. října 1992.)

Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. Poté, co byl konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, přiznal zničení reaktoru a přikázal evakuaci města Pripjať s 50 tisíci obyvateli, které se nacházelo tři kilometry od elektrárny. Evakuováni byli během 36 hodin po katastrofě. (Pripjať, 20. října 1992.)

Z vrtulníků bylo na reaktor celkem svrženo 40 tun karbidu boru (karbidu čtyřboru B4C), 800 tun dolomitu, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. (Dekontaminační jednotky na cestě k místu havárie jaderné elektrárny v Černobylu.)

Do záchranných akcí a likvidace škod se zapojilo mnoho dálkově ovládaných přístrojů. Dálkové ovládání ovšem nefungovalo nebo zlobilo kvůli vysoké radiaci. Největší podíl na dekontaminaci oblasti tak měla lidská práce.

Nejvyšším dávkám radiace bylo vystaveno asi 200 tisíc likvidátorů - záchranářů, vojáků a horníků. Ukrajinská agentura Unian v roce 2016 u příležitosti 30. výročí havárie uvedla, že v důsledku katastrofy zahynulo 167 653 lidí, z nich 2929 se bezprostředně účastnilo likvidace následků ve zničeném provozu. (Osmnáctiměsíční Katja trpící leukémií v hematologickém centru v Minsku. Zemřela v srpnu 1995.)

Silné radiaci bylo vystaveno i 116 tisíc evakuovaných z uzavřené zóny a dalších 270 tisíc osob žijících v kontaminovaných oblastech. Celkem tedy přibližně 600 tisíc. Za postižené pak bylo označeno pět až sedm milionů lidí v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Na množství obětí černobylské havárie se odborníci dodnes neshodují. (Katja trpící leukémií v Minsku, zemřela v srpnu 1995.)

Kontaminováno bylo v Evropě více než 200 tisíc kilometrů čtverečních, z toho tři čtvrtiny v Bělorusku, které zasáhlo 70 procent radioaktivního spadu, Rusku a na Ukrajině. (Radiologické vyšetření ryb, 1986.)

V těchto třech státech bylo celkem 784 320 hektarů zemědělské půdy vyjmuto z užívání a byla zastavena těžba dřeva na 694 200 hektarech lesů. Vítr zavál radioaktivní spad i do dalších zemí Evropy. V první vlně bylo nejhůře postiženo Bělorusko, dále Baltské moře, Švédsko, Finsko, Rusko a Ukrajina. (30. dubna 1986.)

Ve druhé vlně zavál vítr radioaktivní spad do Polska, Československa, Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, zemí Beneluxu a Dánska. Třetí vlna spadla na Rumunsko, Bulharsko a bývalou Jugoslávii. (Osmiletá Saša a devítiletý Dmitrij trpící leukémií v nemocnici v Brovary na Ukrajině, 1995.)

Budování Pripjati oficiálně započalo 4. února 1970. Město mělo sloužit jakožto sídliště pro přibližně 50 tisíc lidí, převážně pracovníků elektrárny a jejich rodin. (Vstupní nápis města Pripjať, 26. března 2026.)

Jednalo se o „město mladých“ – pracovníků jaderné elektrárny. Věkový průměr nedosahoval ani 30 let. (Interiér opuštěné školy v uzavřené zóně, 26. března 2026.)

Šlo převážně o technické inženýry a jaderné vědce pro novou elektrárnu, kteří sem přišli kvůli vyšším platům a rychlejší možnosti získat vlastní byt i auto, než bylo tehdy obvyklé. (Palác kultury v Pripjati, 26. března 2026.)

27. dubna 1986, den po havárii jaderné elektrárny, byla celá Pripjať evakuována. Opuštěné město se nachází uvnitř uzavřené zóny. (Detail sovětské mozaiky v paláci kultury v Pripjati, 26. března 2026.)

Uvnitř budov zůstaly věci tak, jak je zde obyvatelé zanechali. (Palác kultury v Pripjati, 26. března 2026.)

Řada obyvatel města zemřela na nemoci z ozáření, ostatní byli přestěhováni zejména do Kyjeva a Slavutiče, města vybudovaného pro obyvatele Pripjati asi 50 kilometrů od elektrárny. (Ruské kolo v samém srdci opuštěného města, 26. března 2026.)

Budova čtvrtého bloku rozmetaná explozí byla nejprve zalita do takzvaného sarkofágu, ten byl v roce 2016 nahrazen novým, mnohem trvanlivějším a těsnějším krytem s cílem zabránit úniku radioaktivních látek. (Sarkofág zakrývající reaktor v černobylské jaderné elektrárně, poškozený ruským dronem v roce 2025, vyfoceno 26. března 2026.)

Obří kryt, známý pod zkratkou NSC (nové bezpečnostní pouzdro), stál 1,5 miliardy eur (přes 40 miliard korun) a má mít životnost sto let - po tuto dobu má bránit úniku radioaktivity. Na financování se podílelo 45 zemí, včetně Česka. (Pripjať, 26. března 2026.)

Loni v únoru zasáhl objekt, který Ukrajina identifikovala jako ruský útočný dron dlouhého doletu. Stroj prorazil radiační ochranný štít. Kreml popřel podíl s tím, že ruské síly neútočí na jadernou infrastrukturu, a tvrdil, že Ukrajina útok pravděpodobně sama zinscenovala jako „provokaci“. (Zástupci organizace Greenpeace a médií, oblečeni v ochranných oděvech, v řídicí místnosti zničeného 4. bloku jaderné elektrárny v Černobylu, 9. dubna.)

Evropská banka pro obnovu a rozvoj odhadla, že oprava škod bude stát nejméně 500 milionů eur (více než 12 miliard Kč) a že bez takové opravy začne do čtyř let „nezvratná koroze“ ocelové konstrukce. (Oleksandr Skomarochov, zástupce technického ředitele jaderné elektrárny v Černobylu pro nakládání s radioaktivním odpadem, telefonuje 9. dubna 2026 v dispečinku již nefunkčního reaktoru č. 3 černobylské jaderné elektrárny.)

Okolí Pripjati je stále silně zamořené, v dnešní době především cesiem, a bude muset uplynout nejméně 22 tisíc let od havárie, než dojde k poklesu radioaktivity na úroveň, která je pro lidský organismus únosná. (Palác kultury v Pripjati, 26. března 2026.)

Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije několik stovek lidí, kteří se dobrovolně vrátili. (Úřad města Pripjať, 26. března 2026.)

Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci, pracovníci elektrárny a exkurze. Poslední funkční reaktor elektrárny byl odstaven v roce 2000. (Pripjať, 26. března 2026.)

V okolních lesích žije k překvapení vědců divoká zvěř - vlci, zubři, lišky, kanci a ptáci. Ukrajinská média nedávno informovala o tom, že v uzavřené zóně kolem elektrárny lidé spatřili vzácného koně Převalského. (Radarová stanice Duga z dob Sovětského svazu, obklopená okolními lesy postiženými lesními požáry, 26. března 2026.)