Příroda si vždycky najde cestu, jak se prosadit.
46/47
Varoša byla až do roku 1974 výstavním místem kyperského ostrova. Pětihvězdičkové hotely nabízely ubytování bohatým hostům a luxusní podniky se předháněly, kdo si u nich koupí značkové zboží.
Město nabízelo vše potřebné pro spokojený život, třeba banky…
... luxusní parfémy, …
... rozličné služby, …
... noviny, tabák a časopisy, …
... večerní pobavení při diskotékové hudbě, …
... ranní zpověď v kostele, …
... vyřízení administrativních věcí na úřadech, …
... i možnost odletět do světa za prací či na dovolenou.
Až do roku 1974 žilo ve čtvrti, která je předměstím starobylého města Famagusta, zhruba 40 000 obyvatel, většinou kyperských Řeků. Ti museli po invazi tureckých vojsk v roce 1974 město ze dne na den opustit.
Většina obyvatel si myslela, že se konflikt, vyvolaný původně snahou nacionalistických kyperských Řeků připojit Kypr převratem k Řecku, podaří urovnat a oni se brzy do svých domovů vrátí. To se však nestalo.
V budovách je tak dodnes možné vidět vše, co jejich obyvatelé v místě před 50 lety ve spěchu zanechali.
Výstavní autosalon automobilky Toyota dokonce od té doby „nabízel“ v budově své vozy imaginárním kupcům, kteří do showroomu desítky let nezavítali.
Situace ve Varoše je velmi složitá. Letovisko je od roku 1974 pod tureckou „kontrolou“ jako součást samozvané Severokyperské republiky. Podle rezoluce OSN z roku 1984 patří místní nemovitosti kyperským Řekům žijícím v mezinárodně uznávané Kyperské republice (je součástí EU) a nikdo je nesmí bez jejich souhlasu užívat a jen oni se do nich mohou vrátit.
„Některé pozemky patří dokonce Britům, kteří měli Varošu jako kolonii až do roku 1960,“ říká taxikář Mikail Tumurlenk, který mě dovezl z Nikósie (hlavní město Kypru) na prohlídku Varoši. Na obrázku je poštovní schránka s iniciály GR (George Royal) odkazující na vládu britského krále Jiřího.
Nárok na nemovitosti ve Varoše si však dělají i muslimové pod hlavičkou organizace Evkaf, která tvrdí, že nemovitosti patří ve skutečnosti potomkům muslimů, kteří dobyli území v roce 1571 (Varoše říkají Maraş). Turecko tento výklad podporuje, ačkoliv Britové zaplatili původním obyvatelům kompenzaci za „vyvlastnění“, a řečtí Kypřané tak považují tento výklad za absurdní.
Dnes je tak velmi těžké rozhodnout, co dělat se zmrazeným územím dál, aby se znovu nevyhrotily konflikty, které nejsou ani po 50 letech zahojeny. Ostrov je od roku 1974 rozdělen na dvě části, a ačkoliv původní obyvatelé Kypru byli schopni žít v souladu s různými náboženstvími, dnes žijí na severu především muslimové a v jižní části křesťané. Ti se mnohdy do okupované části ostrova nechtějí jet ani podívat, aby nemuseli své doklady předkládat turecké hraniční kontrole.
Na situaci ve Varoše dohlížejí také mírové síly OSN. Zde je zastupují slovenské ozbrojené složky.
Politické pře a dlouhotrvající pat tak mají jediný faktický důsledek - Varošu si postupně zabrala příroda.
Je jí jedno, co kdo říká, důležité pro ni je, že má prostor se rozvinout, a tak to úspěšně dělá.
V roce 2014 nařídil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby Turecko odškodnilo kyperské Řeky za nucené vysídlení, vyvlastňování a diskriminaci po turecké invazi.
Speciální komise tak zkoumá jednotlivé dokumenty a snaží se patovou situaci řešit tam, kde k tomu je vůle z obou stran (turečtí Kypřané mají zájem podnik koupit a řecký Kypřan je ochoten o tom s nimi mluvit) a kde lze jednoznačně prokázat vlastnictví konkrétní nemovitosti.
Loni se tak například původní řecký majitel hotelů Cleo a Aegean dohodl s tureckým byznysmenem na prodeji svých nemovitostí ve Varoše. Nový vlastník hodlá hotely zprovoznit v roce 2025. (na obrázku je jiný hotel)
Na využívání města začala „násilím“ tlačit turecká vláda, která navzdory protestům řeckých Kypřanu rozhodla o zpřístupnění několika ulic veřejnosti v roce 2020.
Ulice nově vybetonovala, vytyčila na nich pruhy pro pěší i cyklisty a vybavila je veřejným osvětlením.
Dodala i kontejnery na odpadky.
Počet míst, která mohou turisté navštívit, se od té doby neustále rozšiřuje.
Turisté si mohou zarezervovat prohlídku města s průvodcem za 77 dolarů (cca 1800 Kč)
Nebo si pronajmout kolo, koloběžku či menší vozítko a vyrazit do opuštěné čtvrti na vlastní pěst.
Koloběžka je vyjde na 300 tureckých lir (cca 220 Kč), vozítko na 500 lir (cca 366 Kč).
Lidé mohou pozorovat „město duchů“, jak se Varoše přezdívá, ze zpřístupněných ulic a chodníků, na pozemky a do budov však chodit nesmí.
Od října 2020, kdy byla Varoša otevřena veřejnosti, až do konce roku 2021 navštívilo město podle Turků 400 000 návštěvníků, v průměru téměř tisíc denně.
Když turecká vláda otevřela ve Varoše několik pláží, turistický provoz začal stoupat.
„Zájem se stále zvyšuje. Denně tu projdou tisícovky lidí. Když je hezké počasí, tak to je ještě víc. Zhruba polovina návštěvníků jsou místní a polovina cizinci,“ říká zaměstnankyně infostánku.
Její odhad koresponduje i s čistě laickým pozorování turistického ruchu. Za zhruba dvě hodiny procházky rozpadajícím se městem jsem v deštivém únorovém dni potkala nižší stovky turistů.
Všichni žasnou nad tím, jak „málo“ stačí k tomu, aby prosperující město ztratilo svůj lesk.
Přišlo o svůj byznys.
Příroda si vždycky najde cestu, jak se prosadit.
Byznys to umí také, když dostane prostor… SZ Byznys oslovily kyperské i turecké zastoupení v Česku, aby se vyjádřila k dalšímu rozvoji Varoši. Ani od jednoho redakce nedostala odpověď.
46/47