Na rozlehlé, sluncem rozpálené pláni v Džibutsku podnikly desítky mužů několikadenní cestu domů poté, co se jim nepodařilo překonat jednu z nejnebezpečnějších migračních tras na světě vedoucí z Afriky do oblasti Perského zálivu. (Etiopští migranti v odlehlé pouštní oblasti během návratu z neúspěšné cesty do Jemenu, poblíž džibutského Obocku, 12. dubna 2026.)

Byli vyhublí, někteří nejedli několik dní. Teploty v džibutské dubnové „zimě“ stále dosahují 35 stupňů Celsia, občasný stín v oblasti poskytuje jen pár uschlých akácií. (Lodě zabavené pašerákům, kteří se pokoušeli převézt migranty do Jemenu, 12. dubna na stanici pobřežní stráže v Khor Angaru.)

Jemal Ibrahim Hassan doufal, že najde práci v jedné z bohatých monarchií Perského zálivu, a proto se vydal z Džibutska do Jemenu přes úzký, ale smrtící průliv Báb-al-Mandab. (Migranti z Etiopie v Džibutsku, 12. dubna.)

Stejně jako drtivá většina migrantů na trase pochází Hassan ze sousední Etiopie, země se 130 miliony obyvatel, sužované chudobou a četnými ozbrojenými konflikty. (Neoznačené hroby migrantů na hřbitově v Obocku, 12. dubna.)

„Neměli jsme kde v klidu zůstat,“ svěřil se pětadvacetiletý bývalý farmář, když se s ním reportéři agentury AFP setkali v severním Džibutsku. Šel pěšky 15 dní, ušel asi 550 kilometrů s „oteklými a puchýřovitými“ chodidly, než nastoupil na přeplněnou loď. Tu však zastavila pobřežní stráž a on skončil v jemenském zadržovacím centru. (Migranti se shromáždili u studny v Obocku, 12. dubna).

„Nebylo tam žádné jídlo, nic. Zůstali jsme tam osm dní a pak nás přivezli zpátky,“ řekl. (Migranti, z nichž většina pochází z Etiopie, hrají volejbal, zatímco čekají na návrat do svých zemí v asistenčním centru Mezinárodní organizace pro migraci v džibutském Obocku, 12. dubna.)

Každoročně se na tuto migrační trasu vydávají desítky tisíc lidí, odhaduje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Většina z nich vyplouvá právě z Džibutska, které leží v nejbližším bodě pouhých 30 kilometrů od Jemenu. (Členové IOM pomáhají vyčerpanému etiopskému migrantovi v odlehlé pouštní oblasti Džibutska, 12. dubna.)

V roce 2025 zemřelo nebo zmizelo na této trase více než 900 lidí. Podle IOM se jednalo o nejtragičtější rok v historii. (Oběd pro migranty, kteří čekají na návrat do Etiopie, 12. dubna.)

Na palubě jedné z lodí byla i dvacetiletá Zinab Gebrekristos, která uprchla z Tigraje, oblasti, která v roce 2022 prošla krvavou válkou. Pašerákovi zaplatila 50 000 birrů (6 600 Kč), což je v zemi, kde 40 procent obyvatel žije pod hranicí chudoby, obrovská částka. Cestou ji okradli o peníze a telefon, poté musela tři dny čekat na pobřeží vyprahlého Džibutska bez jídla a vody.

Večer 24. března pašeráci nacpali 320 lidí na malou loď, která se rychle začala potápět. „Mnoho lidí zemřelo přímo před našima očima, přátelé i členové rodiny,“ řekla Zinab v centru IOM v Obocku. „Ani si nevzpomínám, jak se mi podařilo dostat se pryč.“ (Velitel pobřežní stráže Ismail Hassan Dirieh u jedné z lodí zabavených pašerákům, 12. dubna.)

Na pláži Gehere, která slouží jako obvyklé výchozí místo pro plavby do Jemenu, je písek posetý oblečením, žabkami a botami. (Člen Mezinárodní organizace pro migraci prohlíží opuštěný vrak lodi, která se převrhla při pokusu o přepravu migrantů do Jemenu na pláži Gehere, 12. dubna 2026.)

Vedoucí kanceláře IOM v Obocku Youssouf Moussa Mohamed ukázal na dva hromadné hroby na pláži a uvedl, že v okolí se nacházejí i další. „V okolí je pohřbeno více než 200 těl,“ řekl. (Hromadné hroby migrantů, kteří zahynuli při pokusu o překročení hranice do Jemenu, nedaleko Obocku, 12. dubna.)

Asi 98 procent migrantů, s nimiž se Youssouf setkává, jsou Etiopané. Většina z nich tak pochází z vnitrozemské země a před pokusem o přeplavení nikdy moře ani neviděla. (Nezletilí, kteří bez doprovodu absolvovali náročnou trasu, čekají na návrat do Etiopie. Na snímku si kreslí v prostoru přizpůsobeném dětem v asistenčním centru IOM v Obocku, 13. dubna 2026.)

Džibutská pobřežní stráž zintenzivnila hlídky proti pašerákům, kteří jsou většinou Jemenci. Denně přijde do Obocku 200 až 300 migrantů, pobřežní stráž a IOM si s takovým množstvím už neví rady. „Každý rok je smrtelnější než ten předchozí,“ řekl Youssouf. „A nevíme, jak dlouho to bude pokračovat.“

Genet Gebremeskel Gebremariam (30) nedokázala uživit své čtyři děti, jako zemědělská dělnice vydělávala v Tigraji 1 až 2 dolary denně. Rozhodla se tedy odejít a spolu s desítkami dalších lidí překonala pěšky poušť a skalnaté útesy. (Etiopští migranti čekající na návrat do Etiopie ve společenské místnosti v asistenčním centru Mezinárodní organizace pro migraci v Obocku, 13. dubna.)

„Nikdo nezvedá ty, kteří jsou unavení nebo upadnou; nechávají je za sebou. Byli jsme nuceni pochodovat jako vojáci, zatímco nás zezadu bili holemi. Mnoho žen zesláblo žízní a hladem a zůstalo ležet v poušti,“ řekla Genet.

Bylo to na ni příliš a rozhodla se vrátit. Ostatní jsou většinou příliš zoufalí na to, aby to vzdali.