Kanadská dirigentka a sopranistka Barbara Hannigan se tento týden počtvrté a naposledy představila publiku letošního ročníku festivalu Pražské jaro.

S Českou filharmonií provedla v Rudolfinu program plný kontrastů, který po skladbách vizionáře Charlese Ivese, zástupce klasicismu Josepha Haydna, autora atonální hudby Arnolda Schönberga a muzikálového hitmakera Georga Gershwina završila vlastním zpěvem nejznámějších Gershwinových melodií.

Rezidenční umělkyně festivalu koncert sama dirigovala a odzpívala, což doprovodila živelným, divácky atraktivním způsobem řízení orchestru.

Expresivním zpěvem písní I Got Rhythm a Embraceable You ve vlastním aranžmá, do které jako pěvecký sbor překvapivě zapojila i hudebníky, nakonec zvedla posluchače ze sedadel.

Držitelka ceny Grammy i dalších prestižních ocenění Barbara Hannigan spolupracuje s předními světovými orchestry i dirigenty. Její projekty přesahují běžnou koncertní praxi.

Je mimo jiné hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru a letos na podzim se stane šéfdirigentkou Islandského symfonického orchestru.

V rámci Pražského jara vystoupila nejprve v komorním recitálu s francouzským klavíristou Bertrandem Chamayou.

S ním uvedla 20. května skladby Oliviera Messiaena, Alexandra Nikolajeviče Skrjabina a Johna Zorna.

Následoval koncert se smyčcovým kvartetem Belcea Quartet.

I ten se konal v Rudolfinu, na programu byly kompozice Antona Weberna, Wolfganga Amadea Mozarta, Paula Hindemitha a Arnolda Schönberga.

Zpěvačka v Praze dále vedla masterclass neboli mistrovskou lekci pro studenty zpěvu.

Českou filharmonii pak Barbara Hannigan poprvé dirigovala už v úterý 26. května.

Hlavním bodem programu byla česká premiéra její vlastní adaptace opery Francise Poulenca Lidský hlas s živou videoprojekcí.

Lidský hlas sleduje příběh osamělé, zoufalé, psychicky vyčerpané ženy, která si volá s milencem.

Posluchač neslyší, co říká muž na druhé straně sluchátka, a tak ani s jistotou nelze říct, jestli si hrdinka celý rozhovor nevymýšlí.

S touto možností pracovala i Barbara Hannigan ve svém fascinujícím multimediálním pojetí, při němž ji na pódiu snímaly tři kamery.

Kanaďanka hrála, zpívala a dirigovala s životním nasazením.

Když v závěru čtyřikrát bolestné zvolala „Je t’aime“ a Poulencova partitura se blížila k finiši, každý v sále věděl, že zažil něco neopakovatelného.