Monumentální betonová plastika Rovnováha od akademického sochaře Josefa Klimeše zdobila Barrandovský most od roku 1990. Nacházela se u nájezdu na most nad ulicí Na Mlejnku. Snímek vznikl těsně po dokončení plastiky.

Dílo s rozpětím 15 metrů a výškou šesti metrů stojí na základně o ploše jen nepatrně přesahující jeden metr čtvereční. Právě tento zdánlivý paradox – obrovská hmota spočívající na minimálním soklu – se stal hlavním motivem celé sochy.

Barrandovský most měl původně nést jméno Antonína Zápotockého a jeho dominantou měla být monumentální figurální socha tehdejšího prezidenta.

Díky architektovi Karlu Filsakovi však nakonec zvítězila svobodnější umělecká koncepce, jež prosadila místo ideologického pomníku abstraktní dílo Josefa Klimeše, které se vztahuje k samotné podstatě stavby. Snímek zachycuje lití betonu potřebného k vytvoření plastiky.

„Ti architekti mi říkali, že nejtěžší u toho mostu je, aby unesl sám sebe. Ať po něm jede cokoliv – tanky, náklaďáky, to je bezvýznamné, poněvadž hmota toho mostu je tak mohutná, že je nutné, aby se ty oblouky samy unesly. Takže já jsem měl dojem, že je to taková rovnováha hmoty,“ uvádí se na webu Josefa Klimeše.

Model sochy vznikl nejprve v hlíně a následně v sádře v měřítku přibližně jednoho metru. Zvětšit ji poté patnáctkrát představovalo mimořádnou technickou výzvu.

Zatímco inženýři si lámali s tímto úkolem hlavu a navrhovali využití počítačových výpočtů, Klimeš zvolil vlastní metodu založenou na zkušenostech, intuici, prostorových řezech a křivkách.

Dalším zádrhelem během realizace bylo nestabilní písčité podloží. Aby mohla být socha vůbec ukotvena, musela se vyvrtat díra přibližně 80 metrů hluboká o průměru jednoho metru. Teprve na pevné skále mohl být vyroben nosný pilíř.

Dalším náročný úkolem byla samotná betonáž. Do obrovské dřevěné formy přijížděly lít beton desítky domíchávačů, tlak během tohoto momentu byl ve spodní části konstrukce enormní. Inženýři, tesaři a svářeči připravili masivní dřevěnou formu, kterou bylo nutné zpevnit dubovými pražci a ukotvit k zemi, jinak hrozilo, že by ji tekoucí beton roztrhl nebo nadzvedl.

Po měsíci tuhnutí následovalo napjaté odbednění. Ukázalo se, že celý proces proběhl bez jediné deformace.

Socha těsně po dokončení, 1990.

Socha těsně po dokončení, 1990.

Podle Josefa Klimeše byla realizace Rovnováhy výsledkem jedinečné spolupráce architektů, inženýrů, řemeslníků, ale i odvahy investovat do veřejného umění.

Podle autora by dnes podobně velkorysý projekt jen obtížně hledal podporu. A to nejen kvůli finanční náročnosti, ale také kvůli složitým schvalovacím procesům a obavám. Torzo a modely Rovnováhy na výstavě v Nové síni v Praze, 80. léta.

Josef Klimeš patří k významným českým sochařům druhé poloviny 20. století. Narodil se 15. ledna 1928 v Měříně na Vysočině. Po studiu dějin umění a estetiky na Karlově univerzitě nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval v ateliéru Jana Laudy. Už v roce 1958 se podílel na úspěšné československé expozici na světové výstavě Expo v Bruselu, kde získal prestižní medaili Grand Prix. Od 60. let vytvořil desítky monumentálních plastik, které se staly součástí veřejného prostoru v českých i moravských městech. V letech 1994–1997 působil jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT a od roku 1991 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Zemřel 12. ledna 2018 v Praze.