Amarbayasgalant ukrytý v severních horách, které nás ani po dvou měsících v pláních nepřestávají překvapovat takovou prostou věcí, jako jsou stromy, které místy dokonce vypadají jako lesy.
6/42
Žlutý cirkus míří po čtyřech měsících na cestě k velkému finále! Dokázali plovoucím autem ujet přes 17 tisíc kilometrů.
Dokázali přejet hory, přeplout poušť, ztratit se v nekonečné divočině Mongolska a opět ukázat, že když se chce, tak to jde!
Protože dobrodružství jde najít jen tam, kde je naděje na neúspěch.
Ale je čas dojet do cíle. Jenže kde je vlastně ten cíl?
Asfalt zase zmizel a my skáčeme přes vymletá koryta potoků, hluboké jámy a úbočí kopců. Až se před námi otevře nádherný výhled. Na zelené pláni červeně září nejzachovalejší klášter v Mongolsku.
Amarbayasgalant ukrytý v severních horách, které nás ani po dvou měsících v pláních nepřestávají překvapovat takovou prostou věcí, jako jsou stromy, které místy dokonce vypadají jako lesy.
Amarbayasgalant je jeden z mála klášterů, které přežily stalinistické ničení ve třicátých letech.
Měl štěstí, že jej nevyhodili do vzduchu, často i s mnichy uvnitř, jako se to stalo se stovkami jiných.
Přesto z kláštera přežilo jen nejužší jádro, drtivá většina staveb byla zničena, stejně jako se ztratila většina jeho vybavení.
Statisíce buddhistických artefaktů včetně obrovské, 26 metrů vysoké sochy z ulánbátarského klášteru Gandan bylo vyrabováno a odvezeno do SSSR na roztavení.
Smutné je, že po pádu totalitního režimu na začátku devadesátých let se místa zničených chrámů stala obětí dalšího rabování, kdy byly ze země vykopávány památky, které tam přežily nadvládu Sovětů, a mizely ve sbírkách po celém světě.
Na Amarbayasgalantu není destrukce na první pohled vidět, byl, stejně jako hrstka další klášterů, které přežily, většinou jako skladiště a průmyslové prostory, obnoven hned na začátku devadesátých let a roku 1992 se vrátili mniši.
Ovšem háky na stěnách, které kdysi držely mohutné sochy, jsou památkou připomínající zkázu. Stejně jako zbytky zdí, mezi kterými si stavíme stany, zatímco kolem dupou stáda koní.
Mongolské noci jsou pořád chladnější a chladnější a hvězdné nebe stále krásnější a krásnější.
Ale když musí člověk v noci vylézt ze stanu, aby ho viděl, je mu už opravdu chladno.
Je polovina září a mongolská zima se blíží.
Když ráno oklepáváme ze stanů námrazu a vaříme si čaj, zatímco s plachtami lomcuje ledový vítr, říkáme si, že už je čas.
Jsme na cestě čtyři měsíce a ujeli jsme mnohem více kilometrů, než jsme vůbec čekali.
Na tachometru se jich protočilo už 17 tisíc a pořád přibývají další.
Na našich hrdinských žábách je to znát. Kakofonie zvuků, které vydávají, je stále pestřejší.
Nevíme, který kilometr může být tím posledním. Je čas. Je čas zamířit do cíle. Jen jej musíme napřed najít.
Nad našimi hlavami září největší kůň na světě. Obrovská 40metrová socha Čingischána, největší jezdecká socha na světě.
Pýcha Mongolska! Na svého dobyvatele jsou tady náležitě pyšní. Asi jako my na naše husity, kdy naše socha Jana Žižky svého času držela stejný primát.
A tak, zatímco okolní země vidí Čingischána jako postavu minimálně kontroverzní, často spíše zápornou - ono se tomu u člověka, jehož činy vedly ke smrti 35 milionů lidí, nelze divit -, v Mongolsku je modlou.
Jeho obrovskou nerezovou sochu postavili v roce 2006 a stejně jako další postsovětské státy regionu si na svých kočovných předcích staví národní identitu.
Stejně jako my na husitech během národního obrození.
Už zbývá jen nějakých 40 kilometrů, už se vidíme ve městě, už vyhlížíme to "naše" místo, když se z převodovky Vegu ozve podivný zvuk. Načež motor chcípne a auto se nechce hnout z místa. Převodovka je úplně zablokovaná.
Přivazujeme páku zadního náhonu, která to podle všeho všechno způsobila, kurtou, aby se nemohla hnout, a jedeme. Jedeme najít cíl naší cesty! A pak najednou, nad řekou sevřenou mezi městem a skálou, na útesu čnícím proti chladicím věžím elektrárny, pod zapadajícím sluncem stojí ovoo. Hromádka kamení pozlacená posledními paprsky posledního dne naší cesty. Místo, kde se "naše" Mongolsko potkává se svým hlavním městem. A my zastavujeme. To je náš cíl.
A tady to končí. Koupeme se v zářijovém slunci mongolského babího léta, uvazujeme na ovoo nebesky modrý šátek, jak se ve zdejších krajích sluší, a necháváme tam malý dřevěný model naší žluté žáby. Jako poděkování všem bohům, že jsme se dostali až sem!
6/42