Josef Koudelka, známý hlavně svými fotografiemi invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa ze srpna 1968, vystavuje v pražském Uměleckoprůmyslovém museu cyklus Ruiny.

Snímky pořizoval ve více než dvou stech archeologických lokací v oblasti Středozemí. Například řecké Delfy (na fotografii) zaznamenal v roce 1991.

Mezi lety 1991 až 2017 cestoval do zemí, jako je Libanon, Libye, Itálie, Chorvatsko, Alžírsko, Bulharsko nebo Jordánsko. Tato fotografie pochází z Ammánu v roce 2012.

"Když jsem tu mapu viděl, nechtělo se mi ani věřit, že jsem tam všude byl," říká Koudelka.

"Je vidět, že dokud jsem mohl chodit, tak jsem chodil," dodává šestaosmdesátiletý muž, který se dnes již pohybuje o holi.

Velkoformátové černobílé fotografie ze souboru Ruiny zachycují pozůstatky antických divadel, chrámů, agor či sloupů sesypaných jako domino na jednotlivé dílky.

...

V centrální částí výstavních sálů se nacházejí také nízké černé panely s menšími formáty. Zdánlivě nahodilým rozmístěním připomínají právě kameny ruin "rozsypané" v krajině.

Josef Koudelka: Řecko, Athény, 1994.

Autor svým posledním dokončeným cyklem upozorňuje mimo jiné na to, že ruiny jsou minulost i budoucnost a vše, co se nachází kolem nás, se jednou rozpadne podobně jako antické chrámy.

Zdůrazňuje i civilizační rozměr antických staveb: že nejsou pouze památkami, ale také reliktem někdejších mocenských ambic vládců a tvrdé práce obyčejných lidí. Fotografie pochází z libyjské Kyrény z roku 2009.

Koudelka cyklus vystavil již roku 2020 v Paříži. Fotografie ale zůstanou v Praze. Autor je spolu s celkem 2500 pozitivy věnoval právě Uměleckoprůmyslovému museu. Instituce s ním zároveň podepsala darovací smlouvu na celý fond negativů.

Koudelka si tak chce pojistit, že s jeho dílem bude řádně nakládáno i po jeho smrti. Z toho důvodu založil i nadaci Josef Koudelka Foundation. "Měla by dohlédnout na mé dílo a na to, aby bylo používáno správně. V průběhu let také budou vznikat nová muzea a nadace by se měla postarat o to, aby se do nich mé fotografie dostaly," vysvětluje.

"V mém archivu je spousta věcí, které budou mít v budoucnu ještě větší důležitost. Musíte myslet na to, že cokoliv tady necháte, může být použito," přemýšlí.

Josef Koudelka: Itálie, Řím, 2000.

"Chtěl jsem, aby existovalo místo, kam člověk může přijít, když chce vidět nějakou mou fotografii. A aby můj archiv někdo nerozkradl nebo nezničil. Další důvod je, že jsem se v téhle zemi narodil a myslím, že je zcela normální, aby tady zůstalo to, co jsem za celý život udělal," uvažuje Koudelka.

Přiznává přitom, že se cítí být "bez národnosti". Roku 1970 emigroval do Velké Británie, poté přesídlil do Francie, kde v roce 1987 získal občanství. Po sametové revoluci se vrátil do Prahy a svůj čas dělil mezi českou metropoli a Francii.

Dnes již Koudelka nepracuje, zmiňuje, že vyfotil vše, co chtěl. "Je pro mě pěkné si teď prohlédnout, co jsem za celý život udělal," říká o uspořádávání svého díla, kterému se nyní věnuje.

"Celý život jsem cítil, že můj čas je omezen. Věděl jsem, že dokud jsem zdravý a cítím se dobře, musím dělat, co mě zajímá. Nejvíc mě zajímalo fotografování. Teď mě zajímá hlavně to, abych dal do pořádku, co jsem udělal," pokračuje.

Přestože se Koudelka fotografii již aktivně nevěnuje, stále mu zůstalo pozorovatelské oko fotografa. "To jsem se naučil hlavně v divadle. Divadlo jsem fotil, jako by to byl skutečný život. A na svět jsem se zase naučil dívat jako na divadlo, v němž jsem hercem," odkazuje na 60. léta, kdy se v Československu věnoval divadelní fotografii.

Ruiny reprezentují tvůrčí období, kdy již upustil od focení lidí. Mezi jeho nejslavnější díla do té doby patřil soubor Cikáni, který zachycuje Romy v 60. a začátkem 70. let v Československu, Rumunsku, Maďarsku, Francii a Španělsku.

"S tím druhem fotografie jsem skončil, protože svět, který jsem zachycoval, přestal existovat," vysvětluje odklon od focení lidí.

Podstatné pro něj bylo, když se seznámil s panoramatickým fotoaparátem.

"Panoramatický fotoaparát mi umožnil, abych přemýšlel jinak," říká. Používal jej právě i při focení souboru Ruiny. "Díky tomu pro mě fotografie zůstala zajímavá," dodává.

Když Josef Koudelka fotil krajinu, chtěl v ní být vždy sám a nevidět žádného dalšího člověka.

K souboru Ruiny vyšla i stejnojmenná kniha s pečlivě vybranými čtyřiceti fotografiemi.

A výstavu doprovází také katalog (na fotografii).

Nyní připravuje Koudelka další dvě knihy ze svého díla. "Jedna se jmenuje Borderlines a jsou to fotografie z azylu, kde jsem v průběhu patnácti let byl dvanáctkrát, vždy na několik týdnů," upřesňuje.

Aktuální výstavu v Uměleckoprůmyslovém museu připravil kurátor Tomáš Pospěch, architektem je Jan Roháč a autorem grafického designu Aleš Najbrt.

K vidění bude do 30. března příštího roku.