All Around My Head

To si tak jednoho zataženého červnového odpoledne vyšlapujete po Šumavě a v jedné vesničce vás zastaví pár týpků ze svatby, která se tam zrovna koná. Prohodíte pár slov, pár e-mailů a po pár měsících se ocitnete na 69. rovnoběžce.

Když je něco na dřeň, jde to až do morku kostí. Když je něco na dřeň, možná si sáhnete na dno. V Irsku jsem si na dno nesáhla, na to jsou ve světě jiné destinace, jiné podmínky a jiné situace. Dotklo se mě ale hluboce, stejně jako minulý rok.

Kdo mě zná, ví, že moje srdce patří na jihu Španělsku a na západě Irsku. Německo je jedna z mála zemí, na které mě neláká téměř nic. V mých představách je totiž Německo o výkonu, o průmyslové šedi a chybí v něm radost ze života.

Dlouho jsem se o Valencii zdráhala napsat. Chtěla jsem si ji nechat pro sebe. Byla pro mě talismanem, který sice nedám do kapsy, ale který jsem si nesla v mysli a vybavila si ho pokaždé, když bylo potřeba.

Osobně i pracovně náročný podzim a začátek zimy vyústil v heslo „dovolenou, nebo padnout“. A tak jsem si vybrala to příjemnější. Tentokrát zkusím místo přírody město.

Seděla jsem v Málaze v kavárně, výjimečně jsem se odměnila brunchem někde venku mimo byt. Naproti mně svítil na zdi nápis „Better together“ a já přemýšlela, kam pojedu příště a jestli zase sama.

S Málagou jsem se seznámila krátce po covidu, byla startovacím místem road tripu po Andalusii. Podruhé jsem si ji vybrala jako destinaci brzké jarní dovolené. Potřetí mi měla zajistit trochu slunce a tepla po nevyzpytatelném počasí v Irsku.