All Around My Head

Po třech letech nastal ten správný čas vrátit se do Portugalska. Symbolika celé téhle cesty je pro mě obrovská. Zvnějšku se zdálo být vše obdobné. Uvnitř se toho ale změnilo hodně.

To si tak jednoho zataženého červnového odpoledne vyšlapujete po Šumavě a v jedné vesničce vás zastaví pár týpků ze svatby, která se tam zrovna koná. Prohodíte pár slov, pár e-mailů a po pár měsících se ocitnete na 69. rovnoběžce.

Když je něco na dřeň, jde to až do morku kostí. Když je něco na dřeň, možná si sáhnete na dno. V Irsku jsem si na dno nesáhla, na to jsou ve světě jiné destinace, jiné podmínky a jiné situace. Dotklo se mě ale hluboce, stejně jako minulý rok.

Kdo mě zná, ví, že moje srdce patří na jihu Španělsku a na západě Irsku. Německo je jedna z mála zemí, na které mě neláká téměř nic. V mých představách je totiž Německo o výkonu, o průmyslové šedi a chybí v něm radost ze života.

Dlouho jsem se o Valencii zdráhala napsat. Chtěla jsem si ji nechat pro sebe. Byla pro mě talismanem, který sice nedám do kapsy, ale který jsem si nesla v mysli a vybavila si ho pokaždé, když bylo potřeba.

Osobně i pracovně náročný podzim a začátek zimy vyústil v heslo „dovolenou, nebo padnout“. A tak jsem si vybrala to příjemnější. Tentokrát zkusím místo přírody město.

Seděla jsem v Málaze v kavárně, výjimečně jsem se odměnila brunchem někde venku mimo byt. Naproti mně svítil na zdi nápis „Better together“ a já přemýšlela, kam pojedu příště a jestli zase sama.

S Málagou jsem se seznámila krátce po covidu, byla startovacím místem road tripu po Andalusii. Podruhé jsem si ji vybrala jako destinaci brzké jarní dovolené. Potřetí mi měla zajistit trochu slunce a tepla po nevyzpytatelném počasí v Irsku.