Denisa Vostrá

Nejvýznamnějším japonským svátkem je sice Nový rok a ne Vánoce, některé tradiční prosincové zvyky se však od těch našich zas tolik neliší. Kromě nich ovšem v Japonsku existuje i řada zvyklostí, které v našich končinách nenajdeme.

Na přelomu 5. a 6. století přinesl indický mnich Bódhidharma do Číny čchanový buddhismus. Ten se pak odtud dostal do Japonska coby zen. Bódhidharma, kterému Japonci říkají Daruma, tu pak zdomácněl a v průběhu staletí se stal oblíbeným talismanem.

V souvislosti s výstavou EXPO 2025 v Ósace se u nás často píše o samotné budově českého pavilonu, o českém skle nebo o pivu, mezi mladými Japonci se ale těší velkému zájmu také Průšovy 3D tiskárny.

Japonskému jídlu v krabičce se obecně říká bentó či obentó, na nádražích se ale prodává ekiben, tedy „nádražní bentó“. V Japonsku se běžně v dopravních prostředcích nejí, z vlaků tvoří výjimku šinkanseny, ekiben může ale posloužit i jako dárek.

Duchové zemřelých se v japonštině označují jako júrei. V japonské tradici představují respektovanou sílu, která dokáže ovlivňovat život lidí, a někdy se dokonce mohou proměnit v uctívaná božstva.

Nové kongresové centrum OcéaNice v přístavu jihofrancouzského města Nice se na léto proměnilo v podmořský svět vyrobený z papíru. Vytvořil jej Junior Fritz Jacquet, který je již od roku 2004 držitelem nejvyššího ocenění Japonské asociace origami.

Každodenní život v Japonsku provází už od nejstarších dob vědomí neustálé změny. Pomíjivost však podle tamní kulturní tradice není důvodem ke smutku, vyzývá naopak k radosti z prožitku každého pěkného okamžiku.

Japonský výraz hara nejspíš většina lidí zná jako součást slova harakiri, označujícího rituální sebevraždu. Obvykle se překládá jako „břicho“, může mít ale i řadu dalších významů.

U japonských chrámů a svatyní se prodávají amulety všeho druhu - mohou ochránit před autonehodou, přinést prosperitu v podnikání či zajistit bezpečný porod. Mají-li však opravdu fungovat, musí k tomu přispět i jejich nositel.

Čeho se v Japonsku vyvarovat? Kde všude se zouvat? Proč nepouštět starší lidi v metru sednout? Je třeba mít vždy hotovost? Japonsko je skvělá destinace na dovolenou, před cestou ale určitě stojí za to se trochu připravit. Zde je pár tipů, jak na to.

Svátek zemřelých se v Japonsku označuje obon a na většině území se slaví v srpnu – tou dobou se prý vracejí předkové domů na křídlech motýlů a vážek. S obonem jsou však spjaté i obřady konané v Hirošimě 6. srpna k uctění památek obětí atomové bomby.

Japonský „strouhaný led“ (kakigóri) rozhodně není jen běžná letní pochoutka. Zmrzlina jemná jako čerstvě napadaný sníh byla u císařského dvora oblíbená už v 10. století a její popularita neklesá ani dnes.

S rozšířením sociálních sítí se v prvním desetiletí nového milénia začaly v Japonsku šířit v rámci městských legend i strašidelné hry. Patří mezi ně i ta výtahová, při jejímž hraní člověk snadno vyděsí sám sebe.

Ve městě Sakaiminato v prefektuře Tottori leží „svatyně přízraků“ Jókai džindža. Je součástí místní „cesty Šigerua Mizukiho“, která vznikla v roce 1993 a vtahuje návštěvníky do světa mangy Ge ge ge no Kitaró.

Obvykle tu píšu o japonských strašidlech, ty ale máme trochu z ruky. Zde je tip, kam za těmi českými! Hradolog Tomáš Koutek ve své nové knížce nabízí hned 30 výletů pro celou rodinu. Úvodní slovo s přehledem známých strašidel napsal Radkin Honzák.

Zapomenutá panenka, která vám k večeru zavolá. A pak se pomalu přibližuje. Oblíbená městská legenda o Merí san kombinuje roztomilost s čistou hrůzou. Někoho děsí, jiní ji parodují, mezi školáky se už ale předává desítky let.

Školní uniforma, obvazy a smutné oči coby vnější znak úzkosti, deprese či pocitu vyhoření. Subkultura menhera působí na první pohled roztomile, zabývá se však tématy, o nichž se v Japonsku zpravidla nemluví.

Na začátku byla stručná zpráva: „Můj vlak nezastavil, jede stále dál. Kolem jsou jen temné hory.“ Zdánlivě nevinný příspěvek na japonském internetovém fóru přerostl v záhadný příběh, který dodnes fascinuje a děsí tisíce lidí.

Fermentovaná sója nattó, která se táhne jako lepidlo a páchne jako zralý sýr, dodnes tvoří součást snídaně milionů Japonců. Zároveň ale rozděluje – pro někoho je to superpotravina plná probiotik, pro jiného noční můra na talíři.

Japonská společnost Science představuje na Expu 2025 v Ósace koupací zařízení nové generace a neskrývá ambice způsobit revoluci v pečovatelských službách. Svou „pračku budoucnosti“ vyvíjí s cílem ulevit přetíženému personálu.

K japonskému létu patří svátek obon, během něhož se podle tradice vracejí duše zesnulých ke svým rodinám, a také kaidany – podivné a strašidelné příběhy, které v horkém létě slouží k ochlazení – běhá při nich totiž mráz po zádech.

Výstavní síň na Náměstí Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi zve od 10. června do 24. srpna na výstavu Koloniál Petra Bajzy. Pokud máte cestu kolem, určitě se zastavte, na malém prostoru se tu potěší vaše oko i duše.

Přízračná bytost, která se v létě vlní nad rýžovými poli, patří mezi novodobá japonská strašidla. Nevydává žádné zvuky a nehýbe se ze svého místa, přesto však může člověka, který ji spatří, přivést k šílenství.

Nenápadný chlapec, který nese na talířku tófu, působí na první pohled zcela neškodně. Ten, kdo si od něj kostku sójového tvarohu vezme, může však zároveň o něco přijít. Tomuto přízraku přitom stačí jen mlčet.

Baku, stvoření s tělem medvěda a hlavou slona, pohltí zlé sny i noční můry. Ale co když nezůstane jen u nich? Příběhy varují – za klidný spánek se někdy platí ztrátou toho nejcennějšího.

Díry v papírových dveřích? Možná je udělal průvan, ale co když jsou to oči? Japonský přízrak mokumokuren připomíná, že soukromí je možná jenom iluze a že ani stěny nejsou vždycky tak neškodné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

V knihovně Uměleckoprůmyslového muzeu v Praze je k nahlédnutí katalog výstavy Nadčasový Mucha, která právě probíhá v USA a představuje umělcův styl coby univerzální jazyk, propojující Evropu (nejen) s Japonskem.

„Fazolová bába“ nepatří k těm nejrozšířenějším japonským přízrakům (jókai), příběhy s ní spojené se ale tradují minimálně od období Tokugawa (1600–1868), kdy se s nástupem měšťanské kultury začala lidová vyprávění šířit i v písemné podobě.

Kočky v Japonsku nejsou jen oblíbenými domácími mazlíčky, ale přímo kulturním fenoménem, který nabývá mnoha podob. Vedle živých koček, které tu mají dokonce své ostrovy, nelze přehlédnout ani Hello Kitty, kočičí přízraky či „vítací kočky“ manekineko.

Na začátku jara vyšla knížka, kterou jsme napsaly společně s kolegyní japanoložkou Alicí Kraemerovou. Vedle japonských svátků a zvyků v ní mapujeme i mnohé reálie a najdou se v ní třeba i recepty.

Akaname znamená doslova „olizovač špíny“. Objevuje se zejména v koupelnách, kde svým dlouhým jazykem olizuje nečistotu ze zanedbaných koutů a spár. Raději si ale nepřejte, aby přišel uklidit i k vám.

Ubume podle japonské tradice vznikne tehdy, když zemře žena těsně před porodem, během něj, případně těsně po něm. V klidném odchodu ze světa jí totiž v takovém případě brání starost o dítě, která se zhmotní v podobě přízraku.

Prefektura Tokio se v japonštině označuje jako Tókjó to, tedy „tokijská metropolitní oblast“. Patří k ní nejen nejrušnější japonská megapole, ale i přilehlé horské oblasti a také souostroví Izu a Ogasawara.

Čekání na bezvětří. První film letošního ročníku festivalu japonských filmů Eigasai poskytl skrze takřka komorní drama komplexní nástin rysů současné japonské společnosti.

V celém Japonsku, zejména v zalesněných horských oblastech, se podle tradice vyskytují „duchové stromů“ kodama. Propůjčují starým stromům sílu, která může blahodárně působit při takzvaných „lesních koupelích“ šinrinjoku.

V japonské kultuře platí, že jakýkoli běžný předmět denní potřeby, který byl dostatečně dlouho používán a dobře při tom sloužil svému majiteli, se může stát přízrakem a získat nadpřirozené schopnosti.

Prefektura Iwate je známá jako oblíbený kraj slavného básníka Macua Bašóa (1644–1694), jednoho z významných představitelů japonské sedmnáctislabičné poezie haiku. Spojuje totiž přírodní krásy s mystikou.

Bytosti zvané oni představují japonské démony či ďábly, někdy se o nich mluví i jako o čertech. Jsou děsiví a krvelační a je třeba se před nimi chránit. Někde však oni sami představují ochránce.

Japonská severní prefektura Fukušima je domovem mnoha tradičních přízraků. Po zemětřesení a ničivé vlně tsunami v roce 2011 k nim ovšem přibyla řada nových podivných bytostí – zejména duchů zemřelých.

Nejznámějším japonským vodním přízrakem je kappa, doslova „vodní dítě“. Ví se o něm, že miluje okurky a je poťouchlý. Jeho vzdálený příbuzný hjósube ale dává přednost lilkům a je pořádně nevychovaný.

Dnes jsou japonské toalety asi nejčistější na světě. V dávných dobách se ale obsah kadibudek používal jako hnojivo, a tak stávaly vždy dál od domu a jít tam v noci mohl být přímo strašidelný zážitek.

O „ženě s proříznutými ústy“, japonsky kučisake onna, se obvykle mluví jako o moderním přízraku, který v 70.letech 20. století proslavil Šigeru Mizuki. Její historie je ale mnohem zajímavější.

Taky jste už někdy měli sen, že se vám v cestě objevila překážka v podobě neviditelné zdi, a vy jste nemohli jít dál? Možná jste se ve spánku přenesli do Japonska a narazili na přízrak zvaný nurikabe.

Některá japonská strašidla vlastně ani moc neškodí, jen člověku otravují život. U nás takové bytosti nepotřebujeme, máme na to Českou poštu, která alespoň v případě zásilek z Japonska nikdy nezklame.

V blízkosti vody, zejména u vodopádů, se v Japonsku vyskytuje přízrak s býčí hlavou. Říká se mu ušioni, „býčí démon“, a lidé se před ním mají na pozoru. Setkání s ním totiž obvykle přináší smrt.

Podél celého japonského pobřeží se za špatného počasí zjevují stíny námořníků, kteří zahynuli na moři. Pozor na ně! Mohou to být pomstychtiví či hladoví duchové, před nimiž je třeba se chránit.

Tengu, v překladu „nebeský pes“, je jedním z nejrozšířenějších japonských přízraků. Žije v horách, má magické schopnosti a podivné zájmy. Umí lidi pořádně potrápit, může jim ale také předat moudrost.

Přízrak hrůzu nahánějící horské čarodějnice, který je známý na všech japonských ostrovech i v zámoří, má nejen různé historické interpretace, ale ovlivnil dokonce i novodobé japonské módní trendy.

Tanuki je vedle lišky snad nejznámějším přízrakem, který představuje zároveň skutečné zvíře. Jde o východoasijsou psovitou šelmu, o níž se na Západě mluví jako o jezevci či o psíku mývalovitém.

K nejpopulárnějším přízrakům patří v Japonsku lišky. V tamní tradiční kultuře představují chytré, ale také lstivé ženské duše, které mohou lidem jak pomáhat, tak i škodit. Nebo je rovnou posednout.

I v Japonsku se vyskytuje domácí skřítek. Jmenuje se Zašiki waraši a zabydlel se na severu. I když rád dělá neplechu, těší se velké oblibě – domácnostem, v nichž straší, totiž zároveň přináší štěstí.

V severních oblastech Japonska se vyskytuje přízrak s poetickým označením Sněžná žena, japonsky Juki onna. Je krásná, ale chladná jako led a živí se silou, kterou vysává z lidí.

Na jihozápadě Japonska je rozšířené takzvané „psí božstvo“ inugami, které může člověka posednout jako zlý duch – podobně jako na jiných místech Japonska liška kicune.

Kočky mají v japonské kultuře své pevné místo. Vedle oblíbené „vítací kočky“ manekineko najdeme ale v legendách i druhy proměňující se v nestvůry podobné upírům. Známé jsou jako bakeneko či nekomata.

Namahage není jen označení obrů – poslů božstva hor. Je to název celé tradice. Ta je na severu ostrova Honšú stále živá a v roce 2018 byla zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.

Hitocume kozó neboli „jednooký mníšek“ představuje tradiční japonský přízrak, který pronikl až do současné popkultury. Dodnes ovšem vzbuzuje bázeň a je s ním spjatý i lednový festival ohně v Oisu.

K japonskému létu patří přízraky a s nimi spojené příběhy o nadpřirozených bytostech a podivných událostech. Vyvolávají totiž pocit mrazení v zádech, které představuje v letním parnu vítané ochlazení.

Japonský termín čadó (též sadó), který se pro čajový obřad používá, znamená v doslovném překladu „cesta čaje“. Ča (sa) znamená „čaj“ a dó se překládá jako „cesta“. Pojďme se podívat, co se za tímto názvem skrývá.

Japonský svět nadpřirozených bytostí je velmi bohatý. Slova júrei, jókai, kami, obake či bakemono možná znáte z japonských animovaných filmů, jejich historie ale sahá mnohem hlouběji.