EN

Pondělí 15. prosince 2025. Dneska mám volno. Přišla výplata, takže to můžu řešit. „Jaký byl víkend?“ ptají se z agentury. „Chtěla bych skončit,“ oznamuju. Vyjde najevo, že i teď ve zkušebce máme čtrnáctidenní výpovědní lhůtu.

Ráno u kávy všichni pozorně vyhlížíme, kdy se za barem objeví šéfová, abychom hlasitě pozdravili.

V poměru k nájmům a vůbec životním nákladům celkově se u nás dost málo vydělává. Dobré to bývalo v Německu, v minulosti jsem takhle absolvovala deset sezon. Nekvalifikovaná práce s ubytováním.

Pracovat začínáme o půl deváté; v osm se scházíme proto, abychom si dali čaj, nebo spíš kafe a cigáro. Uvnitř celodřevěné chaty tohle působí poněkud zvláštně; takhle to tady však mají zavedené. Kouří tu skoro všichni - klasické, běžné cigarety.

Balderschwang. Vesnice na jihu Německa, horské středisko v bavorských Alpách. Bydlím tu krátce, před pár dny jsem nastoupila jako servírka v jednom z mnoha místních hotelů. Dnes mám poprvé volno, tak se chci podívat po okolí.

Před lety jazykový projekt – doučování v dětském domově. Hodina týdně po dobu jednoho roku: skvělé, zajímavé, smysluplné. Pak za covidu Klokánek. Pouhých pár měsíců – šílené, intenzivní. Náročná práce, mnohdy bez výsledku.

Když se řekne sociální práce, často si lidé představí péči o seniory. I to je velká – a důležitá – kapitola; existují však ještě i jiné.

Listopad 2024 Zkraje jsem z toho otrávená. Praxi, kterou už mám (v azylovém domě pro lidi závislé na alkoholu, kde jsem posledních 10 měsíců pomáhala), mi neuznají a - musím na jinou. Zadarmo odpracovat 40 hodin, i když jsme dospělí.

Únor 2024. Odpor, zhnusení, opovržení, vyhnout se obloukem, ignorovat. To jsou obvyklé reakce, když člověk potká bezdomovce. Asi to nějak je přirozené. Už jen – jak vypadají. Špinavé ruce, zkažené zuby – pokud nějaké vůbec mají –, roztrhané oblečení.

Pole a louky, potůček, skály, zpěv ptáků, slunce, čerstvý vzduch. Výhled daleko do krajiny, nebo jen listy, křoví. Oblouky z větví, brány do lesa, srnky. No a? – Každý byl přece někdy v životě v lese na procházce.

Školu nesnáším, největší trauma jsem získala paradoxně až jako učitelka. Součástí kurzu, který si právě dělám, je však i praxe. 40 hodin, za týden splnitelné. To snad přežiju.