Emma33

Den bez televize? Ts, to přeci zvládne každý, ne? Tak proč to vůbec zkoušet? A proč o tom psát články? A ještě na ně reagovat dalším textem? No… já znám hned několik důvodů!

Pozor, v tomto článku najdete spoilery, takže kdo film(y) neviděl, nedoporučuji číst! Jednak vám to bude k ničemu, protože nebudete tušit oč jde a ještě si zkazíte radost z případného budoucího sledování filmu. I když, radost… No, právě, že moc ne.

Moderní vztah má být perfektní, přinášet vám permanentní pocit bezpečí, štěstí a naplnění a má smysl jen s člověkem, který je pro vás ten pravý. A pak… zazvoní zvonec a pohádky je konec. A když máte děti, tak je to spíš začátek hororu.

Podle aktuálně probíhající „svaté války“, která zuří na internetu a sociálních sítích začíná mít člověk pocit, že samoobslužná pokladna je doslova nástrojem ďábla. Ale opravdu je tomu tak?

Známe to bohužel asi všichni. Děti různého věku, od batolat po teenagery náhle zcela bezdůvodně zařvou dvě čísla a pak se zlomí v pase smíchy. A my se smějeme s nimi a vůbec nepřemýšlíme o tom, jak smutný pohled to vlastně je…

Jedním z nejdiskutovanějších témat současnosti je problematické zapojení matek po rodičovské zpět do pracovního procesu. Ale víte co? Ono by možná takové být nemuselo, jen kdyby se dělalo s rozumem…

Spousta rodičů nevychovaných a nezvladatelných dětí nerespektujících jakákoliv pravidla se arogantně domnívá, že když je svěří odborníkům, nemůže a nesmí se nic zlého stát. Jenže se bohužel mýlí…

Přijímačky na střední školy jsou v plném proudu a to znamená i nekonečné debaty o tom, jak složité či naopak jednoduché byly přijímací testy. Ale co když o jejich obsah až tak moc nejde? Co když je zakopaný pes někde kapku jinde?

Čekání je činnost, která je pravděpodobně milá jen málokomu. Dnešní děti ale nejen, že ji nemají v lásce, nebo ji schválně bojkotují… Ony ji často vůbec neznají a neumí se s ní popasovat. A to je bohužel docela velký problém.

Rozhodně nejsem plošně proti známkování, ale zrovna v případě výchov na prvním stupni mě někdy až zaráží, jak přísní dovedou někteří kolegové být. Trocha empatie by přitom mohla udělat zázraky…

Blíží se doba, kdy se mezi lidmi začíná mluvit o zápisech dětí do 1. třídy a hlavně o tom, kolik toho do ní už prý mají umět a zda je to vše naučí v povinném roce MŠ. Odpověď je taková: Ne, nenaučí. A ne, nemají umět ani půlku toho, co se tvrdí.

Článků na téma nízká porodnost se objevuje čím dál tím víc, stejně jako teorií proč tomu tak je. Prostý důvod, který jsem ve své praxi i v civilním životě vypozorovala já se v nich ale dočtete jen zřídka…

A máme tu pro mnoho lidí vrchol adventu a adventní svátek, který… vlastně adventním svátkem vůbec není. Ale to nevadí, ne? Stejně bych ho do svého seriálu ráda zařadila, tak pojďme na to…

Zadlužené rodiny kvůli touze prožít krásné Vánoce? Krutá realita mnoha českých domácností, ale současně naprosto směšná a zbytečná iluze dokazující akorát to, jak málo někteří rodiče znají své děti a jak zle o nich smýšlí.

Po delší pauze je tu zpět můj letošní adventní seriál týkající se tuzemských předvánočních svátků a tentokráte se pojďme podívat na „zoubek“ svaté Lucii, která ten svůj slaví tradičně 13.prosince.

Pro velké množství lidí jsou předvánoční nákupy noční můrou, která je děsí už od konce léta a které by se nejraději obloukem vyhnuli. A já si tak říkám… Proč to sakra neudělají?

A máme tu další díl našeho letošního tuzemského putování folklorní i náboženskou historií a s ním i v pořadí třetí adventní svátek, který je nejspíše ze všech nejznámější. Ano, je tu Mikuláš!

Loni jsem během adventu denně zveřejňovala texty týkající se různých evropských zemí a jejich pojetí vánoc. Letos však raději zůstaňme „doma“ a zaměřme se na český advent a jeho svátky. A to jak ty známé, tak ty opomíjené…

Loni jsem společně cestovali po vánoční Evropě, letos pokračujme v našem „tuzemském“ putování naší historií a podívejme se na zoubek dalšímu adventnímu svátku. Tentokrát to bude svátek svaté Barbory.

Prý máme dodržovat tradice našich předků, ale současně v žádném případě nesmíme stresovat děti tím, že budeme návštěvu svatého Mikuláše spojovat s odměnou či trestem za jejich chování. No jo, jenže právě v tom ta tradice jaksi spočívá…

11. listopadu slavíme svátek svatého Martina, který je tradičně spojován s prvním sněhem, svatomartinskou pečínkou a mladým vínem. Kdo to ale byl svatý Martin a proč se jeho jméno váže ke sněhovým vločkám a hodování?

Akcí pro děti máme v dnešní době kolem sebe hafo. Nemáte ale občas pocit, že když na nějakou zavítáte, je to spíš „zábava“ pro rodiče než pro děti? Já bohužel ano a nemyslím si, že je to tak správně.

Předem se omlouvám všem asistentům, které název urazil, nebo jim přišel necitlivý. Já ho však vnímám jako kompliment a nejvyšší ocenění jejich práce, protože bez nich to zkrátka někdy fakt nejde!

Nástup dětí (zpět) do školy se z pohledu pedagogů i rodičů často nese ve znamení chaosu, nedorozumění a komunikačních šumů. A přitom by mnohdy stačilo jediné… Lépe číst a být na přijmu!

Výlety s dětmi mají být okamžikem pohody, legrace a zdrojem dobré nálady. Ne vždy tomu tak ale je, a přitom by někdy stačilo jen maličko pozměnit svůj pohled na svět a udělat něco málo jinak.

O MŠ koluje mezi lidmi mnoho mýtů, které je třeba co nejrychleji vymýtit. „Mýty“ a „vymýtit“, to se k sobě přeci báječně hodí, ne? No jo, já vím. Dětinský vtip. Ale mluvíme o mateřských školách, ne?

„Malé děti se musí nonstop hlídat.“ To je poučka známá asi všem rodičům. A je na ní hodně pravdy, ale… Nejde to alespoň dělat tak, aby to ve výsledku nenadělalo víc škody než užitku?

Radí nám předešlé generace rodičů jen samé nesmysly, nebo se vyplatí je občas poslouchat? Jasně, je to kus od kusu, ale obecně vzato, opravdu víme všechno líp jen proto, že žijeme teď? Nemyslím si.

Aneb proč by většina učitelů uvítala, kdyby rodiče méně srovnávali nesrovnatelné a místo toho více spolupracovali a snažili se to svému dítěti ve škole usnadnit. Nikoliv ještě víc zkomplikovat.

Dát, či nedat, když mi to zboží ještě neříká pane, ale moje dítě má jiný názor? A není to jedno? Někdy možná. Vždy rozhodně ne. To je pak docela průšvih…

Pokaždé, když slyším z úst nějaké matky tuto větu, napadá mě, jaké má štěstí, že porodila v této dekádě a ne v některé z předchozích, kdy ještě tablety nebyly. To by to dítě moc dlouho neměla…

„Strach z neúspěchu“ je pro lidské bytosti přirozený. Ale mělo by se k němu přistupovat s rozmyslem a zbytečně se netřást hrůzou i tam, kde to fakt není nutné.

Mělo by být dítě spíše středobodem životů jeho rodičů, nebo břemenem, které je třeba zaopatřit a dostat z cesty, aby jejich životy mohly být naplněny? A co takhle být prostě jejich součástí…

Pořád se u mě někdo dožaduje toho, abych přestala kritizovat rodiče a napsala taky něco o špatných učitelích. OK, tak tady to je. A rovnou formou návodu, jak se jich co nejúčinněji zbavit…

Pojem „špatní rodiče“ je tak široký a zprofanovaný, že je těžké vyznat se v tom, co do něj ještě spadá a co už ne. Téma tohoto článku do něj ale patří určitě. A možná by mu mohlo i vévodit…

Kdyby to člověk bral jen podle internetu, nabyl by v dnešní době brzy dojmu, že mateřská dovolená jsou ta nejhorší možná muka, která bez ztráty kytičky přežije jen superžena. Ale… vážně to tak musí být?

Přehnaný název? Možná, ale proč mají mít ty dvě prkna přednost před vším ostatním, podobně exkluzivním, a všichni si je musíme povinně vyzkoušet, to mi prostě hlava nebere. Vám ano?

Inkluze. Slovo, které by mělo lidi spojovat. Většinou v naší zemi ale funguje přesně naopak a co je nejhorší… v poslední době rozděluje hlavně ty, kteří by měli držet při sobě. Rodiče a jejich dítě!

Domácí násilí je ožehavé téma, ke kterému je třeba přistupovat citlivě. Ale jakmile vstoupí do hry děti, měly by všechny servítky jít stranou, protože ty by za chyby svých rodičů trpět neměly. Nikdy!

„I jako matka mám právo na svůj život“ je heslo, které v poslední době razí víc a víc mladých žen. Ale kolik z nich se při jeho vyslovení zamyslí nad tím, proč nemají stejné právo i jejich děti?

„Nenávidím to!“ Věta, kterou dnes slýcháme i čteme prakticky denně. Ale je to opravdu nutné? A neubližuje to nám i všem kolem úplně zbytečně? A nebylo by hezké to do nového roku omezit?

Dnes se společně podíváme do další, tentokrát poněkud „exotičtější“ evropské destinace. Zavítáme totiž na Kypr. Ostrov spjatý s řeckými zvyky, který si však uchoval i svá mnohá sváteční specifika.

Dnes se spolu podíváme do předvánočního Maďarska. Do země, kde je ostré nejen jídlo, ale často i způsob života. I zde se však slaví svátky „klidu a míru“, které rozhodně stojí za pozornost.

Dnes uzavřeme naši „dovolenkovou“ sérii a jak už asi tušíte, půjde o tu úplně nejtypičtější destinaci, kterou si my Češi představíme, když se řekne „dovolená u moře“. Ano, je to Chorvatsko!

Jelikož včera jsem se věnovala vánocům ve Velké Británii, dnes se doslova nabízí překročení kanálu La Manche a návštěva svátečně naladěné Francie. Takže Vive la France!

Dívat se, jak děti nadšeně rozbalují dárky, to je pro mnohé dospělé na Vánocích to nejhezčí. Škoda jen, že to dětské nadšení není dnes o kapánek větší a nevydrží déle. Aspoň třeba do Božího hodu!

A máme tu další adventní den a další virtuální poznávací zájezd do předvánoční ciziny. Dnes je na řadě druhý Evropský ostrovní stát… Sama královská Velká Británie!

I dnes ještě zůstaneme v mém cestovatelském vánočním článku daleko na severu a podíváme se, jak se slaví svátky na Islandu. V zemi trollů, kteří nesedí jen u klávesnice, ale nosí hodným dětem dárky.

Mé adventní články, zabývající se oslavami vánoc v různých evropských státech, pokračují další skandinávskou zemí, kterou je tradiční a přitom kosmopolitní Švédsko.

Třetí adventní den už klepe na dveře a s ním další můj článek o evropských vánocích. Tentokrát v něm navštívíme naše předposlední sousedy a podíváme se, jak se slaví svátky u nich v Německu.

Máme tu druhý adventní den a s ním i další můj předvánoční „cestovatelský“ článek, ve kterém navštívíme druhého z našich nejbližších sousedů, Rakousko.

Zajímá vás jaké jsou typické vánoční zvyky, tradice a recepty v jiných zemích? Pak se můžete po celý advent těšit na mé články, které vás každý den vezmou navštívit jiný evropský stát a jeho svátky.

Tento článek je určen všem pedagogům, kteří mají občas pocit, že se toho od nich čeká až příliš. A vlastně tak trochu i těm, kdo toho od nich tolik čekají (ať jim při čtení klidně "rupne žilka").

Dokážete si představit, že by Molièrův Harpagon nechal své bohatství někde lehkomyslně válet napospas zlodějům? Asi ne, že. Ale vychovat k takovému jednání děti, to dnes mnoha rodičům problém nedělá.

V ideální vyspělé společnosti by rodičovství mělo být vyzrálým a zodpovědným životním stylem, který není a ani nemá být vhodný pro všechny. Bohužel… tak daleko pořád ještě nejsme!

Proč chce tolik lidí brát našim dětem možnost individuálně se rozvíjet i po opuštění prvního stupně? A proč jich tak málo bojuje za to, aby i ty „nejslabší“ z nich mohly plně rozvinout svůj potenciál?

Odklad školní docházky začíná být pro MŠMT velkým strašákem. Ale co takhle nechat ho ještě chvíli spát a zaměřit se na to, co mu předchází? Možná by pak sešel na úbytě sám od sebe…

Jejích revírem jsou školky i školy. Jejich tempo je vražedné. Jejich protivníci jsou vychovatelky, učitelky i rodiče. Vši pracují ve dne v noci. Jejich úkolem je pít vám krev. Doslova i obrazně!

Jak už název napovídá, jestli mají dnešní děti na 1. stupni s něčím opravdu velký problém, je to odvaha udělat byť i ten nejmenší krůček samy za sebe. Ke všemu potřebují požehnání a svolení dospělých.

Když se řekne „biflovat“, někteří moderní kritici našeho školství vyskočí jak čertíci z krabiček. A přitom si neuvědomují, že někdy to prostě jinak nejde. Jen je třeba používat hlavu…