Formackova

Když měl na sklonku roku 1959 premiéru film Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou, byla jsem už na světě, a dokonce mě rodiče pustili samotnou do kina.

S herečkou Zitou Kabátovou jsem napsala osm knížek a děkuji osudu, že mě s ní dal dohromady. Prostřednictvím jejího vyprávění jsem totiž poznala spoustu skvělých lidí, a také Eduarda Ingriše.

Můj někdejší spolužák totiž viděl krátké video, které natočila moje kamarádka Kristinka poté, kdy jsme vyšly z kina a obě jsme byly z filmu Duchoň nadšené.

Byla krásná, inteligentní, dá se říci nadčasová a nestárnoucí. Během svého života vystřídala několik adres, a na té poslední má dnes krásný sál.

Byl obdařený mnoha talenty, byl inteligentní, pohledný, vtipný a přesto nebyl na světě asi rád, jinak by se totiž nepokusil několikrát o sebevraždu.

Někdo se může přetrhnout, jak na sebe chce ze všech sil upozornit, dere se do popředí a chce být slavný. A na druhé straně jsou tací, co o slávě nepřemýšlí a ona je nemine.

Zavolal mi, když ho převezli do Nemocnice Na Františku. Prý by chtěl napsat ještě jednu knížku a teď, když nemůže nikde courat, je ideální příležitost.

Nenapodobitelný Nick Carter z filmu Adéla ještě nevečeřela, okouzlující hrabě Teleke z Tölökö z Tajemství hradu v Karpatech nebo fascinující Jánošík z muzikálu na Skle malované.

Čím jsem starší, tím víc se mi na světě líbí, a možná je to proto, že se kamarádím s Ivankou Devátou, která letos oslaví devadesátiny.

Jiří Pomeje patří k lidem, na které se nezapomíná, a kteří se vracejí ve vzpomínkách, ať už jsou jakékoliv.

Mnohokrát vyslovila větu, že žádný rubáš nemá kapsu a přesně podle toho žila. Ten její rubáš opravdu žádné kapsy nepotřeboval, neměla by do nich co dát.

Partnery byli dvacet let, ale manželi jenom tři roky. Čapek váhal, protože jeho rodina Olgu v lásce neměla.

Nikdy na ten pocit, když jsem si oblékla šaty slavné filmové hvězdy, nezapomenu. A to od té chvíle uteklo už šedesát let.

Nedaleko mého bydliště je přechod pro chodce umístěný na křižovatce. Sotva se pro pěší objeví zelená, vzápětí zhasne a ze zatáčky vyjedou auta.

Nějak se z toho stává móda, každou chvíli se objeví zpráva, že někdo ze slavných z tohoto světa odešel, a jeho přitom pořád baví svět.

Zavolal mi pán a žádal mě o e-mailovou adresu. „Víte, chci poslat pozvánku na vernisáž paní Přenosilové a prý se jí to posílá k vám.“

Fotka, na které je Helena Růžičková jako nevěsta a Václav Glazar jako ženich, vznikla z legrace. Vím to dobře, protože je to moje práce.

To byla první věta, kterou mi taxikář řekl, když jsem k němu nastoupila do vozu. Pochopitelně nejdřív jsem ale promluvila já. On jen reagoval.

Otravní senioři, přezíraví junioři, to je věčné téma, které existuje po celou historii lidstva. Jen kulisy se mění, ale podstata zůstává.

Ten mladý muž byl řidič linky jedoucí z Příbrami do Prahy a ta otázka patřila mně, pasažérce sedící na předním sedadle vpravo.

Se světem se rozloučila 4. ledna 2004, její popel odnesl vítr a asi by se divila, jak moc tady s námi pořád je.

Nastydnout v zimě není žádná zvláštní událost. Spíš je zaznamenáníhodné, když se tak nestane.

Mejdany miloval a tu svou šedesátku by určitě oslavil ve velkém stylu.

V návalu emocí jsem se rozhodla, že prodám auto. Kdo bydlíte stejně jako já v místě, kde se zaparkování rovná zázraku, chápe.

V přeplněném vagonu metra stála blízko dveří a ve stanici nevystoupila, aby uvolnila místo těm, kteří chtěli ven, jak si junior představoval.

Tak nějak to vypadá poté, když se krajem přežene velká voda. Rychle přijde, rychle zmizí, jen její pustošivé rány se zacelují dlouho.

Ještě nedávno byly sociální sítě přesycené příspěvky juniorů o tom, jak staří překážejí, jsou hluční, neomalení a ještě k tomu zapáchají. Ale to se teď změnilo.

Říkali, že jeho hudba není z této planety, a ve středověku by ho upálili jako čaroděje. Narodil se 5. července před 144 lety a o něm a jeho umění se mluví dodnes.

Myslím, že hřištěm mezigeneračních střetů jsou hlavně sociální sítě a motivem je často víc než cokoliv jiného snaha o co nejvyšší čtenost. A my senioři z toho máme legraci.

Říkala jsem si v duchu v plném vagónu metra, ale bylo to zbytečné odhodlání, nikdo mi místo neuvolnil.

Je to už skoro sto let, kdy se tato slavná americko-francouzská umělkyně, narozená 3. června 1906, v našem hlavním městě objevila, ale vypráví se o tom dodnes.

„Věro, kolik jsi do těch automatů vlastně naházela?“ zeptala jsem se jí. A ona lhostejně opáčila: „Ani nevím, ale moc toho nebylo, tak dva, možná tři miliony.“

„A za koho kopu?“ položil jí kontrolní otázku a ona nezaváhala: „Přece za Spartu, nedávno jste si tu dělali přestávku, když jste hráli s Baníkem.“

Přiznávám, že když se s touto žádosti na mě žena sedící vedle mne na lavičce v lázeňském parku obrátila, znejistěla jsem.

Sdělila mi neznámá žena ve stanici metra a mluvila tak nahlas, že se to rozléhalo celým prostorem. Lidé čekající stejně jako já na vlak se podívali mým směrem.

Dělala jsem během svého života leccos, vším jsem stejně jako Jan Neruda byla ráda, ale přece jen jedna životní etapa stojí nad těmi ostatními.

Když jsem se v minulosti se svými dětmi dívala na příběhy dvou nešikovných kutilů – Pata a Mata, bavila jsem se. Když mě navštívili u mě doma, bavila jsem se také.

Název Stroj času či Time Machine je hypotetické zařízení pro cestování časem. Prý fiktivní!

Věta, kterou jsem za sebou uslyšela při nákupu v supermarketu, mě zaujala. A zajímalo mě, kdo si chce od veganství odpočinout.

Tuhle otázku mi kdysi před mnoha lety položil můj syn a já na ni nikdy nezapomněla.

Asi i vy si občas naštvaně řeknete, že se někam přestěhujete, a nakonec to skončí u zjištění, že není kam.

A určitě by si stěžovat mohla. Na svět přišla během první světové války, provdala se na začátku té druhé a dotklo se jí všechno dobré i špatné, čím si prošlo dvacáté století.

Ne, nejde o náš tradiční pokrm, ostatně u něho se určitě přesné datum vzniku zjistit nedá. Narozeniny má planetka tohoto jména.

Jak on, tak i jeho máma Helena patřili k nepřehlédnutelným lidem. A také k nezapomenutelným. Když 20. února 1999 po marném boji o život zemřel, bylo mu pouhých třiačtyřicet.

Na náš poslední rozhovor nikdy nezapomenu. „Podívej se na moje nohy,“ řekla, když odhrnula přikrývku, „žádné otoky, vše jako zamlada, takže z tohoto světa odtančím.“

Možná to způsobila nostalgie, která vždy doprovází loučení se starým rokem, ale taky to může být výsledek cílených střel, kterým jsem byla jako součást seniorské generace v poslední době vystavena.

„Děti, smějte se, ať si sousedé myslí, že jsme šťastní!“ Nikdy na tuto větu, která kdysi zazněla v naší rodině, nezapomenu. Asi jsme se tehdy nesmáli, ač se to od nás očekávalo.

Na zázraky jsem nikdy nevěřila, ani kouzelníci mě nikdy příliš nefascinovali, spíš jsem chtěla vědět, co za těmi jejich kouzly je.

Znala jsem ho léta letoucí a dnes bychom slavili jeho narozeniny. Bylo by mu devětapadesát, ale už pět let mu můžu gratulaci poslat jenom do nebe. Tam on totiž určitě je.

Kdykoliv jsem se znemožnila, nebo mě někdo znectil, byla jsem naprosto zničená, ale zčistajasna se dostavil pocit, že mi to vůbec nevadí. Ani jsem nemusela přemýšlet, proč tomu tak je. Prostě jsem zastárla.

Moje máma byla praktická a uměla si život zjednodušit. Díky tomu u nás doma kolem svátků byla pohoda a ani já si nikdy nervozitu do života nevpustila.

Dnes je jeden z těch dnů, kdy by se měla lidská srdce otevírat. Večer začne chodit svatý Mikuláš s doprovodem, většinou s čertem nebo andělem.

Tohle mi řekl kolega a ještě mi dovysvětlil, že za alkohol, cigarety, benzín a naftu inkasuje stát nejvyšší spotřební daň a navíc si její zvyšování může ušlechtile odůvodnit.

Tato otázka ze mě vypadla, když si mi kamarádka stěžovala na chování své dcery. Dědova mísa, báseň Jana Nerudy, totiž přesně tento problém řeší.

Na tyto narozeniny se dvěma osmičkami se těšila, neboť je bere jako symboly nekonečna a vidí v nich příslib do budoucna.

Vykřikl v odpoledním šeru řidič na maminku, která mu strčila před vůz kočárek s miminkem.

V roce 1942 bylo dáno do opatrování Masarykových domovů v Praze nalezené dítě mužského pohlaví, narozené pravděpodobně dne 20. října 1942 v Praze.

Nevím, jaké ženichy nabízí internet ostatním, ale mně zásadně nezadané vdovce, vědce, lékaře, námořní důstojníky, kteří prahnou po mé přízni.

Na pražském nádraží Bubny je pomník, který vypadá jako žebřík vedoucí do nebe. Jmenuje se Brána nenávratna a připomíná padesát tisíc Židů, kteří odtud byli za druhé světové války deportováni do koncentračních táborů. Málokdo z nich se vrátil.

Když se podíváte na fotografii, kde je se svými velmi mladými rodiči, mamince bylo osmnáct a tátovi devatenáct, tak ho možná poznáte. Podle mne se moc nezměnil.