Hana Bordovská

Vás to čeká, mě to čeká. Oblíknem následníka rodu do košile nebo šatiček a vyrazíme dělat dojem na paní učitelky. No a aby ten dojem byl dobrý a vy nebyli překvapeni (kdo je připraven, není překvapen), mrkněte, co by děťátko zhruba mělo ovládat.

Než budeme pokračovat, nejsem zapšklá staromilka typu „zanásbylonejlíp“ nebo „atakyjsmepřežili“, naopak, plně podporuju laskavější přístup k dětem, ale zase vocaď pocaď.

Nákup vlastního oblečení je pro matku vysoce stresujícím zážitkem. Tělo dávno není vysněné, peněženka ve švech nepraská a každé dítě na jedné noze představuje při pobíhání mezi věšáky jistou komplikaci.

Pět lidí a pes v 3+1. Jak důstojně fungovat, aby nikdo z nás neskončil v křesle terapeuta?

Americký sen je americký sen. Zahradu máme (co na tom, že poblíž bývalých hutí), tři děti jsme povili, tak teď už nám ke štěstí schází jen ten chlupatý tvor, který nás bude milovat a bude nám cele oddán.

Není zubař jako zubař.

Svačinové boxíky skýtají mnohá překvapení. Ne vždy příjemná. Netvrdím, že někdejší rohlík se salámem je vrchol nutričního blaha, ale kalorickým bombám, které nosí děti dneska, zdaleka nemůže konkurovat.

Co na to jen říct?

Na počest nadcházejícího školního roku jedno zamyšlení vybízející k vzájemné toleranci, respektu a nadvěcářství.

Být matkou je to nejnádhernější poslání. Zvlášť v atmosféře přijetí, porozumění a bezvýhradné upřímnosti. To se pak maminka dozví věci, jen co je pravda.

Život mileniála je vlastně takový závod. Snažíte se utéct generaci X (docela úspěšně, až na igelitku plnou igelitek a příšerný trika na doma, to máme společné) a doběhnout generaci Z (naprosto marně).

Průchod suvenýrovou promenádou za doprovodu dětí mnohem více připomíná křížovou cestu než procházku růžovým sadem. Ale co by rodiče neudělali pro tak žádaný suvenýrek.

Nenudíme se. Ani vteřinu.

Jen ignorant by si nechal ujít příležitost osobně se vypravit do slavného města na vodě, když leží pouze 100 km od našeho bibionského apartmánu. Cestovatelé nejsme ani tělem, ani duší, ale jdeme na to! Děti nám jednou poděkujou. (Haha)

Dneska to bude vzdělávací, jak vystřižené z cestovního průvodce. Ale nebudeme se na Bibione dívat přes růžové brýle. Spíš potapěčské. Očima rodičů třech malých neplavců.

Minimalismus. Hlavně minimalismus. Práh mýho baráku nepřekročí žádný krámy, kýče, pracholapače, zbytečnosti. Žádný LOLky, squishíky, slizy, Labubu. Nic! Minimum hraček, a když už, tak na úrovni prosím.

Nejlepší roky života. Vážně. Žena zraje, osvojuje si nové návyky a propadá novým koníčkům (třeba honbě za krémem proti celulutidě). Tak kdo je na tom stejně jako já?

Vychovávat děti k poslušnosti je špatně. Protože z nich děláme roboty bez mozku, kteří skočí na lep dalšímu Hitlerovi. Jenže jak bude rodina, škola nebo společnost bez poslušnosti nebo řekněme to jinak - podřízenosti, vypadat…?

Na akcích pro děti vydržím max hodinu. Ač miluju svoje děti a dopřávám jim jiný luxus (společné čtení, sportování a hraní her), absolutně nezvládám poutě, festivaly, dětské dny, trhy a jarmarky.

No… nejen oni. Pak ještě žebráci a lidi, kteří čekají, až se otevře ráno charita, a chtějí vědět, kolik je hodin. Ale jinak má ta holka recht. Co jsem jí odpověděla?

Asi to znáte. A pokud ne, tak vás lituju. Když se babičky a dědečci slitují a odvezou si vnoučata, vyvádíme doma jednu neřest za druhou. Jen hezky čtěte, bude to šťavnaté.

Jako bezdětná jsem otázku dětí a obrazovek samozřejmě absolutně neřešila, proč taky. Pak ale moje batolecí druhorozeně psychicky a téměř i fyzicky přirostlo k televizi natolik, že bylo třeba provést radikální řez. A ten nebyl zadarmo.

Nedávej dítě do jeslí (to jsi úplný Herodes), nedávej dítě do školky, nedávej dítě do školy. A když musíš, tak jedině do alternativní, aby náhodou někdo nepošramotil jeho křehkou dušičku.

Kapitola ze života bydlenky. Jak jsem se nadšeně vrhla do projektu a pak cedila všemožné tělesné tekutiny. A nadávky. Ne, to ne, já jsem slušná kutilka.

Kdybych si měla vybrat nejoblíbenější svátek v roce, určitě to budou Vánoce, o tom žádná. Kouzelné, dojemné, každý dostane dárky… Miluju. Ale pokud jde o ten největší důvod k radosti, rozhodně vedou Velikonoce.

Nechci na nikoho házet špínu nebo plivat čokoládu (protože to je to jediné, co naše rodina bude v příštích 2 měsících konzumovat). Mimochodem kdyby teď propukla pandemie, jsme nejlépe čokoládou zásobená rodina pod sluncem. Chci poradit. Jen trošičku.

Prošetřuje Odbor sociálně-právní ochrany loutek, dále již jen OSPOL.

Mám sedmiletou dceru. A občas mám pocit, že přede mnou stojí bytost, která prochází PMS, menstruací, těhotenstvím a klimakteriem dohromady. Nemají to ty dnešní děti lehké. A my rodiče už vůbec ne.

Jaaasně. A taky moje děti nebudou lízat lízátka, dívat se na stupidní pohádky, lakovat si nehty a nechávat zbytky od večeře. Takže kapitola svítící boty aneb Jak jsem ztratila poslední střípky svého lesanství.

Narodí se ti dítě. A je to náročný. V tu chvíli začneš v duchu odpočítávat všechna možná až. Těšíš se, až bude jíst, až bude chodit na nočník, až mu konečně vyrostou zuby, až bude mít vlasy, až bude sedět, až bude chodit.

Hodně dětí, málo místa? No problem. Koupím dvoupatrovou postel a vše bude sluncem zalité. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. A vlastně nelituju, protože ta dvoupatrovka fakt šetří místo a děti ji mají rády, je tu však přeci jen pár ALE.

V životě přijdeme do styku s profesemi, bez kterých si dovedeme představit život. Revizor, daňový kontrolor, nepříjemná paní prodavačka nebo sadistická zdravotní sestřička.

Děti z Bullerbynu byly mou nejoblíbenější knihou. Dívčí hrdinka (blondýna k tomu, i když já měla vždycky slabost spíš pro Annu), super příběhy a do toho ilustrace Heleny Zmatlíkové. Ach.

Návrat do práce po rodičáku je zajímavou životní zkušeností. Dokud jste doma, myslíte si, že máte povinností až nad hlavu. Jakmile se vrátíte do práce, nabývá tvrzení „mít povinností až nad hlavu“ mnohem reálnější podoby.

Dítě potřebuje matku, ne cizí vychovatele. Proto si utahujeme opasky a zůstáváme doma ty magické tři roky. A když to jde, máme výdělečného muže a nevadí nám kvůli statutu osoby pečující o dítě přijít o spaní ve školce a družinu, tak i o něco déle.

Je to tady. Vánoce. Byt provoní perníčky, linecké, máma a děti se s rozzářenýma očima sklánějí nad těstem, láskyplně vykrajují a pak po sobě začnou laškovně házet mouku. Jako reklama hezký, ale pokud hledáte realitu, pojďte péct k nám.

Mé sugarfree odhodlání se bortí jako domeček z karet. Protože když Mikuláš u širší rodiny nechá „něco malého“ pro tři vaše děti, začnete se doma čokoládou brodit. A to není dobrý.

Traduje se, že existují rodiny, které nemají auto, a také žijí. Já si ale myslím, že jsou to jen báchorky.

Každý rok se řeší, jaké dárky ano a jaké dárky ne. A trochu mě děsí, že většinu dárků, které jsou označeny jako tabu, bych bez skrupulí přijala.

Nedávno jsem viděla dost názorné video (můžete mrknout, dole pod článkem je odkaz), kde americký gynekolog Anthony Levantino detailně popisoval, jak probíhá potrat.

Současný feministický narativ líčí mateřství a pobyt doma s dětmi jako oběť, apokalypsu, začátek konce života nebo alespoň svobody ženy. Přitom mateřství má tolik výhod. Tolik výhod.

Rána s dětmi bývají krušná. Zimní rána všedního dne ještě o něco krušnější. Jak s úsměvem na rtech a sluncem v srdci něžně a laskavě vykopat z postele osoby, které za nic na světě nechtějí své lože opustit?

Je to tu. Za měsíc máme Vánoce. Skvělá příležitost, jak zařadit do programu nezvyklé rodinné aktivity. Tím samozřejmě nemyslím vánoční úklid nebo běhání po obchoďáku. Existuje spousta možností, jak advent smysluplně vyplnit.

Před mnoha a mnoha lety a taky mnoha a mnoha dětmi jsem nosila lodičky. Přinášela jsem oběť na oltář našeho zamilovaného mladického manželství. Trpěla pro krásu. I když ono ve finále nazout střevíčky ve dvaceti žádné velké utrpení nebylo. To až teď.

Znáte to. Vašemu dítěti naměříte 37,3. Zatím nevíte, co mu je. Ale jedno víte jistě. Dítě potřebuje klid na lůžku, držet se 3 týdny mimo kolektiv a smířit se s tím, že po zotavení bude mít šíleně oslabenou imunitu a hned zas něco někde chytne.

Mobilu se u dětí vyhýbám jak čert kříži. Jak říká pan neurolog MUDr. Stránský: „Chcete mít hloupé dítě? Dejte mu do ruky chytrý mobil.“ Jenže abych dítě nechala trajdat bez možnosti ho kontaktovat, to zas jako ne. Takže jsme zakoupili chytré hodinky.

Ráda bych řekla, že za mé rozhodnutí stát se kadeřnicí a barberem v jednom mohl covid, protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, ale nic takového. Přišlo mi zbytečné tahat děti ke kadeřnici, když si s úkolem zkrotit vlasy poradím docela dobře i sama.

Pískoviště je učebna řešení krizových sociálních situací. Na s prominutím „blbým“ pískovišti mohou vzniknout dramata nevídaných rozměrů, která poznamenají matky i potomky na zbytek života. S jakými maminkami se tam můžeme potkat?

Tomáš Baťa byl mimořádný člověk s výjimečným charakterem, výjimečným viděním světa a výjimečnými názory. Nadčasově, moudře a s respektem přistupoval také k ženám. Z jeho postřehů můžeme těžit i dnes, po téměř sto letech.

Kdo negriluje, není Čech. V supermarketech se to hemží masem, špízy a burgery na grilování, v hobbymarketech grily a jejich příslušenstvím, na sociálních sítích fotkami z grilovaček již proběhlých a pozváními na grilovačky nadcházející.

Člověk se během ovulace každý den a po zbytek měsíce každý druhý den div nepřetrhne, aby té osamělé dušičce pořídil do světa, života a dětského pokoje sourozence a vděk? Vděk nikde. Sourozenecké etudy, jak jsem si je nepředstavovala.

Židovka nejsem, ale čím déle jsem SAHM (kdo netuší, tak nejde o zakódovaný název pro utajovanou vojenskou hodnost, ale o zkratku „stay at home mom“, tedy matka v domácnosti), tím větší potřebu „šabatu“ mám.

Stárnutím nemíním stařenkovský hrb, řídké bílé vlasy spletené do drdůlku a v dutině ústní prázdno, ale takovou tu přirozenou proměnu, kdy přibývá vrásek a gravitace působí mnohem nemilosrdněji než dřív.

Naše děti příliš nekontrolujeme. Na to si až příliš vážíme chvil, kdy je „klid“ a nikdo po nás nic nechce. Možná právě proto minulý týden dcera sletěla z gauče na zem a na syna o 5 vteřin později přepadla klouzačka.

Vánoční besídky, besídky ke dni matek, besídky na konci školního roku…Na všech těchto akcích můžete pozorovat nejen pozoruhodné, či naopak absolutně nepozoruhodné výkony svých dětí, ale také počínání ostatních rodičů. A to občas stojí za to.

„It takes a village to raise a child“ aneb k výchově dítěte je třeba celá vesnice, je v dnešní době velice oblíbené přísloví, které nás, nejčastěji tedy matky, uklidňuje, že se nemusíme stydět, když nám výchova našich dětí přijde tzv. overwhelming.

Udělala jsem velkou chybu. Přečetla jsem si polarizační článek ohledně posílání staršího dítěte do školky, zatímco je matka na rodičáku s mladším. Udělala jsem chybu ještě větší a přečetla si komentáře. Sodoma Gomora.

Máme skutečně velké štěstí, že dnešní děti nezlobí.

Největší experti na výchovu jsou bezdětní lidé. Troufnu si tvrdit, že i většina nás, aktuálně dětných, jimi kdysi byla. Nicméně teď jsme namísto naivních teoretických představ vystaveni neúprosné praxi, džungli výchovy, ve které vyhrává ten silnější.

Děti jsou nemocné. Takže abychom všichni v psychickém zdraví přežili a aby děti neseděly celý den před televizí, pouštíme audiopohádky. Miláčci si velice oblíbili Honzíkovu cestu. A já jakožto matka z generace Y vychovávající generaci Z žasnu.