Hana Mudrová

Rozpadání vztahů, když chce jeden kralovat a dusit okolí, nebývá viditelné. Trefně se mluví o násilí za zavřenými dveřmi. Postupuje až k úplné zkáze jako stavba na obrázku - ta už je dávno pryč.

Před několika týdny jsem četla první reakce na malou příručku, 72 hodin se to jmenuje a dostala ji každá domácnost, snad už. My včera. Zdá se, že se mnoha lidem zježily chlupy i tam, kde je nemají.

Opět se objevila hromada článků o tom, jak naši vnuci a pravnuci, co se možná ani nenarodí, budou trpět mezi slabými a dementními starými lidmi.

Vrátil se mi dopis, vrátí se ještě jeden. Do nemocnice se prý nepřeposílá, řekla advokátka a šla se zeptat, jak na tom její klient je. Byl už čtrnáct dní po smrti.

Stále častěji se setkávám s dalšími stránkami těch slavných dnů, kdy vznikl náš stát a jeho prvních let. Myslím si, že mají stále silněji, co říct dnešku.

Nežiju pouze problémy ostatních, najdu si čas i na přátele z oblasti psavé. Moc často je neuvidíte naživo, ale jejich myšlenky, zapsané slovy, dovedou pohladit, drnkat na skryté struny, inspirovat.

Pořád nám vyplouvají na světlo případy ublížení obětem a nadržování pachateli. Při zločinech z nejhorších.

Pro mne realita již mnoho let, pro společnost senzace: Postižené děti při péči znamenají obrovskou zátěž rodiny a pomoc je taková nějaká nic moc.

V pátek třicátého se událo cosi nevídaného: První dáma pozvala do Lán sociální pracovnice z celé země a poděkovala jim za všechno, co dělají. Před ní to byl pouze prezident Beneš těsně po válce.

Říct někomu, že si za rakovinu může sám, je tvrdé, kruté, zbytečné. Vadilo mi to u Duška, ale lékařce z mammacentra tu (ostatně velice lehkou) zmínku nevyčítám.

Stane se v životě leccos, jenže mnoho lidí bývá uzavřeno ve svém problému a i když se odhodlají požádat o pomoc, bývají zklamaní. Nadávají na systém, na to, jak hloupě a poníženě si připadali.

Ohromila nás dvanáctiletá dívka, která nedávno porodila. V diskuzích čteme podivení nad rodinou, nad matkou, objevily se pochybnosti o dívčině včasné informovanosti.

Proměnily se příběhy z mé práce během dlouhých let? Podívejme se na ně.

Dlouho mne pronásledují příběhy lidí, které necháváme napospas tichu. Tomu vnitřnímu i okolnímu, z něhož se však občas dokážou zoufale hrabat ven jako ze hluboké tůně.

Bude ten slavný Svátek matek, tak si pojďme vzpomenout, proč si tolik vážím žen přede mnou.

Je velmi zajímavé rozkrývat dějiny a ještě zajímavější s pokorou poznat, že ne všechno tradované je skálopevný fakt. Vítejte nad zamyšlením válečném.

Ministr osmnáctého rozdal ceny Gratias několika vynikajícím sociálním pracovnicím. K tomu se objevil na FB s červeně lemovaným srdcem, jaké si lidé mohli vystříhnout a 19.3. někde vystavit.

Před deseti roky se dělaly nové průkazy pro invalidy. Letos se mají kompletně měnit.

Opět mám několik zpráviček pro ty, kdo se obávají až děsí svého vlastního zvyšujícího se věku.

Potraty jsou stále politickým tématem nejen ve světě, ale i u nás. Bohužel. Podívejme se na odvrácenou stranu problému (a nemyslete, že to, co popisuji, je pravěk a historie). Pořád se to může vrátit.

Dny, kdy se připomínají oběti nacismu a holokaustu, naší rodině pokaždé připomenou našeho přeživšího dědečka.

Vyprávěla jsem o těžkém životě lidí, co se snaží pomáhat všemu zlému navzdory. Je načase podívat se víc na hledisko těch nenávistných, nenáviděných, a přece silných ve své křehkosti.

Patří k Vánocům a vzpomínkám. Film, který nabírá na významu jako když se nabaluje sněhová koule.

Nedávno mne pobavila diskuze pod článkem, snažícím se vyvrátit mýty o báječné době za socíku. Byla jsem svědkem těch časů a něco málo mohu popsat.

Po vzpomínkách na příběhy bezdomovců přichází zamyšlení nad bydlením těch šťastnějších. Šťastnějších?

Tak nám zase někdo něco žbleptnul a bohužel tu nehoráznost další ocenili.

Leckdo dnes vzpomíná, kde byl, kam se posunul a já si tedy také vzpomněla. Na příběh, který čekal, až snad bude možné se s ním svěřovat.

Nenápadný almanach českých básníků pro letošní rok obsahuje i „bombu“, která dokáže leckoho pobouřit.

Všichni se jí bojíme, ale málokdo tuší, co s tím nadělením. Stále narážím na hrůzu z diagnózy, na neporozumění dějům, na pomoc, vymýšlenou na koleně.

Píšu sem, když mne něco zaskočí, navalí se, najednou vyběhne téma na několika stranách. Nyní jsem se konečně prokousala svými zážitky, Live! částí Deníku N a Rezidenční péčí…

Vidlák neznamená pouze venkovana s daným nástrojem, anóbrž se vyskytuje (zřejmě v počtu větším, než malém) i v centru velkoměsta. Vidláci z ministerstva spravedlnosti předvedli, že vidle házet umějí.

Ono se lehce řekne „daj-li medaili“, jenže když někdo poví, jak se to dělá, strhne se mela…

Moderní doba zdánlivě znamená otevřenou mysl, rovná práva i povinnosti, spolupráci. Proč tedy roste například počet dětí, které jsou svědky násilí mezi rodiči?

Jsou tři roky moc nebo málo? Ani pět let to nevytrhne.

Když se u nás poslední dobou tolik nadává starým lidem a představují se jako hamižní a sobečtí, má to být všeobjímající a plošně platné? Je na tom stáří něco pěkného? Směřujeme všichni do truchliva?

Po mnoha letech se snad konečně dočkáme nástroje ochrany dětí - přitom velice jednoduchého.

Víra v Boha je jen pro staré a nemocné, moderní člověk ví, že žádný fousatý dědeček na obláčku neexistuje. Neviděl ho Gagarin ani Remek. Nebo?

Zločin, který může začínat nenápadně, bez náhlého napadení, podbízivě. I taková může být dlouhodobá „péče“ o dítě, které je pak navždy poznamenáno. Ať jde přímo o incest, nebo pachatele ze sousedství.

Pokud se mění schopnost uchovávat informace, člověk ztrácí cosi podstatného. Mozek mu někdy dodá náhradní řešení nebo si na základě pozorování okolí vymyslí fígl.

V příběhu „zlé“ paní Tyldy jsem zmínila okolnost, která jí nenávratně změnila život - po znásilnění jí ve dvanácti pokoutně provedli potrat, aby „rodina nepřišla do hanby“. Ženy trpí celá desetiletí.

V diskuzích u článků jsem tu a tam zmínila důležitou roli počítačů pro seniory - klienty domova. Dnes budu vyprávět, jakou bývají velmi zásadní změnou pro klienty. Dokonce vedou k jejich rozvoji.

Během psaní příběhů o stáří vidím zoufalství i rezignaci mnoha lidí, kteří pečují o své blízké s demencí. Mají strach z nastalé zmatenosti. Je nutný, zcela oprávněný? Ne vždy.

Stále se setkávám s představou domova pro seniory jakožto divného odkladiště a čekárny na konec, plné rezignovaných a opuštěných lidí. Není tomu tak.

Nenápadná likvidace lidí, ke které mlčky přihlížíme. Není to válkou, není to někde daleko, ale hned vedle vás. A nikomuto moc nevadí. Činy? Pomoc? Málokdy.

Je ještě místo? Zbyde kousek chleba k nasycení? Věřím - kdepak, já dokonce VÍM, že ano. Vladimír Stibor nás obdarovává i po mnoha varováních, že nyní opravdu naposledy…

Stále vidím nepochopení nebo spíš úmyslné nechápání potřeb nejslabších lidí mezi námi.