Mnohokrát jsem v životě narazila na rodiny s dítětem, které potřebovalo více péče, podpory a pomoci než ostatní. Ty děti rostou, dospívají a také stárnou.
Rozpadání vztahů, když chce jeden kralovat a dusit okolí, nebývá viditelné. Trefně se mluví o násilí za zavřenými dveřmi. Postupuje až k úplné zkáze jako stavba na obrázku - ta už je dávno pryč.
Před několika týdny jsem četla první reakce na malou příručku, 72 hodin se to jmenuje a dostala ji každá domácnost, snad už. My včera. Zdá se, že se mnoha lidem zježily chlupy i tam, kde je nemají.
Vrátil se mi dopis, vrátí se ještě jeden. Do nemocnice se prý nepřeposílá, řekla advokátka a šla se zeptat, jak na tom její klient je. Byl už čtrnáct dní po smrti.
Stále častěji se setkávám s dalšími stránkami těch slavných dnů, kdy vznikl náš stát a jeho prvních let. Myslím si, že mají stále silněji, co říct dnešku.
Nežiju pouze problémy ostatních, najdu si čas i na přátele z oblasti psavé. Moc často je neuvidíte naživo, ale jejich myšlenky, zapsané slovy, dovedou pohladit, drnkat na skryté struny, inspirovat.
V pátek třicátého se událo cosi nevídaného: První dáma pozvala do Lán sociální pracovnice z celé země a poděkovala jim za všechno, co dělají. Před ní to byl pouze prezident Beneš těsně po válce.
Říct někomu, že si za rakovinu může sám, je tvrdé, kruté, zbytečné. Vadilo mi to u Duška, ale lékařce z mammacentra tu (ostatně velice lehkou) zmínku nevyčítám.
Stane se v životě leccos, jenže mnoho lidí bývá uzavřeno ve svém problému a i když se odhodlají požádat o pomoc, bývají zklamaní. Nadávají na systém, na to, jak hloupě a poníženě si připadali.
Ohromila nás dvanáctiletá dívka, která nedávno porodila. V diskuzích čteme podivení nad rodinou, nad matkou, objevily se pochybnosti o dívčině včasné informovanosti.
Dlouho mne pronásledují příběhy lidí, které necháváme napospas tichu. Tomu vnitřnímu i okolnímu, z něhož se však občas dokážou zoufale hrabat ven jako ze hluboké tůně.
Ministr osmnáctého rozdal ceny Gratias několika vynikajícím sociálním pracovnicím. K tomu se objevil na FB s červeně lemovaným srdcem, jaké si lidé mohli vystříhnout a 19.3. někde vystavit.
Potraty jsou stále politickým tématem nejen ve světě, ale i u nás. Bohužel. Podívejme se na odvrácenou stranu problému (a nemyslete, že to, co popisuji, je pravěk a historie). Pořád se to může vrátit.
Vyprávěla jsem o těžkém životě lidí, co se snaží pomáhat všemu zlému navzdory. Je načase podívat se víc na hledisko těch nenávistných, nenáviděných, a přece silných ve své křehkosti.
Píšu sem, když mne něco zaskočí, navalí se, najednou vyběhne téma na několika stranách. Nyní jsem se konečně prokousala svými zážitky, Live! částí Deníku N a Rezidenční péčí…
Vidlák neznamená pouze venkovana s daným nástrojem, anóbrž se vyskytuje (zřejmě v počtu větším, než malém) i v centru velkoměsta. Vidláci z ministerstva spravedlnosti předvedli, že vidle házet umějí.
Moderní doba zdánlivě znamená otevřenou mysl, rovná práva i povinnosti, spolupráci. Proč tedy roste například počet dětí, které jsou svědky násilí mezi rodiči?
Když se u nás poslední dobou tolik nadává starým lidem a představují se jako hamižní a sobečtí, má to být všeobjímající a plošně platné? Je na tom stáří něco pěkného? Směřujeme všichni do truchliva?
Zločin, který může začínat nenápadně, bez náhlého napadení, podbízivě. I taková může být dlouhodobá „péče“ o dítě, které je pak navždy poznamenáno. Ať jde přímo o incest, nebo pachatele ze sousedství.
Pokud se mění schopnost uchovávat informace, člověk ztrácí cosi podstatného. Mozek mu někdy dodá náhradní řešení nebo si na základě pozorování okolí vymyslí fígl.
V příběhu „zlé“ paní Tyldy jsem zmínila okolnost, která jí nenávratně změnila život - po znásilnění jí ve dvanácti pokoutně provedli potrat, aby „rodina nepřišla do hanby“. Ženy trpí celá desetiletí.
V diskuzích u článků jsem tu a tam zmínila důležitou roli počítačů pro seniory - klienty domova. Dnes budu vyprávět, jakou bývají velmi zásadní změnou pro klienty. Dokonce vedou k jejich rozvoji.
Během psaní příběhů o stáří vidím zoufalství i rezignaci mnoha lidí, kteří pečují o své blízké s demencí. Mají strach z nastalé zmatenosti. Je nutný, zcela oprávněný? Ne vždy.
Nenápadná likvidace lidí, ke které mlčky přihlížíme. Není to válkou, není to někde daleko, ale hned vedle vás. A nikomuto moc nevadí. Činy? Pomoc? Málokdy.
Je ještě místo? Zbyde kousek chleba k nasycení? Věřím - kdepak, já dokonce VÍM, že ano. Vladimír Stibor nás obdarovává i po mnoha varováních, že nyní opravdu naposledy…