Telefon má dnes každé druhé dítě již velmi brzy. Můžete být sebeopatrnější rodiče a mít aplikaci, která vám ukazuje, kde kolik času vaše dítě na telefonu tráví, ale neukáže vám, s kým všechno si přes den dítě píše nebo s kým mluví a hlavně o čem.
Toto je příběh, který se skutečně stal a je vlastně vyjádřením obdivu všem rodičům, které to se svými dětmi s různými vadami učení nikdy nevzdali a perou se i s nimi dál se životem.
Možná nejsme schopni pochopit, že každá generace má k dispozici jiné prostředky a často i výchovu, ta se mění stejně jako časy a lidé. Nic nezůstává stejné.
Říkáte si, že psát si deník, to je jen pro patnáctileté holky. Ale když nastoupíte do psychiatrické léčebny na léčebný pobyt, píšete si deník také. K čemu to je?
V hlavách dospělých jsou již postaveny hranice, které jim brání v tom dělat jiné věci než ty, které už umí. Hledají různé důvody, proč tu či onu věc nemůžou dělat. Nemám čas, to se už nenaučím…
Ze školy v přírodě nám volala ustrašená učitelka, dceři se den před odjezdem stal úraz, spolužačka jí nechtěně skřípla prsty do dveří. Mnoho rodičů by ztropilo povyk, jak se to mohlo stát, já již ne.
Máte výčitky, když vám kdokoliv cokoliv vyčte? Máte tendenci se omlouvat a vysvětlovat, když na vás někdo útočí, např. šéf v práci nebo i někdo z rodiny?
Mnoho lidí už je znechuceno tím, jak jsou na sebe lidi na sítích bezmezně hnusní a kritičtí. Ono se za komunikaci na dálku schová vše. Ale ruku na srdce kolik z vás na síti něco za poslední týden kriticky okomentovalo.
Mnoho lidí má divný pocit z toho, že by měli jít do psychiatrické léčebny. Někteří si říkají, co si pak budou říkat lidé okolo. Ale tady nejde o lidi okolo, tady jde o vás, o váš život! Jak to vlastně v léčebně probíhá?