„Dej nám konečně to kafe a běž,“ pronesla stará žena otráveně. „A Ty si dej, Jaruško, židli blíž k posteli, tak, ať si tě můžu pořádně užít! No jak tobě to sluší, děvenko moje zlatá!“
Seděly naproti mně v tramvaji - dvě maminky a jejich asi tak tříleté dcerky. „My budeme mít počítačový kroužek, balet a angličtinu,“ vykládala jedna matka.
Vídáme je denně. Někteří jenom bloumají ulicemi, obloženi igelitovými taškami s veškerým svým majetkem. Jiní se snaží nějak zaujmout kolemjdoucí, aby dostali pár drobných.
Vhodíme-li žábu do vařící vody, lekne se a ihned vyskočí. Pokud ji ale vložíme do nádoby se studenou vodou, kterou pomalu zahříváme, promešká čas k útěku a uvaří se. Kde to jen Lucie četla? Už neví.
Muž středních let otevřel těžké dveře a znechuceně pokrčil nos: přivítala ho směsice nepříjemných pachů, v níž převládaly čistící a desinfekční prostředky, pot stále ležících těl a použitých plen.
Moje dcerka, i když „jen“ pěstounská. Chodím za ní každý den. Pokaždé to je neuvěřitelný zážitek. Doslova nezapomenutelný. Znám podobná zařízení z dob studií (praxe), ale tohle je něco úplně jiného.
Odjakživa jsem věděla, že si jednou vezmu nějaké dítě, nebo dokonce děti z dětského domova. Už jako malá holka jsem to o sobě rozhlašovala. Přišlo mi to naprosto samozřejmé, logické a krásné.