Jan Prazak

Bylo brzké odpoledne jednoho tropického dne na počátku července, kdy teplota v pražském centru hravě překročila třicítku. „Snad bude klimatizovaná,“ zadoufal jsem při pohledu na blížící se tramvaj.

S nekorektními slovními obraty v naší mateřštině se setkáváme na každém kroku. Mnohé z nich vážně porušují zásady rovného přístupu k národnostem a navíc jsou hrubě genderově nevyvážené.

Tehdy za minulého režimu se policii říkalo veřejná bezpečnost. Byla to prodloužená ruka jediné vládnoucí partaje a o příslušnících VB kolovaly řady vtipů, poukazujících na jejich mdlou inteligenci.

Jakkoli si na naše firemní stravovací zařízení v zásadě nemůžu stěžovat, musím zcela otevřeně prohlásit, že vykazuje jednu zásadní chybu.

„Stavíš se u mě?“ Zeptala se naléhavě, jakmile jí na stole cinknul mobil s Tomášovým jménem.

Pěkně naostro: „Hedviko, promiň, přestala jsi mě bavit a já už s tebou prostě nechci dál spát.“

„Mami, mohla bys mi zítra po obědě pohlídat Milušku a vyzvednout Pavlíka ze školky, prosím? Mě rozbolel zub, tak jsem volala doktorce, uvolnilo se jí místo a potřebuju tam být zítra před jednou.“

„Zdenku, nezlob se, moc mě to mrzí, ale budeme muset zůstat doma. Šíleně mě rozbolela hlava a je mi na zvracení, asi mám migrénu.“

Vzduch se za dusného srpnového odpoledne v nacpané neklimatizované tramvaji podobal dobře vytopené parní lázni.

V pondělí po práci jsem se stavil u starého kamaráda, říkejme mu třeba Michal. Bydlí v nájemním bytě starého řadového domku v Krči.

„Tak si zavolej hodinovýho manžela, Miluš,“ řekla mi moje kamarádka Květa poté, když jsem si jí postěžovala a vyjmenovala, co všechno mi doma nefunguje a co bych potřebovala opravit.

„Podepište mi tady ty papíry,“ stroze mě požádal doktor na nemocniční chodbě. „Jaký papíry?“ Zeptal jsem se překvapeně, „já přišel jenom navštívit manželku.“ „No přece úmrtní protokol.“

Pánbůh dřel šest dní jako kůň, to víte, takové stvoření světa musí dát pořádně zabrat.

„Mami, mohla bys mi zítra po obědě pohlídat Milušku a vyzvednout Pavlíka ze školky, prosím? Mně rozbolel zub, volala jsem doktorce, mám kliku, uvolnilo se místo a potřebuju tam být zítra před jednou.“

Těch dobrých je bezesporu většina, ale existují i nějací špatní? Jako naprostý laik v pedagogických sférách bych si dnes nic takového nedovolil tvrdit, avšak ve školních létech jsem měl zcela jasno.

Občas slýcháme o případech lidské lhostejnosti. Například jak někoho skolila v parku mrtvice, kolemjdoucí ho několik hodin nevšímavě míjeli, a když mu konečně někdo zavolal sanitku, bylo už pozdě.

„Proboha, proč si chceš k sobě vzít postižené dítě? Notabene ve svém věku?“

Pamatujete si na dávné telegramy, pohlednice, koresponďáky, expresní dopisy a jiné poštovní vymoženosti?

S politováním je třeba konstatovat, že mnohá klasická díla české literatury hrubě odporují současným potřebám korektního pohledu na svět.

Ospalou nudu ve vagonu metra prozářila svou krásou na náměstí Republiky. Jakoby vyšlo slunce i měsíc zároveň, zlaté paprsky jejích vlasů zápolily se stříbrnými odlesky večerních šatů.

Pamatujete se na něj? Míval jsem ho rád. Takovej ten echt pravej pražskej vošklivák se vyskytoval na Václaváku a mohli jste se tam s ním setkat hnedka na několika místech najednou.