Jiři Klabal

Nejasná zpráva o konci českého školství…

„Dobře, tak já teda pojedu vlakem!“ „Ale neurážej se pořád! Myslím to s tebou dobře. Mám o tebe prostě strach. Tak naposledy… opravdu se na tu cestu cítíš?“ zeptala se mě asi podesáté vnučka, poté co jsem jí oznámil, že se v září chystám na Moravu.

Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí.

Našlo se pár dnů volna. Sbalil jsem stan, zápisník, knihy a spacák a vydal se do hor. Chtěl jsem být sám. Stejný nápad měly žel bohu tisíce dalších lidí.

Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.

Chujowa Górka. Tady začíná cesta. Místo, kde byla v dubnu 1944 exhumována a následně spálena těla deseti tisíců vězňů, usmrcených v koncentračním táboře Plaszow a během vyklízení krakovského ghetta.

„Jeď do Treblinky, měj oči otevřené, napni sluch, zadrž dech a poslouchej hlasy, které vychází z každého zrnka země. Jeď do Treblinky, čekají tam na tebe, generace za generací, nenechávej je tam o samotě.“

„Poutníku, tvé stopy jsou cesta, již svou chůzí utváříš.“