Jiří Koudela

Musím se přiznat ke své velké lásce. Jako kluka mne zcela dostala kniha Zdeňka Opavy „Elektřina kolem nás“. Svět techniků a elektřinu jsem si zamiloval.

Všude slyším nářky, jak je všechno problém. Lidé jako spotřebka. Peníze je nutí k věcem, které by jinak nedělali. Žijí jen za bydlení a stravu. Samá starost. Stres a tlak.

Obrazy v počítači prý vznikají tak, že se generuje šum a ten se postupně zpřesňuje do nějakých vzorů, které umělá inteligence někde pochytila. Je to statistika, náhoda, někdy i estetický zážitek.

Z debaty dvou dívek vyplynulo, že se ve školách učí spousta věcí, ale empatie a základní informace o poruchách autistického spektra nikoliv. Šikana je brána jako norma.

Byly doby, kdy bylo dítě vnímáno jako aktivum, nikoliv jako zátěž. Existovala dělba práce, stabilita. Osm dětí v rodině zajistilo rodiče na stáří i bez důchodu. Každá ruka navíc byla doma potřeba.

Musím říct, že mne to zvedlo ze židle. Mladík zavraždil svoji matku, která mu vyhrožovala „A teď ti přijde vojna“ a „ty ses neměl narodit“. A to vše kvůli pětce z matematiky na vysvědčení.

Co byste dělali, kdybyste věděli, že už nezbývá čas? Traduje se, že by se celý svět zbláznil, rabovalo by se. To je ale záležitost těch, kterým je 20 či 30 let. Starší lidé mají vše jinak.

Chci, ať někdo znovu natočí pohádku srovnatelnou se „Třemi oříšky pro Popelku“. Opravdu toho chci tolik? Vždyť se snad ve škole tvůrci učili, jak se to má dělat. Vzorů mají spoustu. Jak je možné, že zase nic?

Je to zajímavé období. Důchod už se blíží, mládí je v trapu, všechno se posunulo a člověka nikde moc nechtějí. Krysí závody skončily a svým způsobem je to úleva. Jen se těžko hledá nový směr.

To jsem dopadl. Bez práce, bez síly, zesláblý, depresivní, vydeptaný a všechno mi pije krev. Člověk spí dvanáct hodin denně a stejně to nestačí. Probudím se a šel bych spát. A práce a docházka? Vtip.

Skippy, Skippy, věrný je náš kamarád. Dobrodružství, vrtulníky, lodě, jedovatí hadi, vysílačky, odvážní strážci, piloti a mezi tím vším malý kluk a jeho věrný klokan.

Daň z nemovitosti je prý nízká. Všichni ve svém jsme boháči, protože nemovitosti jsou neskutečně drahé. A postupně přichází čas, aby se ti, kdo boháči nejsou, svých nemovitostí zbavili. I kdyby nechtěli.

Proč rodiče „zachraňují“ své děti tím, že je dávají na víceletá gymnázia a tím kazí všem ostatním tu vysněnou inkluzi? Opravdu se školství změní k lepšímu samo tím, že do něj půjde více peněz?

Mozek se vaří a adrenalin tepe v žilách. Podávám výkon a hraji si na jasnovidce. S bystrým člověkem se znalostí řeči se budete bavit úplně jinak než s hodně pomalým nebo cizincem, který vám nerozumí.

Vtip AI je v tom, že na rozdíl od běžných programů zvládá řešit i problémy, které nebyly jasně definovány. Variace na problémy, které zná. Mixuje vše, s čím se setkala.

Úředníci již dávno neexistují, stroje si povídají mezi sebou. Pokud máte resty, nedozvíte se to za dva roky i s pokutou, ale AI vám to řekne v termínu. Už nikdy žádné luštění formulářů. AI vyplní vše.

V reálném životě vždy vše končí až v okamžiku, kdy ten, kdo chtěl něčeho dosáhnout, tak sám pozná, že na to nemá. Nevidím důvod, proč by nemělo vysoké školství dávat i druhou, třetí a další šanci.

Kdo nemá práci a příjmy, velmi rychle se přesouvá z hlavního proudu na okraj. Ztrácí vliv na cokoliv, co se kolem děje. Pokud bude výběr lidí provádět umělá inteligence, pak počítače vládnou lidem.

Včera jsem montoval ohradníky. V tlustém vaťáku se to dalo. Už aby bylo jaro a zasvítilo sluníčko. Jakmile rozkvetou sněženky a slunce zasvítí, člověk to uvidí všechno úplně jinak. Hlavní je, že dýchám, že mám na jídlo a že mi nikdo nekazí práci.