Jiří May

Narodil jsem se za Husáka. Přežil socialismus, divoké devadesátky, opoziční smlouvy, covid i dnešní geopolitický cirkus. A stejně mám pocit, že největší experiment teprve začíná.

Syn vyráží na internát. Lesnická akademie volá, soft-vojna začíná a já doma trénuju pouštění z hnízda. Fořt roste, táta měkne.

Ranní rohlík je jen rozcvička. Skutečné drama začíná před školkou – v jednosměrce plné rodičů, ega a parkovacích manévrů na hraně zákona i nervů.

Snaživec a Korektní v akci! Jak Cimrmanova „Záložna u Horní dásně“ mění dětský zub v dividendu. Praktická aplikace teorie „Zuby, pohroma huby“ v dravém dětském kapitalismu.

Referát o otrokářství se může velmi rychle zvrtnout, když máte syna se smyslem pro černý humor. Zatímco dospělí řeší hyperkorektnost a autocenzuru, děti jdou rovnou k věci.

Stačilo pár fotek, deštivé odpoledne a telefon na hraně přehřátí. Dcera létala nad Pandorou, syn hrozil žalobou a já objevil nové rodičovství.

Na pískovišti se nehraje jen o bábovičky. Stačí bonbon a zrodí se moc, manipulace i první lekce dospělosti. A rodič na lavičce neví, kdy zasáhnout.

Kačer tvrdí, že bez něj shoříme. A chce pět procent. Zápis ze schůze SVJ ukazuje, jak se světová politika vejde do sušárny.

Rodinný výlet na buřty sliboval klid u vody. Místo toho přišli dva labradoři, kláda v rybníce, topení v přímém přenosu a ztracené buřty.

Vyrazil jsem s dětmi k vodě a netušil, že stojíme na nudapláži. Jeden cvak foťákem spustil bouři. Táta tam kdysi maloval a nikomu to nevadilo.

Když si táta hraje, je to prý problém. Kamarád místo autority, puberťák místo vzoru. Opravdu dětem škodí otec, který se nebojí být trochu trapný?

Drahé jídlo, puberta a mizející peníze mě donutily zavést domácí kapitalismus. Děti doma za stravu neplatí penězi, ale prací. A nejmladší? Ta už úspěšně uplácí.

Na hřišti zuří válka o skluzavku. Moje pětiletá dcera se chce přidat, ale bez zbraně nemá šanci. Stačí jedna SMS a velení se rychle mění.

Nedělní klid, televize a pocit, že se nic nemůže stát. Pak přijde pětiletá režisérka s ovladačem vlastní výroby a otec zjišťuje, že program se mění bez varování.

Dluh vůči rodičům se neplatí penězi. Splácí se životem, rozhodnutími a dětmi. Příběh o tom, kdy to člověku dojde – a proč někdy až pozdě.

Máte doma deváťáka? Upřímnou soustrast. Přijímačky na střední očima vystresovaného otce a naprosto klidného syna. Jak dopadne kombinace „Klídek, tati“ a české byrokracie?

Jedna dětská věta, jeden táta v panice a internet plný těhotných panenek. O dětské logice, rodičovských obavách a YouTube bez filtru.

Sníh roztál a já vyhnal rodinu z „medvědí jeskyně“ na první buřty. Zapomeňte na mobily, dneska vládnou maskáče, mastné pusy a pravá zálesácká pohoda v jarním blátě u Křivoklátu.

Svět za zdí se rozpadá po kouscích. V jednom pokoji tři lidé předstírají, že je všechno v pořádku — aby ochránili to, co milují nejvíc.

Odborná studie dokládá, že rod Pavelků nese dědičný polyhistorický přetlak, jenž ulevoval samotnému Járovi Cimrmanovi. Text byl sepsán preventivně.

Jedno slovo v lékařské zprávě dokáže položit rodiče. „Retardace“ není rozsudek, ale v hlavě zní jinak. O jazyku, strachu a naději mezi řádky.

Studie odhaluje, že přesun rodu Mayů do Kladna nebyl náhodný. Jára Cimrman v roce 1905 přehodil výhybku osudu a založil kladenskou větev.

Zápis do první třídy není jen o pastelce a básničce. Někdy stačí schodiště s vyjmenovanými slovy a rodič si uvědomí, že ze školy vlastně tak úplně nikdy neodešel.

Dosud neznámý spis Járy Cimrmana dokazuje, že pískoviště není hra, ale přípravka ke zločinu. O bábovičkách, převýchově a formičkách, které zmizely. Nevhodné pro mládež do 6 let.

Střet pubertální mazanosti s otcovskou leností. Někdy je lepší pomoct synovi s přípravou hamburgerů, než riskovat otravu třídního učitele.

Les je hřiště a lidé smečka. Jedno setkání mi ukáže, že strach dokáže kousat víc než zuby.

Autor zoufale shání recenze, místo úsměvu vyrobí UI teleshoppingové video a schytá ekologickou čočku. Jak dopadne boj s algoritmem a internetem?

Vánoce, dítě, YouTube a algoritmus. Jak se z kačera na provázku stal mimozemšťan a pětistovka se proměnila v hromádku skořápek.

Byt po matce je plný vzpomínek, které ona ztratila. Vyklízení je inventura ztraceného života. Stigma už mě netrápí. Čeho se nejvíc bojím?

Postarat se o matku s demencí je boj. Ale rozhodnout, že už to doma nejde, je peklo. Odmítání, chaos, nemocnice a zákony, které nikdo nezná.

Stařecká demence nebere ohledy. Z matky udělala zmatenou bytost a ze mě syna, který musí rozhodnout o jejím osudu — a možná za to zaplatit vlastní rodinou.

Rodiče často říkají, že jejich děti „mají roupy“. Já jsem ovšem netušil, jak výstižné to rčení je… dokud moje dcera nezačala lovit ty skutečné.

Když má Budulínek přes metrák a ujede mu podrážka po prvním kilometru, není to pohádka, ale realita. A výrobci bot by měli začít psát nové konce.

Zatímco muž řeší, aby nezapomněl kartičku pojišťovny, žena hlídá, aby neměl díru tam, kde by mohla udělat ostudu celé rodině. A to i u doktora.

Knížka je venku, a teď to nejtěžší: focení! Zrod kluka z plakátu s velkou dávkou humoru. Povedlo se?

Byty mizí, ceny rostou a programy se množí. Jak vědecky vysvětlit fenomén nedostupného bydlení? A jak do něj zapadají jeskyně, stromové domy a zemljanky?

Když muž uklízí, myslí si, že dělá zázrak. Když žena kontroluje, vidí katastrofu. Dva světy, jeden byt, a mezi nimi mop, který to všechno schytá.

Život v chalupě tří chlapů má prostě své kouzlo. A najednou se objeví ONA. Žena, která vás nakopne, vytrhne z rozjetého cyklovýletu a najednou se vám na obličeji usadí úsměv.

Říkají mi TOPtaťka a pozér. Já říkám – děkuji. Bez lidí, kteří ostatním lezou na nervy, by moje články nerostly. Protože bez hnoje prostě není úroda.

Ano, jsem ten špatný otec. Nevozím děti autem, beru jim dudlíky, nechám je tahat odpadkový koš a k tomu je učím respektu ke zbraním. OSPOD má ze mě radost.

Mít doma dva puberťáky a jednu pětiletou pubertální čekatelku je často velmi obtížné. Hlavně kvůli stravování. Mnozí z nás, rodičů matadorů, by to nazvali krmením divé zvěře.

Evropské povolenky se hrnou do našich kotelen — a protože systém miluje logiku, proč by si účet za metan nezaplatil i ustájený dobytek, soused se špatným žaludkem nebo pohodlný dědeček s knedlíky?

Medvěd vypustil do lesa své bzučící brouky a čekal, co se stane. Orlice zakřičela, hejno ptáků se slétlo – a začalo radit, křičet a zapisovat. Medvěd? Ten se smál a bavil.

Někdo děti bere na pohádkový hrad, já je poslal rovnou do první linie. Do kokpitů stíhaček a vrtulníků, kde začal jejich „vojenský výcvik“.

Spící caparti, líné odpoledne a parta pejskařů. A pak se objeví dobrman. V ten moment jde legrace stranou a na řadu přichází… noha v pohorce.

Existují různé stupně nespokojenosti: od brblání u piva, přes facebookové statusy až po petice, co podepíše 73 lidí. Ale když už vstane důchodce, vezme berli a jde zakročit, pak jsme v bodě zlomu.

Syn si přál nový mobil. Tak jsem mu řekl, ať si vybere podle svého. Byla to chyba?

Dokážou sloni létat? Jako „vědec“, otec a samozvaný „rodinný kouč“ jsem se vydal na misi, která rozdrtila fyziku, porazila logiku a korunovala dětskou fantazii.

Na prázdninách jsem objevil kouzelný vynález. Lesní útulnu. Místo, kde si rodič odpočine a děti se promění v tuláky. Polesný, který to vymyslel, si zaslouží medaili.

Vydal jsem se s dětmi na vědeckou expedici, abych konečně ověřil Cimrmanovo tvrzení. Se srubem jako základnou, dvoukolákem plným panenek a pizzou na celtě jsme prozkoumali město i jeho zákoutí.

Proč se obtěžovat k rybníku, když mohu rovnou do rybníka. Případně si rybník vzít s sebou v holínce.

Vlastnit zbraň a být připraven na sebeobranu dnes znamená čelit tvrdé kritice. Jako otec tří dětí jsem zažil, jaké to je být označen za paranoidního blázna.

Stačí napsat pohádku o dceři, přidat trochu nadsázky a internet se promění v tribunál lidu vševědů. Naštěstí děti chápou rychleji než dospělí.

Moje dcera má jasno: maminka je hvězda, já jsem technická podpora. Miluju ji, ale když mi pětkrát za den řekne, že mě nemá ráda, začne to studit.

Jeden názor vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny formuje, do bubliny sváže. Algoritmus už neukazuje svět, ale tvoří ho. Hledáme Hobita s odvahou nevěřit všemu, co se mu hodí do krmítka.

Když si tatínek špatně přečte jízdní řád, nezačíná výlet, ale dobrodružná epopej s liškou, drakobusem a borůvkovým líčením. Dcera to zvládá líp než on.

Dětská představivost nezná hranic. Dokonce ani těch státních. Během okamžiku se z pirátů stali „běženci“.

Z výletu do zoo byla nakonec bojovka s bažinou, borůvkami a nečekaným nálezem houbařů bez košíků. Dcera to zvládla, táta přežil. Skoro.

Lidi, vážně máte talent. I já, Smrtka, vám ho závidím. Od okamžiku, kdy vám bláznivý Prométheus dal oheň, už mě k vyhlazení nepotřebujete.

První obětí rekonstrukčních bojů byla nebohá vana. Dej jí pánbůh věčnou slávu.