Klára Šimáčková Laurenčíková

Tento vzkaz bude osobní. Seděla jsem v Senátu do poslední vteřiny hlasování. Chtěla jsem být tak blízko, abych mohla vidět do očí lidem, kteří mají tu obrovskou moc, že rozhodnou o tom, jestli se naše republika vůči násilí jasně vymezí, anebo nikoli.

V naší zemi žije 30 tisíc dětí, které mají jednoho nebo oba rodiče ve vězení. Když vám máma nebo táta zmizí ze života, ztrácíte většinou svého nejbližšího člověka, jistotu a základní životní oporu.

Před rokem dva nevinní mladí lidé zaplatili svými životy za to, že jsme jako společnost nedokázali zastavit nenávist. Zaplatili životem za to, kým jsou a koho milují. Co můžeme udělat, aby se to už neopakovalo? Odpovědnost leží na každém z nás.

Jsem obrovsky vděčná za všechny dobré lidi, kteří poslední dny spojují svoje síly a pomáhají zachránit život malého Martínka. Proč se ale na 100 milionů korun, které malý chlapec potřebuje, aby mohl žít, musejí skládat? Proč nepomůže stát?

Když jsem vstupovala do role zmocněnkyně vlády pro lidská práva, (nejen) média se mě často ptala na to, jestli opravdu věřím, že ČR může vůbec někdy ratifikovat Úmluvu proti násilí na ženách. Odpovídala jsem, že rozhodně ano.

Událost z pražské školy, kde došlo ke konfliktu mezi učitelkou a žákem, jasně ukazuje, že se musí intenzivně rozvíjet podpora škol v práci s dětmi, které mají za sebou traumatické zážitky či pocházejí ze složitého rodinného prostředí.

Celkem 1,3 milionu lidí je v Česku ohroženo ztrátou bydlení, zejména pak děti, senioři, samoživitelé a oběti domácího násilí. Na zákon o podpoře v bydlení čekáme už řadu let, jenže zatím se ho nikdy nepodařilo schválit. Přitom je nejvyšší čas.

To, jak prožijeme dětství, ovlivňuje veškerý náš další život. Je to zásadní a určující doba. Dlouhodobě usiluji o to, aby každé dítě mohlo zažívat bezpečné dětství bez jakékoli formy násilí.