Kroska Caches

Nelze než souhlasit, že stále jde o historickou událost, „jejíž význam si dnes málokdo plně uvědomuje“.

Lhostejno, jestli se válčí v Evropě nebo na jiném místě planety, děti trpí všude stejně. Následky v podobě traumat si mnohdy, pokud přežijí, nesou do dospělosti.

Proč učitelé, profesoři a nepedagogičtí pracovníci skončili v koncentračních táborech, na popravištích? Podrobné informace v úplnosti poprvé zpřístupňuje seznam z řad jejich obětí.

Pokaždé, v den výročí vyhlazení Lidic, vzpomínám na Jaroslavu Skleničkovou. Bylo jí šestnáct, když jí zastřelili tatínka. Devatenáct, když se to dozvěděla.

Při pohledu na dobové filmové záběry mne pokaždé mrazí. Řev motorů strojů směřujících k nebi ve mně kromě obdivu k pilotům vyvolává řadu otázek.

S tím ovšem K. H. Frank, který byl 24. září 1941 v Berlíně, kde vedl informativní rozhovory s vyššími SS-kamarády, nepočítal.

Stačí jen trochu zvednout hlavu, víc si všímat, zastavit se a číst. Člověk zjistí, kolik lidí v Praze za povstání v květnu 1945 padlo. Mezi nimi i mnoho neznámých hrdinů.

Má vlast Bedřicha Smetany v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Petra Popelky večer 12. května v Obecním domě otevřela letošní 81. ročník Pražského jara.

Paměť jednotlivce, vísky, města, národa. Je pro nás důležitá? Nebylo by někdy lepší ji ztratit? Zapomenout. Vymazat vše, co nám neslouží ke cti? Ponechat si jen světlé stránky?

Ač jim na podzim 1938 nebylo umožněno za vlast bojovat, věrni vojenské přísaze a cti, se za mnohem obtížnějších podmínek zapojili do odboje.

Pokud snad někoho titulek zmátl, vězte, nejde o překlep. S filmovým historikem jsme se shodli, že pro název jeho pořadu by byl přiléhavější. Ztracený čas a ztracené časy – jde přece o zásadní rozdíl.

Domluvila se s gazdou Šotákem a jeho ženou Apolenou z Korytné na Východním Slovácku, že k nim bude posílat především české důstojníky, kteří se z porobené země potřebovali dostat ven.

Někdy to tak bývá, ze vzdoru, z hrdosti, z potřeby ukázat, kdo je doma pánem, musí člověk udělat něco, co zavání hazardem. Přesně tak se zachovala nacisty popravená Inka Bernášková.

Dne 14. března rozhlas oznamuje, že se od zbytku Československa odtrhlo Slovensko. Odpoledne prezident Emil Hácha odjíždí do Berlína.

Možná pan doktor v hodinách dějepisu nedával pozor nebo ho dokonce úplně minuly. Jak jinak si jeho výrok, urážející naše předky, vysvětlit?!

Mí židovští přátelé sílící projevy antisemitismu ve světě i u nás sledují se znepokojením. Trápí je obavy z opakování minulosti v nějaké nové, modernější formě.

Jan Hus se do našich dějin zapsal trvale. Jeho odkaz nás stále oslovuje. Dokazuje to i článek Libora Mandíka. Při jeho čtení se mi z paměti vyloupl chrám v Uherském Brodu, nesoucí mistrovo jméno.

Jako první žena v historii naší armády dosáhla nejvyšší vojenské hodnosti – plukovnice v záloze. Válečné zkušenosti získala už za občanské války ve Španělsku.

Touha pohrát si s kamarádem Ríšou a nařízení k Fröhlichům nechodit, protože je to nebezpečné, rodičovské varování spolehlivě přehlušila.

Deníky našich legionářů mají obrovskou výpovědní hodnotu. Jejich autentické zápisy umožňují lépe poznat a pochopit dobu, která je nám na hony vzdálená.

Když se v lednu 1945 ke koncentračnímu táboru Osvětim blížila Rudá armáda, začalo jeho chvatné vyklízení. Na 58 tisíc vězňů bylo pod praporem smrti vyhnáno na cestu do neznáma.

Od napadení Ukrajiny Ruskem pečlivě sleduji veškeré dění s tím související. Včetně jednání o uzavření míru.

Příslušníky vládního vojska veřejnost povětšinou vnímá jako zrádce, spolupracující s protektorátní mocí. Tím se však na nich dopouští křivdy.

Zhrzený, uražený, s pocitem nedocenění, Adolf Hitler na Vídeň zanevřel a opustil ji. Jeho nenávist vůči městu přerostla v zášť k celému Rakousku. Vídni i zemi se pomstil.

Svou smrtí dokázal, že někdy jsou tyranům nebezpeční i lidé-nebojovníci. Aniž by v ruce drželi zbraň. Těm, kteří vrahy najali, se nebezpečný jevil. Proto musel zemřít.

Pamětní deska, nedávno odhalená v Památníku Terezín, je věnována vojenskému odboji. Mužům skvěle organizovaným, v té době nejschopnějším postavit se na odpor. Mezi nimi i divizní generál Hugo Vojta.

Na podzim 1938 jim bylo znemožněno vlast se zbraní v ruce bránit. Navzdory tomu vojenské přísaze zůstali věrni. Drtivá většina z nich se, byť za mnohem horších podmínek, rozhodla nepříteli vzdorovat.

Pro celé české školství léta po 15. březnu 1939 představovala dobu temna. Za vojskem šlo gestapo, které se okamžitě pustilo do úřadování.

Znovu vybudovat hrdost občanů, žen i mužů, mladých lidí, na svoji vlast. Tento úkol by měl patřit ke stěžejním. Jinak, v případě nebezpečí, budou připraveni vzít do zaječích.

Léta jsem s Adolfem Burgrem jezdila do Osvětimi i Sachsenhausenu. Sedávala u něj doma a naslouchala jeho neradostným vzpomínkám.

Národní monitoring duševního zdraví ukázal, že čtyřicet procent žáků základních škol vykazuje známky střední až těžké deprese a třicet procent trpí úzkostí.

Ženské vězeňské šaty, rtěnka, miska, lžíce, bota, brož… Ač neživé i po desítkách let, promlouvají k nám, současníkům. Světu vyprávějí tragické osudy žen, jimž patřily.

Dne 13. srpna 1945 se z Velké Británie do vlasti vrátili českoslovenští letci RAF. V 54 spitfirech v dopoledních hodinách přistáli na letišti Praha Ruzyně.

Šokována odpovědí studentky, jsem si záznam rozhovoru s hercem, režisérem, pedagogem Tomášem Töpferem o „perličkách“ z přijímacích zkoušek na divadelní fakultu, pouštěla opakovaně.

Zmíněný válečný střet se řadí k nejvýznamnějším událostem našich dějin, které zásadně ovlivnil. Vedl k československé samostatnosti v roce 1918.

Vzpomínky vojáků na boje, jichž se za 2. světové války zúčastnili, mají obrovskou hodnotu. Umožňují lépe vniknout do jejich pocitů. Pochopit, proč dokázali čelit těžko představitelným útrapám.

Pokaždé, když před sousoším zavražděných dětí stojím, vrací se mi neodbytná otázka. Proč musely zahynout? Proč stále v ozbrojených konfliktech děti umírají?

Druhá světová válka po sobě zanechala miliony mrtvých, zmrzačených, zničená města a vesnice, obrovský žal pozůstalých. Hroby se jmény i beze jmen.

Takové hrůzy se již nikdy nesmějí opakovat, dušovalo se po první i druhé světové válce lidstvo. Žel, veškeré přísahy, varování padly do prachu zapomnění. Současnost je toho příkladem.

O vzniku České družiny na Rusi se ve Vídni dozvěděli poměrně záhy. Zprávy o tom se veřejně objevovaly v ruském tisku. Zcela zákonitě následovala protiopatření.

Léty poznamenaný snímek praporu České družiny, který hrdě nese Jaroslav Heyduk, mne nepřestává fascinovat. Co to bylo za lidi, jak a čím žili, co je přivedlo do dnes již legendární České družiny?

Na podzim nás čekají volby. Politici nezahálejí a v předvolebních kampaních nás vábí medovými lákadly, zabalenými tu do prodeje potravin za nízké ceny, tu sliby všeho druhu. Ohánějí se oddaností zemi.

Pro občany Zbraslavi byl nejen lékařem, ale také spisovatelem, který stál u zrodu českého avantgardního umění.

Měli odvahu žít. Tak zní název knihy PhDr. Miroslavy Polákové, Ph.D.

Z příkazu pražského gestapa zde přišlo o život 51 převážně mladých příslušníků levicových odbojových organizací.

Také v lágrových podmínkách kněží plnili své poslání. Pomáhali laskavým slovem, duchovní útěchou se ve spoluvězních snažili udržet lidství, hrdost, víru v osvobození.

Muži, věznění v tomto koncentračním táboře, kteří se 10. dubna 1945 museli vydat na pochod smrti, byli stále na cestě. Mezi nimi také Stanislav Čuřík.

Fakta zarážejí. Varují. Bijí na poplach. Nemyslím si, že přeháním. O to důležitější, v jejich světle, jsou návraty do historie.

Tak po letech na 11. duben 1945 vzpomínal muž narozený v roce 1921, zatčený gestapem v roce 1940, vězněný v Osvětimi a Buchenwaldu.

V letošním roce si připomínáme 80. výročí konce druhé světové války. Konflikt zasáhl do života milionů obyvatel naší planety. Mnoho jich prošlo martyriem, na jehož konci čekala smrt.

Půjde rovnou do plynu, uvědomila si Helena Citronová, sotva se od spoluvězeňkyně dozvěděla, že v transportu, který do Osvětimi právě dorazil, je také její sestra Rózika.

V lágru se dře za každého počasí. I k nelibosti dozorců.

S přípravami na důstojnou připomínku svátku práce vězni v tajnosti začali dlouho před ním.

Slovenská Židovka a příslušník SS Franz Wunsch. Téma připomínající Shakespearovo drama.

„Neusnášejte se na ničem, aniž by Československo bylo vyslyšeno,“ žádal prezident E. Beneš britského premiéra, který jej telefonicky informoval, že letí do Mnichova na schůzku s Hitlerem.

Když na podzim roku 1969 Roman Cílek dokončil svou knihu o Naujocksovi, netušil, zda si rukopis své čtenáře najde.

Směs charakterů, profesí, národností, odlišného věku. Pohromadě držela láskou k hudbě a nenávistí ke všemu, co Hitlerova říše představovala.

Hned po Němcích českoslovenští občané představovali druhou nejpočetnější národnostní skupinu, popravenou na centrálním popravišti třetí říše v Berlíně-Plötzensee.

V kalendáři je 27. leden uveden jak Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Letos je spojen s již 80. výročím osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim.

Stanislav Čuřík z Rokycan, vězeň plzeňského gestapa, Malé pevnosti Terezín, Osvětimi a Buchenwaldu podrobně popsal, čemu on a jeho kamarádi byli vystaveni, než se konečně dostali k Američanům.