Kroska Caches

Mí židovští přátelé sílící projevy antisemitismu ve světě i u nás sledují se znepokojením. Trápí je obavy z opakování minulosti v nějaké nové, modernější formě.

Jan Hus se do našich dějin zapsal trvale. Jeho odkaz nás stále oslovuje. Dokazuje to i článek Libora Mandíka. Při jeho čtení se mi z paměti vyloupl chrám v Uherském Brodu, nesoucí mistrovo jméno.

Jako první žena v historii naší armády dosáhla nejvyšší vojenské hodnosti – plukovnice v záloze. Válečné zkušenosti získala už za občanské války ve Španělsku.

Touha pohrát si s kamarádem Ríšou a nařízení k Fröhlichům nechodit, protože je to nebezpečné, rodičovské varování spolehlivě přehlušila.

Deníky našich legionářů mají obrovskou výpovědní hodnotu. Jejich autentické zápisy umožňují lépe poznat a pochopit dobu, která je nám na hony vzdálená.

Když se v lednu 1945 ke koncentračnímu táboru Osvětim blížila Rudá armáda, začalo jeho chvatné vyklízení. Na 58 tisíc vězňů bylo pod praporem smrti vyhnáno na cestu do neznáma.

Od napadení Ukrajiny Ruskem pečlivě sleduji veškeré dění s tím související. Včetně jednání o uzavření míru.

Příslušníky vládního vojska veřejnost povětšinou vnímá jako zrádce, spolupracující s protektorátní mocí. Tím se však na nich dopouští křivdy.

Zhrzený, uražený, s pocitem nedocenění, Adolf Hitler na Vídeň zanevřel a opustil ji. Jeho nenávist vůči městu přerostla v zášť k celému Rakousku. Vídni i zemi se pomstil.

Svou smrtí dokázal, že někdy jsou tyranům nebezpeční i lidé-nebojovníci. Aniž by v ruce drželi zbraň. Těm, kteří vrahy najali, se nebezpečný jevil. Proto musel zemřít.

Pamětní deska, nedávno odhalená v Památníku Terezín, je věnována vojenskému odboji. Mužům skvěle organizovaným, v té době nejschopnějším postavit se na odpor. Mezi nimi i divizní generál Hugo Vojta.

Na podzim 1938 jim bylo znemožněno vlast se zbraní v ruce bránit. Navzdory tomu vojenské přísaze zůstali věrni. Drtivá většina z nich se, byť za mnohem horších podmínek, rozhodla nepříteli vzdorovat.

Pro celé české školství léta po 15. březnu 1939 představovala dobu temna. Za vojskem šlo gestapo, které se okamžitě pustilo do úřadování.

Znovu vybudovat hrdost občanů, žen i mužů, mladých lidí, na svoji vlast. Tento úkol by měl patřit ke stěžejním. Jinak, v případě nebezpečí, budou připraveni vzít do zaječích.

Léta jsem s Adolfem Burgrem jezdila do Osvětimi i Sachsenhausenu. Sedávala u něj doma a naslouchala jeho neradostným vzpomínkám.

Národní monitoring duševního zdraví ukázal, že čtyřicet procent žáků základních škol vykazuje známky střední až těžké deprese a třicet procent trpí úzkostí.

Ženské vězeňské šaty, rtěnka, miska, lžíce, bota, brož… Ač neživé i po desítkách let, promlouvají k nám, současníkům. Světu vyprávějí tragické osudy žen, jimž patřily.

Dne 13. srpna 1945 se z Velké Británie do vlasti vrátili českoslovenští letci RAF. V 54 spitfirech v dopoledních hodinách přistáli na letišti Praha Ruzyně.

Šokována odpovědí studentky, jsem si záznam rozhovoru s hercem, režisérem, pedagogem Tomášem Töpferem o „perličkách“ z přijímacích zkoušek na divadelní fakultu, pouštěla opakovaně.

Zmíněný válečný střet se řadí k nejvýznamnějším událostem našich dějin, které zásadně ovlivnil. Vedl k československé samostatnosti v roce 1918.

Vzpomínky vojáků na boje, jichž se za 2. světové války zúčastnili, mají obrovskou hodnotu. Umožňují lépe vniknout do jejich pocitů. Pochopit, proč dokázali čelit těžko představitelným útrapám.

Pokaždé, když před sousoším zavražděných dětí stojím, vrací se mi neodbytná otázka. Proč musely zahynout? Proč stále v ozbrojených konfliktech děti umírají?

Druhá světová válka po sobě zanechala miliony mrtvých, zmrzačených, zničená města a vesnice, obrovský žal pozůstalých. Hroby se jmény i beze jmen.

Takové hrůzy se již nikdy nesmějí opakovat, dušovalo se po první i druhé světové válce lidstvo. Žel, veškeré přísahy, varování padly do prachu zapomnění. Současnost je toho příkladem.

O vzniku České družiny na Rusi se ve Vídni dozvěděli poměrně záhy. Zprávy o tom se veřejně objevovaly v ruském tisku. Zcela zákonitě následovala protiopatření.

Léty poznamenaný snímek praporu České družiny, který hrdě nese Jaroslav Heyduk, mne nepřestává fascinovat. Co to bylo za lidi, jak a čím žili, co je přivedlo do dnes již legendární České družiny?

Na podzim nás čekají volby. Politici nezahálejí a v předvolebních kampaních nás vábí medovými lákadly, zabalenými tu do prodeje potravin za nízké ceny, tu sliby všeho druhu. Ohánějí se oddaností zemi.

Pro občany Zbraslavi byl nejen lékařem, ale také spisovatelem, který stál u zrodu českého avantgardního umění.

Měli odvahu žít. Tak zní název knihy PhDr. Miroslavy Polákové, Ph.D.

Z příkazu pražského gestapa zde přišlo o život 51 převážně mladých příslušníků levicových odbojových organizací.

Také v lágrových podmínkách kněží plnili své poslání. Pomáhali laskavým slovem, duchovní útěchou se ve spoluvězních snažili udržet lidství, hrdost, víru v osvobození.

Muži, věznění v tomto koncentračním táboře, kteří se 10. dubna 1945 museli vydat na pochod smrti, byli stále na cestě. Mezi nimi také Stanislav Čuřík.

Fakta zarážejí. Varují. Bijí na poplach. Nemyslím si, že přeháním. O to důležitější, v jejich světle, jsou návraty do historie.

Tak po letech na 11. duben 1945 vzpomínal muž narozený v roce 1921, zatčený gestapem v roce 1940, vězněný v Osvětimi a Buchenwaldu.

V letošním roce si připomínáme 80. výročí konce druhé světové války. Konflikt zasáhl do života milionů obyvatel naší planety. Mnoho jich prošlo martyriem, na jehož konci čekala smrt.

Půjde rovnou do plynu, uvědomila si Helena Citronová, sotva se od spoluvězeňkyně dozvěděla, že v transportu, který do Osvětimi právě dorazil, je také její sestra Rózika.

V lágru se dře za každého počasí. I k nelibosti dozorců.

S přípravami na důstojnou připomínku svátku práce vězni v tajnosti začali dlouho před ním.

Slovenská Židovka a příslušník SS Franz Wunsch. Téma připomínající Shakespearovo drama.

„Neusnášejte se na ničem, aniž by Československo bylo vyslyšeno,“ žádal prezident E. Beneš britského premiéra, který jej telefonicky informoval, že letí do Mnichova na schůzku s Hitlerem.

Když na podzim roku 1969 Roman Cílek dokončil svou knihu o Naujocksovi, netušil, zda si rukopis své čtenáře najde.

Směs charakterů, profesí, národností, odlišného věku. Pohromadě držela láskou k hudbě a nenávistí ke všemu, co Hitlerova říše představovala.

Hned po Němcích českoslovenští občané představovali druhou nejpočetnější národnostní skupinu, popravenou na centrálním popravišti třetí říše v Berlíně-Plötzensee.

V kalendáři je 27. leden uveden jak Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Letos je spojen s již 80. výročím osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim.

Stanislav Čuřík z Rokycan, vězeň plzeňského gestapa, Malé pevnosti Terezín, Osvětimi a Buchenwaldu podrobně popsal, čemu on a jeho kamarádi byli vystaveni, než se konečně dostali k Američanům.

Někdo dědí hmotné statky, já mám ve starém dřevěném vojenském kufru po tatínkovi mj. dokumenty po předcích, příslušnících druhého odboje. Dodnes z nich vane hrůza a zlo.

Sotva jsem zvládla abecedu a naučila se číst, začala jsem chodit do knihovny. Neopakovatelným kouzlem a vábivou vůní mne přitahovala jako magnet.

Osmačtyřicetiletý kněz Josef Toufar umíral. Pomalu, v bolestech. Utýrán příslušníky StB, z nichž obzvláštní krutostí se vyznačoval Ladislav Mácha.

Čím více wehrmacht dostával na frak, čím dále ustupoval před vojsky spojenců, tím brutálněji se dozorci k vězňům koncentračního tábora Osvětim chovali.

Navzdory nelidským podmínkám, které v nacistických koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald vládly, si v nich Miloslav Moulis, politický vězeň, příslušník druhého odboje, zachoval lidství.

Pokaždé, když přijedu do Lidic, zajdu ke skupince 82 dětí, smutně hledících dolů přes údolí. Do míst, kde stávala jejich škola. Tomu nejmenšímu se nikdy nedokážu podívat do očí.

Jako každý mladý člověk měl plány do života. Jenomže vypukla první světová válka a Martin Boris Brumla musel narukovat.

O tom, že pradědeček patřil ke studentům zatčeným 17. listopadu 1939 a následně deportovaným do koncentračního tábora, se Lucie Šotolová úplnou náhodou dozvěděla teprve minulý týden.

Dne 17. listopadu 2011 před Hlávkovou kolejí v Praze na živoření v koncentračním táboře zavzpomínal i jeden z tehdy posledních žijících tenkrát zatčených studentů, profesor Jan Šabršula.

Spadal do kategorie III. stupně. Ve výnosu R. Heydricha se uvádí: „… pro těžce provinilé, nenapravitelné a zároveň již soudně trestané a asociální vězně v ochranné vazbě, sotva převýchovy schopné.“

Každodenní zpravodajství je snůškou negativních sdělení. Války, hlad, sucho, povodně, teroristické výbuchy, vraždění, mučení. Dějiny lidstva nepřestávají být plné konfliktů, svárů, nářků, krve.

Tahle věta se mi vybavila bezprostředně poté, co jsem se dozvěděla smutnou zprávu. A to, že ve věku 98 let v pátek 27. září zemřela Jaroslava Skleničková, poslední přeživší žena lidické tragédie.

Mnoho žen - hrdinek - položilo životy v různých koncentračních táborech a věznicích. Nebýt také jich, nebylo by ani obnoveného Československa, ani současné České republiky.

Počátkem roku 1945 začaly do Mauthausenu přijíždět větší i menší transporty žen z jiných lágrů. Byly zubožené, vyčerpané, špinavé, v potrhaných hadrech, vyhladovělé.

Před patnácti lety, když vyšla kniha „100 hodin, kdy umírala republika“, jsem si povídala s jejími autory, renomovanými spisovateli literatury faktu - Miloslavem Moulisem a Romanem Cílkem.