Martin Skalský

„Díky, bratře, že ve mě věříš a dáváš mi šanci na lepší život“, vyslovuje dojatě vyhublý mladík, když na lavičce v parku u pláže podepisuje leasingovou smlouvu na novou motorku. Jmenuje se Michael.

„Teď se to nehodí, zrovna žvýkám,“ odmítá zpomaleným hlasem do telefonu kamarád Malik moje pozvání na pivo. Sedím zrovna v holičství na okraji starého města.

Když přestane foukat svěží severní vítr kaskazi, vzduch rázem zhoustne a ztěžkne, z vlhkého lepivého dusna se člověk až zalyká. Je to jen krátká přestávka nehybnosti mezi ročními obdobími.

Občas tu dívku potkám, jak v přístavišti říčního přívozu prodává pečenou kukuřici a džus, jenž sama vyrábí ze sladkých plodů manga. Vlasy má zahalené hidžábem, na zákazníky se jen plaše usměje.

„Miluju tě!“ řekne mi hned u druhého piva servírka v baru na okraji města a na tváři vyloudí zářivý úsměv. S prostým vyznáním lásky od zcela neznámých žen se v Tanzanii setkávám často.

„Jestli nepovolí zámky, tak ty dveře vyrazte,“ dává úsečné instrukce Radka před zamčenou bělostnou vilou u pláže na předměstí tanzanské Tangy. V ruce drží růžovou vrtačku a tváří se odhodlaně.

„Vyskoč oknem a chyť šoféra toho kamionu!“ řvu na řidiče Iddyho, zatímco téměř převrácené auto uvízlo v hlubokém betonovém korytě jen pár metrů od pilíře mostku. Z pneumatik se kouří.

„Je to jedna z nejdůležitějších staveb v celé zemi. Věřím, že mi dáte důvěru. Most přes řeku Pangani otevřeme napřesrok. Práce musí pokračovat.“

Za tmavých nocí, kdy je sice nebe plné hvězd, ale měsíc v novu k Zemi nevrhá žádné světlo, rozzáří záliv, v němž se řeka Pangani vlévá do moře, stovky luceren.

„Přijď do kavárny na náměstí, budeme si povídat,“ láká mě hned po ránu kamarád Ally, který dnes dopoledne zřejmě nemá nic kloudného na práci.

„Měl bys akorát zaplatit a zas jít,“ řekne mi s nepřátelským výrazem hned mezi dveřmi obecního výboru městečka Pangani starší dáma v květovaných šatech s vlasy schovanými závojem.

„Jsi Yanga nebo Simba?“ zeptá se mě Musa, zatímco procházíme vesnicí a svoláváme nadějné hráče. Je neděle a masajští válečníci si pospíšili s obstaráním krav.

„Před jídlem si umyj ruku!“ nabádá mě kamarád Sainey pokaždé, když se chystáme povečeřet ze společného talíře benachin, a nasazuje přitom tvář starostlivé matky.

Galerie výtvarných umění města Karagandy právě vystavuje velkoformátové fotografie divokých zvířat Střední Asie a oproti běžným dnům má slušnou návštěvnost.

Stará maršrutka vyjede z Karagandy do neutěšené industriální krajiny. Rovnou step rozkutali uhelnými šachtami, zahrnuli výsypkami, prošpikovali stožáry a protkali dráty elektrického vedení.

„Bude to Dubaj střední Asie, perla v srdci stepi,“ básnil autokratický prezident Nursultan Nazarbajev, když v roce 2001 zahájil výstavbu nové metropole Kazachstánu.

„Těžko tu najdete jedinou rodinu bez rakoviny. Spousta lidí umírá,“ říká smutně postarší paní s vlasy zahalenými šátkem.

Přestože ve Tbilisi je na listopad pořád celkem teplo, na úpatí Velkého Kavkazu hustě chumelí. Z hlavní gruzínské dálnice se za vesnicí Gomi stáčí do hor klikatá silnice.

„Těžko tu najdete jedinou rodinu bez rakoviny. Spousta lidí umírá,“ říká smutně postarší paní s vlasy zahalenými šátkem.

„Fotit můžete, ale nahrávat video je u nás zakázáno,“ říká průvodkyně v muzeu Stalina v Gori a s ukazovátkem v ruce působí dojmem přísné učitelky. Vypráví o životě velikého vůdce.

„Nejspíš nás vyštvou z města, možná budeme muset opustit zemi. Teď padnou poslední zábrany,“ předkládá chmurné vyhlídky Irakli zpoza baru nejlepší kavárny v padesátitisícovém přístavním městě Poti.

V centru Tbilisi je klid a ve tvářích lidí, procházejících pod ohromnými platany kolem budovy Parlamentu na třídě Šoty Rustaveliho nelze nijak vyčíst napětí, jež rozechvívá společnost.

„Vítejte v Káhiře!“ pronese s úsměvem číšník v prosté kavárně v přízemí činžáku na rohu ulic, jakých jsou po celém Egyptě nesčetné tisíce, když na dřevěný stolek vystrčený na chodník postaví kávu.

Náměstí Tahrír v centru Káhiry vypadá téměř stejně jako před třinácti lety, akorát ulice zaplňuje více aut. Snad jen s dvěma rozdíly.

Hned, jak děti vyženou krávy na pastvu, vkročí Legišon do kozího výběhu, soustředěně pozoruje zvířata, prohmatává jejich těla, pak chytí za rohy vypaseného kozlíka a už ho nepustí. Je Štědrý den.

„Zítra bude revoluce,“ oznámí suše číšník poté, co jsem se pozastavil nad čerstvými růžemi ve vázičkách na každém ze stolů v restauraci penzionu na ostrově Zamalek.

„Nenecháme se umlčet. Budeme pokračovat a dál tvořit historii,“ řekla Nonhle Mbutma, když přebírala Goldmanovu cenu, „ekologickou nobelovku“ za rok 2024.

„Svými prázdnými slovy jste mi ukradli mé sny a mé dětství. A přesto jsem jednou z těch šťastných. Lidé trpí. Lidé umírají. Celé ekosystémy se hroutí. Jsme na začátku hromadného vymírání.“

Když se nad ostrovem Pemba spustí tropický liják, zdá se, že nadešel konec světa. Nebe se zatmí a z černých mračen crčí provazce vody. Kdo se nestihl včas schovat, v minutě promokne do poslední nitky.

Po městečku Pangani se od rána rozléhá divná hudba. Nepodobá se táhlým melodiím taarabu, jež by ohlašovaly svatbu, ani zpěvům z mešit či islámských škol, oslavujícím Boha.

„Vezmeš mě s sebou do Evropy?“ ptá se mě moran Nalangu stejně jako pokaždé, když se potkáme. „Klidně hned zítra zavřu krám. Udělám, co mi řekneš,“ dodává se smíchem, a kývne hlavou směrem k dřevěné boudě.

„Mám pro tebe dárek,“ řekne večer z ničeho nic Legišonova máma. Vyloví z kapsy dva náramky z bílých korálků s barevnými kameny a nasadí mi je na kotníky.

„Už třetím dnem není doma. Hledá ztracenou krávu,“ oznámí Legišonova máma, když v noci dorazím do masajské vesnice. „Jsi vítán,“ dodává poté, co si podáme ruce.

„Kde je vlastně Momo?“ sháním se poté, co po několika měsících dorazím znovu do Pangani. Momo mě učil svahilsky a prochodil se mnou pobřežní vesnice, já jsem mu pak půjčil peníze, aby si otevřel kadeřnictví. Kamarádi jen sklopí hlavy.

„Tak jsem se rozhodla. Já si toho blázna vezmu. Mohl bys mi zítra přijet za svědka?“ překvapí mě hned po ránu kamarádka Radka z Jihlavy, která je v Tanzanii mojí nejbližší českou sousedkou.

Ještě než nasednu na motorku a odjedu z masajské vesnice zpátky do města, kamarád Legišon mě už zve k další návštěvě: „Zítra u nás bude slavnost. Snad nebudeš chybět.“

„Dnes bude v domě mého strýce svatba. Vdává dceru a bude rád, když přijdeš,“ oznámí mi u ranní kávy kamarád Zuheri. „Má to ale háček,“ zadívá se na mě pohledem, který vždycky znamená nečekaný zvrat událostí.

Už hodinu jsme jeli s otevřeným motorem, pak autobus zakašlal, zabrzdil a už se nerozjel. Všech devětašedesát pasažérů vystoupilo a odevzdaně se postavilo do stínu vedle silnice poté, co řidič lakonicky ohlásil: „Máme poruchu“.

„Ty jsi ještě neviděl vodopády?“ diví se můj hostitel Mulubwa, jako by pochyboval, že jsem do Zambie přijel teprve předevčírem.

Večer se kolem kempu šíří otravný zápach a jak nebe temní, zápach sílí. Je to nezaměnitelný puch rozkládajícího se masa. Někde v blízkosti pošlo velké zvíře.

Kdo pozoruje zebru, stěží se ubrání hypnotizující síle černých čar na bílé kůži. Osamělé zvíře se může zdát příliš nápadné, ale na pozadí písčité savany nebo mezi stromy tropického lesa jej nepravidelné pruhy dobře skrývají.

„Chceš mě pozvat na drink?“ ptá se mě mizernou angličtinou dívka v těsných šatech a s dlouhými napletenými copánky.

„Opravdu chceš vystoupit zrovna tady?“ ptá se pro jistotu znovu řidič autobusu směřujícího z hor Morogoro do tanzanské metropole Dar es Salaamu.

Nový film režiséra Larse Krauma „Měření lidí“ otevírá jednu z nejtemnějších kapitol německé historie. Sám autor neměl tušení o masakru statisíce lidí z kmenů Herero a Nama, dokud v devadesátých letech nenavštívil Afriku.

„Tak kdo mi vysvětlí, co slavíte?“ zeptala se vlídně učitelka dějepisu Veselá. Na lavice jsme postavili parafínové hlavy V. I. Lenina, svíčky ulité z hnědavého vosku seškrábaného na Národní třídě a odmítli se učit.

„Tak ty jsi z Československa? Vítej ve Ferganě!“ říká se širokým úsměvem podsaditý chlapík s baculatou snědou tváří s pár hlubokými rýhami.

„Tak tys mě neslyšel?“ vynoří se přede mnou silueta uzbeckého policajta v typické vysoké čepici. V ruce drží píšťalku. Že by to protivné pískání bylo na mě?

„Nechám vás zatknout,“ byla jedna z prvních vět, které jsem dnes po ránu slyšel. Přísná průvodčí v lůžkovém vlaku z Kyjeva do Lvova mě probudila křikem.

Výbuch někde nedaleko roztřese okenní tabule. Pak se ozve střelba ze samopalu, ještě blíž než předchozí exploze. Za okny je ještě tma.

„Samozřejmě jsme řekli, že tady žádné monstrum nechceme. Jenže stejně ten panelák staví,“ říká smířeně pravoslavný mnich sedící ve stínu besídky porostlé révou.

„Na co potřebuješ zámek? Tuhle skříňku zavírám já a jedině já ji taky otevřu,“ odmítne mé pochybnosti šlachovitý lazebník v gruzínském Tbilisi a nedává mi žádný prostor k dalším protestům.

Před bezmála sto lety zemřela v německé Jeně Emily Ruete, originální spisovatelka, autorka vůbec první autobiografie africké ženy. Ta kniha vznikla vlastně tak trochu náhodou.

Když vidím některý z těch billboardů, pokaždé se mi vybaví hitovka skupiny Queen „Show must go on“. Prezidentka Tanzanie Samia Suluhu Hasan shlíží na obyvatelstvo v brýlích a hidžábu a hlásá „kazi iendelee“ – work must go on.

„Tak kdy si mě vezmeš?“ ptá se Martha pokaždé, když se zastavím u jejího stánku na návsi ve vesnici Čamabanda na západě Tanzanie. „Anebo mě?“ přidá se vždy s krásným úsměvem její sestra Maria.

„Bwaga moyo“ – „zde polož své srdce“, zpívali vysílení muži, kteří přežili mnoho měsíců trvající nebezpečnou cestu pralesem a savanou, když došli k pobřeží Indického oceánu.

„Dáš mi buku teni? Chybí mi peníze na oblečení pro děti,“ říká krásná mladá žena s po muslimsku zahalenými vlasy na vesnickém trhu „Když dáš třicet, můžeš mít sex.“

„Je to bílé peklo,“ odpovídám s nadsázkou na otázku, jak se mi líbí na Zanzibaru. „Jak tohle můžeš říct?“ rozčiluje se beach boy. „Tenhle ostrov je tropický ráj.“

„Tak pojď bydlet ke mně,“ navrhuje Rama, učitel z místní školy v Tanzanii, poté, co si při západu slunce do indického oceánu stěžuji na plážový hotel Pangadeco.

Tahle plavba není zrovna nejpříjemnější. Do dna rybářské bárky tvrdě narážejí hřbety vln, pocit je to podobný jak při jízdě rozhrkaným autobusem dala dala, který skáče po silnici s hlubokými dírami.

Ráno o velikonoční neděli mě probudí písně zpívané tenkým, ale čistým hlasem.