Michaela Kočička

Devadesátky byly dost divoké. Spoustě lidem, zvláště těm z mladší generace jakoby narostla křídla, a tak si mohli splnit svůj sen.

Každý je strůjcem svého osudu. Ne každému však osud ukáže svou vlídnější tvář. Zatímco jedni se dostali až na samý okraj společnosti vlastní vinou, druzí za svou momentální životní situaci nemohou.

Zdravotních pojišťoven je moc. Měly by se zredukovat na dvě, tři. Jedna z nich by měla zůstat státní. Jenže ani sám stát nemá vždy vše pod kontrolou a peníze unikají neznámo kam.

S podzimem přichází čas rozjímání a také vzpomínek na ty, kteří už tady s námi nejsou. Dušičky se stávají symbolem věčnosti, a také marnosti a pomíjivosti tohoto světa.

Ke svatým osobnostem se příliš nepřikláním. V tomto případě ale učiním výjimku. Velmi blízký je mi svatý František z Assisi. Pozemský anděl, který vzal pod svá ochranná křídla především němé tváře.

Práce je prý všude dost. Ten, kdo pracovat chce, práci si vždy najde. Tak zní jedno klišé. Otázkou ale zůstává, za kolik.

Spousta politiků hned po volbách dokázala zklamat. Mnozí si dokonce zákony vytvořili k obrazu svému a na lid svůj zapomněli hned s prvním usednutím do poslanecké lavice.

Kočičky stejně jako pejskové tvoří užší kruh lidské rodiny. Staly se jejími právoplatnými členy. Život bez našich čtyřnohých kamarádů si už mnozí nedokážeme představit. Světu chybí především láska.

Miluji romantické filmy. Snad nejvíce jsem si oblíbila Angeliku. Ať už byla báječná, markýza andělů, nebo králova milenka, získala si mé srdce.

Mladí lidé ani střední generace to dnes vůbec nemá lehké. Přestože mnozí splácí hypotéky na bydlení nebo žijí v předražených nájmech, živí rodinu, dle rad politiků by si měli ještě spořit na důchod.

Zahraniční cesty ani exotické destinace už mě příliš nelákají. Zvláště v létě, kdy je takřka všude přeplněno turisty a člověk se tlačí v davu.

Zaměstnavatelé si zoufají, že nemohou najít zaměstnance, přestože nezaměstnanost pozvolna stoupá vzhůru a leckde se propouští. Lidé jsou zkrátka nedostatkovým zbožím.

V příštím životě chci být muž. Žena neprochází růžovou zahradou již od malého děvčátka. Vždy musí být ta lepší, hodná holčička, pak si projde pubertou, kdy se s první menstruací změní z dívky v ženu.

Na naší planetě žije miliony různých organismů. Od lidí, zvířat, až po ty nejtitěrnější, sotva viditelné pod mikroskopem. Jedna jediná bakterie může rozhodnout o začátku nebo konci života.

Ačkoliv spousta nejen českých fanoušků přála pohár vítězství a zlatý ohňostroj Švýcarům, Američané si houževnatě šli za svým americkým snem. Ti mladí kluci hráli srdcem. A dobře věděli proč.

Zaměstnavatelé zvláště lidi 55+ s otevřenou náručí dvakrát nevítají. Jsou sice otrkaní životem, vzdělaní a mnozí s neocenitelnými zkušenostmi, které by rádi předali dalším generacím. Ale ne všichni.

Už maminka v legendárních básnících dávala Štěpánkovi při hledání zaměstnání důležitou radu. „Hlavně se nezapomeň zeptat za kolik. Když jsem se ucházela o šití, tak jako první se zeptala na plat.“

Velikonoce jsou zahaleny tajemstvím. Jsou časem, kdy světlo vítězí nad temnotou, život nad smrtí. Symbolizují nový život. Na svět přicházejí roztomilá mláďátka a k mnohým z nás promlouvá Bůh.

Lidé rádi pojmenovávají své čtyřnohé mazlíčky lidskými jmény. Vždyť pes nebo kočička už mají v rodině své nezastupitelné jméno. Stali se jejími členy a možná v případě koček vrchními generály.

Už je to tady zase. Přichází změna zimního času na letní. Ručička hodinek se opět posune o hodinu dopředu. Nastane letní čas a my si pospíme o hodinu méně.

Láska mezi zvířetem a člověkem je věčná, což dokazuje právě Instanbul. Dokonce zde existuje zákon, který zakazuje vyhánění toulavých zvířat. Ta jsou opečovávána a milována.

S opětovným nástupem Donalda Trumpa k moci, se může zdát, že zlaté časy sociální Evropy pomalu končí. A možná by k tomu došlo i bez amerického prezidenta, jen o pár let později.

Dětství. To je ten nejkrásnější a nejvzácnější čas, který se už nikdy víc nebude opakovat. Ráda si občas obuji střevíčky svých dětských let a vstoupím do vzpomínek.

Zúčastnila jsem se školního srazu po 40 letech. Zatímco jedny spolužáky jsem poznala hned na první dobrou, u jiných, a to zvláště dívek jsem dlouze přemýšlela, kam je zařadit.

Šikana byla vždy a asi se nikdy úplně nevymýtí. Existovala i v dobách socialismu, a to nejen na školách, ale také na vojně. Kluci by mohli vyprávět, jaké peklo na zemi jim dokázali připravit mazáci.

Autisté mají svůj vlastní svět, v němž žijí příběh, který zdravé děti a mnozí dospělí nikdy nepochopí. Jsou takoví stále zasnění a vlastně spoustu věcí neřeší.

Senioři se nejčastěji stávají obětními beránky v rukách politiků zprava, zleva nebo ze středu. Ačkoliv jsou mnozí vzdělaní a zároveň byli ve svém životě úspěšní, mají je za hlupáky.

Fyzicky budou tito lidé postupně slábnout, ale jejich potenciál bude tkvít v jejich počtu. Většina z nich je materiálně zabezpečena, pracuje na vyšších pozicích, rozumí si s moderní technikou.

Letošní vánoce jsem strávila s pohádkami, cestou na půlnoční, a také vzpomínkami na ty, kteří už tady se mnou nemohou být. Jak šel čas, u svátečního stolu zůstala jedna židle prázdná.

Málokteré dítě si nepřeje najít pod vánočním stromečkem živé zvířátko. Kočičku nebo pejska, s nímž se budou nejen mazlit, ale stanou se také kamarády.

Lidé, co to mají do důchodu za pár, to na trhu práce lehké nemají. Mladí s nimi pracovat nechtějí a pokud by odcházeli dříve do důchodu, budou brblat, že na seniory dělat a odvádět nechtějí.

Miluji pohádky. Zvláště o Vánocích dokážou navodit báječnou atmosféru protkanou střípky dětství. Nejraději jsem měla a stále mám tu o Popelce.

Vánoce mají tisíc a jednu podobu. Poslední dobou více jak hmotným dárkům pro své blízké dávám přednost obdarování nezapomenutelnými zážitky. Takovými, co pohladí po duši a zahřejí u srdce.

Máme za sebou 35. výročí od sametové revoluce. Zatímco jedni chopili příležitost za pačesy a změna režimu je raketově vystřelila nahoru, druzí spadli na úplné dno, z něhož se už nedokázali zvednout.

Dušičky jsou pro mě tajemné, krásné a někdy i ponuré. Ve svém srdci nosím smutek nad ztrátou svých blízkých, ale též naději, že se jednoho dne spolu opět setkáme.

Nejen moje babička, ale také těch pár měsíců, kdy jsem byla nezaměstnaná, mě naučily šetřit. Stala jsem se sobě samé vlastním finančním poradcem i účetní. A především jsem přestala kupovat zbytečnosti.

Tento dojemný a láskyplný příběh malého lvíčete začíná zastřelením útočící lvice, matky tří mláďat. Adam Adamson se domníval, že jde o obávaného lidožravého lva.

Zanedlouho oslaví své neuvěřitelné 90. narozeniny ikona filmového plátna Brigitte Anne Marie Bardotová. Zkrátka „Bardotka“, často přezdívaná iniciály BB.

Za svou prací dojíždím 80 km. 80 km tam a 80 km zpět. Nekoukám do novin. Ani nejsem přilepena k displeji mobilu, kdy nevidím, neslyším, zkrátka nevnímám, i kdyby se venku střílelo z děla.

Tatínek se s tím smířil a přál si, abychom se především my mladší měli líp, a hlavně děti. V nich viděl budoucnost, ne v sobě. Byla jiná doba, je to pomalu patnáct let zpátky.

Sobotní film Karel odvysílaný na ČT 1 pohledem dokumentaristky Olgy Malířové Špátové jsem si nemohla nechat ujít, přestože už jsem ho dvakrát viděla.

Stále více mi připadá, že se naše země stává odkladištěm lidí. A také zvířat, která omrzí. Dětské domovy jsou plné dětí toužících po láskyplné rodině a obyčejném lidském objetí.

Pro generaci zvyklou celý život pracovat, se pobyt na úřadě práce může stát částí života, za niž se stydí. Sami před sebou, příbuznými, přáteli. To, že ztratili práci, třeba reorganizací podniku, v němž strávili řadu let, berou za své selhání.

Zpěvačku Ivetu Bartošovou jsem měla ráda. Byla něžná, krásná, talentovaná. Žena s příliš křehkou duší pro tento svět plný podrazů, falše a ostrých loktů.

Velikonoce nastávají v neděli po prvním jarním úplňku. Na rozdíl od Vánoc, jsou svátkem pohyblivým. Křesťané na celém světě si připomínají ukřižování a následné zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Dovolím si zareagovat na článek, který ve společnosti vzbudil emoce nesoucí název Důchodci smrdí. Stále více mi připadá, že staří lidé v této společnosti začínají vadit.

Vzpomínka na školní léta, známky, učitelé, spolužáci.

Generace 50+. Neviditelná a zranitelná. Ač hladovějící firmy volají po zaměstnancích, o tuto kategorii zkrátka na trhu práce zájem není. O jejich životní ani pracovní zkušenosti, tedy až na vysoce kvalifikované pozice, téměř nikdo nestojí.