Miroslav Adamec

Když v závěru roku 1945 opouštěli Československo američtí a sovětští vojáci, mezi domácím obyvatelstvem to vyvolávalo smutek i úlevu.

O šikaně uvnitř Československé lidové armády (ČSLA), ať už jde o její pestré formy uplatňování nebo výpovědi obětí, toho bylo napsáno už mnoho. Méně se však ví o tom, jak se k ní stavělo armádní vedení, jaké kroky podniklo a s jakým výsledkem.

Československo by v případné válce s Německem na podzim 1938 bojovalo prakticky samo. Jedinou formu vojenské pomoci zvenčí by tak představovali pouze zahraniční dobrovolníci, kterých se do služeb jediné středoevropské demokracie hlásilo na tisíce.

Odlet Edvarda Beneše z okleštěného Československa proběhl 22. října 1938 v tichosti, bez ceremonií i velkého loučení. Pro mnohé obyvatele zmrzačené republiky šlo o definitivní tečku za dvacetiletou érou první republiky.

Povinná základní vojenská služba (ZVS) znamenala pro celé generace mladých mužů ostrý přechod mezi bezstarostným životem mládí a tvrdým režimem kasáren. Říkalo se, že kdo neprošel „přijímačem“, neví, co je opravdový dril.

Komunisté před volbami do Národního shromáždění v roce 1946 slibovali svobodu a prosperitu. O dva roky později nastolili diktaturu, která přinesla úpadek, nesvobodu a nesplněné naděje na lepší budoucnost.

Brežněvův Sovětský svaz skrýval za fasádou stability rozsáhlé korupční skandály, ať už šlo o uzbeckou bavlněnou aféru, nezměrné bohatnutí vládců na Kavkaze, stavebnictví nebo potravinářství. Pozdější vyšetřování si často našlo cestu až do Kremlu.

Pobyt sovětských vojsk znamenal pro stát obrovské finanční zatížení. Kromě miliardových výdajů po sobě vojáci zanechali zničené areály a ekologické škody, které se řeší i po více než třiceti letech.

Brzy po uchopení moci komunisty v Československu začali vyšetřovatelé Státní bezpečnosti a Obranného zpravodajství používat brutální fyzické i psychické metody mučení, inspirované sovětskou NKVD a nacistickým gestapem.

Země Osy a Finsko nasadily na východní frontě až jeden a půl milionu vojáků. Důvody jejich zapojení do války proti Sovětskému svazu se přitom lišily podle historických, politických i strategických okolností.

Sir Adrian Carton de Wiart ztělesňoval válečníka staré školy – neústupného, oddaného povinnosti a s neochvějným smyslem pro čest. Jeho život by vydal na tučný dobrodružný román.

Před létem 1941 směřovala do Moskvy řada varovných signálů, že Německo provede invazi. Stalin však svému nacistickému spojenci věřil do poslední chvíle a výstrahy považoval za provokace a dezinformace.

V socialistickém Československu se i toaletní papír stal symbolem nedostatku. Dlouhé fronty, příděly i domácí náhražky odhalovaly selhání tuzemského plánovaného hospodářství.

Druhá světová válka mohla mít ještě devastující rozměr, pokud by její účastníci sáhli na bojištích nebo proti civilistům po chemických či biologických zbraních.

Excesy Rudé armády vůči civilistům na dobytých i osvobozených územích Evropy do značné míry poškodily její pověst. Závažných zločinů se však dopouštěli i Američané, Britové či Francouzi – byť v menším rozsahu.

Nadšení ze sovětských osvoboditelů mezi mnoha obyvateli Československa rychle vystřídala deziluze. Mohla za to nedisciplinovanost rudoarmějců, při které hrál podstatnou roli alkohol.

Konec druhé světové války v Německu provázela rozsáhlá vlna sebevražd, která se zdaleka neomezovala pouze na Adolfa Hitlera, Josepha Goebbelse či vysoké důstojníky Wehrmachtu a SS.

Zájem Spojených států amerických koupit Grónsko od Dánska není jen otázkou současnosti. Jeden z konkrétních návrhů pochází již z roku 1946, kdy v Bílém domě úřadoval prezident Harry S. Truman.

V roce 1943 se prohlubovala krize německé armády a jejích spojenců na východní frontě. Slovenské jednotky pod vlivem porážek, vyčerpání a nechuti bojovat stále častěji dezertovaly k nepříteli.

Večer 10. května 1941 se uskutečnila jedna z nejbizarnějších událostí druhé světové války, když jeden z nejvýše postavených nacistů tajně odletěl do Velké Británie vyjednat mír. Jak na to reagoval Adolf Hitler?

Hitlerův architekt a ministr zbrojního a válečného průmyslu Albert Speer patřil k nejloajálnějším nacistům. Když vyšlo během Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku najevo, že se chystal zavraždit Führera, způsobilo to senzaci.

Slovenská armáda stála po boku Němců od začátku operace Barbarossa v létě 1941. Po tažení jižní Ukrajinou ji v roce 1942 měly čekat boje v okolí Rostova a dokonce i na úpatí vzdáleného Kavkazu.

Stalinova politika kolektivizace a konfiskace obilí vedla v letech 1932 až 1933 k masivnímu hladomoru, který si na Ukrajině a dalších částech Sovětského svazu vyžádal miliony obětí. Kreml následně vynaložil velké úsilí, aby vše utajil a zamlčel.

Během ukrajinského hladomoru v letech 1932 až 1933 se na postižená místa dostalo několik zahraničních novinářů, kteří spolu s diplomaty a dalšími svědky odhalili světu pravdu o genocidě hladem. Sovětská dezinformační kampaň přišla záhy.

Přestože Stalinův režim jakékoli úplatkářství odmítal, po celé zemi k němu v různých formách docházelo i pod hrozbou nejvyšších trestů nebo letech strávených v Gulagu.

Během druhé světové války proběhla řada sázek mezi jejími čelními představiteli. Vedle uvolnění napětí to jen posilovalo rivalitu, soutěživost a motivaci zúčastněných.

Na počátku východního tažení poslal Slovenský stát proti Sovětskému svazu nejvíce vojáků v poměru k počtu obyvatel hned po Finsku.

Nešťastná politika appeasementu ze strany Velké Británie a Francie vůči nacistickému Německu pokračovala i po Mnichovské dohodě. K ujednaným garancím hranic nově okleštěného Československa totiž fakticky nedošlo.

Po boku Němců se operace Barbarossa účastnila řada jejich evropských spojenců, včetně Slováků. Jaká byla cesta k zapojení Bratislavy do invaze na východ?

Během bitvy o Stalingrad na přelomu let 1942/1943 tvořili sovětští dobrovolníci až čtvrtinu německé 6. armády. Jaký byl jejich osud a proč vůbec oblékli uniformu nepřítele?

Podíl Slováků na řízení československé první republiky byl nepřiměřený vůči jejich podílu v populaci, což v armádě platilo dvojnásob. Tento stav ovlivňovalo hned několik faktorů.

Polsko padlo pod náporem německé, sovětské a slovenské armády během pěti týdnů bojů, zatímco západní mocnosti tomu jen přihlížely. Zde je deset zajímavostí, o kterých jste možná ještě neslyšeli.

V brzkých ranních hodinách 1. září 1939 se k německému útoku na Polsko připojilo také Slovensko. Cílem luďáckého režimu bylo získat zpět ztracená území z let minulých.

Pakt o neútočení mezi Hitlerem a Stalinem z 23. srpna 1939 způsobil šok po celém světě. Součástí smlouvy byla tajná doložka se stanovením sfér vlivu ve východní Evropě na území dosud nezávislých států.

Jak se po roce 1975 zhoršoval Brežněvův zdravotní stav, chřadl i celý Sovětský svaz. Vůdce Kremlu postupně nebyl schopen vykonávat své funkce, zatímco země stagnovala.

Co stálo za vyloučením 537 mužů z československé armády ve Velké Británii v červenci 1940? Jaký byl osud vzbouřenců? Hlavní podíl na události měli komunisté, ale svou roli sehrály i další faktory.

Od srpna 1944 až do konce války Sověti úspěšně vodili Berlín za nos s přesvědčením, že více než dva tisíce německých vojáků uvízlo v týlu nepřítele a potřebuje pomoc s vyproštěním.

Při spojeneckém plánování dne D se naplno projevila dobrodružná povaha britského premiéra Churchilla, který hodlal sledovat vylodění z paluby křižníku. Nebezpečný nápad mu musel vymluvit až král.

Jedno ze závěrečných cvičení na spojenecké vylodění v Normandii proběhlo v dubnu 1944 u pobřeží jihozápadní Anglie. Vinou mnoha faktorů však skončilo krveprolitím, o němž se veřejnost neměla dozvědět.

Během 60. let 20. století představovalo Rumunsko jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Úsporná opatření a špatně řízená ekonomika však v 80. letech zemi dovedla až na pokraj hospodářského kolapsu.

Po válce se tisícům nacistů, německých důstojníků a kolaborantů podařilo utéct před spravedlností na jihoamerický kontinent. Jejich únikové cesty vešly do povědomí jako tzv. krysí stezky.

Osvobození Prahy představovalo jedno z nejlacinějších vítězství Rudé armády během války. Konečné důsledky pro Československo však byly nedozírné. Generál Patton jen těžce nesl politické rozhodnutí nadřízených.

Kdo byli muži, kteří měli po Hitlerově sebevraždě převzít trosky Třetí říše? Životaschopnost nového kabinetu byla nízká a do konce války zbýval už pouhý týden.

Hlavní nacistický architekt holocaustu se poslední měsíce druhé světové války pasoval do nových rolí vojevůdce a diplomata. V obou však tvrdě narazil.

Místo tradičních pompézních oslav se ten den odehrál v pochmurné náladě. 20. dubna 1945 muselo být ve Führerově bunkru v Berlíně už všem jasné, že sen o tisícileté Třetí říši se rozplynul do ztracena.

Italská anexe Albánie v dubnu 1939 proběhla bleskurychle a západní velmoci jí pouze přihlížely. Další větší úspěchy na poli expanzivní politiky už však Mussolini nezaznamenal.

Sovětský film Pád Berlína z roku 1949 patří k nejkřiklavějším případům ohýbání historie podle moskevských not. Stalin je v něm vylíčen jako moudrý a laskavý vůdce, jenž svým géniem porazil nacismus.

Vojenská vzpoura ve Villefranche-de-Rouergue ze září 1943 představuje jeden z nejzávažnějších případů neposlušnosti v řadách Waffen-SS.

Dne 15. března 1939 došlo k německému vpádu do českých zemí, čímž se porušila mnichovská dohoda. Jednalo se o další tvrdý úder britsko-francouzské politice appeasementu. Jak na tuto agresi reagovaly velmoci?

Při masakru v Katyni na jaře 1940 sovětská NKVD popravila na 8 tisíc zajatých polských důstojníků a další tisíce policistů a zástupců inteligence. Mezi zastřelené vojáky patřila i podporučice Janina Lewandowska.

Spojenecké bombardování Drážďan v únoru 1945 patří dodnes k nejkontroverznějším okamžikům druhé světové války.

Němci, kteří přežili krvavou bitvu u Stalingradu, mohli mluvit o velikém štěstí. Útrapám a strádání však neměl být konec, protože je čekalo sovětské zajetí. Část mužů v něm strávila až dlouhých 12 let.

Na přelomu ledna a února 1943 vygradovala německá katastrofa u Stalingradu. Více než 90 tisíc mužů putovalo do sovětského zajetí. Někteří však složili zbraně až po dalším měsíci lokálních bojů.

Od zastřelení amerického prezidenta Johna F. Kennedyho neuběhlo ani šest let a 22. ledna 1969 čelil pokusu o atentát vůdce Sovětského svazu Leonid Brežněv.

Protialkoholní kampaň Michaila Gorbačova z let 1985-1988 měla vyřešit prohlubující se problém s nadměrným pitím v Sovětském svazu. Částečně se jí to podařilo, ale ekonomicky šlo o ztrátu a navíc se nesetkala s velkou podporou.

K obležení německé 6. armády u Stalingradu v listopadu 1942 došlo po sovětském průlomu levým a pravým křídlem Němců, které hájila 3. a 4. rumunská armáda. Situace koaličního spojence však byla více než zoufalá.

Ačkoli se neutrální Irsko nalézalo relativně daleko od evropského bojiště, válka k němu několikrát dolehla. V letech 1940-1941 dokonce existovaly plány na provedení německé invaze.

Němci se svými spojenci obklíčení u Stalingradu prožívali těžko popsatelnou beznaděj a zoufalství. V závěru prosince 1942 se situace obránců stávala stále více bezvýchodnou.

Pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě v roce 1989 většinou proběhl v relativním poklidu. Výjimku představovala prosincová revoluce v Rumunsku, jež si vyžádala více než tisíc mrtvých včetně vládnoucího páru.

Na konci listopadu 1939 se zraky světa upřely na Finsko, na které surově zaútočil Sovětský svaz. Vedle určité materiální pomoci začaly do napadené země mířit tisíce zahraničních dobrovolníků.