Petr Hofman

V historii máme mnoho příkladů, kdy bylo třeba změnit, přikrášlit, nebo zcela vymyslet události, abychom podpořili svoji minulost. Nedávno jsem zíral s otevřenou pusou, jak skupina dospělých lidí věří na Praotce Čecha

„Mladí jsou strašně líní,“ říkával můj děda, narozený v roce 1925, o generaci padesátých let.

Dnes si dovolím zcela osobní úvahu, kterou samozřejmě podpořím i citacemi z literatury, ale závěry nechám na každém.

Raná historie křesťanství je zatemněna cílenou a dlouhodobou snahou vznikající katolické proto-ortodoxie ve 2. až 7. století harmonizovat a zastřít nesourodost počátků křesťanství.

Současné pokroky v bádání křesťanství naznačují, že křesťanství nevzniká jako jedna ucelená náboženská doktrína, ale jako nezávislé kulty v 1. století našeho letopočtu.

Město Nazaret, nacházející se na severu Izraele, s dnešní populací dosahující téměř 80 000 obyvatel, je jedním z nejvýznamnějších cílů poutníků a turistů, a to zejména díky jeho historickému a náboženskému významu.

Nejedná se o překlep. Opravdu mám na mysli tzv. „protievangelia“, tedy spisy, které se staví proti evangeliu. Řecky bychom to nazvali třeba ἀντιεὐαγγέλιον (antiangelion). A teď jakému? Může být jedno evangelium proti druhému?

Již v některém z předchozích příspěvků jsme našli ne náhodnou podobnost mezi Simonem Magusem (Šimonem Mágem) a literární postavou tzv. apoštolem Pavlem.

Omezíme se na období 14. a 15. století. Evropský křesťanský člověk žije ve feudálním systému. Chtěl bych nyní polemizovat se současným náhledem některých krajních reformistů a evangelíků, že do reformace člověk nežil tak silně a duchovně.