Sasanka

Asociální chování se pomalu mění v nedotknutelnou identitu. Soukromou cestu životem, na kterou máme právo. Jenže nevidíme, že svoboda, kterou si tak pečlivě chráníme, se může rozplynout v prostoru, kde už není o koho se opřít ani koho obejmout.

Psychologie ukazuje, že lidskost vyrůstá ze dvou protichůdných pólů. Napětí, které z této odlišnosti vzniká, je zdrojem pokroku i bolesti, která začíná už v rodinách. Pochopit a přijmout tuto odlišnost však není snadné.

Když se čtyři dospělí a čtyři děti rozhodnou „na chvilku zmizet z města“, může to vypadat jako cirkus na kolech. Cíl mise: vybít energii dětí, a přitom nějak dobít tu vlastní. Zní to nereálně, ale v Beskydech se nám to fakt povedlo.

Toxické chování není plán, ale reflex. Rodí se z pocitů vnitřní prázdnoty a ztráty sebe, které volají po pozornosti druhých. Děsivý tanec identity se z rodin přesouvá na sociální sítě – scénu, kde se osobní prázdnota mění v show.

Silná slova používají i vzdělaní a úspěšní lidé – tak proč to pokrytectví? Sprosté slovo je poselství, které říká: „nepřehlížej mne“, ale u dětí zároveň: „vyrůstám v prostředí, které mi nerozumí“ – a to je výčitka, kterou poslouchat nechceme.

Škola od dětství formuje identitu žáků prostřednictvím socializace. Tam, kde se projevy dospívání mění v kázeňský problém, odhaluje se stagnace instituce, kterou doba a studenti přerůstají. Čemu v takové situaci opravdu věnovat pozornost?

Pokračujeme v tématu, které se ukázalo příliš rozsáhlé pro jediný článek. I tato část ukazuje, že mluvení a poslouchání řídí vrozené dispozice — a boří tak mýty o dobrém a špatném vychování.

Učíme se mluvit „správně“ a poslouchat „pozorně“. Jenže komunikace není univerzální dovednost ani výsledek výchovy. Je to logická souhra našich vnitřních dispozic. Pocit selhání zmizí, jakmile přijmete, že každý styl je legitimní.

Nátlak nemusí přicházet s křikem, jeho zdroj může působit lehce a okouzlujícím dojmem. Skutečně toxické prostředí vzniká z bezstarostnosti, která z druhých dělá rukojmí. Kouzlo se zlomí teprve tehdy, když jeho vzorec vynesete na světlo.

Rodinu ani svůj typ osobnosti si nevybíráme. Přesto nás viditelně formují. Je třeba odstupu, abychom viděli odkud pramení vzorce našeho chování – a z ještě větší výšky můžeme konečně pochopit, jak funguje karma lidských vztahů.

Čistotu vnímá každý jinak. Někdo si špíny ani nevšimne, jiný okamžitě cítí odpor. Výchova tu hraje jen malou roli. Skutečný důvod leží tak hluboko, že určité pohnutky se nám mohou zdát zcela nepochopitelné — u druhých i u nás samotných.

Nepříjemná otázka zní: žijete vztah – nebo jen osobní kompenzaci? Pokud cítíte, že stále nemáte „to pravé“, případně jste se rozhodli partnera dovychovat, je načase se podívat pravdě do očí: na vztah zatím nejste připraveni.

Intuice je jako schopnost vědět bez přemýšlení. Odkud ale ta „vědomost“ přichází? Téma, které láká psychology i filozofy, ale jeho hlubší výklad je riskantní. Mně snad nic nehrozí, takže to řeknu.

Náš faustovský okamžik přichází v období puberty. Neptá se rodičů, jestli jsme připraveni. Ta nabídka míří rovnou do duše – přijmout to, co v nás hoří silou. I když o tom nikdo neví. Nebo možná právě proto.

Spokojenost si nelze nastudovat ani koupit. Spolehlivě k ní nevede výkon, vzhled ani majetek. Tento text nabízí vysvětlení, které možná změní váš postoj k životu. A třeba i jeho směr.

Děti se bojí školy, školy se bojí dětí – a všichni spoléhají na odborníky, kterých je nedostatek. Inkluze se stává labyrintem, kde ztrácíme to nejdůležitější: dítě jako lidskou bytost.

Empatie je vlastnost, kterou si přejeme u druhých, ale často přeceňujeme u sebe. Skutečné předpoklady pro ni rozhodně nemá každý — a kdo se chlubí její imitací, většinou jen ukazuje, že o pravé empatii toho moc neví.

Velmi silné téma, které zní skoro jako výstřel do vlastní hlavy. Poznat skutečný význam sebejistoty pro mě bylo jedním z nejzásadnějších momentů v porozumění lidské psychice.

Mít se rád a rozumět si není totéž. Sebeláska bez sebepoznání není uspokojivá, protože stojí na iluzích, které musíme neustále živit. Tím, že všechny pochybnosti potlačíte silou, nezmizí, pouze se ventilují jinak.

Psychologie slibuje uzdravení duše, ale její podstata stále zůstává nejasná. Široká škála metod ukazuje na rozpačitost oboru, který se přesto stává čím dál potřebnější.

Každý z nás někudy upouští páru, to je naprosto přirozené. Ovšem najít způsob, jak při tom neubližovat sobě nebo druhým, je třeba se naučit.

„Chci tvou pozornost“ – jednoduchý požadavek, za kterým se skrývají dvě velmi rozdílné motivace. Volání po pozornosti je vždy nějak propojeno s vnitřním napětím nebo nejistotou, a právě proto je důležité rozpoznat, co se od nás doopravdy žádá.

Další motivační článek plný prázdných frází? Ne. Pokud chcete opravdu pochopit, co stojí za vnitřní motivací, jste tu správně. Instantní návody tu nečekejte – ale odpovědi ano.

Neustále se setkáváme s lidmi, kteří věci vidí jinak – někteří realitu prožívají skrze detaily, jiní vidí skryté vzorce či nekonečné možnosti. Jak náš preferovaný způsob vnímání ovlivňuje naše vztahy a porozumění světu?

S přibývajícím věkem si stavíme mentální bariéry, které nám dávají pocit jistoty, chrání nás, ale i vzdalují ostatním. Proč to děláme a kdo zůstává otevřený novým perspektivám? Zajímá vás, jak funguje přirozená obrana lidské mysli?

Tyto děti dokážou druhé okouzlit, ale i vyčerpat. Jejich svět je hlubší, intenzivnější a ovládaný živelnými emocemi. Jak je vést, aby neztratily jedinečnost a naučily se své emoce zvládat, aniž bychom je zlomili?

Když dítě nediskutuje, ale rovnou jedná, rodiče často tápou, jak reagovat. Zdánlivě bezohledné chování však vychází z přirozených mechanismů, které lze pochopit. Klíčem k řešení není boj, ale správně zvolená strategie.

Když rodiče mluví o nutnosti nastavovat dětem mantinely, staví se obvykle do role ochránců. Svou snahu regulovat slabší prožívají jako výchovný závazek, aniž by dokázali vidět, že jimi nastavené hranice zrcadlí především jejich vlastní limity.

Každá rodina je jedinečná, stejně jako cesta, kterou si volí při výchově dětí. Přirozenost a vzájemná důvěra mají větší sílu než všechny dobře míněné rady. Nejde o dokonalost, ale o to zůstat sami sebou a najít společnou řeč s partnerem i dětmi.

Autoritativní výchova působí kontroverzně a mnoho lidí ji zavrhuje. Účinné argumenty však chybí. Namísto pouhých dohadů je důležité porozumět příčinám tohoto rodičovského přístupu. Nastavovat hranice druhým (rodičům) je totiž velmi pochybná metoda.

Tichá domácnost je zvláštní formou verbálního konfliktu. Tento fenomén, často přehlížený, je příznakem hlubokých problémů v mezilidských vztazích. Ptáte se sami sebe, proč raději volíte ticho místo rozhovoru?

První pohled na novorozené dítě může vyvolat smíšené emoce. Přirozeným instinktem rodiče je chránit a naplňovat potřeby svého dítěte. Zejména nezkušený rodič se záhy ocitá ve stavu, kdy nedokáže plně porozumět potřebám a touhám nemluvněte.

Již od útlého věku jsou děti nuceny souhlasit s tím, že nezvládají své povinnosti, což má hluboký dopad na jejich sebevědomí a budoucí úspěch. Školní prostředí, místo podpory a povzbuzení, často vyvolává pocit nejistoty a obavy z vlastní budoucnosti.

Lidská bytost je složitý a do značné míry neprobádaný systém. Nejspíš se shodneme na tom, že v tomto „systému“ všechno souvisí se vším a není radno do něj zasahovat. Každý chce být zdravý a zdraví si navzájem i přejeme.

Lidé se rodí s určitými předpoklady pro řeč. Schopnost řeči jako taková ale není vrozená a je třeba ji rozvíjet. Logopedické potíže však trápí čím dál více rodičů, resp. jejich dětí. Omezené schopnosti komunikace způsobují řadu dalších omezení.

Jste v šoku? A proč? Vy snad nepoužíváte mobilní telefon? Nebo snad matky nemají stejná práva jako všichni ostatní?

Kdo mě zná, už tuší, že tento článek nenabídne žádná líbivá a snadná řešení. V mnoha ohledech jsem zastáncem vzájemné komunikace, ale toto téma bohužel vyžaduje sebereflexi a důkladný rozhovor se svým vnitřním, ublíženým „Já“.

Jsme v čase, který klade zvýšené nároky na vzájemné porozumění. Co je to ale přesně za dovednost, druhého chápat v jeho individualitě a zároveň aktuální situaci? Jde o intelektuální schopnost, nebo snad mravní kvalitu člověka?

Psychologii, filozofii či teologii považuje většina lidí za pavědy, které jsou vhodné jedině pro „věčné studenty“ a akademické dýchánky. Jsou příliš komplikované a v zásadě zcela odtržené od reality všedního dne. Co je to vůbec sebeřízení?

Problémy spojené s přijímáním potravy, jako jsou poruchy stravování a nadváha, jsou ve společnosti extrémně rozšířené. Mnoho lidí se potýká s tím, že jejich vztah k jídlu je komplikovaný a narušený.

Navazuji na předchozí článek o studijních strategiích, které jsou vlastní extravertním psychickým funkcím. Tu mají introverti až na druhém místě v pořadí, proto se ve školním kolektivu projevují jinak.

Jak dítě roste a stává se mladistvým, uvědomuje si, že zkušenost nemusí být vždy nejlepší učitelkou a moudrost nemusí souviset s věkem. Navíc v něm neustále roste potřeba demonstrovat vlastní autonomii.

Narcista se dokáže změnit pouze, pokud se k tomu sám rozhodne. Pokud pochopí svůj dosavadní život, jako zradu na sobě samém. Volně navazuji na předchozí článek o narcistické poruše osobnosti.

Přemýšleli jste někdy o tom, jakým způsobem přemýšlíte? Jak konkrétně si osvojujete nové informace, jak si je ukládáte a znovu vybavujete? Rádi se dozvídáte něco nového, nebo se raději držíte toho, co dobře znáte?

Čím to je, že ve výchově dětí nemůže být nic snadné? Empatické dítě je dar. Je totiž hodné, komunikativní, snaživé, vstřícné a rodičům se může zdát, že do života od nich mnoho nepotřebuje. To, že je opak pravdou, vyjde najevo až v dospělosti.

Znáte ten neklid a pocit napětí, který vás nutí něco udělat. Možná vám podsouvá i nějaké konkrétní nápady. Máte obavu se s takovými pocity někomu svěřit, tak je pravidelně zasouváte někam hluboko, nebo je snad ventilujete tajně?

Nepříjemná pravda zní: „Rozmazlování je formou zanedbávání dětí.“ A opravdu přináší své výsledky, rozmazlené dítě v kolektivu vrstevníků zaostává. Co je však ještě horší, obvykle postrádá i vhodné strategie, kterými by svůj deficit mohlo odstranit.

Vztah, ve kterém by čas od času potřeba jednoho člověka nenarazila na potřebu druhého člověka, by byl velmi neobvyklý. Soužití, v němž nedochází k žádným viditelným konfliktům, proto může být narušenější než vztah, kde jsou střety názorů běžné.

Mé tělo je chrám, a proto jím zdravě. Sportuji, když se třikrát týdně nemohu zničit ve fitku, tak jdu alespoň běhat. Ptáte se, co se proti tomuhle dá namítat? Obvodní lékař přeci jásá, ale spádový psychiatr už viditelně méně.

Každá dospívající generace automaticky přebírá a rozvíjí to, co hýbe společností. Není to jejich vina, že jsou společně s mnoha dospělými pod vlivem drogy, která je úplně zadarmo a její dávkování si každý může upravit dle libosti.

Pro velký ohlas jsem se rozhodla rozšířit svůj původní text o dva nové příspěvky. První z nich obsahuje rozšíření obecné části. Tento text se věnuje konkrétněji čtyřem introvertním osobnostem dětí.

Věřím, že již nyní se mi podařilo inspirovat řadu rodičů, ke změně úhlu pohledu na jejich introvertní dítě. Na základě zpětné vazby jsem se nyní rozhodla svůj původní článek ještě o něco rozšířit. Hned potom se podíváme i na extraverty, slibuji.

Trápí vás „hluboce introvertní chování vašeho dítěte“ a už se nad vámi vznáší diagnóza „opožděný vývoj“ nebo snad „porucha autistického spektra“? Zadržte, snad nebude tak zle.

Osobnost člověka nezměníte. Výhodou je, že určité povahové rysy o nás na první pohled prozrazují vše podstatné. Použijte tento článek k propojení vlastních představ s realitou a při pohovoru už vás nikdo neoklame.

Začínáte právě romantický vztah, ze kterého vaše srdce plesá, nebo už jste v té fázi, kdy cítíte nepochopitelnou úzkost pokaždé, když partner začne mluvit o návštěvě své matky. Odhalte zvrácený vztah matka-syn dřív, než bude pozdě.