Tereza Brhelová

Zmarněný čas. To je první věc, která se vybaví Richardu Měrkovi v momentě, kdy se řekne vojna. Do ženijního vojenského útvaru v Žilině narukoval v říjnu 1984. Na moment, kdy ze schránky vytáhl povolávací rozkaz, si pamatuje dodnes.

Dva roky a 7 hodin. Přesně takovou dobu strávil na vojně Lubomír Klabal, který ke stavebnímu vojsku v Chrudimi narukoval 4. ledna 1983. Většina vojáků takové štěstí, že by nemusela nasluhovat ani den, neměla. Lubomír Klabal patřil spíš mezi výjimky.

Vysočina, vojna, teologie a divadlo. Tyhle čtyři elementy považuje Milan Klapetek za nejzásadnější ve svém životě. Na vojnu nastoupil v roce 1965, sloužil na Kbelském letišti.

„Chytal jsem 40 značek Morseovky za minutu. Myslel jsem, že půjdu k telegrafistům,“ vzpomíná Josef Wimmer na období, kdy dostal povolávací rozkaz. Stejně jak tisíce dalších branců v polovině šedesátých let musel narukovat ve svých devatenácti letech.

„Chtěli jsme jít jako kapela společně. Šli jsme na vojenskou správu a nabídli se, že budeme vystupovat pro vojenské útvary zadarmo,“ snažil se Josef Škvařil v roce 1959 o zpříjemnění vojny.

120 let uplynulo letos v únoru od narození renesančního umělce Jana Wericha. Kým vším byl? Talentovaný herec, důvtipný textař, scenárista a spisovatel, novodobý filozof, zkušený, byť laický politický komentátor a smutný klaun. A tohle je jeho příběh.

„Co jste dělali 17. listopadu?“ „Vařili kroupy a loupali cibuli, bylo den před zabíjačkou.“