Zdeněk Chaloupka

Několik nesouvislých vzpomínek z návštěv Chersonu. Města, do kterého každý den létají ruské drony z druhého břehu Dněpru a loví obyčejné lidi v žigulíku stejně jako městské trolejbusy.

„Na závody v dešti jsem připravený,“ napsal jsem si do tréninkového deníku po dalším propršeném běhu. To jsem ale ještě netušil, jaké počasí mě zastihne na horském maratonu okolo Salzburgu.

Z Marjinky, desetitisícového města na Donbase, zbyly jen hromady neobyvatelných sutin. V cestě na západ leží Kurachove, které dost možná čeká stejný osud. Tohle je vzpomínka na obě města, která jsem navštěvoval ve válce, na kterou svět zapomněl.

V šest ráno zavolal Natalii její manžel. Začala válka. Východní část Mariupolu byla ostřelovaná, v centru ale panoval relativní klid. „Vzala jsem si batoh a odjela do práce,“ vzpomíná Natalia. „A do svého bytu už jsem se nikdy nevrátila.“

„Nahoře očekávejte teplotu kolem čtyř stupňů, ale není tam sníh. Takže by to mělo být v pohodě.“ Rychle jsem ověřil, že mám v běžecké vestě rukavice a na krk si nasadil bavlněný šátek. Na začátku srpna jsem v Alpách čekal trochu přívětivější teploty.

Před pěti lety bylo největším problémem v Mariupolu nesnesitelné vedro. Kráčel jsem ulicí dolů až k místní pláži, kde se mezi jednopatrovými domky táhla prašná cesta křižovaná dráty elektrického vedení. Nesla honosný název Havana Street.