Zdravotní klaun

Tříletý chlapeček a maminka v těžké náladě. Venuše Beránková s Jardou Ťuhýkem ztišili klaunskou energii, bubliny a ukulele proměnily dusno v smích i slzy úlevy v nemocničním pokoji během klaunské vizity.

Na dětské pohotovosti v pátečním shonu pomohl klaun doktor Oto Bidlo malému Honzíkovi překonat panický strach z jehel. Stačilo kouzlo s červeným nosem a odběr krve se změnil v klidnou hru.

Zdravotní klauni na popáleninách ve FN Ostrava potkali osamělou paní Aničku. Píseň „Okolo Frýdku cestička“ a společný tanec jí rozsvítily oči, zvedly náladu a dodaly sílu zase na cestu domů.

Horečky, strach a neznámá diagnóza. Pak přišli oni – Zdravotní klauni. S úsměvem, písničkou a tancem vnesli světlo do nemocničního pokoje. Po dlouholeté klaunské praxi se mohla podívat na věc z druhé strany. Příběh od mámy a klaunky v jedné osobě.

Tanec na stole? Sáňkování v pokoji?! Zdravotní klauni rozvíří klidné vody domova seniorů a do každého pokoje přinesou notnou dávku smíchu, radosti i dojemných vzpomínek na minulost. Každá jejich návštěva přináší příběhy, které rozveselí.

V Břeclavi se řešil neobvyklý případ – pacient Michal chtěl pod stromeček Nic, ale dostal Všechno. To přimělo budoucího podprimáře s kolegyní k horečnatému hledání onoho Nic. Revoluční nález však překvapil nejen Michala, ale i celé oddělení ORL.

Ač sám nehybný, upoután na lůžko, vytváří spoustu impulzů k pohybu kolem. Cvrkot sester, rodiny i nás, potrhlých doktorů s červenými nosy Zdravotních klaunů. On je náš lakmusový papírek, laboratorní senzor opakovanosti.

„Čeká na nové plíce. Je tu v podstatě pořád. Bude dobré, když ho pobavíte, ale vezměte si, prosím, roušky,“ dozvídáme se na sesterně informace o dospívajícím chlapci v nemocnici v Uherském Hradišti.

Uprostřed dětské ortopedie na pražské Bulovce je velký pokoj s třemi postelemi. Každá je vybavena zvláštní konstrukcí – dvěma rovnoběžnými tyčemi, které se táhnou nad lůžkem jako dvě kolejnice, nebo spíš jako tyče k držení v tramvajích nebo metru.

Na onkologické oddělení brněnské nemocnice přijali malého chlapečka, který má hlavičku trošku nakloněnou k pravému rameni. Jmenuje se Vítek. Jeho rodina je z daleka a rodiče se doma starají o dalších šest dětí.

Červenec. Prázdniny jsou v plném proudu. Slunce jede na plný výkon. Venku je vedro a dusno. S kolegou, doktorem Bedřichem Vitamínem, míříme na dětské oddělení motolské nemocnice.

Když mě poprvé uviděl, zarazil se, pusa se mu samým překvapením otevřela a na tváři s vykulenýma očima se objevil úsměv. Asi věděl, kdo je to klaun, ale určitě nepočítal s tím, že na něj narazí v nemocnici, a navíc se stetoskopem kolem krku.

V pokoji je šero, na židli sedí maminka. V její tváři smutek a strach. Na lůžku šestiletý kluk, bledý, unavený. Když jsme se na začátku návštěvy dětské onkologie domlouvali s personálem, kam můžeme jít, nebylo jisté, zda se za Kubou vůbec podíváme.

Brouzdáme chodbami nemocnice – Bohunka, doktor Traktor a plyšák Ťapka. Hned v prvním pokoji potkáme Aničku, která tráví svůj pobyt v nemocnici bez přítomnosti rodičů. To není jednoduché pro nikoho a ještě méně pro človíčka, který ani neumí mluvit.

„A máme tu ještě Martinu, ale ta už je v poslední fázi nemoci. Už ani nevidí a navštívit ji bude asi zbytečné,“ říká mi doktor na dětské onkologii. „Ale když chcete, zkuste to,“ dodává bez stopy nedůvěry. Práci Zdravotního klauna zná velmi dobře.

Smích, křik a pláč. Často znějí tam, kde jsou děti. V oddělení následné intenzivní péče (NIP) to neplatí. Děti tu bývají připojené na přístroje, a zvuky tak nahrazují ticho a klid. Dá se s nimi ale komunikovat? Dokument Mocný zvuk ukazuje, že ano.

Hudba a zvuky jsou součástí životů každého z nás. Pravidelně se s ní ale setkávají i velmi těžce nemocné děti. Zatímco pro nás je hudba formou relaxu, pro ně to často bývá jediný způsob, jak komunikovat s okolním světem.