Annasix

O J.R. R. Tolkienovi se traduje spousta legend a pověstí, ba dokonce nám Hobita přidali do maturitního seznamu. Proč ale Hobita? Proč ne Pána prstenů? Toť také nikdy nekončící příběh. A proč si ho stejně nemáme dávat do maturitního seznamu?

Mainstream fantasy se otravuje původně alternativními žánry. Vysoká fantasy sice drží pořád, ale arcanepunk s romantasy dnes pozná skoro každý, alespoň vizuálně.

Fantasy psané ženami v knihkupectví vyskakuje více v podobě romantasy, které láká na erotiku a víly. Neobešlo se to bez komentáře, že fantasy jde do háje. Samantha Shannon rozhodně dokazuje opak na poli epické fantasy, i tady se ale objevují novoty.

Medievalismus se hojně našel v legendách o králi Artuši. Jak ale legendy a původní příběh obstály pod tradicí, kdy každý autor k legendám přidá něco svého a proč se jedná o tak lákavé téma? A co na to Thomas Malory?

Tíha vody Avy Reid svým příběhem spojuje vše, co si lze přát. Zároveň je zvláštní a zasněnou studií hledání pravdy v literatuře a dokazuje, že i když vás to sice neuživí, může vás to jako v případě hlavní hrdinky Effy zachránit.

Legenda neumírá, rozhodně ne ta artušovská. Medievalismus později vyústí do vysoké fantasy, kde sice najdeme pár nadpřirozených prvků, ale hlavní slovo má romance a rytíři procházející světem, aby získali poklad a zachránili spanilou pannu.

Moderní fantasy si nese prvky všeho možného: víly, romantika i erotika, draci, rytíři. Odkud se tahle různorodá směska vzala? A dovede nás fantasy zpět k Bohu? Věřte, nevěřte, v 19. století se to všechno dalo spojit, alespoň částečně.

Postavy Adriana Molea, mladého Werthera a  Octavia jsou poněkud rozporuplné, ale jsou asi nejznámějšími zástupci teenagerů v povinné literatuře. Jsou si dost podobní, jenom Octavius mezi nimi vystupuje - oficiálně své výstřelky svádí na svou dobu.

Zmizelá se dočkala ohlasu v podobě knihy i jako filmové zpracování, stejně jako její předchůdce Ostré předměty. V Ostrých předmětech zůstávají ústředním motivem ženy ve středu domácnosti i starající se o děti.

Nikdo se neumí utápět v depresích tak dobře jako ruští autoři. Ačkoli jiná doba, jiný mrav a jiné okolnosti, přesto si to o Dostojevského dílech myslíme pořád. Tak co máme s jeho hrdiny společného?