Antifascist Art

Josef Čapek dokumentoval skutečný horor koncentračního tábora. Jedná se o existencionální výpověď o nejhorší stránce člověka i jeho nezdolnosti. V posledních měsících války, ve stále se zhoršující situaci maluje na malé formáty – motáky - už jen variace zoufalých, trýzněných těl, ležících, vzpínajících se a marně vzdorujících smrti. Zemřel v koncentračním táboře Bergen-Belsen na skvrnitý tyfus.

V době Heydrichiády, kdy bylo popraveno tisíce představitelů českého národa a Lidice a Ležáky byly vyhlazeny, založili umělci Skupinu 42. Každé spolčování bylo velmi nebezpečné, a zvláště pak umělců tvořících ve stylu zakázané avantgardy. Přesto se její členové ve své tvorbě se vyjadřovali zcela svobodně. Mezi nejstarší členy kolektivu patřili František Gross, František Hudeček a Ladislav Zívr.

Malíř Otakar Mrkvička se stal aktivním členem odboje. Vstoupil do ilegální skupiny Persifal, která měla na starost předávání zpravodajských informací exilové vládě. Jen díky náhodě nebyl za Heydrichiády v roce 1942 zatčen po částečném rozkrytí skupiny. Uvězněn byl však v roce 1944, ale pobyt ve vězení přežil a i po válce pokračoval ve vytváření obrazů zkázy a války.

V souvislosti se zátahem v Domě československé kultury v Paříži bylo zatčeno dvanáct osob, mezi nimi i čtyři výtvarní umělci Hoffmeister, Pelc, Diviš a Kopf. Ti skončili ve smutně proslulé věznici La Santé. Začalo pro ně vyčerpávající dvouleté období, kdy čtveřice utíkala z Francie do Maroka a následně do Lisabonu, odkud se nakonec dostali na loď, která je dostala do USA.

Paralelně s odsunem lidí z pohraničí do vnitrozemí stoupaly už tak vysoké počty nezaměstnaných. Prostředkem k „nápravě“ se mělo stát přijetí vládního nařízení č. 223/1938 o pracovních útvarech z 11. října 1938. Hned na podzim 1938 vznikly první „pracovní útvary“. Tedy ještě před okupací a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Do navrhování budoucích koncentračních táborů se zapojila i UMPRUM.

Mnichovská tragédie se v Československé kultuře projevila ve všech úrovních od monumentálních děl až po drobné užité umění a projevuje se dodnes. Odpovídalo to významu rány, která zasáhla hluboko do českého podvědomí. Toto nezdravě uchopené a nikdy nezaléčené trauma dodnes slouží naší společnosti k svalovaní vlastních chyb na vše cizí a vnější. Stalo se tím, čemu říkáme Mnichovský komplex.

Nacionalistické strany v Československu se v roce 1934 spojily v jeden subjekt Národní sjednocení, jehož mediální zbraní byly Kramářovy Národní listy. Ty se pustily do boje proti „rozkladným tendencím“ v československé kultuře a „kulturnímu bolševismu“, jak označovaly souhrnně domácí avantgardu. Později bylo moderní umění zakázáno a jejich autoři byli deportováni do koncentračních táborů.

Surrealisté tedy byli antifašisté z podstaty svého programu a politického přesvědčení. V jejich následující tvorbě ačkoli vytvářeli fantaskní, snové a halucinační výjevy, vznikali často alegorie velmi reálného a sílícího fašismu a hrozby války. Jedněmi ze zakládacích členů surrealistické skupiny byla nerozlučná neúnavně experimentující dvojice Jindřich Štyrský a Marie Čermínová známá jako Toyen.

Jedním z nejznámějších emigrantů v Československu byl expresionistický malíř Oskar Kokoschka. Z Vídně utekl v roce 1934 po fašizaci Rakouska, kde mu pro jeho socialistické názory a uměleckou tvorbu hrozili rakouští fašisté vraždou. Nejdůležitější Kokoschkovou antifašistickou aktivitou bylo založení Oskar Kokoschka Bund, tedy spolku na pomoc německým emigrantským umělcům.

Jednou z absolventek Bauhausu, která se před fašismem stáhla do Československa, byla i Vídeňačka Friedl Dicker-Brandeis. Ve stylu Bauhaus navrhovala sportovní areály, obchodní domy, interiéry luxusních vil a také pro Montessori školky. V roce 1942 byli manželé Brandeisovi kvůli svému židovskému původu a politickému angažmá deportováni do koncentračního tábora Terezín. V roce 1944 byla zplynována.

Jappy, Wro, Fuck, Pjotr nebo Katz byly pseudonymy tehdejších karikaturistů, kteří používali krycí jména nejen kvůli československým cenzorským úřadům, ale především kvůli agentům říšského Abwehru, kteří unášeli a vraždili v zahraničí i v Československu známé německé antifašisty. Krycí jména pod své karikatury brali často z tehdy populárního trampingu.

Bilingvní a kulturně vyspělá Praha nabízela ty nejlepší podmínky především uměleckému a intelektuálnímu exilu. Jednou z nejdůležitějších aktivit utečenců v Praze bylo vydávaní desítek kulturně-společenských časopisů. V dubnu 1933 do Prahy utekl i John Heartfield, který dal časopisu AIZ, jenž přemístil z Berlína do Prahy, jeho nezapomenutelný vizuální styl.

Legendární výstava protinacistické karikatury v Praze v roce 1934 vyvolala ostrou reakci u německého velvyslance Dr. Kocha. Jeho ostrou nótu následovali ambasadoři Itálie, Rakouska a Vatikánu. Největší pozdvižení způsobila fotomontáž Johna Heartfielda s názvem "Adolf Nadčlověk – polyká zlato ale má plechovou hubu".

V dubnu roku 1937 německé Luftwaffe proměnilo baskické město Guernica v sutiny. Tento nálet je jedním z prvních plošných bombardování civilního obyvatelstva v historii. Nejvíce se tématem guernické tragédie u nás výtvarně zabýval malíř a ilustrátor František Vojáček. Namaloval několik pláten Guernica, které mluví progresivním kubo-expresivním jazykem o prožitých hrůzách baskického národa.

Tématu okupace Habeše se věnovalo více umělců, nejčastěji slovenský malíř Štefan Bednár, Antonín Pelc, nebo Adolf Hoffmeister. Paradoxem angažovaných kreseb z pouští afrických kolonií Adolfa Hoffmeistera a Antonína Pelce je, že sami byli později také internováni v koncentračním táboře v severní Africe.

Stát za první republiky standardně cenzuroval kritiku policejních akcí, „zájmové oblasti politiky státu“ a komunistickou propagandu. Cenzurovány byly proto noviny, knihy, rozhlasové vysílání, divadelní hry, kulturní produkce a výstavy. S cenzurou se často setkávali výtvarní umělci nebo i autoři divadelních her, jako byl například Voskovec a Werich nebo spisovatelé.

Největší hrozbou pro pracující i nezaměstnané představovali a představují exekutoři neboli "fenďáci", jak se jim za první republiky hanlivě říkalo. V době velké hospodářské krize exekuce nabyly až obludných rozměrů. K soudnímu zabavování majetku docházelo především na Slovensku, kde byl v roce 1933 exekucí postižen každý osmý občan. Problém se soukromým exekučním byznysem máme i dnes.

Nejviditelnějším pozůstatkem po hrůzách první světové války bylo 210 tisíc válečných invalidů. Po padlých zůstalo mnoho vdov a sirotků. O tyto lidi nebylo dobře postaráno. Jejich všudypřítomná existence na sociálním dně neustále odhalovala, přes všechny sliby nového vedení státu, asociálnost mladé republiky. Tyto a další nespravedlnosti se stávaly častými tématy okruhu tvůrců sociálního umění.

„Historie nám napovídá, že se dnes řítíme do velmi turbulentního období, protože jsme na začátku vleklé a hluboké hospodářská krize. V takových chvílích mocenská elita zpravidla sahá k jednomu a stále stejnému řešení – podpoře fašismu," říká Pavel Karous v úvodním dílu pořadu o československém antifašistickém umění.