Bedřich Fischl

V Terezíně se nesmělo říkat pravdu. Erich Leskly ji ale kreslil — tajně, ironicky a s odvahou, za kterou hrozila smrt. Dnes patří jeho dílo k nejautentičtějším svědectvím o ghettu, přesto zůstává v Česku téměř úplně neznámý.

V Osvětimi vytvářel pro děti ostrůvek lidskosti. Fredy Hirsch se stal symbolem důstojnosti, disciplíny a naděje v prostředí, kde nacisté systematicky ničili lidskost i dětský svět.

Hanuš Hron patřil k posledním svědkům generace českých a sudetských Židů, jejichž život zásadně poznamenal holokaust.

„Držela jsem prstýnek a slíbila si, že pokud přežiju, tak už ho nikdy nesundám.“

Eva Erben byla dívka z Děčína, která přežila Auschwitz a odmítla o prožitých hrůzách mlčet.

Karel IV. bývá v českých dějinách vykreslován jako moudrý panovník, zakladatel Univerzity Karlovy, iniciátor stavby Karlova mostu, schopný diplomat, římský císař a „Otec vlasti“.

Život Paula Rausnitze působí skoro neuvěřitelně.

Příběh Oskara Hendrycha zní jako román, který by editor označil za přehnaný. Jenže všechno se skutečně stalo.

Některé lidské osudy působí tak neuvěřitelně, že připomínají filmový scénář.

V Jablonci nad Nisou dnes stojí sídliště Šumava. Panelové domy, parkoviště, běžný městský provoz.

Když se dnes mluví o diskriminačních zákonech minulosti, většina lidí si vybaví především období nacismu.