Benjamin Bobek

Zmenšenina kreslené mapy okolí Húsafellu zaměstnává naše hlavy od probuzení. Chceme prozkoumat kaňon Selgil. Pokud se nám jej povede správně obejít, zdoláme konečně vrchol Bæjarfell.

Se stále zastřeným zrakem otvírám předsíňku stanu, abych vyvětral dusný vzduch. Ptáci opět kálejí a běhají po stanu. Otřepaný příběh. Naučeným úderem pěstí ptáky vyháním pryč.

Nezaplatíce kemp se balíme a odcházíme. Na naši chatrnou obhajobu nebylo možné najít jakékoli indicie, kde se dá za nocleh v kempu odevzdat pár zlaťáků.

Jeden podivný zvuk střídá druhý. Škrábání. Šustění. Nárazy velkých kapek. Zase ty divné zvuky po ránu. Strašidelné zvuky. Nějaká potvora se dobývá dovnitř svými pařáty.

Mrtě zdravá rýžová kaše s mangem z fitness obchodu, ředěná vodou a dochucená arašídovým máslem. Snídaně šampionů a všech Arnoldů Schwarzeneggerů.

Duralové tyče hrají jako skřipky, plachta kope jako basový buben a já si trhám roucho jako Sinueth. Nebo se o to snažím. Asi jsem nakonec usnul.

Celá cesta byla jedno velké fiasko. Odbavení. Bezcelní zóna. Čekání. Pokud něco nesnáším, tak je to čekání.