Patroni Česka

Ukrajina má pro útok na pozice nepřítele speciální slovo „šturm“. Na frontě, kde si již šturmy vysloužily pachuť krve a zmaru, se rodí nová, kreativní terminologie. Seznamte se, čeká vás „bojový pošuk“.

Říká se, že „zdraví je to nejdůležitější“. Je to mantra mírových časů. Stačí ale jeden pohled do očí chlapů v zákopech na Donbasu, abyste pochopili, že je to lež. Tady poznáte, že jsou věci násobně důležitější.

Trump, Putin a Si si dělí svět. Uniklé plány odhalují cenu za mír na Ukrajině i budoucnost Tchaj-wanu. Přečtěte si mrazivou analýzu konce starého světa.

Nic na světě nebudí tolik emocí jako mrtvé děti. Pomník „Alej andělů“ v Doněcku je ústředním pilířem ruské propagandy a ovlivňuje politické rozhodování našich babiček a dědečků. V každém jednom bodě ale stojí na lži. A tvrdá data to potvrzují.

Jsme unavení. Unavení ze čtyř let, po které jsme zamrzli ve válečném jantaru. Jsme unavení z toho, že v mediálním prostoru vyhrála ruská informační válka. A bolí nás, když vidíme, jak jí padla za oběť i naše strana, aniž o tom tuší.

Již nějakou dobu se vám to snažíme jemně sdělit. Nefunguje to. Cítíme však povinnost zveřejnit tuto zprávu v nezkrácené podobě. Analýza operační situace na ukrajinském bojišti hovoří jasně: Dochází nám čas. Co si odnesete - je na vás.

Když Rusko v únoru 2022 překročilo hranice, očekávalo, že se vyděšená, dekadentní Evropa za Ukrajinu nepostaví. Byl to kolosální omyl. Teď je čas obra Koloděje porazit a na to je třeba tasit naši největší zbraň – peníze.

Toreck, brigáda Azov. Sedíme v oprýskaném panelovém bytě jednoho z posledních obyvatelných měst Donbasu. Na stole je hostina. Dobroty od místních dobrovolníků, kteří se odmítají vzdát a dál se snaží udržet v chodu obranu Ukrajiny.

Zatímco svět s uspokojením sleduje požáry v ruských rafineriích, v pozadí probíhá strategická operace, která má Ukrajinu do zimy srazit na kolena. Cílem už není síť, ale samotná výroba elektřiny. Ještě nikdy nebylo tak zle. A čas se krátí.

Na frontě nás drtí kusy bakelitu držící pohromadě silou lepící pásky. Ruský styl asymetrického boje dosahuje nového, absurdního vrcholu a upřímně musíme říct, že zatím vyhrává.

POKROVSK, DONĚCKÁ OBLAST – Jsou místa, která se stanou jizvou na tváři historie. Místa, jejichž jména se šeptají se směsicí hrůzy a vzdoru. Bachmut. Avdijivka. A nyní Pokrovsk.

KRAMATORSK – Pocit bezpečí je křehká iluze, zvláště tady, v srdci Donbasu. Ještě donedávna platilo nepsané pravidlo: čím dále od frontové linie, tím menší riziko. Tato éra však skončila.

Začala tiše, téměř plíživě a bez velkých fanfár, které by varovaly svět. Ještě nedávno to byly jen sporadické útoky íránských Šahídů, jejichž bzučivý, téměř opovržlivý zvuk se stal ponurou součástí nočního života.

Toreck, 53. brigáda. Pro kluky z pěchoty začal den jako každý jiný. V brzkých ranních hodinách si balí věci; co neunesou, to mít nebudou. Na pozice, kam míří, se totiž zásoby dopravují výhradně drony. A i těch sem létá zatraceně málo.

Absurdní pakt na ukrajinské frontě, kde nepřítel kope vaše zákopy.

Čtyři hodiny ráno. Ticho starého domu prořízl drnčivý zvuk telefonu a vytrhl velitele, říkejme mu Žeňa, z nepokojného spánku. Na druhém konci drátu byl velitel praporu. Hlas strohý, naléhavý. Rozkaz krátký a absurdní: „Je potřeba vyčistit Yampil.“

Současná situace na donbaské frontě je odrazem hluboké transformace Ruska. Strategie totální infiltrace, podporovaná masivní průmyslovou výrobou a bezprecedentní palebnou silou, představuje pro ukrajinské velení zásadní výzvu. A Západ? Ten stále spí.

Na východní frontě na Ukrajině, kde se měsíce zdálo, že se čas zastavil v blátě zákopů a ruinách zničených měst, se cosi mění. Vyčerpávající rytmus ruských útoků, které se s železnou pravidelností rozbíjely o ukrajinskou obranu u Pokrovsku, utichá.

Po letech války se Ukrajina nachází v kritickém bodě. Dochází ke změně dynamiky a vývoje v čase, kdy se počáteční šok a bezprecedentní národní jednota transformovaly pod tíhou brutální opotřebovávací války, odhalujíce staré i nové zlomové linie.

Fronta na Donbasu, tak jak ji znáte z map přestala existovat. V plné síle to ukázal ruský průnik u Pokrovsku, ale nijak se neliší od stavu na jiných částech fronty od Kupjansku, přes Serebrjanskij les až po Pokrovsk. Smrt číhá všude.

Je chladný prosincový den roku 1937 a na řece Jang-c’-ťiang Japonci bez varování útočí na člun USS Panay, odvážející civilisty z Nankingu. Ke dnu jdou i tři tankery. A reakce USA? Washington prodá životy amerického lidu a přijme finanční odškodnění.

Píše se 1. únor roku 2022 a Viktor Orbán za zavřenými dveřmi rokuje s Vladimírem Putinem. O pár dní později se začne Maďarská armáda přesouvat na hranice Ukrajiny, připravuje stavbu pontonových mostů. Tohle není alternativní příběh, to je historie.

Zatímco sledujete pohyb frontových linií, geopolitické manévry a kouřovou clonu slov o míru, pod povrchem se odehrává tichá, avšak závažná krize – systematické ohrožení budoucnosti 5 % dětské populace. Genocida v pravém slova smyslu. A čísla rostou.

Tohle jsme nečekali ani my. Už když bitva o Pokrovsk začínala, uklidňovali jsme veřejnost, že pád tohoto strategického města nehrozí. Co jsme ale neočekávali, bylo, jak hluboké jsou ve skutečnosti problémy ruské armády a jak moc špatně na tom je.

Trump svými kroky Rusko pokládá, ačkoliv byl možná záměr úplně jiný. Důvodem je cena ropy a její přebytek na trhu. Amerika má na kolísání trhů lví podíl. A bude hůř - pro Rusko.

Elon Musk opakovaně vyhrožuje, že vypne Starlink a tvrdí, že celá linie fronty se zhroutí. Je na čase vysvětlit, proč se Elon Musk opět plete.

Na začátku čtvrtého roku války bychom se měli přestat Ruska bát a přejít od myšlenky „musíme se dohodnout“ k té, že Ukrajina může vyhrát a osvobodit všechna území. Ukrajina může vyhrát a je to blíž, než se může zdát. Volba bude z velké části na nás.

Aby zlo vyhrálo stačilo by, aby dobří lidé neudělali nic. To se však 24. 2. 2022 nestalo a mnoho lidí začalo spontánně stavět zátarasy, vyrábět Molotovy koktejly a posílat tisíce korun napadené zemi, která čelila totální invazi a velké přesile.

Když Tim Marshall publikoval knihu V zajetí geografie, věnoval kapitolu problému otevřených nížin Ukrajiny ve kterých se odehrávají nejtvrdší boje. Na rozdíl od minulosti proběhla v této válce zásadní změna, která ovlivní všechny budoucí konflikty.

Je to pár týdnů, co se vyrojila řada zpráv o dezerci nových jednotek, ba dokonce celých brigád směřující na bojiště. Brigády byly navíc vycvičeny v zahraničí, což na problém dezerce ještě více upozornilo. Jaký je ale skutečný rozsah tohoto problému?

Kansas je jeden z mála lidí, kteří nám pomohli i z těch nejšílenějších průšvihů a proto jsme moc rádi, že jsme jemu a jeho partě pomohli (i díky vám) zachránit život.

Malfar leží na studeném písku. Na rozstřílených nohách turnikety, šrapnel trefil i plíci. Kus dál u stromu leží těžce zraněný Clark. O svou hlavní zbraň Malfar přišel. V ruce svírá pistoli s posledním nábojem. Zvedá zbraň nad hlavu a stiskne spoušť.

Z mlhy vystupují jen zčernalé ohořelé pahýly, pod nohami jemný písek. Noční temnota ustupuje, země i obloha duní - spěcháme. Před námi je nejtěžší část, dostat se na pozici. Jakmile jste tam, máte šanci. Alespoň tak nám to tvrdili.

Očima západních médií se zdá, že Rus nezadržitelně postupuje. Americký vojenský analytik zvedne pobaveně obočí. A pokud se zaměříme na současný ruský „úspěch“, prozradí to ještě mnohem víc.

Málokdy se vám stane, že na vás někdo křičí „hoříš“, jenže volá ukrajinsky a v zápalu boje, a tak na něj voláte nazpátek „jo, 4. patro se propadá“. Pak jen vidíte, že na vás namíří proudnici a sloup vody vás odmrští na zeď. Tehdy to pochopíte.

Na Donbasu je pozdní jarní den. Listí konečně poskytuje alespoň malé ukrytí a my dostáváme nové zadání. Zadání, jaké tu každý den plní tisíce chlapů. Jediný rozdíl je v tom, že nám dnes štěstí nepřeje.

Boje pod zničenou Mariinkou. Boje za Terrikony. Haldy hlušiny, jejihž držení je klíč k Donbasu. Místa, kde není ukrytí. Boj o pozice, jejichž ztráta znamená pád poslední pevnosti. Je hluboká noc, nasedáme do auta. Další pokus získat ztracené pozice.

„Je mi jedno odkud mi informace přinesete, prostě je přineste,“ řve na nás velitel brigádní rozvědky, který je stále pod větším tlakem. Víme, že si Rusové poblíž schovali víc než deset tanků, musíme zjistit, co chystají. Čas běží.

Je hluboká noc, nad remízky bzučí drony, jinak je klid. V bunkru rozvědky kluci vše sledují na zdi pokryté monitory. Vzduch je nasycen kouřem cigaret, kluci popíjí energetické drinky. Na jednom monitoru se objeví řada svítících teček. Rusové jdou.

Tenhle příběh se vám nebude líbit. Včera jsme jeli s klukama z práce a já viděl za plotem Igorovu hlavu v černé čepici. Poprosil jsem unavené vojáky, aby na okamžik zastavili, že se za ním potřebuji stavit. Musím mu předat zdrcující zprávy.

Rozednívá se a my, stále ještě na vlně adrenalinu, skáčeme do okopu, který drží naše pěchota. Dymka nám nabízí snídani, s radostí přijímáme. Z bezpečné vzdálenosti posloucháme, zda se ozvou výbuchy. Nakonec je slyšíme a týdenní akce končí úspěchem.

Ležíme v krytém zákopu a na hlavu se nám sype hlína a kamení. Plíce se plní prachem. Tohle bylo ke vchodu. Další přílet, křach, rychlá kontrola střechy, lidí. Všichni živí. Slyšíme další výstřel, všichni na zem, padáme jeden přes druhého.

Cesta ke klukům od Avdiivky nepatří k nejbezpečnějším. Jezdí se rychle. Nesvítí se. Nebliká se. Pásy mít nemůžete. Auta špinavá tak, že již nepotřebují další maskování. Občas se to prostě nepovede, a to byl tentokrát i náš případ.

Je 4:30 ráno, zatímco posloucháme řeč velitele, kluci střídavě zvrací a kouří. Někdo se marně snaží nasadit kontaktní čočku špinavou rukou při červeném světle svítílny. Ze 4 čtyřkolek si cestou na seřadiště prorazily pneumatiky dvě z nich.

Ve válce hrajete každý den s vysokými sázkami. Každý den žijete s rizikem, že umřete. Někdy vás ale okolnosti přinutí vsadit životy mnohých pro záchranu jediného člověka. A o tom je tento náš příběh.

Je hluboká noc, pod mrakem. U základny zastavuje plně naložený zrezivělý pickup. Házím na korbu vybavení, zbraň, nosítka a zdravotnický batoh. Mám štěstí, sedím na pneumatice. Dnes v noci jsme QRF. Dnes v noci jedou naši dobýt dobře chráněnou pozici.

Dvě hodiny ráno, u železné brány zastavuje pickup. Rychle hodit batoh na korbu, nasoukat se do auta, jede se. Na cestě rušno. Mnohem víc než přes den. Jede se krokem, světla zhasnutá. Po chvíli trmácení zastavit v remízku, kterým tu říkají posádka.

Je právě úterý a svět z hrůzou sleduje největší raketový útok na Kyjev od začátku války. Výbuchy otřásají městem, tmou proniká záře protiletecké obrany. Když útok pomine, rozjíždí se záchranné práce. Město hoří, protiletecká obrana poškozena, ranění.

Plížením jsme se dostali až na 50 metrů od Rusů. Na tu vzdálenost dobrý vrhač již dohodí granát. Červená tečka v zaměřovači již našla hlavu okupanta. Slyšíte tep. Děsivé vteřiny čekání, než se rozestavíme na pozice. Ozve se výbuch. Něco je špatně.

Fotka na které ukrajinský voják z Vuhledaru děkuje, že si na něj vzpomenuli a doručili mu konzervu nechutného vepřového. Ta fotka přesně vystihuje to, co jsme na tomto úseku fronty zažili. Teď je potřeba tento výkřik zasadit do kontextu.

Před pár dny jsme se zúčastnili bojové mise jako zdravotnická podpora diverzní a průzkumné jednotky pod českým velením. V rámci bezpečnosti a z důvodu informačního embarga něco vynecháváme.