Čestmír Strakatý

„Politik musí mít věci v rukou,“ říká jihočeský hejtman Martin Kuba. Popisuje, proč po letech odchází z ODS a zakládá nové hnutí. Mluví o tom, že se s vedením strany dlouhodobě díval na řadu věcí úplně jinak a že po parlamentních volbách ani jednou nikdo z vedení nezvedl telefon s otázkou, co s volebním výsledkem dělat. Nakonec si přiznal, že zevnitř změnu neprosadí. „Já jsem si to odseděl. Zkuste si tam sednout,“ říká k tomu, že ve svém věku už nechce trávit čas věcmi, o kterých si myslí, že nemají smysl. Připouští, že část straníků žila v přesvědčení, že tak velká strana vždycky jednou za čas vyhraje a že byla uzavřená natolik, že každý, kdo řekne něco jinak, je vlastně nepřítel. Mluví také o tom, jak vidí dnešní politiku: „Moc jim nerozumím,“ říká k debatám, které se podle něj míjejí s realitou, zatímco voliči chtějí slyšet prosté vysvětlení, co stát dělá a proč. Vysvětluje, že jeho vlastní úspěch v jižních Čechách nestál na kampani proti komukoli, ale na tom, že hodiny odpovídal lidem úplně na všechno sám a že se tím naučil, jak silná může být důvěra tam, kde je trpělivé vysvětlování. Kritizuje politiku, která spoléhá na antikampaň a tvrdí, že je potřeba vrátit se k tomu, aby politici mluvili jasně, lidsky a srozumitelně. Když přijde řeč na Andreje Babiše, opakuje, že se k němu předsudky vracejí pořád dokola. Připomíná, že se několikrát, když kandidoval, spekulovalo, že „to udělá s Babišem“ a zdůrazňuje, že pokaždé sestavil koalici bez hnutí ANO. Mluví také o problému české politiky, kdy „prst na spoušti“ často mají strany, které uspěly jen s několika procenty ve volbách, ale volební vítěz nemá jak jinak vládu sestavit. Kritizuje i kandidáta na ministerský post za motoristy Filipa Turka s tím, že takoví lidé by vůbec neměli být ministry. Zároveň ale říká, že chce přinést míň konfrontační politiku, v níž nebudou lidé slyšet jen jména soupeřů, ale i to, jakou cestu nabízí on sám. „Princip politiky má být v tom, že nesete nějakou vizi,“ dodává. Proč přestal věřit, že ODS dokáže mluvit s lidmi tak, aby jí rozuměli? Jak chce budovat důvěru jinak než přes sliby? A proč říká, že volby se musí „prostě vyhrávat“ a jak toho chce docílit on sám? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Dětská pornografie, znásilnění, sexuální nátlak, obchodování s lidmi… „Někdy si říkám, že už toho za ten týden víc nesnesu,“ říká policistka Věra Kirchnerová alias Mia. Podle ní společnost zavírá oči před realitou a žije v představě, že nebezpečí přichází zvenčí. „Unesené dítě? To je minimum. Z devadesáti procent se to děje v rodině,“ varuje. I proto chtěla jít do Zrádců a mluvit o tom nahlas. Jak často lidé odmítají věřit tomu, co se děje za zavřenými dveřmi? Co se v člověku odehrává, když celý týden poslouchá ty nejtemnější příběhy? A může reality show opravdu zlomit tabu, o kterém nechceme nic slyšet? CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Rusko jako divák? 🎭 „Ruská federace teď sedí v hledišti a náramně se baví, jak rozděluje euroatlantickou civilizaci.“ Vlastislav Bříza vysvětluje, proč je pro Moskvu „i cesta cíl“, ať už přijme příměří výhodné pro sebe, nebo prostě řekne „ne“ a získá čas. Popisuje, jak Rusko po kapkách přikládá „polínka do ohně“, sleduje hádky mezi spojenci a těží z toho, že tlak slábne. Jak poznat mír, který Ukrajinu ochrání? Proč je rozdělená Evropa pro Rusko výhra? A čeho se Putin bojí nejvíc? CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Dosah toho, jak jsem to tam zahrála, je opravdu velký,“ říká Věra Kirchnerová alias Mia, vítězka druhé řady Zrádců a policistka, která se v civilu zabývá nejzávažnějšími trestnými činy páchanými na dětech. Když mluví o strategii, s níž vyhrála, přiznává, že ji samotnou děsilo, jak je jednoduché někomu něco nalhat a jak snadno tomu lidé věří. Ve hře držela tvář, kterou nesměla pustit, opírala se o pozorování a neustálé hlídání, kdo se s kým baví a kdo je s kým navázaný. A zároveň přiznává, jaký uvnitř cítila tlak: „Říkala jsem si, že letím každým dnem.“ Když mluví o policii, vrací se do časů, kdy začínala na hlídkové službě a kde ji formovali kolegové, kteří dokázali cokoliv vykomunikovat s klidem. Stejně otevřeně ale říká, že mezi policisty jsou i „zkažená jablka“ a že se takovým lidem vyhýbá. Následovala léta, kdy se věnovala hospodářské kriminalitě, než se zaměřila na oblast, která ji provází dodnes. „Z devadesáti procent se to děje v rodině, to je na tom to nejsmutnější,“ říká o tom, jak si veřejnost představuje kriminalitu vůči dětem úplně jinak, než jaká je realita. „Případů, že někdo unese dítě a tam mu ubližuje, je minimum,“ vysvětluje Kirchnerová s tím, že by ráda lidem otevřela oči. Rodiče prý často nevidí, že pokud se někdo chová hezky k nim a jejich dítěti, neznamená to vždy, že takový člověk nemůže ublížit. A také varuje před tím, jak málo obezřetné rodiny jsou, pokud jde o sdílení fotek dětí na sociálních sítích. „Dítě se nemůže rozhodnout, jakou bude mít digitální stopu. Nevíte, jestli se někdo nekoukne na obrázek toho vašeho a zrovna vaše dítě se mu nebude líbit,“ nabádá policistka, aby ti, kdo osobní fotografie na sociální sítě sdílí, alespoň zamkli svůj profil na soukromý. Přesto nerada používá slovo „predátor“, protože v přírodě jde o zvíře, pro které je lov přirozeností. „A to lovit děti není,“ vysvětluje. Kirchnerová ve Zrádcích viděla příležitost, jak o tom všem mluvit veřejně, i když tím riskovala. „Samozřejmě, že to je risk. Ale kvůli čemu jinému máme v životě riskovat, než dát něco najevo,“ dodává k tomu, jestli si připouští, jaký může mít na její život hra dopad. Co se stane, když člověk musí hrát o důvěru před kamerami? Jak se žije s tím, že vás po jedné hře zná celá země? A co s člověkem udělá práce, ve které sleduje případy, kdy někdo ubližuje dětem? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„V prosinci to budou dva roky od stanovení diagnózy a v dubnu to byl rok od doby, kdy Nina odešla. A mně to přijde jako strašná věčnost,“ popisuje Kristýna Chovancová dobu, která jí a její rodině změnila život. S manželem Martinem se během několika dní ocitli ve světě, který do té doby neznali. Jejich dceři Nině lékaři oznámili diagnózu difuzního gliomu mozku – nemoci, která se u malých dětí často vyvíjí velmi rychle a na jejíž průběh je současná medicína zatím téměř bezbranná. U jejich dcery postupovala tak prudce, že během týdnů ji připravila o pohyb i hlas. „My jsme si ale řekli: takhle ne. Chceme udělat maximum pro dceru, pro nás dva, pro naši rodinu,“ popisuje Martin Chovanec, jak začali hledat možnosti, oslovovali zahraniční centra a nakonec odešli do Paříže do experimentální studie, která jim jako jediná dávala smysl. A tehdy také vznikl ⁠Nadační fond Nina⁠ – nejprve jako způsob, jak zvládnout náklady na léčbu, později jako cesta, jak pomáhat rodinám, které se ocitnou v tomtéž prostoru bezmoci. „Na vozík pro malé dítě čekáte dva měsíce, ale vy ho potřebujete hned,“ popisuje Kristýna Chovancová jeden ze způsobů, jak se svým fondem pomáhají. Podporují přístup k experimentálním lékům, zajišťují péči a provázejí lidi, kteří často nemají čas přemýšlet, kam volat dřív. Diagnózou, kterou trpěla jejich dcera, nepřežije 90 % dětí během jednoho roku. Martin a Kristýna Chovancovi proto otevřeně mluví o tom, jak rozdílný může být přístup k umírání a jak snadno se rodina ocitne v roli těch, od kterých se očekává, že se se situací smíří hned. Oba popisují, jak moc pro ně znamenalo, když se setkali s paliativním týmem, který k nim mluvil jinak – s vědomím, že i když se nemoc nedá zastavit, udělají maximum pro to, aby to bylo „dobré“. „A to nám myslím strašně pomohlo,“ popisuje Martin Chovanec. S manželkou trvali na tom, aby Nina nezemřela v nemocnici, ale doma, obklopená rodinou. A aby i jejich starší dcera Anička věděla pravdu. „Ptala se mě, jestli se Ninka vypaří jako vzduch,“ vzpomíná její maminka. „Když jsem jí řekla, že jen vydechne a bude ticho, ulevilo se jí,“ popisuje otevřeně Kristýna Chovancová vlastní zkušenost a dodává, že strach často pramení z toho, že člověk neví, co ho čeká. A právě proto dnes Chovancovi dělají všechno pro to, aby na té cestě nebyli sami další rodiče. Věří, že i když se nemoc zastavit nedá, dá se změnit způsob, jakým se o děti a jejich rodiny pečuje. Jak žít s vědomím, že naděje nemusí znamenat vyléčení, ale třeba jen dobrý čas? Jak by se měl změnit přístup k rodinám s touto diagnózou? A co ukázala cesta Chovancových o tom, co v systému chybí – a co může vzniknout z lidské odvahy? O tom všem je rozhovor s Kristýnou a Martinem Chovancovými. Nadační fond Nina můžete podpořit ⁠zde.⁠ CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Rusko teď sedí v hledišti a náramně se baví, jak rozděluje euroatlantickou civilizaci,“ říká analytik mezinárodních vztahů Vlastislav Bříza, když vysvětluje, proč se podle něj Moskva dostala „do strašně komfortní situace“ a proč i upravený americký plán míru může skončit tak, že se pošle návrh do Moskvy a ta řekne prosté a jednoduché „ne“. V rozhovoru detailně rozebírá, proč věří, že oba tyto závěry budou pro Rusko úspěch a že jedinou silou, která může přimět Kreml k dohodě, je tlak. „To je jediné, co ruskou stranu přiměje k jednání,“ dodává expert. Popisuje tři nejzásadnější neuralgické body: nevydání Donbasu, skutečné bezpečnostní záruky, bez nichž bude jakýkoli mír „jen přestávka“ a armádu, kterou podle něj nelze limitovat pod úroveň, která by Ukrajině umožnila odstrašit agresora. Mluví i o stavu ruské společnosti, o ekonomice přepnuté do válečného režimu a o evropské bezmoci. „My nemáme iniciativu. My honíme kočku za ocas,“ kritizuje Bříza. Přesto věří, že posilující Evropa - zejména Německo, Polsko a státy severu - může vytvořit sílu, která Rusko zastaví. Zastavuje se také u nedávného korupčního skandálu na Ukrajině, který podle něj nevytváří „dobrý koktejl“ ani pro morálku společnosti, ani pro ochotu Západu pomáhat. „Tohle je největší oslabení prezidenta Zelenského za celou dobu války,“ myslí si analytik. Všímá si i změny Zelenského rétoriky po zveřejnění amerického plánu: vždycky byl vznětlivý, teď mluvil smířlivě, protože ví, v jak oslabené pozici se ocitl. A Bříza dodává, že ho možná čeká osud Winstona Churchilla. Co dnes znamená „čestný mír“ a kde je hranice mezi kompromisem a kapitulací? Má Evropa ještě čas, nebo už hraje druhé housle příliš dlouho? Přijme někdy Rusko plán, který Ukrajinu skutečně ochrání? A proč si Bříza myslí, že se Zelenskyj může dočkat osudu Winstona Churchilla? To vše zazní v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Cítil jsem být volán víc divočinou než rodinou,“ říká vědec, biotechnolog a dobrodruh Petr Kaštánek, který dříve strávil na cestách tři až čtyři měsíce ročně a už v osmi letech vyrůstal obklopený pralesy, korálovými útesy a papoušky na Kubě. Vypráví o tom, jak se mu splnil sen pořádat expedice a hledat nové bioaktivní látky, proč se vracel do tropů i proto, že to bylo jako vracet se někam na chalupu a jak ho jedna cesta do Cancúnu přivedla k měsíčnímu putování pralesem, které změnilo celý jeho život. Mluví o vědě, která se odehrává nejen v laboratoři, ale třeba i na Antarktidě, kde z miniaturního hvozdíku vyizolovali bakterie produkující mrazuvdorné proteiny. Popisuje, jak ho fascinují mikroorganismy, které přežívají v extrémních podmínkách a jak z nich může vzniknout kosmetika chránící před UV zářením nebo technologie, která jednou pomůže chránit ovocné sady před mrazem. Přiznává, že někdy je být mezi vědou a podnikáním sezením na dvou židlích, ale že ho naplňuje být u celé cesty - od prvního nápadu až po konkrétní výrobek. Vrací se i k amazonským šamanům, od nichž se učil jejich způsobu práce. „Třeba několik týdnů drží dietu, kdy jenom popíjejí výluhy z rostlin. Až se dostanou do stavu nějakých halucinací, kdy k nim rostlina začne promlouvat a vlastně jim sama řekne, k čemu slouží,“ popisuje vědec metody zcela odlišné od klasické západní medicíny. A s nadsázkou dodává, že když v pralese dostal horečky, vzal si antimalarika, antibiotika a ještě šel k šamanovi, aby aspoň něco zabralo. Kaštánek dnes má laboratoř třeba uprostřed brdských lesů, na místě bývalé tajné raketové základny, chodí se synem na houby a přemýšlí o tom, jaké objevy nás ještě čekají. „Určitě ještě máme, co zkoumat,“ říká s tím, že i kdyby to byla jen malá věc, která pomůže pár lidem, tak je to fajn. Co nás učí extrémní příroda o odolnosti? Kde na vlastní oči viděl dopady klimatické změny? Jaká je hranice mezi intuicí a vědeckou metodou? A proč i slepé cesty mohou člověka dovést tam, kam by jinak nikdy nedošel? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Jsem možná až naivně optimistický,“ říká youtuber, streamer a spisovatel Radek Starý alias Sterakdary, který dokáže mluvit o úspěchu stejně lehce jako o tom, co ho formovalo. Vypráví o komunitě sledujících, kterou bere jako „kámoše“, o tom, proč odmítá spolupráce, které nejdou dohromady s jeho přesvědčením a proč je pro něj přirozené být otevřený. Popisuje, jak to, kým dnes je, má v mnoha směrech původ v dětství - v době, kdy „každá věc byla vzácná“ poté, co jeho rodina spadla do dluhů kvůli ručení a on sám nosil jednu mikinu tak dlouho, až mu bylo řečeno, že to nejde. Mluví také o kinetóze, která ho izolovala od vrstevníků, i o tom, jak utíkal do fantazie, kde hledá útočiště dodnes. „Ať už je to v rámci her nebo knížek. Mám velkou vizuální představivost. Co mě napadne, můžu živě vidět,“ popisuje Starý vlastnost, která je dozajista dobrým předpokladem pro jeho současné řemeslo. A mluví i o tom, jak dlouho mu trvalo vůbec připustit, že se v jeho životě něco mění - třeba když poprvé natankoval plnou nádrž bez toho, aby sledoval čísla na stojanu a řekl si: „To je dobrá část života.“ Dnes přitom stojí Starý za rekordním projektem Startovače: na svou knižní trilogii Exarie vybral přes 12 milionů korun. „Prodáváš zážitek být součástí něčeho,“ říká, ale zároveň přiznává, že mnohem víc než kvalita knih lidi zajímá až „cenovka“, která jeho tvorbě dala nový rozměr. Přitom pořád věří na disciplínu jako na „sval, který můžeš trénovat“ a na to, že úspěch není o náhodě, ale o tom, že co si člověk neudělá sám, nemá. Jak se z kluka, který byl zvyklý nic nemít, stal autor, jemuž přispělo pět tisíc lidí? Co znamená mít komunitu, kterou člověk zná tak dobře, že ví, kdo má nemocného psa nebo mění práci? A dá se v době sociálních sítí vůbec zůstat „naivním optimistou“, který si občas vypne data a před světem se chrání vlastním rozumem? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Jeho slova z minulého roku zněla až nezvykle temně, když mluvil o tom, že takhle rozehraný průšvih tu od konce druhé světové války ještě nebyl. Dnes se k tomu publicista a spisovatel Martin C. Putna vrací a nic na své předpovědi nehodlá mírnit. „Je hůř. A pravděpodobně bude hůř,“ říká, když sleduje společnost, kde podle něj na jedné straně prosazuje extrémně pravicový proud, na druhé straně zmizelá normální levice a téměř úplně zmizelý střed, který jen čeká na někoho, kdo ho povede. „Mesiáš už přišel, jiný nepřijde,“ dodává k tomu, že nikdo z politiků, papežů ani podnikatelů lidstvo nezachrání. Zároveň však mluví o vlastní nejistotě. „Moudrost nemám,“ popisuje spisovatel, jak reviduje starší texty, vrací se ke knihám, které napsal a dokonce má hotový i rukopis, kde si k nim postupně připisuje co všechno napsal špatně. V rozhovoru několikrát zazní i jeho opakované upozornění, že „věci jsou složitější“. To používá Putna i v hodnocení kardinála Dominika Duky, kterého kdysi vnímal v tradici kultivovaného konzervativismu. V závěru jeho působení ale podle něj převažovaly mnohem problematičtější motivy. Silně mluví také o Izraeli. “Mám Izrael strašně rád,“ přiznává a zároveň popisuje vládu „všehoschopného grázla“ a „fanatiků“, hluboké rozdělení společnosti i to, jak část mladší generace bez výhrad přebírá palestinský narativ. „Je to selektivní humanismus,“ myslí si Putna a dodává, že při debatě o Palestině nejde vynechat zmínění Hamásu jako teroristického genocidního hnutí, které chce zničit Izrael. Uprostřed těchto témat však přichází i jiná rovina - Putnova radost z míst, která se nepoddala masovosti. Když mluví o své knize Řím antituristický, popisuje město, kde za hradbami začíná skutečný život: malé fontány, poloprázdná muzea, ulice mimo proudy turistů. Ukazuje italskou metropoli, kterou se dá vidět i jinak, s klidem a možností opravdu vnímat. Do rozhovoru vstupuje i osobní zkušenost z poslední doby - slovní útok v tramvaji právě kvůli jeho veřejným postojům vůči podporovatelům Palestiny. „Nevnímám ho jako démona. Spíš jako oběť,“ říká o muži, který na něj začal křičet. Jak se mění současná společnost a proč si myslí, že „bude hůř“? Jak se nestat pouhým turistou, který vyhledává jen místa z cizích obrázků a proč by se tomu měla postavit i Praha? A proč řadě politiků vyhovuje, že někteří lidé vzhlíží k ruskému světu? I to zazní v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Probouzím se s tím, co zase podělám,“ říká herec Martin Dejdar, který se mezi obavou a radostí z práce pohybuje celý život. Tvrdí, že by nic nedělal, kdyby ho to nebavilo, i když ho třeba okolí přesvědčuje, že by do toho jít neměl. Popisuje svůj vztah s manželkou, který stojí na zkušenosti, která je prověřila už na začátku - roce, kdy byli po světě non-stop a pořád jen spolu. A možná i díky tomu zvládli rozhodnutí, které jejich život obrátilo vzhůru nohama. Když byl jeho syn terčem šikany, cítil, že to šlo řešit jen odchodem a proto odjeli na Floridu. „Byl to hrozný pocit, kdo to nezažije, nedá se to vysvětlit,“ říká herec ke zkušenosti, kdy mělo jeho dítě problémy ve škole jen kvůli jménu Dejdar. Dnes říká, že by odešel znovu jen tehdy, kdyby se společnost „razantním způsobem zvrtla“, protože pokud není emigrace dobrovolná, je podle něj vždy velmi těžkou cestou. Když mluví o dnešku, vrací se Dejdar k tomu, co sám zažil v komunismu. „Ta svoboda tady vážně nebyla,“ říká a popisuje i o to, že jeho vlastní otec byl ve straně, ale nikdy nebyl přesvědčeným komunistou. O to víc ho znepokojuje, jak roste agresivita a extremismus. „Slušných lidí je víc, ale těch dvacet procent pořád řve,“ dodává Dejdar k tomu, co si myslí o současném stavu společnosti. Podle něj je přitom problém v tom, že mizí základní respekt: „Všichni křičí po toleranci, ale nejsou ji schopni,“ obrací se kriticky k mladším generacím a dodává, že sám se považuje za tolerantní osobu. To, že s něčím nesouhlasí, podle něj neznamená, že svůj názor bude někomu nutit. Brání se proto tomu, když ho někdo ponižuje jako starého a nechápajícího. Pokud má někdo názor třeba i na politiku, nevidí Dejdar důvod ho neříct. Kdysi sám vystupoval na pódiu s Václavem Klausem a v roce 2013 zjistil, jak tvrdě umí společnost soukromé postoje trestat. „Bylo to celé absurdní,“ říká k době, kdy se před prezidentskými volbami vyjádřil pozitivně k osobě Miloše Zemana a dodává, že politika „vždycky trochu smrdí“. Mnohem nebezpečnější podle něj ale je, když se demokracie zamění za bezbřehý chaos. „Lidé to berou tak, že svoboda a demokracie znamená, že si každý může dělat, co chce, ale ono to tak není,“ varuje herec. K životním pádům i vrcholům se dnes vrací klidněji. Mluví o filmu Panství, u kterého se „nepovedlo vše kolem“, nebo o vlastním projektu přání od známých osobností, který musel ukončit. A i když byly některé etapy „sešup“, pořád vidí svůj život jako horskou dráhu. Popularita devadesátek, Zdivočelá země, Comeback a Ozzák, kterého fanoušci někdy berou víc než jeho, jsou součástí toho všeho - a také o tom všem mluví ve své nové knize. Proč má pocit, že se humor vytrácí? Jak se dá udržet tolerance ve společnosti, která se rozpadá na tábory? A jak chce pomoci fenoménu Studia Ypsilon? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliéru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes je matkou dvou dětí, ale zůstalo jí přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Nekladu si otázku, jestli moje děti mají vzít úzlík a prchnout před Babišem. Spíš si říkám, jestli poznáme tu míru, kdy už to překročilo nějakou mez,“ říká režisér Jan Hřebejk, když přemýšlí o tom, jak snadno se může proměnit společnost, kterou považujeme za samozřejmou. V poslední době natáčí často na Slovensku a říká, že právě tam vidí, jak ubývá svobody a jak to vypadá, když nejsou u vlády lidé, které jste si přáli. Mluví o voličích, o politicích, kteří podle něj ohýbají pravidla, i o tom, jak snadno se z veřejného prostoru vytratí elementární slušnost. „To, co reprezentují v politice, je politický sajrajt,“ říká bez okolků, když mluví o zástupcích SPD a Motoristů. I když očekává na svá slova kritiku, hájí se s odkazem na Filipa Turka, že přece nelze vážně mluvit o lidech, kteří hajlují. A dokonce si myslí, že budoucí premiér Andrej Babiš v soukromí mluví o svých koaličních partnerech mnohem ostřeji, než on sám. Do rozhovoru promlouvají i jeho obavy a zkušenost člověka, který ve filmech desítky let hledá hranici mezi odvahou a selháním. „Strach dokáže úplně rozložit charakter,“ říká k tomu, jak obavy mění všechno. V debatách o Palestině a Izraeli zůstává Hřebejk nekompromisní, ale chápe, proč mladí lidé vidí svět jinak. „Mají čerstvé mozky, ale někdy neprokouknou, jakou hru s nimi kdo hraje,“ říká o kauze vyvěšení palestinské vlajky na FAMU a dodává, že celý konflikt vnímá jako neřešitelný. Důležité podle něj ale je, aby i v rozdělené společnosti zůstal prostor pro humor. A to nejen jako únik, ale i ventil, který člověka drží při zemi. „Humor tě brzdí, aby sis nezačal moc myslet,“ říká režisér. Hřebejk mluví také o tom, že víru jako katolík ztratil, ale naději ne. „Kdybych nevěřil v dobro, tak se zabiju,“ říká jasně. A zdůrazňuje, že věří, že žijeme ve vlídné zemi, kterou stojí za to chránit. Co je dnes odvaha a co jen póza? Jak poznat, že už jsme překročili hranici, kterou jsme si slíbili nikdy nepřekročit? Proč některé politiky vidí jako „spodinu“? A proč by Hřebejk čím dál tím raději točil hlavně filmy, v nichž je humor? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Politika se posunula do takové absurdity, že člověk už ani neví, co dát na obálku,“ říká komentátor, podcaster a šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský, když mluví o době, v níž třetí nejvyšší ústavní činitel jako první akt ve funkci „podrží štafle“. Vtipy třeba na Andreje Babiše, které fungovaly ještě před pár lety, podle něj dnes není úplně čím nahradit. O Filipu Turkovi říká, že je typem politika, který už ani není vtipný, jen směšný a o Jindřichu Rajchlovi pak zase, že ho Tomio Okamura „vytáhl na svých zádech“ a zároveň vytvořil prostor k tomu, aby ho jednou mohl ohrozit. „Je hodně učenlivý a schopný. Má nakročeno to hnutí převzít,“ říká Bartkovský. O ostrých náladách ve společnosti nemluví z odstupu, ale z vlastní zkušenosti. „Byl jsem svědkem toho, jak lidi volají po násilí a dokonce i proti mě. Čtyři chlapi mi pošeptali, že na mě počkají,“ říká o demonstracích, na kterých roky zaznamenával antisystémové proudy. Přesto trvá na tom, že média se nesmí bát mapovat realitu. „Aby lidi nebyli překvapení, že nakonec někdo získá víc prostoru. Není to blesk z čistého nebe,“ vysvětluje novinář. Zároveň popisuje, jak se proměňuje práce v médiích, které dnes bojují o pozornost s celým světem. Dodává, že klasické weby padají, ale komunity kolem značky, kterou vede, rostou. Přesto na něj část publika lepí ideologické nálepky. „Fascinuje mě, když mi lidi vyčítají progresivismus. Říkám: Tak mi ukažte, kde to je,“ vysvětluje Bartkovský a dodává, že hájit rovná práva není ideologie. „To není ani pravicové, ani levicové. To je jen lidské,“ říká. Vrací se i k tomu, jak stabilní a funkční bude budoucí vláda. Připomíná, že Andrej Babiš podle něj nemá rád trolly a už v koaliční smlouvě je v podstatě zakázáno, aby ho vládní partneři překvapovali. „Česko si ale potřebuje projít vládou ANO, SPD a Motoristů, protože takhle si ji zvolilo, takže si ji zaslouží,“ dodává novinář. Jak konstruktivní podle šéfredaktora Reflexu budou Babišovi koaliční partneři? Jak silní skutečně jsou antisystémoví hráči a co jejich vzestup říká o nás? A proč tvrdí, že dnešní realita je někdy těžší než satira? Pusťte si celý rozhovor s Martinem Bartkovským. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Zajímala mě temná zákoutí lidské duše,“ popisuje sexuoložka a neurovědkyně Renáta Androvičová, proč se rozhodla pro svou profesi. Dnes pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a zkoumá i fenomény, které většina lidí nechce ani pojmenovávat - znásilnění, sadismus nebo deviace. Do oboru ji přivedl zážitek, na který dodnes nezapomněla.

„Rodiče se rozhodovali, jestli si mě vůbec nechají. A pak se jim narodilo dítě, které pořád brečelo,“ říká herečka Beáta Kaňoková, jedna z výrazných tváří své generace, která otevřeně mluví o dětství, o vztahu se sestrou i o tom, co všechno se zapsalo do jejího hlasu i života. „Pořád jsem si trochu musela vybojovávat místo na světě. Ale možná právě díky tomu jsem průbojná,“ dodává. Vyrostla mezi kluky, první rande měla v kravíně, ale největší roli v jejím životě sehrály ženy - matka, sestra i babička. „Máma nás po rozchodech s klukama odvezla na pole za městem a řekla: Křičte a všechno to ze sebe dostaňte,“ vzpomíná herečka. Její otec prý chtěl syna, sestra byla „ta krásná“ a Kaňoková dlouho cítila, že musí okolí stále něco dokazovat. „Byla jsem ta, kterou si kluci chodili ptát, jestli už je ségra doma. Pak jsem najednou začala být tím objektem zájmu já a hrozně mě to překvapilo,“ říká. K herectví se přitom dostala až po studiích dramaturgie, práci v kavárně a letech pochyb. „Věděla jsem, že je to teď nebo nikdy. Nechtěla jsem si v šedesáti říct, že jsem to ani nezkusila,“ říká o chvíli, kdy poprvé šla k přijímačkám na DAMU. Přijetí brala jako znamení, ale sebevědomí jí vzápětí zlomilo školní prostředí. Najednou měla pocit, že tam nemá co dělat, ale naštěstí přišli pedagogové, kteří jí ho vrátili zpátky. Dnes hraje po jejich boku a mluví o tom, jak pro ni bylo dřív těžké oddělit vlastní hodnotu od kritiky nebo postojů publika. „Dobrý pocit ze sebe musím mít já. Už nechci, aby to přicházelo zvenku,“ popisuje Kaňoková. Mateřství pro ni znamenalo další zlom. Podepsala totiž smlouvu do divadla a za týden zjistila, že je těhotná. Dnes má dvě děti a otevřeně říká, že herectví i mateřství jsou pro ni stejně silné části identity. „Miluju být máma, ale herectví je moje podstata úplně stejně jako to, že jsem matka,“ dodává herečka. Mluví i o tom, jaké to bylo být na všechno sama, o období po porodu, tlaku mateřství i rozchodu s partnerem, který měl jiné představy o životě. Otevřeně hovoří také o výčitkách spojených s tímto rozhodnutím, ale i o svobodě, kterou jí dala práce na seriálu Pan profesor, díky níž mohla jako matka malého dítěte učinit životní změnu. „Z toho pocitu selhání jsem se ale rok hrabala. Trvalo, než jsem si dokázala odpustit,“ přiznává Kaňoková. Jak se z „uplakaného“ dítěte stala žena, která dokáže otevřeně mluvit o bolesti i křehkosti? Co se stane, když se sen o herectví začne plnit až ve chvíli, kdy se zdá, že je na všechno pozdě? A jak si po rozchodu, mateřství i všech pochybnostech znovu dovolit mít ráda sebe samu? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Děláme, co nás baví a jestli to baví lidi, tak je to strašně fajn,“ říká historik Michal Stehlík, který spolu s publicistou Martinem Gromanem stojí za podcastem Přepište dějiny. Letos slaví pět let a doba, kdy točili jednou za čtrnáct dní dvacetiminutové díly, je podle Gromana dávno pryč. „Bylo to krásné a pak se to rozjelo,“ vzpomíná. Dnes už mají za sebou přes sto padesát míst po celé republice, kde mluvili s lidmi o české historii. Taková práce je přitom celoživotní učení, ale ne každý akademik by byl nejspíš ochoten se touhle cestou vydat. „Je to vysilující i fyzicky. A rodině musíte vysvětlit, že třeba každou středu večer nebudete doma,“ dodává Groman. Autoři podcastu mluví i o tom, proč je dnes historie tak přítomná v každodenní debatě. „Je to obrovský ohňostroj historických přirovnání, analogií a směrování do minulosti,“ popisuje Stehlík to, jak jsou v dnešní době někteří lidé čím dál nejistější a proto psychologicky potřebují hledat ujištění třeba právě v historii. Zároveň oba tvůrci podcastu sledují, jak se minulost stává nástrojem politiky i veřejného prostoru. Když přichází řeč na současnost, zmiňují i konkrétní jména. Třeba o tváři Motoristů Filipu Turkovi mluví jako o symbolu dnešní doby. „Je to reakce, kdy pro mnoho lidí on může znamenat to, že konečně někdo něco říká a nebojí se. A je vlastně trošku jedno, co říká,“ vysvětluje s tím, že se možná spousta lidí jednoduše brání tlaku na korektnost ve veřejném prostoru. Pokud jde o zlehčování nacistické symboliky, která se v souvislosti s Turkem diskutuje, podle Stehlíka s Gromanem takové chování nelze omlouvat. Jde o jasnou zprávu o jeho autorovi - kdo je a kde stojí. „Můžete udělat kravinu, ale můžete se za ni omluvit nebo ji už nedělat,“ dodává Groman. Jak se pozná, kdy se minulost začíná opakovat? Proč tolik lidí hledá jistotu v analogii a symbolech, které měly být varováním? A co o nás vypovídá, že se nenávistná gesta znovu objevují ve veřejném prostoru? Poslechněte si rozhovor s Martinem Gromanem a Michalem Stehlíkem z podcastu Přepište dějiny. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli je to dobrý nápad, ale přišlo mi to jako příležitost ukázat lidem svět OnlyFans,“ říká Petra Úradníčková alias Inked Dory, která je jednou z protagonistek dokumentu Virtuální přítelkyně. Vystudovaná psycholožka, která dřív pracovala v advokátní kanceláři, mluví o tom, jak se ke své práci dostala, když začala na platformu nahrávat fotky, které už měla roky v telefonu. Dnes ji sledují tisíce lidí a profil na platformě určené nejen ke sdílení intimity se stal její hlavní obživou.

„Politici by neměli být užiteční idioti oligarchů,“ říká protikorupční expert a bývalý ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka, který po letech v zákulisí politiky vydal knihu Kauza Česko. V ní shrnuje zkušenosti z doby, kdy sledoval, jak se hraje o miliardové zakázky, zatímco veřejnost vídala jen hemžení na povrchu. Chtěl prý ukázat, kdo jsou ti skuteční režiséři a scenáristé moci, kteří tahají za nitky, ale zároveň nabídnout naději, že se s tím dá něco dělat. „Nemusíme se smířit s tím, že budeme marnit potenciál téhle země,“ dodává s tím, že bychom po politicích měli chtít co možná nejvíce. Za největší problém považuje českou oligarchii - skupinu lidí, kteří získali obrovské finanční prostředky během privatizace a dnes si mohou koupit takřka kohokoliv. Připouští, že mezi politiky vidí i poctivé hráče, ale dodává: „Po osmdesáti procentech těch poslanců nezůstane vůbec nic. Oni to prostě jenom odsedí ty čtyři roky. A nemají z toho ani špatný pocit.“ Mluví proto o potřebě „druhé polistopadové republiky“, tedy symbolického zlomu, kdy si řekneme, které instituce posílit, které zrušit a jak zemi znovu nastavit. Změnu ale podle něj mohou přinést jen politici, kteří odmítnou hrát starou hru. „Přestanou chtít být těmi užitečnými idioty a budou dělat takové kroky, které budou zužovat prostor pro to, aby si z Česka a z veřejných rozpočtů pořád dělal někdo cedník,“ nabádá expert. Ondráčka také mluví o selhání Fialovy vlády, ale i její nepřipravenosti a kritizuje, že nedoručila žádnou reformu ani deagrofertizaci. Návrat Andreje Babiše považuje za důsledek selhání slabých soupeřů. „Babiš je silný, protože ti druzí jsou slabí. A paradoxně teď může působit jako jediný dospělý v místnosti,“ říká Ondráčka k plánům na společný kabinet s SPD a Motoristy. Zároveň si ale nemyslí, že by Babiš vedl Česko směrem k Rusku. „Velmi dobře ví, že Rusové faktury neplatí,“ vysvětluje expert s tím, že šéf hnutí ANO si je vědom, že svůj byznys dělá v Evropě. Jak podle Davida Ondráčky skutečně funguje zákulisí české politiky? Proč si většina poslanců svůj mandát „jen odsedí“? Kde přesně se v Česku ztrácejí miliardy a jak by mohl vypadat systém, který by to změnil? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Rozhodl jsem se nejistotám tentokrát čelit po svém, bez velkého ohlížení se na to, co by k tomu kdo řekl,“ říká hudebník, výtvarník a spisovatel Jakub König, který po letech za maskou Kittchena a s kapelou Zvíře jménem Podzim vydává své druhé sólové album Astronauti. Desku popisuje jako přiznání toho, čím je. „Že jsem opravdu výtvarník, hudebník a umělec,“ vysvětluje s tím, že za jeho tvorbou bylo často mnoho pochyb, protože na ni „nemá školy“. A některé zůstávají dodnes - když tvoří, mívá někdy pocit, že „je to celé blbě“. Popisuje dny, kdy má obavy, že jeho práce je zbytečná, ale i chvíle, kdy se k tvorbě vrací jako k záchraně. „Ve chvíli, kdy mě tohle paralyzuje, tak si můžu sednout k papíru a tři hodiny si maluju a pak je mi prostě líp,“ říká o tom, jak může být proces tvorby krásný. V rozhovoru otevřeně mluví o holotropním dýchání a zážitcích, které označuje za léčivé. „Je na tom něco prastarého, rituálního,“ dodává umělec. Vypráví také o devíti letech abstinence, vděčnosti i o tom, jak se snaží žít v souladu se světem kolem sebe. „Mně strašně funguje to, že se umím přepnout do té vděčnosti. Uvědomuju si, jak to zní,“ říká, když mluví o emocích, které v něm vzbuzují jeho dvě dcery. A i když umí pozlobit, momenty s nimi by nevyměnil za nic. König se dotýká i temnějších témat - třeba když v jedné písni mluví o tom, že v každém z nás je jakýsi „nácek“. „Je strašně snadné internalizovat všechno do těch zlejch nácků, které vidíme v televizi. Chtěl jsem proto říct, že je důležité nepřehlížet i ty temné tendence v sobě,“ upozorňuje hudebník a dodává, že bychom se měli pokoušet takové vnitřní pnutí vyřešit dřív, než ho pustíme ven a necháme za sebe jednat. Píseň, která se tomuhle tématu věnuje, ale podle něj přináší hlavně plán na záchranu světa. „Tím je být k sobě laskavější a být laskavější ke svému okolí. Zní to banálně, ale zkuste to praktikovat,“ dodává hudebník. Jak se mění vztah k tvorbě, když se člověk přestane schovávat? Dá se uměním léčit - sebe i ostatní? Co všechno se může stát, když pochybnosti přestanou být slabostí a stanou se součástí cesty? Poslechněte si celý rozhovor s Jakubem Königem. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Četla jsem senzacechtivé články, že stačí, když se na OnlyFans dívka svlékne a je milionářka. Zajímalo mě, jestli je to skutečně tak,“ říká režisérka Barbora Chalupová, která po dokumentech V síti nebo Zákon lásky znovu otevírá svět, o němž se často mluví, ale málokdo do něj skutečně vidí. Tentokrát se podívala mezi ženy, které si vydělávají sdílením intimity - a také muže, kteří si je předplácejí. „Přihlásila jsem se na platformu a zaplatila si několik tvůrkyň, abych jim mohla napsat,“ popisuje Chalupová, jak ji překvapilo, kolik peněz ji na OnlyFans stálo, než se vůbec mohla ke komunikaci s tvůrkyněmi dostat. Z původní rešerše vznikl dokument Virtuální přítelkyně, který míří 6. listopadu do kin - portrét tří žen, jejich práce, vztahů i života mimo obrazovku. „Skoro nic není vidět,“ říká režisérka s tím, že jí nešlo o nahotu, ale o to, jak se člověku změní život, když takovou práci dělá, a jak to ovlivní jeho vztahy i je samotné. Její tři protagonistky, které jsou na OnlyFans různě úspěšné, ukazují, jakou má sdílení intimity na internetu cenu. „Potvrdilo se, že když začnete dělat v tomhle byznysu, tak se vám změní všechno a velmi rychle,“ vysvětluje režisérka. Natáčení trvalo víc než rok a Chalupová s týmem trávila dny v domácnostech žen. „Natáčeli jsme to, co se děje. Jste u nich doma na gauči a zároveň do toho bytu potom přichází ti nejbližší,“ popisuje filmařka, jak blízko se k aktérkám dostala. Film zachycuje nejen ženy, ale i muže, kteří si jejich obsah předplácejí. „Je to až taková terapie, kdy si lidé platí za to, aby byli vyslyšeni. Aby dostali pozornost, kterou v životě třeba nemají,“ říká Chalupová s tím, že se dokument dotýká tématu osamělosti, která je všudypřítomná. Pro režisérku bylo podstatné snímkem nemoralizovat. „Ty ženy jsou dospělé, nebudu je posuzovat. Ale je vážně důležité říct, co taková práce obnáší,“ dodává. Jaká je cena intimity ve chvíli, kdy se z ní stává práce? Co vypovídá o naší době, že tolik lidí si platí za pozornost, kterou jinde nedostává? A proč je důležité právě o tomhle tématu mluvit? Poslechněte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série rozhovorů k dokumentárnímu filmu Virtuální přítelkyně. Na další díl se můžete těšit už příští neděli. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„K čemu by byla etika, kdyby vás nedokázala proměnit k lepšímu,“ říká kněz, biolog a etik Marek Orko Vácha. Několik týdnů po volbách, které ukázaly, jak snadno se dokáže společnost rozdělit, mluví o tom, proč „národ je divoké zvíře“, ale také o tom, že „je vychovatelný“.

„Přišla jsem na to, že odejít chce větší odvahu než zůstat,“ říká končící předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. O svém rozhodnutí nekandidovat mluvila dlouho a ještě déle váhala, jestli si může dovolit zastavit. „Věděla jsem, že by mě to semlelo. Už bych do toho nedokázala dát tolik, co dřív,“ přiznává a popisuje i momenty, kdy se nemohla „nahodit“ a končila na kapačkách. K odchodu ji přivedl souběh zdravotních potíží, vyčerpání i letitého boje o rodinu. „Usilovali jsme o dítě skoro deset let. Zkusili jsme skoro všechno a kdo si tím prochází, ví, jak obrovský je to tlak,“ říká otevřeně. O neplodnosti se rozhodla mluvit až po odchodu z politiky. „Nechtěla jsem dávat munici politickým konkurentům a oslabovat se. Je to moje intimní záležitost,“ popisuje Pekarová Adamová, proč se odhodlala své soukromí přiblížit až v rozhovorové knize Nejsem z cukru ani ze železa. I přes její přístup politička vnímá, že z toho, zda bude mít dítě, se v jednu dobu stalo téma snad pro celou republiku. Vzpomíná na bolavé momenty, kdy novináři řešili, že přibrala, nebo jak si sahá na břicho a dokonce se ptali i jejích kolegů, zda náhodou není těhotná. Otázku, zda za neúspěšnou cestou k rodině není i její náročná kariéra, si Pekarová Adamová zakázala. Mluví o životní změně i o tom, že se učí žít pomaleji a znovu se nadechovat. „Teď se cítím dobře,“ popisuje s tím, že cvičí, medituje, změnila stravu a přístup ke spánku - naučila se pečovat o sebe, o svou duši i tělo. Po sněmovních volbách, které pro koalici Spolu, jejíž součástí je i TOP 09, nedopadly vítězstvím, mluví o úlevě. Přiznává ale, že před oznámením, že z politiky odejde, zvažovala, zda svoji politickou stranu svým rozhodnutím neoslabí. A mluví také o další odvrácené straně politiky, která byla s jejím jménem v posledních letech silně spojena. „Vnímám, že se na ženy útočí prostě jinak a velmi intenzivně se jde do té osobní roviny - jak vypadáte, co říkáte a jakým tónem to říkáte,“ říká politička. A právě zkušenost z nejvyšších pater moci z ní podle jejích slov udělala větší feministku, než kdy bývala. „Když chcete, aby něco bylo řečeno, požádejte muže. Když chcete, aby bylo něco uděláno, požádejte ženu,“ směje se a dodává, že česká politika má k rovnoprávnosti daleko. Podle ní se dokonce šovinismus v politice i společnosti často posouvá z okraje do mainstreamu: „To mě štve. Musíme se spojovat, upozorňovat na to, že to je nepřijatelné a vymezovat tomu hranice. Nikdo nás nemá posuzovat podle pohlaví.“ Co by vzkázala ženám, které do politiky teprve vstupují a co těm, které podnikají trnitou cestu k mateřství? Našla Markéta Pekarová Adamová konečně klid, který v politice hledala marně - a co pro to musela změnit? A proč dnes už ví, že je dobré poslouchat svoje tělo? Poslechněte si tento otevřený rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Jedním rozhovorem můžu naštvat devadesát procent populace,“ říká herečka Elizaveta Maximová, která má ruské, židovské, ukrajinské i tatarské kořeny. Dnes, v době, kdy jsou nálepky a zobecnění všudypřítomné, o svém původu mluví tak, že se v něm cítí dobře. Nevidí totiž náboženství ani národy, ale konkrétní lidi. Kvůli veřejným projevům proti Putinovu režimu se do Ruska nemůže vrátit. Prarodiče, jimž posílala překlady svých projevů, podporovali její rozhodnutí i s vědomím, že se možná už neuvidí. Dnes říká, že se jí o nich zdávají sny a že se ani se svým ruským otcem neviděla už tři a půl roku. „Je to strašně těžký,“ přiznává herečka. Do Česka přišla jako sedmiletá dívka, bez znalosti jazyka a jen s matkou, která se stala jejím nejbližším člověkem. Společné začátky v malém bytě byly skromné, ale zásadní. „Uměla jsem jenom pár slov česky a byla vržená do první třídy. Ale mám celoživotní štěstí na lidi. Ujala se mě paní učitelka, která uměla rusky a hodiny mi v kabinetu překládala,“ vzpomíná Maximová. Herečka také mluví o své poslední roli v televizním filmu Máma, který bude uveden na konci roku na České televizi. V něm hraje ženu s těžkým mentálním handicapem, která vychovává dceru. „Před rolí Lilian jsem půl roku docházela do nemocnice jako dobrovolnice za lidmi s podobnou diagnózou. Byla to obrovská lekce pokory a zjistila jsem, že na úrovni duše jsme všichni zdraví,“ prozrazuje Maximová. Mluví také o tom, jaká bývala perfekcionistka. „Vím, že se nesmím nikdy srovnávat. A když už, tak se sebou třeba před rokem nebo dvěma lety a koukat se na cestu, kterou jsem já ušla. Protože poměřovat se s cizím úspěchem nebo neúspěchem je úplně ten nejhorší, co můžeš udělat,“ míní. Jaké to je žít mezi dvěma světy, když jeden z nich se stane nedostupným? Co se v člověku změní po půl roce mezi lidmi s mentálním handicapem? A jak se dá herectví dělat “opravdově”? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Moderátorka a autorka Adéla Vinczeová vstoupila do nové sezóny svého pořadu na slovenské veřejnoprávní televizi trochu jinak, než čekala. První díl, který měl být rozhovorem s jejím manželem Viktorem Vinczem, vedení nakonec neodvysílalo s odůvodněním, že je „v širším kontextu problematický“. „Byl to lidský rozhovor mezi dvěma manželi,“ popisuje moderátorka, která ale situaci bere s nadhledem. „Necítím žádnou křivdu. Vítám zajímavé změny, které přicházejí, protože mi přinášejí nové výzvy a pohledy na svět,” dodává. Takový přístup měla i tehdy, když odešla z Markízy na podporu manžela, který se tam postavil vedení po zásazích do zpravodajství, založil odbory a televize se ho následně pokoušela různými způsoby zbavit. „Principiálně jsem se nesladila s tím, že tam takové machinace nastaly,“ vysvětlila Vinczeová, která po patnácti letech v komerční televizi uzavřela velkou etapu. Zjistila navíc, že bez televize se žít dá a podle svých slov tím vystoupila z bubliny do reality. Dnes mluví o změnách, které se dotýkají nejen médií, ale celé společnosti. Slovensko podle ní prožívá bezprecedentní napětí a rozdělení na dva tábory, pod něž se dají schovat téměř všechny názory. A tohle téma proniká i do rodin: „Můj otec má úplně jiné názory než můj muž, a přesto spolu vycházejí, protože oba mají patřičný nadhled. O nás se hádají jiní lidé,“ směje se. Dříve podle ní byla politika spíše volnočasová aktivita, dnes má ale „chapadla všude“. Vinczeová v tom vidí odraz vývoje celé společnosti. „Jako společnost jsme v pubertě. Je potřeba to nějak přežít a být vůči tomu vnímaví,“ vysvětluje s tím, že není dobré se příliš zahlcovat hněvem. Otevřeně mluví také o mateřství a cestě k němu. S manželem se rozhodli pro adopci poté, co čelili problémům s plodností, o nichž on sám veřejně promluvil. Sama moderátorka přiznává, že zpětně ani neví, zda touha po dítěti byla její vlastní, nebo to byl tlak společnosti. Musela proto sama zařadit „neutrál“ a až pak přišla svoboda. „Moje hodnota není v tom, jestli mám dítě a jestli přišlo mými porodními cestami nebo jinými,“ říká a popisuje, jak sama hledala vlastní směr. Mluví také o showbyznysu a bulváru jako o dobrém „duchovním učiteli“. „Se vším diskomfortem a pocity křivdy musíte pracovat,“ vysvětluje Vinczeová. Jak se proměnil pohled ženy, která léta formovala slovenská média? Dá se v době rozdělené společnosti zůstat laskavý, aniž by člověk rezignoval? A kde leží hranice mezi loajalitou a svobodou - osobní i profesní? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Pro mě by byl neúspěch to nedělat. Netuším, co jiného bych dělal,“ říká podnikatel a investor Tomáš Čupr. Zakladatel Rohlíku, Dáme jídlo a Slevomatu po letech úspěchů mluví o podnikání spíš jako o potřebě než o ambici. Z jeho slov je jasné, že budování ho baví a chuť zpomalit zatím nemá. Mluví o práci, která ho naplňuje i o tom, že nikdy neměl potřebu zastavit. „Pro mě to není, že se někam honím, je to nutnost,“ vysvětluje s tím, že někdo raději chodí na tenis, zatímco on potřebuje tvořit. V rozhovoru popisuje, jak se z nápadu, který neměl nikde obdoby, stal jeden z nejúspěšnějších českých projektů. Jak v roce 2014 spouštěl Rohlík „proti zdravému rozumu“ a proč ho dodnes mrzí, že se jeho úspěch spojuje s covidem. „Covid tomu dal punc, že to přišlo samo. Ale my jsme už před ním byli multimiliardová firma,“ říká. Mluví také o nepochopení okolí a o tom, že neustálá potřeba růstu má svou cenu. „Jsem docela dostupný a to z vás dělá snadný terč,“ tvrdí Čupr s tím, že málokdo ve vedení firem odpovídá lidem na e-maily tak jako on sám. Nejen proto se k němu neustále dostává zpětná vazba. Otevřeně mluví o tom, jak ho změnilo narození dcery, jak přehodnocuje vlastní tempo a jak se snaží dělat věci, které mají skutečný dopad na to, jak lidé fungují a žijí. Dnes ho víc než obchod zajímá budoucnost - ať už nové technologie, umělá inteligence, ale také dlouhověkost a kvalita života. Sám třeba pravidelně chodí na celotělovou magnetickou rezonanci a vysvětluje, že data o našem zdraví by nám do budoucna mohla umožnit žít kvalitnější život déle. Právě na tuto oblast by se v rámci svého podnikání rád zaměřil. Čupr přitom přiznává, že poslední měsíce sám obětoval spánek i energii práci. „Věřím, že to není setrvalý stav a už se to pomalu zlepšuje,“ říká o svém tempu i o tom, jak se snaží držet krok s proměnlivým světem technologií. Kam se posouvá člověk, který už změnil způsob, jakým Češi nakupují? Dokáže někdy odložit tlak na výkon a najít klid? A proč se pousmívá, když se mluví o jeho úspěchu? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Podceňuju se, ale teď už si umím říct, že jsem vlastně docela dobrá. A že za to, co všechno jsem odvedla, vděčím sama sobě,“ říká herečka a houslistka Jenovéfa Boková, která před kamerou stojí od útlého dětství. Studovala housle, herectví se učila sama, na DAMU ji nevzali, na HAMU ano. „Dneska jsem za to ráda. Možná bych jinak nedělala filmy, které jsem na začátku dělala,“ tvrdí. Dnes patří k nejvýraznějším herečkám své generace. Režisérka Agnieszka Holland si ji vybrala do nového filmu Kafka, kde ztvárnila Milenu Jesenskou. „Když vám Agnieszka řekne, že vás vidí jako Milenu, nejde říct ne,“ vzpomíná Boková. Pokud jde o intimní scény, musela si už kdysi nastavit hranice. „Mám za sebou jednu scénu, která mě poznamenala. Naučilo mě to pojistit si to dopředu,“ vysvětluje s tím, že k režisérce nového filmu ale měla stoprocentní důvěru a pozitivní roli sehrála i přítomnost koordinátora intimity. Když mluví o mateřství, na chvíli se jí zlomí hlas. „Takovou lásku jsem nikdy nezažila. Ale i to dítě vás zrcadlí - ukáže vám třeba, že žádný trpělivý člověk nejste,“ vypráví Boková. Právě po narození dcery si víc začala vážit práce, kterou dělá. Najednou už nechtěla brát všechno, dcera se pro ni stala číslo jedna a finanční svobodu získala i díky reklamám. Komerční práce podle svých slov rozhodně nelituje a herce za ni nesoudí, protože dobře ví, jaká je u nás jejich situace s platy. Boková v rozhovoru otevřeně mluví i o svém soukromí a o tom, jak jí každý vztah něco naučil. „Umím uznat, že jsem se někdy chovala jako pěkná kráva. Když je ale člověk otevřený, může se poučit,“ myslí si herečka. O feminismus se opírá s opatrností, ale otevřeně tvrdí, že je feministkou „v původním slova smyslu“. Vadí jí totiž, když se ztrácí dialog a říká, že lidé by si měli raději někdy sednout na pivo a ne se hádat na sociálních sítích. Co s člověkem udělá, když vyrůstá v umělecké rodině, kde se „říká pravda, i když někdy krutá“? Jak se z herečky, která se bála sólového hraní, stane sebevědomá žena, jež dokáže říct „ne“? A proč je někdy lepší, když vás na DAMU nevezmou? Pusťte si celý rozhovor s Jenovéfou Bokovou. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„U Andreje Babiše je to vždycky stejné – nejdřív láska, páska, růžový obláček a pak břitva v noci na krk,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos. V rozhovoru popisuje, jak šéf hnutí ANO znovu rozestavuje figurky na povolební šachovnici, zatímco ostatní politici jen přihlížejí. „Mě nesmírně baví, jak s nimi Andrej tak hezky šoupe po šachovnici a oni u toho tleskají a jsou nadšení,“ dodává. To, jak Babiš „okřikl“ své možné budoucí vládní kolegy, komentátor přirovnává k výchově psů. „Řekne se ‚místo‘ a oni zalehnou,“ glosuje sarkasticky. Podle Michopulose neexistuje nic jako kolektivní vedení ANO a s nadsázkou popisuje i atmosféru uvnitř hnutí po volbách: „Babiš odešel, nic jim neřekl a pak napsal do group chatu: ‚Doufám, že všichni budete držet hubu.‘ Na adresu nováčků ve Sněmovně, u kterých se spekuluje, jak a jestli se budou podílet na vládě, je nekompromisní. „Motoristé jsou patnáctileté děti v tělech čtyřicetiletých mužů s nulovýma zkušenostma,“ říká Michopulos a Tomia Okamuru vykresluje jako člověka posedlého představou moci. „Má pnutí a blbě se mu ovládá mozek. Už vidí tu velkou limuzínu, velkou ochranku, bude druhý nejvyšší ústavní činitel,“ dodává. O Patriku Nacherovi z ANO naopak mluví s respektem: „Je z nich nejchytřejší. Nedělá ze sebe tatrmana, drží lajnu a má to aspoň nějakou důstojnost.“ Podle Michopulose má Babiš vše pod kontrolou. „Potřebuje jen, aby se rychle rozdělily fleky ve Sněmovně. Je proto potřeba poslouchat jen jeho - co říká kdokoliv jiný, má nulovou hodnotu,“ říká. A i kdyby se kolem šéfa hnutí ANO objevily nové tváře, podle komentátora zůstanou jen kulisou - českou politiku proto přirovnává k béčkové italské komedii ze sedmdesátých let, u které člověk ví, že není žádným uměním, ale přesto ho nějakým způsobem baví. „Klidně ať je Turek ministrem zahraničí. Babiš vedle něj posadí tři náměstky a ti mu řeknou, co má dělat. Když to neudělá, odvolá ho. Tak to bude,” dodává nakonec Michopulos. Kde končí strategie a začíná groteska? Co vlastně vypovídá o zemi, kde se všichni chtějí cítit jako vítězové, i když už dávno hrají Babišovu hru? A jakou v tom všem má roli Agrofert? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Čím víc děti blbnou, tím víc mají strach. A my to nebereme vážně,“ říká dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Pöthe. V rozhovoru vysvětluje, že dospělí často přehlížejí úzkosti dětí – ať už z budoucnosti, klimatických změn nebo umělé inteligence. „Jsme úplně hloupí. Mávneme rukou nad tím, že se děti bojí, co tady bude za pět, deset let,“ varuje odborník před tím, jak málo se dnes dospělí snaží nahlédnout na svět očima svých dětí – a to je podle něj velká chyba. Mluví také o tom, jak technologie mění dětské vnímání reality. „Dítě je složené hlavně z toho, na co je jeho mozek připojen. A rodiče na to kašlou, nebo řeknou: zakážu ti chytrý telefon. Vůbec tomu nerozumí,“ upozorňuje na to, jak jsou modely ve světě internetu návykové a nebezpečné a zdůrazňuje, že nestačí je jen zakazovat. Zkreslené vnímání světa ale nemají jen mladiství. Pöthe vypráví také o své účasti na dokumentu Velký vlastenecký výlet a setkání s lidmi, kteří popírají realitu války na Ukrajině. „To, co člověk říká a čemu věří, nemusí vůbec odrážet to, co prožívá,“ vysvětluje psychiatr a dodává, že čím blíž se takoví lidé realitě dostanou, tím agresivněji se mohou bránit. Po návratu z Ukrajiny říká, že je přesvědčen, že podobný konflikt čeká i Česko. „Putin neusiluje o území, ale o destrukci našich hodnot. Dokážu si představit, že pokud Rusko vojensky vyhraje, máme ho tady,“ říká s tím, že si máme uvědomit, že i mezi námi existují lidé, kteří by byli schopni páchat násilí nebo pomáhat tomu, kdo ho koná. Podle Pötheho má každý z nás „potenciál být zlý“. Proto mluví o tom, že nestačí jen respektovat názory, které nás ohrožují – je třeba přiznat, že kdo popírá válku a podporuje Putina, je pro společnost nebezpečný. Vyjadřuje se i k kontroverzi kolem mikiny Izraelských obranných sil, kterou měl na sobě během natáčení dokumentu a vysvětluje, proč by si ji dnes už nevzal. „Od té doby, co Netanyahu zahájil válku v této podobě, s tím nesouhlasím,“ dodává, ale zdůrazňuje, že za situaci v Gaze podle něj nenese odpovědnost pouze Izrael, ale především Hamás. Dětský psychiatr v rozhovoru často opakuje, jak důležité je snažit se při debatě „mít rád“ i lidi s odlišnými názory. Společný dialog by měli hledat lidé nejen ve společnosti, ale také rodiče doma s dětmi. Jak mluvit s lidmi, kteří popírají realitu, aniž bychom je jen odepsali jako „dezoláty“? Proč nestačí jen respektovat jiné názory a kde je hranice, kdy už se musíme bránit? Co dnešní děti nejvíc děsí – a jak jim pomoci, aby se v tom neztratily? A lze být v dnešním světě dobrým rodičem? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Česko má po volbách jasného vítěze – a možná víc poražených, než se zdá. Podle šéfkomentátora Hospodářských novin Petra Honzejka „Andrej Babiš udělal totální landslide“ - rekordní výsledek, který potvrdil jeho schopnost oslovit lidi mimo dosah médií i velkých měst. Šéfredaktor Echo24 Dalibor Balšínek mluví o vystřízlivění establishmentu a o tom, že voliči nechtějí extrémy, ale „umírněný, autentický střed“. Vysoká účast podle něj rozhodla a ukázala, že společnost je rozdělená v poměru šedesáti ku čtyřiceti, kde vládní tábor ztrácí dech. Babiš podle obou hostů využil toho, co ostatní politici přehlíželi - osobní přítomnosti, terénní kampaně a jednoduchých sdělení. „ANO zlikvidovalo komunisty, sociální demokraty a podařilo se mu velmi výrazně vysát i SPD,“ říká Honzejk. Balšínek dodává, že na rozdíl od Petra Fialy má Andrej Babiš „urputnost a schopnost jít si za svým“. Dokonce tvrdí, že lídr Spolu za prohru může zčásti sám, protože působil trochu „ukňouraně a dotčeně“. Rozhovor se ale rychle posouvá od volebních čísel k otázce, kdo má v Česku vůbec vést. Balšínek tvrdí, že společnost potřebuje lídry, kteří ponesou odpovědnost, ne kolektivní alibismus. Honzejk se toho bojí a varuje před tím, aby se demokracie nepřeklopila do despotie. „Já jsem z toho vyděšenej,“ říká. „Konec konců, v případě Andreje Babiše, který je zvyklý všechno držet a chce jednobarevnou vládu, kde vše ovládne, vidím despotický způsob uvažování,“ tvrdí novinář. Na pozadí jejich debaty se objevuje širší obraz: unavená vláda, eroze koalice Spolu, strany beze směru a společnost hledající jistotu mezi chaosem. „Spolu ztratilo smysl existence,“ myslí si Balšínek. Podle Honzejka volební koalici možná brzy nahradí samostatná ODS a dokonce očekává, že Petr Fiala do několika dnů odstoupí z vedení strany. Šéfkomentátor Hospodářských novin také dodává, že česká politika dnes stojí hlavně na střetu mezi „gulášovým populismem“ a hodnotovými zásadami. Dva novináři, dva obrazy Česka po volbách. Kde jeden vidí návrat k odpovědnosti a silným osobnostem, druhý slyší ozvěnu autoritářství. Kdo má pravdu? A co vlastně vypovídá tenhle volební výsledek o zemi, která se možná rozdělila jinak, než by si politici i média přála? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Jsem člověk, který věci prožívá někdy až moc,“ říká písničkářka Nikola Mucha. Má tři děti – první dceru měla už v sedmnácti a dnes o ní mluví jako o „hotové“. „Má super kluka, který převzal veškerý její zájem. Už jde do světa,“ říká a vtipkuje, že kdyby následovala její vzor, mohla by být zpěvačka už ve svých pětatřiceti babičkou. Sama má pocit, že jí s koncem poslední mateřské začíná nový život a nový začátek. „Nevím, co se ze mě teď vyloupne. Je to pro mě důležitý milník,“ přiznává Mucha, která je známá tím, že o věcech zpívá bez servítek a sama má ráda, když lidé mluví na rovinu a stejně tak i zpívají.

„To nejhorší je, když vám zemře dítě v náručí, protože v nemocnici není krev. To nechcete zažít už nikdy,“ popisuje jednu ze svých zkušeností z Afriky lékař Zdeněk Ráčil. Profesor a elitní hematoonkolog se po letech na vrcholu oboru rozhodl udělat krok, jenž mnozí nechápali. „Člověk po dvaceti letech nic moc jiného neumí. Umíte jednu chorobu, perfektně. Třeba pět lidí v republice to umí stejně dobře. A vy jste jeden z nich,“ vzpomíná, jak byl postupně „míň a míň na ambulanci“, ačkoliv v duchu chtěl být zpátky u pacientů. „Ale ono se to po vás nechce. Po vás se chce něco jiného - abyste byl ten důležitý profesor,“ popisuje odborník. Ráčil proto odešel z vrcholové medicíny a začal znovu. V Ugandě spolu s dalšími kolegy vybudoval kliniku pro děti se srpkovitou anémií. „V subsaharské Africe žijí miliony lidí s touto chorobou, 60 až 80 % dětí zemře do desátého roku věku. U nás jsme na úmrtnosti někde kolem pěti procent. A nestojí to nic jiného, než to dělat systematicky a dlouhodobě,“ vysvětluje, jak díky nadaci SSUUBO dnes mohou čeští dárci „adoptovat“ nemocné děti a pomoci jim přežít i dokončit školu. Současně působí i jako praktik na moravské vesnici. „Když jsem byl hematoonkolog, už jsem neuměl vyšetřit koleno, úplně jsem se styděl,“ říká k tomu, jak ho návrat k „pravé medicíně“ svým způsobem omladil. Do ordinace dojíždí, i když tam nebydlí - právě proto, že chtěl pracovat v prostředí, kde je lékař nejvíc potřeba. „Chtěl jsem dělat podobnou věc, jako dělám v Ugandě, kde dělám specialistu, ale vlastníma rukama. A nacházím to i v Česku v praktickém lékařství,“ dodává. Jaké to je, když profesor a špičkový odborník začne znovu od nuly - v Africe i na české vesnici? Co se může lékař naučit, když denně dojíždí za pacienty, kteří mu nosí vajíčka a banány místo prestiže v oboru? A proč může být právě tahle „obyčejná“ medicína tím největším smyslem? Nejen o tom mluví Zdeněk Ráčil v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Svoboda je těžká, protože má vysoké nároky na naši mentální energii,“ říká psychiatr, psychoterapeut a nový ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček. Už v prvních minutách rozhovoru vysvětluje, že svoboda není jen absence zla, ale také aktivní volba dobra - a právě ta je dnes čím dál složitější. Dnešní doba je totiž podle něj poznamenaná krizí svobody i pravdy. „Žijeme v postfaktické době, pravda je úplně relativizovaná a ta relativizace pravdy se pochopitelně hodí politikům, manipulátorům a lidem, kteří mají zlovolné úmysly,“ varuje. Podle Horáčka je samotný proces rozhodování namáhavý, a proto lidé často volbu odmítají. „Pro lidi je těžké volit a proto často volit odmítají,“ připomíná slova Ericha Fromma. Svoboda proto není jen privilegium, ale i těžké břemeno a právě v tom tkví její zranitelnost. „Dokud si to neuvědomujeme, jsme primárně vlečeni emocemi,“ dodává psychiatr a upozorňuje, že právě emoce mohou ovládat naše životní volby více, než jsme ochotni si připustit. Digitální svět pak tento tlak násobí. „Algoritmy sociálních sítí zpřesňují myšlení člověka do jednoho pólu. To vede k polarizaci a štěpení společnosti,“ říká Horáček a varuje, že problematické je vytváření obrazu „my a oni“. Výsledkem je společnost, která se stále více propadá do extrémů a ztrácí schopnost nacházet společnou řeč. Odborník upozorňuje také na to, jaký dopad má současný svět na děti a dospívající, kterým dostatečně neukazujeme, jak s ním mají zacházet. „My z populace dětí vytváříme psychiatrické pacienty,“ říká Horáček otevřeně. Popisuje třeba, jak dívky na sociálních sítích čelí neustálému tlaku, aby zveřejňovaly fotografie a obstály v soutěži o pozornost. Většina zpětné vazby je negativní a výsledkem je špatný pocit. „Chceme, aby 40 % dětí bralo antidepresiva, protože se necítí dobře z toho, v jakém světě žijí? Nechceme,“ říká rezolutně. Cestu ven vidí v budování odolnosti, nikoliv v zákazech či regulacích. „Odolnost znamená zvýšit práh toho, co mě rozhodí natolik, že přestanu fungovat,“ vysvětluje. Jako psychiatr zdůrazňuje schopnost prožívat přítomný okamžik, uvědomovat si své emoce a tím snižovat jejich destruktivní vliv. „Když jsme přítomni v okamžiku, jsme mnohem méně pod diktátem minulých vzpomínek a obav z budoucnosti. To je ten okamžik svobody,“ popisuje odborník. A přestože hovoří o složité době, zůstává optimistou. „Chtěl bych, aby existoval nějaký maják, který nám řekne, jak se rozhodovat, co je správné,“ říká. Jak ale získat odolnost v prostředí, které nás každodenně tlačí do bublin a extrémů? Je možné, aby svoboda byla vnímána nejen jako luxus, ale i jako dovednost, kterou je třeba trénovat? A může se pravda stát oním „majákem“, který udrží společnost pohromadě? Poslechněte si celý rozhovor. 01:36 Svoboda jako aktuální téma Jiřího Horáčka. 04:19 Proč je svoboda těžká a lidé utíkají před volbou. 08:10 Postfaktická doba a relativizace pravdy. 12:30 Společnost hledá smysl, ale rozdělují ji vlastní „pravdy“. 17:17 Emoce řídí naše volby a jak s nimi pracovat. 27:12 Algoritmy sociálních sítí a polarizace společnosti. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Tohle mě překvapilo. Psycholog Radvan Bahbouh umí být nesmírně inspirativní, ale když se otevřel o smrti svého malého syna a o tom, co to pro něj a jeho rodinu znamenalo, bylo to něco úplně nového. Popisuje vyrovnávání se s celou věcí a nalézání cesty k posílení sebe sama. Podtrhuje důležitost rodiny, kterou celá věc semknula. Ale mluvili jsme taky o tom, co si z jeho zkušenosti může vzít každy. A že i psycholog je někdy v situaci, kdy si sám nemůže. Ale jindy naopak ano, třeba když se vzpomínka na trauma spojené se smrtí vrací. Celý rozhovor ale nebyl takhle vážný, je v něm i spousta smíchu a uvolnění. Radvan mluví třeba o tom, jak nám pozitivní obrazy z minulosti můžou pomoct. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠⁠

„Někteří lidé nejsou rádi, když se někdo má dobře,“ říká zpěvák a skladatel Michal David. Hitmaker, který vyprodává haly i po dekádách kariéry, se nevyhnul kritice ani nálepkám „režimního zpěváka“. „To je úděl nás známých. Vždycky budeme pod drobnohledem,“ vidí za tím hudebník. Přesto věří, že ho žádná politika ani režim nedržely nad vodou – vždy to podle něj bylo jen publikum a fanoušci, kteří umělce buď chtějí, nebo ne. “S tím nikomu žádný režim ani úplatky nepomohou,” říká David. Pak ale přišla chvíle, která jeho život změnila navždy. V roce 2000 zemřela jeho devítiletá dcera. „To je rána, na kterou nejste připraveni nikdy. Rozpadá se vám systém a v podstatě se s tím nevyrovnáte, jen se s tím naučíte nějakým způsobem žít,“ přiznává s tím, že bolavou ztrátu nedokáže zpracovat dodnes. „Její fotky u nás doma nikdy nepůjdou pryč. Ona je pořád součástí našeho života, byť tu s námi byla jen devět let,“ vzpomíná David na dceru. Na začátku mu ale pomáhala hlubinná terapie i víra v reinkarnaci. „Začal jsem věřit, že naše duše někam putují. Věřím tomu, protože to má nějaký smysl,“ říká. O své senzibilitě mluví otevřeně – od dětství umí vykládat karty a i dnes hledá duchovní vysvětlení v těžkých chvílích. Součástí jeho příběhu je ale i obrovský návrat. Po Naganu, kdy hokejisté zpívali jeho hity, se zrodila nová Davidománie. „Nemusí to být nějaké obrovské umění. Jsme tu proto, abychom lidi bavili, aby si u písničky odpočinuli, zazpívali ji a měli dobrou náladu,“ říká o hudbě. Důležité je pro něj, aby i nové skladby obstály – třeba píseň Náš cíl, kterou napsal manželce k výročí a kterou si fanoušci dnes žádají na koncertech. „To je skoro zázrak, když se povede, že lidi chtějí novou věc,“ dodává David. Jak se zpěvák, který o sobě říká, že je „proplouvač středem“, dívá na své škatulkování, období před rokem 1989 i dřívější zapojení do politiky? Co pro něj znamenalo vyznamenání od prezidenta Zemana a jak vnímá dnešní slávu i zodpovědnost před fanoušky, kteří mu dodnes plní arény? Jak vzpomíná na své hudební začátky a co pro něj osobně znamená rodina po všech těžkých ztrátách? Nejen o tom je rozhovor s Michalem Davidem. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Když jsem se poprvé ocitla u letecké záchranky v Alpách, většina přístrojů v zimě prostě nefungovala. Najednou se vracíte k vlastním smyslům,“ vzpomíná lékařka Kristina Höschlová, jak ošetřovala pacienty v horách. Právě tahle zkušenost pro ni byla průlomová – poprvé si uvědomila, že medicína se nemusí opírat jen o technologii a komfort nemocničního prostředí. „Tam jsme sto procent pacientů ošetřovali na sněhu. A přitom jsem vůbec neměla pocit, že by přežívali méně nebo hůře než u nás,“ říká. Nejen na základě této zkušenosti proto nabádá, aby se na medicínu nahlíželo trochu jinak – méně černobíle a víc v souvislostech. Zážitky z hor doplnily také zkušenosti z misí s Lékaři bez hranic, kde zblízka viděla, že „je mnoho věcí jinak, než se učí ve škole“. A začala hledat cesty, jak západní postupy doplnit o jiné tradice, které v mnoha zemích fungují po staletí. „Vždycky jsem se ptala, kdo je pro místní autoritou – ať už lékař, léčitel nebo šaman – a zajímalo mě, co máme společné s tou naší medicínou,“ vzpomíná Höschlová. Postupně se začala více věnovat komplementární medicíně, kterou dnes vnímá jako přirozené rozšíření té klasické. „Jsou to nefarmakologické, neinvazivní metody, které běžně nejsou využívány konvenční medicínou, ale jejich benefit pro zdraví je ověřen vědeckými studiemi,“ popisuje to, jak může takový přístup poskytnout lidem nástroje, aby si v lecčems pomohli sami.

„K té práci je potřeba velká dávka apatie,“ říká Andreas Papadopulos, dosavadní zpravodaj České televize v Polsku, který se právě chystá na novou misi – do Istanbulu. Neodjíždí prý jako nadšený turista, ani jako člověk s předsudky k cizí kultuře. „Beru to jako práci. Musím si tam zařídit život, fungovat s manželkou. Extrémní pocity nemám,“ dodává k novému působišti. Apatie mu podle něj pomáhá držet odstup. Už na Ukrajině se musel vyrovnat s rozhovory s lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou nebo o své blízké. „Nemůžu říct, že by to ve mně nevyvolalo emoce. Ale stejně ta obrana navenek byla do jisté míry nějaká apatie a pracovní kázeň,“ popisuje. Kritiku přitom bere velmi vážně, nejvíc od vlastní manželky. „Ona je nejlepší kritik. Řekne, že to stálo za prd a já jí za to hrozně děkuju, protože kritika posouvá dál,“ vysvětluje novinář. Současný přesun do Turecka vnímá jako náročnou operaci: stěhování, odhlášení daní, hledání bydlení i učení turečtiny. „Můj nejhorší den v životě byl po první lekci turečtiny. Mám na jazyky nadání, ale tohle byla čistá bezmoc,“ popisuje. Klíčovou roli v rozhodnutí sehrála jeho žena, která kvůli jeho kariéře opustila výbornou práci ve Varšavě. „Bez ní bych nešel. Byla tak laskavá, že upřednostnila moji práci před svou. Bez kompromisu to nejde. Proto je asi i žen zpravodajek tak málo – pro ně a jejich muže to není jednoduché rozhodnutí,“ myslí si novinář. Sám Papadopulos cestuje nalehko: bere si jen nejdůležitější dokumenty, počítač a pár kusů elektroniky. Část jeho rodiny kdysi utekla z Řecka během občanské války a to se podle něj odráží i v dnešku. „Možná proto netíhnu k žádnému gruntu. Nechci nikde nic hromadit,“ dodává k tomu, jak dnes dokáže rychle změnit působiště. Přestože je mu jen třicet jedna let, už má za sebou roky v Polsku, působení u fronty na Ukrajině a stovky reportáží. „Bylo to vysněné zaměstnání. Ale poslání? Ne. Je to práce, kterou dělám, protože mě vybrali. A já se snažím nezklamat,“ říká. Jaké to je, když člověk musí potlačit vlastní emoce, aby mohl o válce informovat? Jak vnímá současné Polsko? A co znamená pro mladého zpravodaje začít znovu – v úplně jiné zemi, kultuře a jazyce? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Ornella Koktová se už dávno nesnaží obhajovat před těmi, kdo ji mají zafixovanou jen jako bulvární postavičku. „Časem se to celkově lepší, ale kdo má pevný názor, tomu to stejně nevymluvíte. A kdo se umí podívat i z jiného úhlu, ten to uvidí jinak,“ říká podnikatelka a spoluautorka podcastu s Agátou Hanychovou. Sama přiznává, že bulvár jí v minulosti ubližoval, dnes ho ale dokáže využít – ať už pro byznys, nebo k tomu, aby upozornila na příběhy, které by jinak zapadly. „Na nás vydělávají celé roky. Teď si z toho dokážeme vzít i my, a někdy je to vlastně i zábava,“ dodává k úspěšnému podcastu. Za sebou má přitom složité dětství i komplikovaný vztah s matkou. „Už jsem umrtvená, kdybych to brala vážně, zbláznila bych se,“ vysvětluje. Velký tlak zažívala i v devatenácti, kdy byla těhotná, maturovala a zároveň čelila obrovskému mediálnímu zájmu kvůli vztahu s podnikatelem Josefem Koktou. „Byla to strašná doba. Dokonce jsem přemýšlela, jestli neskočím ze skály na Divoké Šárce. Pak jsem si ale řekla, že to zvládnu. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem silná,“ říká otevřeně. Dnes s manželem vychovává tři děti, mluví o těžkých porodech i období vyhoření, kdy se cítila v úspěšném podnikání i vztahu prázdná. Koktová ale také hovoří o strachu, že kvůli pracovnímu vytížení nebude „dokonalou mámou“. „Čtete to na sítích – když je žena jenom doma s dítětem, tak je neschopná a když moc pracuje, tak je ‚zlá’ workoholička. Tohle všechno se ve mně pere,“ popisuje podcasterka tlaky ve veřejném prostoru a dodává, že se svým dětem snaží zajistit „bezpečné hnízdo“. Nejstarší syn Quentin má pravděpodobně Aspergerův syndrom a Koktová popisuje, jak se učí komunikovat s dítětem, které přemýšlí a reaguje jinak než většina vrstevníků. Přesto mluví o rodině jako o svém smyslu života, ale přiznává i chvíle, kdy s manželem Josefem Koktou měli na účtu „poslední tisícovku“. Jak se jí daří vyrovnávat s tlakem veřejnosti i s vlastními pochybnostmi? Jak balancuje mezi podnikáním, mateřstvím a partnerským vztahem? A jak se žije ženě, o níž se v mládí psalo na titulních stranách, ale která dnes sama určuje, co a jak sdílí? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Nastavili jsme velká očekávání. Programové prohlášení jsme měli roztrhat,“ říká ministr vnitra a předseda hnutí STAN Vít Rakušan, když mluví o největší chybě vlády. Přiznává, že lidem často tvrdili, že všechno dotáhnou, i když přišla „největší bezpečnostní krize od druhé světové války“. Podle něj vláda zvládla reakci na uprchlickou i energetickou krizi, podařilo se ukotvit zemi hodnotově a stát se nezávislými na Rusku. Přesto připouští: „K lidem, kteří nás nevolí, jsme mluvili málo.“ Právě proto začal jezdit do regionů, kde STAN tradičně podporu nemá. Cílem debat bylo, aby se mu lidé nebáli říkat do očí kritiku a třeba i vynadat. „Nepřesvědčil jste nás, abychom vás volili, ale přesvědčil jste nás, že nejste srab,“ slyšel od nich Rakušan. „Bylo pro ně důležité, že jsme přijeli,“ chválí si šéf hnutí STAN Debaty bez cenzury. V kampani před podzimními sněmovními volbami proto zdůrazňuje větší odvahu – otevřeně mluví o přijetí eura kolem roku 2030, manželství pro všechny i debatě o eutanazii. „Přestaňme přešlapovat a pojďme těm lidem ukázat nějakou míru většího tahu na branku,“ dodává třeba k tomu, že dobu, kdy bylo „politicky a ekonomicky výhodné“ přijmout euro jsme už dávno propásli, přestože se vláda touto větou oháněla. Kompromis pěti stran podle něj vedl navíc k tomu, že program nebyl špatný, ale byl „nemastný a neslaný“. Teď je ale třeba, aby měla politická vůle větší energii. Ministr vnitra za STAN také tvrdí, že politika nemá být o „menším zlu“, ale o naději, že se „v téhle zemi může žít dobře“. Odmítá možnost vládnout s hnutím ANO. „Jsme ideově jinde, oni slibují všem všechno,“ dodává a vyjadřuje se také k problémům, které vládu i jeho stranu provází. Nedávnou bitcoinovou kauzu Rakušan označuje za „problém velký jako Brno“ a říká, že odpovědi může dát jen policie a soud. K Dozimetru, který je spojený se STAN, se podle něj hnutí postavilo čelem - očistili předsednictvo, zpřísnili financování a vyloučili obviněné. „Samozřejmě je to pro mě bolavá věc a bude vždycky,“ přiznává ministr. Jaké šance má STAN v příštích volbách, pokud se bude vymezovat proti ANO i části koalice? Může být větší odvaha cestou, jak získat voliče zpět? Jak se Vít Rakušan vyrovnává s kauzami, které hnutí oslabily, a jak chce přesvědčit lidi, že politika není jen o zklamání? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Odmala věděl, že chce dělat velké věci. Dnes je zakladateli vzdělávací skupiny Consilium a podnikateli Ondřeji Kaniovi teprve třicet dva let, ale už stihl vybudovat síť škol, ve které prodal podíl za stamiliony a také koupil fotbalový klub Slovan Liberec. Za tím vším ale stojí dětství, které ho poznamenalo. „Prvních asi osm let svého života jsem zažíval extrémní šikanu ze strany dospělého člověka, protože jsem nebyl jeho syn. Překážel jsem,“ popisuje investor, jak se snažil lidem okolo dokázat, že není jen „přebytečný člověk“. V devíti letech se přestěhoval k prarodičům - až tam poprvé pocítil lásku a svobodu. Složité dětství Kania přetavil v motor. Ve 23 letech si na papír načrtl ideální školu a založil American Academy. „První rok jsme fungovali tak jaksi nelegálně, měli jsme 75 dětí,“ vzpomíná Kania a popisuje, jak jednoho dne zjistil, že jeho společník vybral peníze na dlouhé měsíce provozu a koupil si za ně auto. Najednou zůstal bez prostředků, zhubl třicet kilo kvůli vážné nemoci a podepsal smlouvy, které ho mohly připravit o všechno. „To byl největší risk mého života,“ přiznává. Přesto dokázal firmu zachránit. Ke svému dnešnímu úspěchu říká, že nešlo o peníze. „Nebyla za tím myšlenka, že prodám síť škol a bude ze mě miliardář,“ dodává k tomu, že si nevybral variantu dalšího růstu a podíl v Consiliu prodal hlavně proto, že chtěl být nezávislý. A přišla investice do fotbalu. „Jestli to byla nejlepší investice? Finančně ano. Emocionálně bych ti peníze radši oželel,“ směje se. Třeba prohra Slovanu 5:0 v derby ho zasáhla tak, že tři týdny nevycházel z domu. Kania vnímá, že navenek působí sebevědomě. „Nejsem ale politik, ani celebrita, nepotřebuju si budova image. Bydlíme v lese, našimi sousedy jsou mufloni a srnky,“ říká podnikatel s tím, že se ale na svoje veřejné vystupování v souvislosti s fotbalem bude muset dávat větší pozor. S manželkou Petrou, bývalou auditorkou z Deloitte, vychovávají malého syna, který má oční poruchu. „Hodně přemýšlíme nad tím, jak ho vychovat silného,“ říká Kania, který sám vzpomíná na volnost, kterou měl u babičky s dědou, a která pro něj byla klíčová. A politika? „Hodně se sebou bojuju, protože se ze mě stává dezolát. Jsem pořád v opozici, mám tendenci ve volbách trestat společnost,“ říká muž, který kdysi chodil s tričkem Hillary Clinton a dnes dodává, že naprosto rozumí tomu, proč si Američané znovu zvolili prezidentem Donalda Trumpa. Jak vypadá život člověka, který si prošel dětstvím plným traumat a přetavil je v sílu? Co znamená svoboda pro muže, který vybudoval miliardovou firmu, koupil fotbalový klub a říká, že se nechává „unášet osudem“? Jak náročné je snažit se změnit české školství a co by mu nejvíce pomohlo? Nejen o tom mluví Ondřej Kania v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Rusko si nasadilo oprátku kolem vlastní hlavy,“ říká odborník na ruskou politiku a historii Filip Scherf, který v zemi strávil tři a půl roku a dnes působí na univerzitě v St Andrews. „Režim byl před eskalací války silný, ale svou legitimitu svázal s naplněním válečných cílů,“ dodává odborník. Na nedávné schůzky amerického prezidenta Donalda Trumpa a ruského vůdce Vladimira Putina na Aljašce a následný summit ve Washingtonu nahlíží optikou střízlivého realismu. „Vidíme velkolepá prohlášení, gesta, summity, jednání – ale válka pořád pokračuje. A obě strany nejsou o tolik blíže míru, než byly za uplynulé roky,“ říká Scherf. Podle něj se sice změnila dynamika v tom, že Trump Putina vtáhl zpět do diplomatické hry, ale zásadní rozpory zůstávají. Rusko chce uznání anektovaných území, neutralitu Ukrajiny a její demilitarizaci. Ukrajina naopak říká: žádného území se vzdát nemůžeme a potřebujeme robustní bezpečnostní garance. To je v přímém protikladu k ruským požadavkům. „Mír se možná rétoricky zdánlivě přibližuje, ale fakticky nikoliv,“ dodává k situaci odborník. Připomíná také, že Moskva si do ústavy vepsala i území, která fakticky nekontroluje. „Je těžko představitelné, že by ten militantní, agresivní Putinův režim řekl: naše vlastní ruské území vám dáváme výměnou za mír,“ myslí si Scherf. Upozorňuje i na důsledky, které válka způsobuje uvnitř samotného Ruska. Jde o ohromné náklady, oběti a ztráty, které vytvářejí tlak na Putinův režim zevnitř. A otázky přináší i co by znamenalo, kdyby válka skončila – ať už návrat statisíců lidí, kteří se na frontě naučili vraždit, nebo i pro samotný stav ruské ekonomiky, která se transformovala na válečnou. Jak se podle něj Západ opakovaně mýlil v odhadu Moskvy – od mnichovského projevu Vladimira Putina v roce 2007 až po „reset“ Baracka Obamy? Co pro něj znamenalo prožít tři a půl roku v Rusku, které popisuje jako „intelektuálně fascinující a život oči otevírající“, ale také jako zemi, kde nerovnosti a poškození mezilidských vztahů byly často až bolestivé a všeprostupující? A proč tvrdí, že Evropa bude muset Rusko vždy vnímat jako protivníka, nikoli partnera? Poslechněte si celý rozhovor. 01:04 Proč Filip Scherf mluví o „střízlivém realismu“ místo naděje na mír. 05:44 Oprátka kolem vlastní hlavy: proč si Rusko svázalo legitimitu s válkou. 06:39 Jablko sváru jednání Putina a Trumpa. 09:27 Proč ukrajinský prezident Zelenský nemůže ustoupit a jaké má alternativy. 15:21 Poloválečná ekonomika a dohoda Kremlu s průmyslníky. 20:09 Ukrajina jako nárazník versus konflikt celé Evropy s Ruskem. 25:46 Západní expanze NATO a ruská zatrpklost. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Politici jsou naši otroci a málo je urážíme,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Podle něj, kdyby se uráželi víc, byla by naše společnost vyspělejší a lepší. „Britové si dělají ze svých politiků srandu už pět set let, proto mají tak vyspělou civilizaci. My se na ně pořád díváme jako na nedotknutelné zlaté krávy,“ tvrdí podcaster s tím, že by měla být česká společnost k politické reprezentaci kritičtější. Přitom jeho metafory mluví samy za sebe, když české politiky přirovnává ke zvířatům v zoo. Petra Fialu vidí jako želvu, Andreje Babiše jako hyenu nebo Tomia Okamuru jako bobra. „Na politiku je třeba dívat se jako na zoologickou zahradu,“ říká a dodává s úsměvem, že někoho baví sloni, jiného tygři, ale nakonec se jde podívat i do želvího výběhu, kde se zdánlivě nic neděje. Podle něj je slabost české vlády v její lenosti. „Kateřině Konečné se líbí její práce. Andreji Babišovi se ta práce líbí, Tomiovi Okamurovi se ta práce líbí. Vítu Rakušanovi se nelíbí. No tak asi nebude dělat velmi brzy,“ vysvětluje Michopulos a kritizuje, že vládní politici působí, že je politika vlastně nebaví. A připomíná, že právě proto vítězí ti hlučnější, expresivnější, kteří umí voliče bavit a vtáhnout. „Je to úplně stejně jako s balením ženských. Pokud nevylezeš z baráku do baru a neřekneš někomu dobrý večer, nebude nic. A stejně tak v politice – pokud politici nevylezou z ulit a nezačnou mluvit s lidmi, volby nevyhrají,“ přirovnává komentátor volby k randění. Michopulos ale mluví i o svém původu – řecké rodině, kde byla politika každodenním tématem. Připomíná také, proč část řecké komunity v Česku zůstává proruská – do země se dostali jako poražení řecké občanské války, většinou levicoví partizáni a jako lidé, kteří si nesli vazby na komunistické strany a na Rusko. A podobně jako hodnotí politiky, nebojí se ani sám sebe přirovnat k zástupci zvířecí říše. „Cítím se být gorilou, ale ve skutečnosti jsem oslík. Je to buddhistické stvoření, nezničitelný tahoun,“ vysvětluje. A stejně tak podle něj funguje politika – tvrdá, někdy špinavá práce, kterou ale musí dělat někdo, koho to baví. A vyvrací i podle něj často mylný předpoklad: „Kdo čeká, že mu politici nebudou lhát, žije na jiné planetě.“ Rozhovorem s Petrosem Michopulosem ale první Čestmír Live nekončil. Na diváky čekal malý bonus: otázky z publika nejen na politického komentátora, ale i bezpečnostního analytika Vlastislava Břízu, který byl prvním hostem večera. Jak si v současné době zachovat pozitivní pohled na tuzemskou i mezinárodní situaci? Jak si představují svět po jaderné válce? A věří tomu, že Andrej Babiš bude vždycky prozápadní? Pusťte si celý rozhovor i následnou debatu. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 91 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Jsem influencer, aniž bych to uváděl jako svoje povolání,“ říká Zdeněk Pohlreich. Lidé ho znají jako nekompromisního šéfkuchaře, jehož věty se staly legendárními hláškami. Dnes ale sám říká, že nechce promarnit čas a místo stěžování si na změny hledá cesty, jak se adaptovat. „Měl jsem na vybranou mezi tím, jestli budu nadávat na to, že se to celý změnilo jinak, než by se mně mohlo líbit, anebo jestli se pokusím na tu situaci nějak adaptovat. Tak jsem si vybral to druhý,“ říká k tomu, proč si rozjel vlastní podcast, youtube kanál a vrací se i jeho nejslavnější pořad Ano, šéfe!, který podle něj nikdy nebyl jen o gastronomii, ale hlavně o lidech a jejich příbězích. Otevřeně mluví i o osobních tématech - o dětství v obyčejných poměrech, komplikovaném vztahu s otcem i o rozvodu, který označuje za jednu z nejtěžších životních zkušeností. „To nechcete prožít, nikomu to nepřeji,“ říká k tomu, jak těžké je zejména to, že takový krok zasahuje i děti. Mluví ale i o tom, jak náročné je v gastronomii obstát po covidu - podle jeho slov v ní zůstali jen ti, kteří ji opravdu chtějí dělat. I proto je dnes prý tolerantnější než dřív, ale vnitřně pořád vidí stejné chyby. „Nemám pochopení, když je něco udělaný blbě. Ale mám pochopení pro lidský osud,“ vysvětluje. Pohlreich v rozhovoru vzpomíná i na to, proč odešel z jistoty korporátu a začal podnikat. „Šel jsem podnikat ze strachu, že mi jednou tu vyhřátou židli sebere nějakej mladej talent za polovic. Tolika lidem jsem za život vydělal prachy, tak jsem si říkal - zkusím udělat něco pro sebe,” přiznává. Mluví také o panických atakách a o tom, že si jako podnikatel bral výplatu až poslední. To, že se člověk bojí, podle jeho slov k rozhodnutí jít „na sebe“ logicky patří. Co dnes vůbec znamená značka Zdeněk Pohlreich? Jak těžké je udržet restaurace v době zdražování a zároveň „nebýt včerejší zpráva“? A proč má pocit, že se země posouvá doleva, i když říká, že na obavy už nemá čas - jen na adaptaci? O tom všem je rozhovor. 00:00 O nových projektech – podcast, YouTube a návrat Ano, šéfe! 02:42 „Nechci promarnit čas.“ O budování značky Zdeněk Pohlreich. 06:29 Urputnost a orientace na výsledek. 08:00 O tvrdším dětství a složitém vztahu s otcem. 11:42 Rozvod jako těžká zkušenost, kterou nechcete prožít. 19:38 Padesátka jako přelom. Panické ataky, strach a začátky podnikání. 26:21 Ano, šéfe! a vlna popularity kuchařů. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Jsem realistický optimista. Na svět nahlížím realisticky, ale ve finále vidím světlo na konci tunelu,“ říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Vysvětluje, proč se snaží složité mezinárodní události vysvětlovat co nejjednodušeji – aby jim rozuměl každý. „Nechci inklinovat k aktivismu, nechci lidi odradit. Ti nerozhodnutí chtějí slyšet analýzu A, analýzu B a potom syntézu,“ vysvětluje s tím, že i volič SPD pak musí pochopit, že když Ukrajina prohraje, nebudeme v Česku mít tři sta tisíc uprchlíků, ale třeba až pět milionů. Připomíná, že reakci NATO na ruské drony v Polsku považuje za úspěch: během minut vzlétly nizozemské F-35, polské F-16 a italský letoun včasné výstrahy. „Koordinace zafungovala. K žádným zásadním škodám nedošlo, nula lidských obětí,“ chválí alianční reakci Bříza. Zároveň ale varuje, že Evropa není připravená na balistické rakety a vymezuje se také vůči kritice Donalda Trumpa: „Moderní je okopávat mu kotníky, ale já na to nenaskočím. Je to náš nejbližší spojenec a tím nic nevyřešíme,“ nabádá s tím, že je důležité naučit se s prezidentem USA zacházet tak, jak to umí třeba generální tajemník NATO Mark Rutte. Zásadní je podle něj vůle. „Když nemáte vůli se bránit, tak nemáte šanci vyhrát,“ připomíná s odkazem na rok 1938, kdy se podle něj československá společnost měla bránit. „V jakémkoliv jiném státě by na vás koukali, jak tele na nový vrata, že se na to vůbec ptáte. Je přece normální bránit se, když vás někdo napadne,“ tvrdí Bříza. A pak se rozhovor stáčí k jeho vlastní cestě. Vyrůstal v rodině, kde otec koupil společnost Koh-i-Noor. „Slíbil jsem mu, že si udělám i vysokou školu ekonomickou, abych rozuměl podnikání,“ vzpomíná analytik. Dnes se mu ale vedle znalosti mezinárodních vztahů a bezpečnostní politiky hodí i ekonomické vzdělání. „Když se mluví o sankcích, clech, mezinárodním obchodu nebo fiskální politice, rozumím kontextu,“ říká Bříza, který už dvacet let vyučuje na Univerzitě Karlově předmět o jaderném soupeření velmocí a působil v Německu i ve Švédsku. Co dnes znamená být realistickým optimistou v zemi, kde část společnosti pochybuje o Západu a kde sílí hlasy volající po odklonu od podpory Ukrajiny? O čí podpoře v případě eskalace konfliktu s některým z aliančních států Bříza nepochybuje a proč je to noční můra Vladimíra Putina? A může se změnit postoj ČR k NATO nebo ukrajinské pomoci po říjnových volbách? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Každá slepá cestička je nějaké přiblížení k cíli,“ říká chemička, popularizátorka vědy a spoluzakladatelka projektu Zeptej se vědce Adéla Šimková. Vědecká práce ji naučila, že mezi fascinací a frustrací je často jen tenká hranice – velké objevy totiž vznikají z dílčích neúspěchů, které ale posouvají dál. Její výzkum se točí kolem látek, jež by mohly cíleně zasáhnout nádorovou tkáň, zároveň ale otevřeně mluví o tom, jak těžké je udržet si motivaci i v prostředí, kde se úspěch nedá slíbit dopředu. V rozhovoru rozebírá stav české vědy, která má na kontě objevy zachraňující miliony životů po celém světě, ale doma jí stále chybí status národní hrdosti.

„Ať jste muž, nebo žena. Každý má právo využít svůj plný potenciál. Já nelituji, že jsem ho využila touto cestou,“ říká Senta Čermáková, inovátorka a transformátorka, která prošla cestu od studia na ČVUT přes nejvyšší manažerské pozice nejen v Hewlett Packard až po současnou roli v Czechitas, kde pomáhá ženám proniknout do IT. V rozhovoru popisuje, jak ji formovala asketická, ale láskyplná výchova, díky které se naučila posouvat sama sebe i ostatní za hranici komfortu. Vzpomíná na dětství, kdy si pod stromečkem místo džín našla jen cedulku „když chceš, tak můžeš“, i na to, jak jí tatínek – přísný, ale naslouchající – už v pěti letech psal pozorování o její houževnatosti a netrpělivosti. „Nikdy mě nenapadlo, že je nevýhoda být ženská,“ říká a vysvětluje, jak ji rodiče připravovali na „mužský svět“. Třeba tím, že ji poslali na elektrotechnickou fakultu, protože „kluci z ČVUT nejsou žádné primadony, ale poctiví a skromní lidé“. Čermáková otevřeně mluví o kariéře, která ji z pražské pobočky Hewlett Packardu dovedla až do Silicon Valley, ale také o pádech a chvílích, kdy musela dokazovat, že má na to znovu stoupat. „Nejlepší, co moji šéfové udělali, bylo, že mi dali důvěru. A s odpovědností poskočíte,“ vzpomíná na dobu, kdy ve 34 letech dostala na starost oblast 98 zemí od Ruska po Afriku. Přiznává, že byla kariéristka a o své cílevědomosti říká, že „když je šťastná máma, je šťastná celá rodina“. Mluví ale i o svém životním „obratu“ po čtyřicítce, kdy začala mentorovat mladé inženýry i ženy v IT. Velká část rozhovoru se věnuje i současnosti a budoucnosti – od postavení žen na českém trhu práce přes dopady umělé inteligence až po školství budoucnosti, které se podle ní zásadně promění. „Ne každý najde sedmnáct nových povolání,“ varuje, ale zároveň zůstává optimistická: věří, že Česká republika má šanci obstát v technologických změnách, pokud se lidé naučí být adaptabilní. A přitom se pořád směje. „Manžel říká, že jsem mimozemšťan, že si v hlavě vyrábím svoje drogy. Já si myslím, že jsem usměvavá proto, že vidím svůj dopad a že cítím vděčnost a pokoru,“ uzavírá. Co Amerika ženám nabízí a Česko se tomu pořád nedokáže rovnat? Proč je podle Čermákové klíčové, aby dívky mířily do IT a technických oborů? Jak se připravit na dobu, kdy umělá inteligence nahradí část pracovních míst a co je stěžejní pro úspěšného manažera? Nejen o tom mluví Senta Čermáková. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Dávám lidem nabídku, jak udržet prosperitu, svobodu a demokracii,“ říká premiér a ídr koalice Spolu Petr Fiala v rozhovoru, který se točí kolem čtyř let u moci, volební kampaně i bilance toho, co se jeho vládě podařilo – a co ne. Fiala mluví o tom, že Česká republika je dnes „jedna z nejbezpečnějších zemí na světě“, že máme „devátou nejzdravější ekonomiku“ a že po těžkých letech covidové krize a inflace „ekonomika roste, podnikání se rozvíjí, zakládá se nejvíc firem v historii“. Opakovaně se vrací k myšlence, že i letos jde o zásadní rozhodnutí pro budoucnost země. „Snažím se lidem říct, že i volba menšího zla je vlastně správná volba,“ říká předseda vlády. Podle něj je důležité, aby lidé šli k volbám, i když mají pocit, že je někdo v něčem zklamal, včetně jeho vlády. „Zvažte pro a proti, zavřete oči a volte nás, protože je to důležité pro dobrou budoucnost nejen vás, ale i vašich dětí,“ vyzývá premiér. V rozhovoru se řeší i politická strategie a ostré billboardy, které straší voliče návratem Andreje Babiše nebo Tomia Okamury. „Lidé mají vědět, že tohle nejsou volby, kde se rozhoduje o tom, jestli tahle daň bude vyšší nebo nižší. Je to volba, kde se fakt rozhoduje o tom, kam bude patřit Česká republika,“ odpovídá Fiala na otázku, jestli Spolu samo svojí kampaní nepřispívá strachu, který je podle něj mezi lidmi přítomný. Přiznává, že společnost je polarizovaná, ale tvrdí, že na náměstích cítí „spíš pozitivní motivaci“. Velká část rozhovoru se věnuje i zahraniční politice a pomoci Ukrajině. Fiala odmítá kritiku, že Česko dává málo, připomíná českou muniční iniciativu, výcvik vojáků i to, že Česko zvládlo největší vlnu ukrajinských uprchlíků na hlavu. Premiér reaguje i na kauzu bitcoinů a odchod Pavla Blažka z vlády: „Zaplatil nejvyšší politickou cenu – odešel nejen z vlády, ale i z politiky. To si myslím, že v české politice úplně obvyklé není,“ říká. Na otázku, zda to nebylo pozdě, odpovídá: „Odešel v první chvíli, kdy se ukázalo, že udělal zásadní chybu. A my jsme přijali vrcholnou politickou odpovědnost.“ Rozhovor se dotýká i Green Dealu a emisních povolenek, digitalizace i velkých energetických projektů. Fiala znovu opakuje svou vizi. „Chci, aby lidé v Česku měli mzdy jako v Rakousku nebo v Bavorsku,“ tvrdí s tím, že k tomu vedou kroky současné vlády. Kdy podle něj lidé uvidí výsledky důchodové reformy, o které říká, že ji dělal hlavně pro mladé? Věří, že jeho varování před Babišem a Okamurou mobilizuje voliče, nebo je spíš dál polarizuje? A co považuje za největší riziko příštích čtyř let – ekonomickou krizi, návrat populistů, nebo únavu lidí z politiky? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Snažím se, aby bylo poznat, že jsem to napsala já,“ říká o svém moderování Marcela Augustová, která už pětadvacet let uvádí Události České televize a letos slaví šedesátiny. Ani po tolika letech na obrazovkách a ani s životním jubileem nemá potřebu nic měnit. „Cítím se v tom, co dělám, spokojeně a komfortně,“ chválí si a dodává, že je pro ni důležité, aby byla za každými zprávami, které moderuje, vidět dobře odvedená práce. Augustová žije na malé vsi Záskalí u Hodkovic nad Mohelkou, kde má k veřejné debatě mnohem blíž než v pražských ulicích. Na nedalekém trhu na náměstí si s lidmi otevřeně vyříká, co se jim ve které relaci líbilo i nelíbilo. Veřejnoprávní média považuje za maják a kotvu, na kterou se lidé mohou spolehnout, i když přiznává, že tlak politiků sílí. „Možná to nebude lehké, ale věřím, že odolají,“ dodává. Marcela Augustová vzpomíná na odchod z Prahy s ročním a čtyřletým synem po rozpadu manželství. První skončilo ve chvíli, kdy jí manžel na návrh, aby šel po přechodnou dobu učit, odpověděl, že jako umělec pracovat nemůže. „Tam pro mě nastal zlom, pak už to těžké nebylo,“ vypráví otevřeně o rozhodnutí ukončit životní kapitolu v Karlíně. Dnes to už bude asi třicet let, co na pražské Kavčí hory, kde sídlí Česká televize, jen dojíždí, protože její život už zůstal v horách. „Můžu do lesa a když to jde, tak si v zimě ráno dvě hodiny zalyžuju. Člověk pak přijde do práce a i když se vás snaží někdo rozčílit, tak to prostě nejde,“ říká o rytmu, který by v metropoli těžko našla. Významnou roli v jejím životě sehrál i otec – velkorysý, ale přísný, když se mu něco nelíbilo. Když se její synové narodili a dostali jména po svých otcích, její otec se jen těžko smiřoval s tím, že ani jeden z vnuků není Augusta. „Byla jsem překvapená, jak moc se ho to dotklo,“ přiznává. Jeho podpora však jinak byla zásadní – půjčil jí první auto, aby mohla z Liberce dojíždět do Prahy, i když jí přísně nařídil nejet víc než devadesát. V rozhovoru mluví i o proměně zpravodajského jazyka. Bojuje proti slovní vatě a věří v přesná a výstižná slova i v to, že zprávy mají být srozumitelné pro všechny diváky. Hyperkorektnost podle ní jazyk zbytečně svazuje, stejně jako extrémy v debatě o genderu – tvrdí, že není feministka a že se „někdy moc tlačí na pilu“. Výrazy jako „hoststvo“ jí znějí nepřirozeně, sociálním sítím se vyhýbá, protože podle ní „vraždí diskusi“ a uzavírají lidi do bublin. Jak se žije televizní tváři ve vesnici, kde ji lidé znají jménem a jak zvládá balancovat mezi životem v horách a prací v centru Prahy? Jaký otisk chce po sobě v Událostech zanechat? A co by muselo přijít, aby po čtvrtstoletí přece jen začala novou kapitolu? I to se dozvíte v rozhovoru s Marcelou Augustovou. 00:38 Nejen o adrenalinu při moderaci. 05:22 Proč Marcele Augustové tolik záleží na tom, aby za každými Událostmi byla vidět práce a o tlaku na veřejnoprávní média. 09:35 O tom, proč nepoužívá sociální sítě i diskuzích na vesnici. 16:08 Výhoda ČT oproti komerčním televizím. 20:20 Kdo si myslí, že politik za něj něco vyřeší, je naiva. 21:43 Proč Augustová nebilancuje. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Jsem v naději, že budu připuštěn do veřejné služby,“ říká Oto Klempíř, bývalý frontman J.A.R., který se rozhodl kandidovat do Sněmovny za Motoristy sobě.

„Řekli mi: Holčičko, když se tady rozbrečíš na povel, budeš hrát dceru Libušky Šafránkové. Tak jsem se rozbrečela.“ Tím začala kariéra Lucie Vondráčkové už ve dvanácti letech na jevišti Národního divadla. Její profesní život je propletený hudbou, filmem, divadlem i dabingem, ale také mateřstvím a dlouhou pauzou, během níž žila v Kanadě. „Jsem plná mixu celý život. Je tam mainstream, underground, divadlo. Promíchává se to a mě to baví,“ říká herečka a zpěvačka. Vzpomíná ale nejen na dětské role a první pohádky, ale i na chvíli, kdy se jí herectví zprotivilo: „Zjistíte, že tu práci nenávidíte. Že už nechcete divadlo ani vidět. Úplně jsem se vyděsila, když jsem si to uvědomila.“ Kanadská „pauza“ a mateřství ji ale zachránily. „Ta studánka touhy se znovu naplnila,“ popisuje Vondráčková, jak po návratu do Česka znovu objevila lásku k divadlu. Mluví také o tom, jak se mění divadlo pod tlakem digitální doby, dnes podle ní lidé nevydrží dlouhé monology a upadá pozornost – divadelníci by si proto měli uvědomit, že lidé se po náročném dni chodí na představení hlavně bavit a hereckou povinností je především nadopovat je energií. Jako matka dvou synů mluví i o střetu světů – svého analogového dětství a jejich digitální reality. „Už trošku rozumím jazyku, který používají. Přetahují mě do svého světa a mě to fascinuje,“ říká k tomu, že telefony jsou sice jedna velká katastrofa, ale zároveň chápe, že právě v online světě mají její synové přátele – podobně, jako by si šli ven hrát. V rozhovoru otevřeně popisuje i roli ženy, která se na čas zcela odevzdala rodině: „Naučila jsem se vařit a péct a všechno další, co jsem do té doby myslela, že se mě vůbec netýká. A děláte to rád,“ říká k tomu, že období, kdy se věnovala výhradně dětem, rozhodně nelituje. Každá žena má ale podle ní právo se pak vrátit do svého světa, na který na chvíli zapomněla. Dnes je navíc podle herečky a hudebnice pro ženy mnohem jednodušší jít za svým snem a také dodává, že se zásadně osvobodily ve chvíli, kdy zjistily, že jim něco může být jedno a „že nemusí zůstávat tam, kde jim není dobře.“ Proč herectví považuje za „lehkou múzu“, která má především sloužit, ne vychovávat? Jak hledá rovnováhu mezi prací a zábavou? A jak vnímá roli matky, která se vrací ke své profesní identitě? I to se dozvíte v rozhovoru s Lucií Vondráčkovou. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Tahle vláda je nejhorší v historii Izraele. To nejhorší, co izraelská politika poskytla.“ Tak ostře hodnotí současný kabinet Benjamina Netanjahua novinář Pavel Pawlusha Novotný. Spolu s Jakubem Szántó rozebírají mezinárodní tlak na Jeruzalém, zločiny páchané v Gaze i sílící vliv extremistických ministrů, kteří mluví o „vyčištění“ Gazy, „deradikalizaci“ nebo „koncentračním městě“ v Rafáhu. „To je jeden z nejšílenějších nápadů, které jsem letos slyšel,“ komentuje Novotný. A dodává, že právě v tuto chvíli cítí Izrael historické okno, ve kterém může svoje plány uskutečnit. Evropa ale mezitím přitvrzuje. Paříž i Londýn signalizují, že plán na uznání Palestiny jako státu není jen symbolický krok, ale rázný vzkaz. A mohl by také znamenat stopku plánům na anexi palestinského území – v situaci, kdy by šlo o uznanou entitu západními státy, šlo by o útok na stát s pozicí v rámci mezinárodního společenství. Jakub Szántó k tomu připojuje varování, že i zdánlivě deklaratorní zákony v izraelském Knesetu ukazují, jak hluboko je vůle k anexi zakořeněná: „Je tam většinová vůle, aby skutečně došlo k anexi – nejen Gazy, ale i rozsáhlých částí Západního břehu.“ Rozhovor odhaluje hluboké rozpory uvnitř izraelské vlády, zpochybňuje roli Benjamina Netanjahua jako skutečného lídra a upozorňuje na nebezpečný vliv postav jako Itamar Ben Gvir nebo Becalel Smotrič, kteří podle Szántó dlouhodobě chtějí anektovat Palestinu a odsunout arabské obyvatelstvo. Situaci komplikuje fakt, že Netanjahu není stratég, ale oportunista. „Nemá žádný velký plán,“ myslí si novinář České televize. Do debaty vstupují i témata jako blokování humanitární pomoci, nárůst antisemitismu ve světě, ztráta mezinárodního kreditu Izraele i neschopnost české vlády jakkoliv kriticky reagovat. Podle Novotného i Szántó česká politická reprezentace často přemýšlí o Izraeli jako o „nepotopitelné letadlové lodi demokracie“, ale reálně ignoruje, co se v regionu odehrává. Co se stane, pokud Izrael překročí další hranici? Je uznání Palestiny jako státu posledním nástrojem Západu, jak Netanjahuovu vládu zastavit? A neztratil už Izrael to, co mu dávalo morální autoritu? Poslechněte si. 00:49 Dochází k uklidňování nebo eskalaci situace? 01:50 Co by znamenalo uznání Palestiny západními státy a jak reálná je anexe palestinských území Izraelem. 07:00 O historickém oknu, které se snaží izraelská vláda využít. 10:19 Jak moc je naplněn termín genocida při tom, co se v Gaze děje? 15:57 Proč se spousta Čechů cítí jako „zhrzené milenky“. 20:37 O proměně názorů i kritice. 25:03 Postoj české vlády k Izraeli. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Když jsem dokázala toto, tak dokážu cokoli. A to je pocit, který si myslím, že každá žena si zaslouží,“ říká podnikatelka a zakladatelka nadačního fondu Propolis Lilia Khousnoutdinova k tomu, jak by v ideálním případě měly ženy vnímat porod. Otevřeně mluví o tom, proč příchod dítěte na svět nemusí být traumatem, ale naopak transformační zkušeností – pokud má žena kolem sebe bezpečné podmínky. „My máme fantastickou zdravotnickou péči, ale co se týká takových těch měkkých věcí – komunikace, respekt, možnost volby – tam jsou ještě nějaké rezervy,“ popisuje, jak se snaží pomáhat pracovištím, která chtějí různými cestami tohle změnit. Vypráví i o vlastních zkušenostech s porody doma, porodních gaučích a o tom, proč je důležité, aby ženy měly možnost volby bez strachu z odsouzení nebo nepřijetí. Také dodává, že rozhodně není nekritickou propagátorkou domácích porodů – žena má podle ní rodit tam, kde se cítí bezpečně a pro domácí porod musí být splněna řada podmínek. Podle Khousnoutdinové Česko často selhává v tom, co se děje těsně po porodu, kdy žena zůstává na čerstvě narozené dítě úplně sama. Pokud by byla větší dostupnost porodních asistentek, které pomáhají i doma, možná by to podle ní mohlo o něco zpomalit trend klesající porodnosti. Řeč přišla i na to, jaké to je být vnímána především jako „manželka Karla Janečka“, přestože si jeho příjmení nikdy nevzala. „Velmi často mě někdo představuje manželovým příjmením. Definovat ženu skrz manžela je velmi zastaralé,“ kritizuje Khousnoutdinova a vzpomíná i, jak jí kvůli některým vyjádřením manžela přicházely výhrůžky. Někdy má také obavu, aby tlak nezasáhl i její rodinu. „Nechci, aby s tím byly děti konfrontovány v nějakém třeba křehkém, zranitelném období dospívání,“ vysvětluje a dodává, že nejen kvůli tomu, ale také kvůli vzdělání, by si přála, aby v budoucnu trávili více času v zahraničí. A otevřeně mluví i o svém původu – má tatarské kořeny a její rodina zažila perzekuce v sovětském gulagu. Její příbuzní byli konfrontováni i válkou na Ukrajině. „Mí bratranci utekli pěšky přes hranice, protože nechtěli být zataženi do cizí války,“ dává za příklad, že přece ne všichni Rusové podporují Putina. Sama pomáhala například ženám, které zažily sexuální násilí v důsledku konfliktu. Co pro ni dnes znamená označení „kněžka“? Proč jí vadí škatulka „manželka slavného muže“, ale nebrání se označení matky tří dětí? Co říká na společenský tlak na „správné matky“ a rivalitu mezi ženami? A proč věří, že klíčem k proměně porodnictví není jen zdravotnická reforma, ale i proměna vztahu k ženskému tělu – už od první menstruace? I to se dozvíte v rozhovoru. 00:19 O označení „matka tří dětí“. 03:42 Porody doma jako kontroverzní téma a důležitost možnosti volby. 07:17 Gauč jako porodní pomůcka a důležitost období po porodu. 17:08 Přijetí vlastního těla a téma potratů. 22:12 Obava z vývoje společnosti a jak nahradit zákazy pomocí. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Skutečně mohu říct, že mám čtyři rodiče a jsem jedináček ze čtyř dětí. A vždycky se snažili, aby to bylo co nejharmoničtější. V tomhle jsem měl velkou kliku,“ říká Mikoláš Tuček, kterého veřejnost zná jako herního novináře, moderátora a fotbalového fanouška. V rozhovoru se ale ukazuje také jako otec tří dcer, člověk přemýšlející o vlivu sociálních sítí i o tom, jak se (ne)mění vztah k práci a k sobě samému s přibývajícím věkem. „Největší obavy mám ze sociálních sítí. Je to mnohem větší strašák, než jestli si dcery někde dají o dvě piva víc,“ přiznává novinář. Mluví také o momentu, kdy se jedna z jeho dcer jako malé dítě po pádu „vypnula“. „To je pro rodiče skutečně nepříjemná situace,“ popisuje to, jak těžké je mít své dítě bezvládné v rukou. Lékaři ho uklidnili, že se to některým dětem prostě stává, ale ten první moment, kdy ji držel a nevěděl, co se děje, v něm zůstává. Tuček mluví také o dědovi, který byl „spíš špion než agent StB“, o rodinných komunistech i o tom, jak se člověk učí chápat dějiny. „Pochopíš, že v jistých fázích té historie světa to mohl být docela ‚sexy směr‘. To, že není, už dnes víme velmi dobře,“ říká o nástupu komunismu po válce a dodává, že je pro něj ale strašidelné, jestli se historie tak trochu neopakuje. Ačkoliv nevěří, že podzimní volby dopadnou nějak fanaticky, doufá, že skončí alespoň „nějak hratelně.“ Tuček se v rozhovoru vrací i ke své profesní dráze – od herních pořadů jako Game Page nebo legendárního Re-playe až po současnou konzultantskou roli, v níž propojuje herní vývojáře s vydavateli. „Není to tak, že bych si nějak maloval kariéru. To jsem nikdy nedělal, spousta věcí se mi stala klikou,“ vzpomíná. Vysvětluje také, proč už ho neláká utíkat do otevřených herních světů na stovky hodin a proč dává přednost intenzivnějším zážitkům. Popisuje i to, jak se nepovedly některé televizní formáty, do kterých třeba investoval rok práce a které pak skončily po osmi dílech. S Alžbětou Trojanovou teď natáčí nový podcast a nechce se přetvařovat. „Nechceme se tvářit, že budeme dělat Re-play 2.0. Je to spíš, jako kdybyste s náma seděli v hospodě,“ láká posluchače. Je výhoda, když člověk trochu dělá všechno? Co Tučka nejvíce baví na fotbale? Co o nás říká, že Kingdom Come může být nejúspěšnějším kulturním exportem Česka? A jak se změnila situace v herním průmyslu? Pusťte si celý rozhovor. 00:30 O knize Mikoláše Tučka a čtyřech rodičích. 05:07 „Masarykovský děda“, který byl zároveň špionem. 09:43 Otcovství a „vypínání“ dcery. 16:10 Proč Mikoláš Tuček dělá od všeho trochu – a proč je to výhoda. 18:16 O proměně herního průmyslu. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Vždycky mě fascinovala představa mít umělou inteligenci jako spojence. Dneska bychom řekli kopilota – někoho, kdo nám může pomáhat s naším životem,“ popisuje Jan Tyl, původně student teologické fakulty, který dnes patří mezi nejvýraznější osobnosti české AI scény. Umělá inteligence podle něj není jen nástrojem, ale také zrcadlem naší společnosti, cestou k sebepoznání a možná i zárodkem nového typu vztahů. „Viděl jsem spoustu dívek zamilovaných do umělé inteligence. Mnoho mladých lidí ji přijímá daleko lépe, protože nekritizuje tak jako ostatní,“ říká a zároveň varuje před tím, že mladší generace mohou s AI jednat zkratkovitě a pokud se například přestanou bavit se svými vrstevníky, může jejich sociální inteligence zakrnět. Právě před tímto pohodlným odevzdáváním pozornosti a schopnosti přemýšlet Tyl varuje více než před sci-fi vizemi typu Skynet: „Daleko větší hrozbou je, že lidé budou delegovat myšlení na umělou inteligenci. Jde o takzvaný Google efekt. Nebudu se muset učit věci, které si můžu kdykoli vyhledat. A tak mi budou chybět základní znalosti.“ Tyl upozorňuje, že se nacházíme uprostřed nové průmyslové revoluce a připomíná, že i tehdy se lidé obávali, že je stroje připraví o práci – místo toho, aby se soustředili na to, že jim ji mohou usnadnit. Vypočítává, že umělá inteligence je dnes schopná přečíst si přepis z YouTube, shrnout z něj klíčové myšlenky a najít stovku relevantních stránek. „Míra halucinace“ je navíc s hloubkovou analýzou čím dál menší, ale pořád podle něj zůstává klíčové kritické myšlení. Sám navíc neustále testuje, jak může AI rozvíjet lidský potenciál. Jak přínosní pro nás mohou být digitální asistenti a jak mohou ovlivnit naše vztahy? Kam až jsme ochotni nechat stroj rozhodovat o našem životě? Může nám AI pomoct najít náš potenciál – nebo nám ho vezme? Jakou vizi AI budoucnosti si má Evropa vůbec stanovit a je důležité, kdo stojí v pozadí algoritmů? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Vlastně jsem překvapená, že žijeme,“ vzpomíná novinářka a moderátorka Fatima Rahimi na dobu, kdy musela s rodinou odejít z Afghánistánu do Evropy, když jí bylo šest let. Jako malé dítě tak strávila asi rok na cestě – s nedostatkem vody i jídla. „Nejtěžší byla ta hrozná nejistota. Nemáte kontrolu nad vlastním životem. Všechno řídí někdo jiný a to jsou převaděči. Nevíte, kde skončíte a musíte jim věřit,“ popisuje novinářka afghánského původu, jak s rodinou museli často přespávat třeba i v chlívcích pro dobytek nebo bez dostatku zásob strávili třeba i dva týdny v lese. Cesta začala rozhodnutím, které podle ní nebylo volbou, jak si spousta lidí představuje. „Buď žijete, nebo nežijete. A člověk má tendenci přežít,“ popisuje nutnost opustit Afghánistán kvůli problémům s vládou Tálibánu. Po příchodu do Česka strávila s příbuznými skoro čtyři roky v uprchlických zařízeních, která svým režimem podle Rahimi často trochu připomínala vězení – pokoje s mřížemi, nárok pouze na deset minut denně na dvorku a žádné hračky pro děti, které si tak musely vystačit třeba jen s propiskou a papírem. Na tuhle dobu nemá přesto novinářka špatné vzpomínky, nejvíce si ale vybavuje stres svých rodičů a dalších dospělých – ze zákonných důvodů nemohli pracovat, takže neustále čekali, co s nimi bude. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým mluví Rahimi ale i o tom, co jí v nové zemi chybělo – rodný jazyk, perská literatura, afghánské jídlo nebo babička. Vzpomíná na období, kdy si ji lidé pletli s Romkou a po roce 2015 začali klást otázky na islám a muslimy. „V tu chvíli jsem přemýšlela: Modlím se, nemodlím se? Mám se modlit, nemám se modlit?,“ vysvětluje Rahimi, jak se začala víc zajímat o sebe a hledat odpovědi, protože cítila, že by je měla umět dát. Novinářka mluví taky o fotbale, který ji fascinuje svou paradoxní povahou. „Je to jednoduchá hra – víte, co je cílem, a moc toho k ní nepotřebujete. Já si v dětství vyráběla míč z hadrů nebo plastu,“ vzpomíná, ale také dodává, že jde o strašně složitý svět, když sledujete, jak se skládají týmy, jakou roli hrají peníze a politika a jak se ovlivňují zápasy. Dnes se kromě novinařiny věnuje i studiu terapie, ke které má blízko nejen díky vlastní zkušenosti, ale i novinářské práci. Komu přesně chce pomoci a proč je takový rozdíl vést terapii v angličtině nebo perštině? Jak náročné je někdy debatovat o migraci a jak dnes vnímá náboženství, které ji provázelo dětstvím? Jak se žije jejím příbuzným v rodné zemi a proč si myslí, že změna musí přijít zevnitř – ať už v Íránu, nebo v Afghánistánu? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Tak dostanu infarkt ve čtyřiceti, no a co?“ říká s nadsázkou hudebnice PAM Rabbit, která má za sebou dvě ceny Anděl, cenu Apollo, nominaci na Slavíka i vyprodané koncerty. Přesto si pořád skládá texty, stříhá klipy i produkuje svoji hudbu sama. „Chci mít věci pod kontrolou. Když se něco pokazí, tak to vždycky půjde za mnou. Mám tam obličej, tak za to zodpovídám,“ vysvětluje. Právě proto zatím odmítá předávat práci dál, i když si je vědomá, že všechno zvládat nemůže. V rozhovoru mluví o tom, že tlak často nevychází zvenku, ale od ní samotné. „Na mě nikdo netlačí. Mám super tým, ale já jsem na sebe vždycky nejtvrdší,“ přiznává zpěvačka s tím, že by se ráda izolovala alespoň od sociálních sítí. „Chci se vrátit zpátky do toho mindsetu na začátku, kde mám pocit, že to nikoho nezajímá, protože pak doopravdy tvořím,“ vysvětluje. Zároveň si nastavuje nové hranice vůči lidem kolem sebe: „Říkám rovnou: já nechci tvůj názor.“ PAM Rabbit mluví otevřeně také o terapii, na kterou chodí pravidelně a dlouhodobě. „Beru ji jako cheat code na život. Máte naproti sobě někoho, kdo má mapu vašeho života. Je to takový váš rádce,“ říká a také vysvětluje, že zpětně díky terapii například chápe, proč dlouho vstupovala do nefunkčních vztahů. „Volila jsem si partnery, se kterými jsme na sebe řvali, protože to bylo povědomé,“ dodává ke vzorcům, které si přenesla z rodiny. Dětství popisuje jako napjaté, ale spolu s tím vysvětluje, že to mělo logické důvody. „Mně se nic špatného nedělo, ale dělo se všechno špatné kolem mě,“ vzpomíná na to, jak vyrůstala v arménské rodině imigrantů, kde se víc řešilo přežití než školní prospěch. Její matka byla podle ní silná žena, která „jela bomby“, živila všechny a přitom vypadala skvěle, dodává k rodičovskému vzoru. S arménskými kořeny má PAM Rabbit blízko i k ruskojazyčnému prostředí - její prarodiče jazyk používají dodnes. „Když babička začne mluvit rusky nahlas, děda jí hned říká: ‚Toňa, ne!‘ Má v sobě zakořeněný, že je to špatně,“ popisuje rodinné reflexy spojené s migrací z Gruzie v době občanské války. Její příbuzní tehdy museli odejít kvůli svému arménskému původu. „Všichni se soustředili na nějaký základní přežití, že ani nebyl prostor přemýšlet nad tím, co si o vás někdo myslí,“ vzpomíná také zpěvačka. Sama se s rasismem nikdy nesetkala. „Tím, že jsem zapadala, si toho nikdo moc nevšímal,“ reflektuje. Proč se snaží ve svých vyjádřeních vyhnout politice? Kde je hranice mezi tím, co tvoříme pro sebe, a co už kvůli ostatním? Jak moc v Česku posloucháme ruský pop a ani o tom nevíme? A jaké bylo vyrůstání v imigrantské rodině? I o tom mluvila hudebnice PAM Rabbit. 00:49 Proč si PAM Rabbit pořád dělá všechno sama. 03:30 O tom, jak se zpěvačka často přizpůsobovala emocím druhých. 09:54 Vyrůstání v rodině imigrantů a vzor silné matky, která vše zvládala. 16:20 Terapie jako „cheat code“ na život. 18:20 Studium, maturita kvůli společenskému přijetí a nastavování vlastních hranic. 24:18 Introvertní povaha a kontakt s fanoušky. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Strategicky to byla pořád velká chyba,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana k izraelsko-americkým útokům na íránský jaderný program.

„Veřejný prostor není klub, ze kterého mohu někoho vyloučit,“ tvrdí filozof a publicista Václav Bělohradský, který varuje před tím, že svoboda slova se dnes neomezuje zákazem, ale neviditelnými normami. Mluví o pojmu „měkké ostrakizace“ a tvrdí, že právě ona je pro český kulturní rámec typická. „Potlačené ve společnosti je nebezpečnější než to vyslovené. To, co se bojíte vyslovit, se změní v symptom, v nemoc,“ komentuje filozof. Nesvoboda slova se podle něj dnes projevuje například hegemonními slovy, která přestáváme chápat jako politická – jako třeba „dobro“, „pravda“ nebo „krása“. Ostrakizace je podle něj i důvodem, proč se část veřejnosti pohoršovala nad tím, že kdysi vystoupil na sjezdu hnutí ANO. „Já zásadně publikuju bez honorářů. Dostal jsem pravda, jednu koblihu, kterou jsem tam skutečně sežral ke kafi. Byla docela dobrá,“ směje se Bělohradský. Vzpomíná i na emigraci v roce 1970 a své rozhodnutí odejít popisuje bez heroizace. „Ve mně není ten typ statečnosti, který ta země tehdy potřebovala. Ten typ hrdinství, který vyžaduje třeba i vězení, nebo i to, že musíte počítat, že se budete živit nějak tak z vděčnosti vůči těm, kteří vám dají práci a upadnete do zvláštního typu závislosti na pomoci druhých,“ přiznává a mluví o různých formách odvahy. V širších souvislostech se Bělohradský zamýšlí také nad úpadkem Západu. „Proč jsou všichni naši nepřátelé najednou? Jsou to miliardy lidí. To je nová situace, do které se Evropa dostala,“ říká k tomu, že jsme si dlouho mysleli, že se Evropa stane třetím pólem vůči Americe a Rusku. Upozorňuje také na to, že demokracie je systém, který je z principu nestabilní – protože umožňuje vznik i šíření ‚nebezpečných myšlenek‘. „Demokracie je ideokracie – vláda názorových většin. A nemůžu předem zaručit, že ty názory nebudou nebezpečné,“ vysvětluje publicista. Jak dnes vypadá mocenská struktura ukrytá v běžném jazyce? Co dnes znamená být „levičák“? A jaký nejabsurdnější argument slyšel, pokud jde o jeho vystoupení na sjezdu hnutí ANO? Poslechněte si celý rozhovor. 00:30 O odchodu do emigrace a chybějící odvaze. 04:02 „Měkká“ ostrakizace ve společnosti a kritika za vystoupení na sjezdu hnutí ANO. 11:55 Veřejný prostor a demokracie jako ideokracie. 19:21 Potlačování svobody slova ve společnosti a proč je to nebezpečné. 22:43 Hegemonie a přehlížení političnosti určitých slov. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

Nosí ponožky s hořícím Kremlem. A když se kvůli nim ozvou ruští poslanci, je to pro něj spíš překvapení. Slova o tom, že nesmíme Rusy provokovat, protože se rozzlobí a budou ještě zlejší, považuje za absurdní. „Dával jsem to i jako dárky kolegům z Evropy. Je to symbol odolnosti, ukrajinského humoru. Ukazuje, že se nemáme bát myslet za horizont,“ říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný.

„Minulý týden jsem si lehl do postele a říkal si: dá se umřít na vyčerpání?“ popisuje marketér Radim Svoboda moment, kdy si uvědomil, kam ho jeho tempo může dohnat. Pracovní snídaně od sedmi, večeře pozdě večer, schůzka za schůzkou. „Já si stav únavy prostě nepřiznám. Nevím, co to je,“ říká muž, který je jedním z nejvýše postavených Čechů v globálním marketingu – pracoval pro giganty jako Coca-Cola, řídil agentury v Chicagu, New Yorku a působil také v Moskvě. Svoboda popisuje, co ho žene dopředu – dlouhou dobu přitom žil ve světě, kde se z osmačtyřicátého patra mrakodrapu díval na Manhattan, měl řidiče a limuzínu, která ho vozila až k letadlu, jímž létal za byznysem po celém světě a přesto si často připadal „jen jako obyčejnej kluk z Havířova“. „Ve mně zůstalo, že jsem úplně nikdo a abych někdo byl, tak se musím hodně snažit,“ říká marketingový konzultant dnes už z jiné perspektivy. Co mu změnilo život, ovšem nebyla žádná další lákavá pracovní nabídka, ale nádor na mozku. Diagnóza, která přišla z ničeho nic, ve chvíli, kdy řešil další schůzku. „Přišlo totální odmítání, vůbec jsem si to nepřipouštěl,“ popisuje Svoboda, jak zvažoval, že nepůjde k doktorovi na další vyšetření, protože ho čekaly pracovní povinnosti. Přežil a dnes už ví, že zdraví je jenom jedno a bez něj žádný další projekt realizovat jednoduše nejde. A také se rozhodl žít jinak – odstěhoval se do Kostariky, mimo bublinu globálního marketingu a do světa s jiným tempem. Tedy alespoň trochu. „Vesmír mi řekl: Radime, zpomal. Snažím se to poslouchat, ale hrozně to neumím,“ přiznává brandový stratég. V rozhovoru vzpomíná i na dobu, kdy žil v Moskvě, kterou z hlediska marketingu popisuje jako neopakovatelnou. Pracoval tam v době, kdy Kreml najímal britskou marketingovou agenturu, Medveděv vyjednával s podnikateli v Silicon Valley a Rusko se snažilo působit jako moderní západní demokracie. „Všichni jim to sežrali i s navijákem,“ říká o tehdejším prokremlském marketingu. Sám Svoboda kampaně pro politiky odmítá. „Do politického marketingu se moje firma nepustí, i když tady byly nabídky. V politice jsem dlouhou dobu neviděl správnou věc, pouze propagandy a osobní prospěch,“ říká marketér. Dnes ho zajímá úplně jiná výzva: jak udělat Česko srozumitelnější světu. Když se ho v zahraničí někdo zeptá, odkud je, většinou odpovídá „z Prahy“. Novotvar Czechia mu nesedí a podle něj ho ani nikdo nezná a navíc je to podobné s Čečnou. „Czech Republic je vznešené. Slovo ‚republic‘ má hodnotu, signalizuje to lidem v zahraničí, že to je sofistikovaný stát,“ tvrdí konzultant. Jak by se Česko mělo prodávat a s čím si ho v zahraničí nejvíce spojují? Kde leží etické hranice marketingu? Co všechno se musí stát, aby člověk opravdu zpomalil? A jak se dá zůstat pokorný, když se dostanete do pozic, kde se o vás všichni starají? Poslechněte si celý rozhovor. 00:27 O tom, proč si Radim Svoboda nepřipadá jako opravdu úspěšný. 04:40 Marketing jako zodpovědnost – a kde jsou jeho hranice. 09:48 Velký svět „kluka z Havířova“. 14:24 Spousta energie, neschopnost zpomalit a příchod vážné nemoci. 18:59 Změna životního stylu a nový domov v Kostarice. 26:44 O práci v Moskvě. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Dělám to i pro vás – pro ty hatery, abyste mohli dál svobodně pičovat,“ říká herečka, moderátorka a stand-up komička Iva Pazderková o tom, proč se rozhodla moderovat setkání premiéra Petra Fialy s občany. Od začátku věděla, že to nebude snadné, ale míra agrese, kterou si tím přivodila, ji zaskočila. „Čekala jsem obrovskou míru nenávisti, ale je to třeba dvakrát horší,“ přiznává, ale dodává, že svého rozhodnutí nelituje, protože současnému předsedovi vlády věří a dělá to, čemu věří. „Stojím si za tím, že má smysl zůstávat v Evropské unii, je potřeba pomáhat Ukrajině a poslat Rusáka někam,“ vysvětluje herečka své motivace. Pazderková mluví o tom, že není naivní a nemá pocit, že by dělala „propagandu“, a proč je naopak pyšná na to, že je „spojenec slušného chování“. Jenže osobní přesvědčení a veřejné angažmá mají svou cenu – přichází výhrůžky za hranou zákona a také kritika, že si jako žena a herečka dovolila mluvit. „To je považované za hodně velkou drzost,“ říká s nadsázkou. Moderátorka, která otevřeně mluví také o svém duševním zdraví, tvrdí, že se i přes všechen aktuální tlak už dlouhou dobu cítí dobře. Přestože je její povolání někdy časově nekompromisní, naučila se už říkat ne a šťastná je i v osobním životě. Velkou změnu podle ní přineslo i to, jak se proměnilo její vnímání mateřství. „Zjistila jsem, že děti nechci. Chtěla jsem je, protože se říkalo, že je to jediné štěstí,“ říká Pazderková k tomu, že se jednoho dne probudila a jednoduše jí spadl kámen ze srdce, že děti nemá. Zpětně si uvědomuje, že rodinu chtěla ve chvíli, kdy byla paradoxně nejméně šťastná, a mluví také o vině, kterou dlouho cítila. Dnes je ale šťastně bezdětná a je navíc „profesionální“ tetou. Zásadní proměnou podle Ivy Pazderkové prošel i její pohled na humor – obzvlášť ten, který sama léta dělala. „Ten můj byl často postavený na tom, že blbá blondýna si myslí, že je lepší než ostatní,“ říká. Dnes si ale uvědomuje, že některé stereotypy, které jsou kolem nás, mohou ubližovat. „Byla jsem vychovaná v tom, že si děláme legraci z lidí, kteří jsou celý život terčem těch fórečků – třeba z Romů nebo gayů. Dneska mi to přijde necitlivé,“ dodává a přiznává, že i jí změnit přístup chvíli trvalo. Jak se proměnil její vztah k víře a proč ji „blbá blondýna“ pořád tak baví? Proč se jí dotklo, že je vnímána jako „madam Genocida“ kvůli výroku k protestujícím za Gazu, který byl podle ní vytržen z kontextu? A co znamená, když „má někdo jehličnan“? I to se dozvíte v rozhovoru. 00:17 Je Iva Pazderková bojovnice? A proč se rozhodla moderovat debaty s Petrem Fialou? 04:51 Nebojí se, že ji někdo bude vnímat jako propagandistku? A jakou agresi zažívá? 12:43 Když se někdo neumí chovat, musí být ostrá. 15:13 O šťastné bezdětnosti a nárocích na ženy i herečky. 22:40 Názory umělců ve veřejném prostoru. 25:45 O duševním zdraví. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR