Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dosah toho, jak jsem to tam zahrála, je opravdu velký,“ říká Věra Kirchnerová alias Mia, vítězka druhé řady Zrádců a policistka, která se v civilu zabývá nejzávažnějšími trestnými činy páchanými na dětech. Když mluví o strategii, s níž vyhrála, přiznává, že ji samotnou děsilo, jak je jednoduché někomu něco nalhat a jak snadno tomu lidé věří. Ve hře držela tvář, kterou nesměla pustit, opírala se o pozorování a neustálé hlídání, kdo se s kým baví a kdo je s kým navázaný. A zároveň přiznává, jaký uvnitř cítila tlak: „Říkala jsem si, že letím každým dnem.“ Když mluví o policii, vrací se do časů, kdy začínala na hlídkové službě a kde ji formovali kolegové, kteří dokázali cokoliv vykomunikovat s klidem. Stejně otevřeně ale říká, že mezi policisty jsou i „zkažená jablka“ a že se takovým lidem vyhýbá. Následovala léta, kdy se věnovala hospodářské kriminalitě, než se zaměřila na oblast, která ji provází dodnes. „Z devadesáti procent se to děje v rodině, to je na tom to nejsmutnější,“ říká o tom, jak si veřejnost představuje kriminalitu vůči dětem úplně jinak, než jaká je realita. „Případů, že někdo unese dítě a tam mu ubližuje, je minimum,“ vysvětluje Kirchnerová s tím, že by ráda lidem otevřela oči. Rodiče prý často nevidí, že pokud se někdo chová hezky k nim a jejich dítěti, neznamená to vždy, že takový člověk nemůže ublížit. A také varuje před tím, jak málo obezřetné rodiny jsou, pokud jde o sdílení fotek dětí na sociálních sítích. „Dítě se nemůže rozhodnout, jakou bude mít digitální stopu. Nevíte, jestli se někdo nekoukne na obrázek toho vašeho a zrovna vaše dítě se mu nebude líbit,“ nabádá policistka, aby ti, kdo osobní fotografie na sociální sítě sdílí, alespoň zamkli svůj profil na soukromý. Přesto nerada používá slovo „predátor“, protože v přírodě jde o zvíře, pro které je lov přirozeností. „A to lovit děti není,“ vysvětluje. Kirchnerová ve Zrádcích viděla příležitost, jak o tom všem mluvit veřejně, i když tím riskovala. „Samozřejmě, že to je risk. Ale kvůli čemu jinému máme v životě riskovat, než dát něco najevo,“ dodává k tomu, jestli si připouští, jaký může mít na její život hra dopad. Co se stane, když člověk musí hrát o důvěru před kamerami? Jak se žije s tím, že vás po jedné hře zná celá země? A co s člověkem udělá práce, ve které sleduje případy, kdy někdo ubližuje dětem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR .„V prosinci to budou dva roky od stanovení diagnózy a v dubnu to byl rok od doby, kdy Nina odešla. A mně to přijde jako strašná věčnost,“ popisuje Kristýna Chovancová dobu, která jí a její rodině změnila život. S manželem Martinem se během několika dní ocitli ve světě, který do té doby neznali. Jejich dceři Nině lékaři oznámili diagnózu difuzního gliomu mozku – nemoci, která se u malých dětí často vyvíjí velmi rychle a na jejíž průběh je současná medicína zatím téměř bezbranná. U jejich dcery postupovala tak prudce, že během týdnů ji připravila o pohyb i hlas. „My jsme si ale řekli: takhle ne. Chceme udělat maximum pro dceru, pro nás dva, pro naši rodinu,“ popisuje Martin Chovanec, jak začali hledat možnosti, oslovovali zahraniční centra a nakonec odešli do Paříže do experimentální studie, která jim jako jediná dávala smysl. A tehdy také vznikl Nadační fond Nina – nejprve jako způsob, jak zvládnout náklady na léčbu, později jako cesta, jak pomáhat rodinám, které se ocitnou v tomtéž prostoru bezmoci. „Na vozík pro malé dítě čekáte dva měsíce, ale vy ho potřebujete hned,“ popisuje Kristýna Chovancová jeden ze způsobů, jak se svým fondem pomáhají. Podporují přístup k experimentálním lékům, zajišťují péči a provázejí lidi, kteří často nemají čas přemýšlet, kam volat dřív. Diagnózou, kterou trpěla jejich dcera, nepřežije 90 % dětí během jednoho roku. Martin a Kristýna Chovancovi proto otevřeně mluví o tom, jak rozdílný může být přístup k umírání a jak snadno se rodina ocitne v roli těch, od kterých se očekává, že se se situací smíří hned. Oba popisují, jak moc pro ně znamenalo, když se setkali s paliativním týmem, který k nim mluvil jinak – s vědomím, že i když se nemoc nedá zastavit, udělají maximum pro to, aby to bylo „dobré“. „A to nám myslím strašně pomohlo,“ popisuje Martin Chovanec. S manželkou trvali na tom, aby Nina nezemřela v nemocnici, ale doma, obklopená rodinou. A aby i jejich starší dcera Anička věděla pravdu. „Ptala se mě, jestli se Ninka vypaří jako vzduch,“ vzpomíná její maminka. „Když jsem jí řekla, že jen vydechne a bude ticho, ulevilo se jí,“ popisuje otevřeně Kristýna Chovancová vlastní zkušenost a dodává, že strach často pramení z toho, že člověk neví, co ho čeká. A právě proto dnes Chovancovi dělají všechno pro to, aby na té cestě nebyli sami další rodiče. Věří, že i když se nemoc zastavit nedá, dá se změnit způsob, jakým se o děti a jejich rodiny pečuje. Jak žít s vědomím, že naděje nemusí znamenat vyléčení, ale třeba jen dobrý čas? Jak by se měl změnit přístup k rodinám s touto diagnózou? A co ukázala cesta Chovancových o tom, co v systému chybí – a co může vzniknout z lidské odvahy? O tom všem je rozhovor s Kristýnou a Martinem Chovancovými. Nadační fond Nina můžete podpořit zde.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem možná až naivně optimistický,“ říká youtuber, streamer a spisovatel Radek Starý alias Sterakdary, který dokáže mluvit o úspěchu stejně lehce jako o tom, co ho formovalo. Vypráví o komunitě sledujících, kterou bere jako „kámoše“, o tom, proč odmítá spolupráce, které nejdou dohromady s jeho přesvědčením a proč je pro něj přirozené být otevřený. Popisuje, jak to, kým dnes je, má v mnoha směrech původ v dětství - v době, kdy „každá věc byla vzácná“ poté, co jeho rodina spadla do dluhů kvůli ručení a on sám nosil jednu mikinu tak dlouho, až mu bylo řečeno, že to nejde. Mluví také o kinetóze, která ho izolovala od vrstevníků, i o tom, jak utíkal do fantazie, kde hledá útočiště dodnes. „Ať už je to v rámci her nebo knížek. Mám velkou vizuální představivost. Co mě napadne, můžu živě vidět,“ popisuje Starý vlastnost, která je dozajista dobrým předpokladem pro jeho současné řemeslo. A mluví i o tom, jak dlouho mu trvalo vůbec připustit, že se v jeho životě něco mění - třeba když poprvé natankoval plnou nádrž bez toho, aby sledoval čísla na stojanu a řekl si: „To je dobrá část života.“ Dnes přitom stojí Starý za rekordním projektem Startovače: na svou knižní trilogii Exarie vybral přes 12 milionů korun. „Prodáváš zážitek být součástí něčeho,“ říká, ale zároveň přiznává, že mnohem víc než kvalita knih lidi zajímá až „cenovka“, která jeho tvorbě dala nový rozměr. Přitom pořád věří na disciplínu jako na „sval, který můžeš trénovat“ a na to, že úspěch není o náhodě, ale o tom, že co si člověk neudělá sám, nemá. Jak se z kluka, který byl zvyklý nic nemít, stal autor, jemuž přispělo pět tisíc lidí? Co znamená mít komunitu, kterou člověk zná tak dobře, že ví, kdo má nemocného psa nebo mění práci? A dá se v době sociálních sítí vůbec zůstat „naivním optimistou“, který si občas vypne data a před světem se chrání vlastním rozumem? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Probouzím se s tím, co zase podělám,“ říká herec Martin Dejdar, který se mezi obavou a radostí z práce pohybuje celý život. Tvrdí, že by nic nedělal, kdyby ho to nebavilo, i když ho třeba okolí přesvědčuje, že by do toho jít neměl. Popisuje svůj vztah s manželkou, který stojí na zkušenosti, která je prověřila už na začátku - roce, kdy byli po světě non-stop a pořád jen spolu. A možná i díky tomu zvládli rozhodnutí, které jejich život obrátilo vzhůru nohama. Když byl jeho syn terčem šikany, cítil, že to šlo řešit jen odchodem a proto odjeli na Floridu. „Byl to hrozný pocit, kdo to nezažije, nedá se to vysvětlit,“ říká herec ke zkušenosti, kdy mělo jeho dítě problémy ve škole jen kvůli jménu Dejdar. Dnes říká, že by odešel znovu jen tehdy, kdyby se společnost „razantním způsobem zvrtla“, protože pokud není emigrace dobrovolná, je podle něj vždy velmi těžkou cestou. Když mluví o dnešku, vrací se Dejdar k tomu, co sám zažil v komunismu. „Ta svoboda tady vážně nebyla,“ říká a popisuje i o to, že jeho vlastní otec byl ve straně, ale nikdy nebyl přesvědčeným komunistou. O to víc ho znepokojuje, jak roste agresivita a extremismus. „Slušných lidí je víc, ale těch dvacet procent pořád řve,“ dodává Dejdar k tomu, co si myslí o současném stavu společnosti. Podle něj je přitom problém v tom, že mizí základní respekt: „Všichni křičí po toleranci, ale nejsou ji schopni,“ obrací se kriticky k mladším generacím a dodává, že sám se považuje za tolerantní osobu. To, že s něčím nesouhlasí, podle něj neznamená, že svůj názor bude někomu nutit. Brání se proto tomu, když ho někdo ponižuje jako starého a nechápajícího. Pokud má někdo názor třeba i na politiku, nevidí Dejdar důvod ho neříct. Kdysi sám vystupoval na pódiu s Václavem Klausem a v roce 2013 zjistil, jak tvrdě umí společnost soukromé postoje trestat. „Bylo to celé absurdní,“ říká k době, kdy se před prezidentskými volbami vyjádřil pozitivně k osobě Miloše Zemana a dodává, že politika „vždycky trochu smrdí“. Mnohem nebezpečnější podle něj ale je, když se demokracie zamění za bezbřehý chaos. „Lidé to berou tak, že svoboda a demokracie znamená, že si každý může dělat, co chce, ale ono to tak není,“ varuje herec. K životním pádům i vrcholům se dnes vrací klidněji. Mluví o filmu Panství, u kterého se „nepovedlo vše kolem“, nebo o vlastním projektu přání od známých osobností, který musel ukončit. A i když byly některé etapy „sešup“, pořád vidí svůj život jako horskou dráhu. Popularita devadesátek, Zdivočelá země, Comeback a Ozzák, kterého fanoušci někdy berou víc než jeho, jsou součástí toho všeho - a také o tom všem mluví ve své nové knize. Proč má pocit, že se humor vytrácí? Jak se dá udržet tolerance ve společnosti, která se rozpadá na tábory? A jak chce pomoci fenoménu Studia Ypsilon? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliáru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes má se svým mužem kreativní studio, další dítě a přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politika se posunula do takové absurdity, že člověk už ani neví, co dát na obálku,“ říká komentátor, podcaster a šéfredaktor týdeníku Reflex Martin Bartkovský, když mluví o době, v níž třetí nejvyšší ústavní činitel jako první akt ve funkci „podrží štafle“. Vtipy třeba na Andreje Babiše, které fungovaly ještě před pár lety, podle něj dnes není úplně čím nahradit. O Filipu Turkovi říká, že je typem politika, který už ani není vtipný, jen směšný a o Jindřichu Rajchlovi pak zase, že ho Tomio Okamura „vytáhl na svých zádech“ a zároveň vytvořil prostor k tomu, aby ho jednou mohl ohrozit. „Je hodně učenlivý a schopný. Má nakročeno to hnutí převzít,“ říká Bartkovský. O ostrých náladách ve společnosti nemluví z odstupu, ale z vlastní zkušenosti. „Byl jsem svědkem toho, jak lidi volají po násilí a dokonce i proti mě. Čtyři chlapi mi pošeptali, že na mě počkají,“ říká o demonstracích, na kterých roky zaznamenával antisystémové proudy. Přesto trvá na tom, že média se nesmí bát mapovat realitu. „Aby lidi nebyli překvapení, že nakonec někdo získá víc prostoru. Není to blesk z čistého nebe,“ vysvětluje novinář. Zároveň popisuje, jak se proměňuje práce v médiích, které dnes bojují o pozornost s celým světem. Dodává, že klasické weby padají, ale komunity kolem značky, kterou vede, rostou. Přesto na něj část publika lepí ideologické nálepky. „Fascinuje mě, když mi lidi vyčítají progresivismus. Říkám: Tak mi ukažte, kde to je,“ vysvětluje Bartkovský a dodává, že hájit rovná práva není ideologie. „To není ani pravicové, ani levicové. To je jen lidské,“ říká. Vrací se i k tomu, jak stabilní a funkční bude budoucí vláda. Připomíná, že Andrej Babiš podle něj nemá rád trolly a už v koaliční smlouvě je v podstatě zakázáno, aby ho vládní partneři překvapovali. „Česko si ale potřebuje projít vládou ANO, SPD a Motoristů, protože takhle si ji zvolilo, takže si ji zaslouží,“ dodává novinář. Jak konstruktivní podle šéfredaktora Reflexu budou Babišovi koaliční partneři? Jak silní skutečně jsou antisystémoví hráči a co jejich vzestup říká o nás? A proč tvrdí, že dnešní realita je někdy těžší než satira? Pusťte si celý rozhovor s Martinem Bartkovským.

„Zajímala mě temná zákoutí lidské duše,“ popisuje sexuoložka a neurovědkyně Renáta Androvičová, proč se rozhodla pro svou profesi. Dnes pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a zkoumá i fenomény, které většina lidí nechce ani pojmenovávat - znásilnění, sadismus nebo deviace. Do oboru ji přivedl zážitek, na který dodnes nezapomněla.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Děláme, co nás baví a jestli to baví lidi, tak je to strašně fajn,“ říká historik Michal Stehlík, který spolu s publicistou Martinem Gromanem stojí za podcastem Přepište dějiny. Letos slaví pět let a doba, kdy točili jednou za čtrnáct dní dvacetiminutové díly, je podle Gromana dávno pryč. „Bylo to krásné a pak se to rozjelo,“ vzpomíná. Dnes už mají za sebou přes sto padesát míst po celé republice, kde mluvili s lidmi o české historii. Taková práce je přitom celoživotní učení, ale ne každý akademik by byl nejspíš ochoten se touhle cestou vydat. „Je to vysilující i fyzicky. A rodině musíte vysvětlit, že třeba každou středu večer nebudete doma,“ dodává Groman. Autoři podcastu mluví i o tom, proč je dnes historie tak přítomná v každodenní debatě. „Je to obrovský ohňostroj historických přirovnání, analogií a směrování do minulosti,“ popisuje Stehlík to, jak jsou v dnešní době někteří lidé čím dál nejistější a proto psychologicky potřebují hledat ujištění třeba právě v historii. Zároveň oba tvůrci podcastu sledují, jak se minulost stává nástrojem politiky i veřejného prostoru. Když přichází řeč na současnost, zmiňují i konkrétní jména. „Dominik Duka by měl podle mě rád stavovštější stát, kde bude silný vliv církve na zákony a školství a k tomu to směřuje,“ říká Stehlík. O tváři Motoristů Filipu Turkovi pak mluví jako o symbolu dnešní doby. „Je to reakce, kdy pro mnoho lidí on může znamenat to, že konečně někdo něco říká a nebojí se. A je vlastně trošku jedno, co říká,“ vysvětluje s tím, že se možná spousta lidí jednoduše brání tlaku na korektnost ve veřejném prostoru. Pokud jde o zlehčování nacistické symboliky, která se v souvislosti s Turkem diskutuje, podle Stehlíka s Gromanem takové chování nelze omlouvat. Jde o jasnou zprávu o jeho autorovi - kdo je a kde stojí. „Můžete udělat kravinu, ale můžete se za ni omluvit nebo ji už nedělat,“ dodává Groman. Jak se pozná, kdy se minulost začíná opakovat? Proč tolik lidí hledá jistotu v analogii a symbolech, které měly být varováním? A co o nás vypovídá, že se nenávistná gesta znovu objevují ve veřejném prostoru? Poslechněte si rozhovor s Martinem Gromanem a Michalem Stehlíkem z podcastu Přepište dějiny.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politici by neměli být užiteční idioti oligarchů,“ říká protikorupční expert a bývalý ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka, který po letech v zákulisí politiky vydal knihu Kauza Česko. V ní shrnuje zkušenosti z doby, kdy sledoval, jak se hraje o miliardové zakázky, zatímco veřejnost vídala jen hemžení na povrchu. Chtěl prý ukázat, kdo jsou ti skuteční režiséři a scenáristé moci, kteří tahají za nitky, ale zároveň nabídnout naději, že se s tím dá něco dělat. „Nemusíme se smířit s tím, že budeme marnit potenciál téhle země,“ dodává s tím, že bychom po politicích měli chtít co možná nejvíce. Za největší problém považuje českou oligarchii - skupinu lidí, kteří získali obrovské finanční prostředky během privatizace a dnes si mohou koupit takřka kohokoliv. Připouští, že mezi politiky vidí i poctivé hráče, ale dodává: „Po osmdesáti procentech těch poslanců nezůstane vůbec nic. Oni to prostě jenom odsedí ty čtyři roky. A nemají z toho ani špatný pocit.“ Mluví proto o potřebě „druhé polistopadové republiky“, tedy symbolického zlomu, kdy si řekneme, které instituce posílit, které zrušit a jak zemi znovu nastavit. Změnu ale podle něj mohou přinést jen politici, kteří odmítnou hrát starou hru. „Přestanou chtít být těmi užitečnými idioty a budou dělat takové kroky, které budou zužovat prostor pro to, aby si z Česka a z veřejných rozpočtů pořád dělal někdo cedník,“ nabádá expert. Ondráčka také mluví o selhání Fialovy vlády, ale i její nepřipravenosti a kritizuje, že nedoručila žádnou reformu ani deagrofertizaci. Návrat Andreje Babiše považuje za důsledek selhání slabých soupeřů. „Babiš je silný, protože ti druzí jsou slabí. A paradoxně teď může působit jako jediný dospělý v místnosti,“ říká Ondráčka k plánům na společný kabinet s SPD a Motoristy. Zároveň si ale nemyslí, že by Babiš vedl Česko směrem k Rusku. „Velmi dobře ví, že Rusové faktury neplatí,“ vysvětluje expert s tím, že šéf hnutí ANO si je vědom, že svůj byznys dělá v Evropě. Jak podle Davida Ondráčky skutečně funguje zákulisí české politiky? Proč si většina poslanců svůj mandát „jen odsedí“? Kde přesně se v Česku ztrácejí miliardy a jak by mohl vypadat systém, který by to změnil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rozhodl jsem se nejistotám tentokrát čelit po svém, bez velkého ohlížení se na to, co by k tomu kdo řekl,“ říká hudebník, výtvarník a spisovatel Jakub König, který po letech za maskou Kittchena a s kapelou Zvíře jménem Podzim vydává své druhé sólové album Astronauti. Desku popisuje jako přiznání toho, čím je. „Že jsem opravdu výtvarník, hudebník a umělec,“ vysvětluje s tím, že za jeho tvorbou bylo často mnoho pochyb, protože na ni „nemá školy“. A některé zůstávají dodnes - když tvoří, mívá někdy pocit, že „je to celé blbě“. Popisuje dny, kdy má obavy, že jeho práce je zbytečná, ale i chvíle, kdy se k tvorbě vrací jako k záchraně. „Ve chvíli, kdy mě tohle paralyzuje, tak si můžu sednout k papíru a tři hodiny si maluju a pak je mi prostě líp,“ říká o tom, jak může být proces tvorby krásný. V rozhovoru otevřeně mluví o holotropním dýchání a zážitcích, které označuje za léčivé. „Je na tom něco prastarého, rituálního,“ dodává umělec. Vypráví také o devíti letech abstinence, vděčnosti i o tom, jak se snaží žít v souladu se světem kolem sebe. „Mně strašně funguje to, že se umím přepnout do té vděčnosti. Uvědomuju si, jak to zní,“ říká, když mluví o emocích, které v něm vzbuzují jeho dvě dcery. A i když umí pozlobit, momenty s nimi by nevyměnil za nic. König se dotýká i temnějších témat - třeba když v jedné písni mluví o tom, že v každém z nás je jakýsi „nácek“. „Je strašně snadné internalizovat všechno do těch zlejch nácků, které vidíme v televizi. Chtěl jsem proto říct, že je důležité nepřehlížet i ty temné tendence v sobě,“ upozorňuje hudebník a dodává, že bychom se měli pokoušet takové vnitřní pnutí vyřešit dřív, než ho pustíme ven a necháme za sebe jednat. Píseň, která se tomuhle tématu věnuje, ale podle něj přináší hlavně plán na záchranu světa. „Tím je být k sobě laskavější a být laskavější ke svému okolí. Zní to banálně, ale zkuste to praktikovat,“ dodává hudebník. Jak se mění vztah k tvorbě, když se člověk přestane schovávat? Dá se uměním léčit - sebe i ostatní? Co všechno se může stát, když pochybnosti přestanou být slabostí a stanou se součástí cesty? Poslechněte si celý rozhovor s Jakubem Königem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Četla jsem senzacechtivé články, že stačí, když se na OnlyFans dívka svlékne a je milionářka. Zajímalo mě, jestli je to skutečně tak,“ říká režisérka Barbora Chalupová, která po dokumentech V síti nebo Zákon lásky znovu otevírá svět, o němž se často mluví, ale málokdo do něj skutečně vidí. Tentokrát se podívala mezi ženy, které si vydělávají sdílením intimity - a také muže, kteří si je předplácejí. „Přihlásila jsem se na platformu a zaplatila si několik tvůrkyň, abych jim mohla napsat,“ popisuje Chalupová, jak ji překvapilo, kolik peněz ji na OnlyFans stálo, než se vůbec mohla ke komunikaci s tvůrkyněmi dostat. Z původní rešerše vznikl dokument Virtuální přítelkyně, který míří 6. listopadu do kin - portrét tří žen, jejich práce, vztahů i života mimo obrazovku. „Skoro nic není vidět,“ říká režisérka s tím, že jí nešlo o nahotu, ale o to, jak se člověku změní život, když takovou práci dělá, a jak to ovlivní jeho vztahy i je samotné. Její tři protagonistky, které jsou na OnlyFans různě úspěšné, ukazují, jakou má sdílení intimity na internetu cenu. „Potvrdilo se, že když začnete dělat v tomhle byznysu, tak se vám změní všechno a velmi rychle,“ vysvětluje režisérka. Natáčení trvalo víc než rok a Chalupová s týmem trávila dny v domácnostech žen. „Natáčeli jsme to, co se děje. Jste u nich doma na gauči a zároveň do toho bytu potom přichází ti nejbližší,“ popisuje filmařka, jak blízko se k aktérkám dostala. Film zachycuje nejen ženy, ale i muže, kteří si jejich obsah předplácejí. „Je to až taková terapie, kdy si lidé platí za to, aby byli vyslyšeni. Aby dostali pozornost, kterou v životě třeba nemají,“ říká Chalupová s tím, že se dokument dotýká tématu osamělosti, která je všudypřítomná. Pro režisérku bylo podstatné snímkem nemoralizovat. „Ty ženy jsou dospělé, nebudu je posuzovat. Ale je vážně důležité říct, co taková práce obnáší,“ dodává. Jaká je cena intimity ve chvíli, kdy se z ní stává práce? Co vypovídá o naší době, že tolik lidí si platí za pozornost, kterou jinde nedostává? A proč je důležité právě o tomhle tématu mluvit? Poslechněte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série rozhovorů k dokumentárnímu filmu Virtuální přítelkyně. Na další díl se můžete těšit už příští neděli.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přišla jsem na to, že odejít chce větší odvahu než zůstat,“ říká končící předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. O svém rozhodnutí nekandidovat mluvila dlouho a ještě déle váhala, jestli si může dovolit zastavit. „Věděla jsem, že by mě to semlelo. Už bych do toho nedokázala dát tolik, co dřív,“ přiznává a popisuje i momenty, kdy se nemohla „nahodit“ a končila na kapačkách. K odchodu ji přivedl souběh zdravotních potíží, vyčerpání i letitého boje o rodinu. „Usilovali jsme o dítě skoro deset let. Zkusili jsme skoro všechno a kdo si tím prochází, ví, jak obrovský je to tlak,“ říká otevřeně. O neplodnosti se rozhodla mluvit až po odchodu z politiky. „Nechtěla jsem dávat munici politickým konkurentům a oslabovat se. Je to moje intimní záležitost,“ popisuje Pekarová Adamová, proč se odhodlala své soukromí přiblížit až v rozhovorové knize Nejsem z cukru ani ze železa. I přes její přístup politička vnímá, že z toho, zda bude mít dítě, se v jednu dobu stalo téma snad pro celou republiku. Vzpomíná na bolavé momenty, kdy novináři řešili, že přibrala, nebo jak si sahá na břicho a dokonce se ptali i jejích kolegů, zda náhodou není těhotná. Otázku, zda za neúspěšnou cestou k rodině není i její náročná kariéra, si Pekarová Adamová zakázala. Mluví o životní změně i o tom, že se učí žít pomaleji a znovu se nadechovat. „Teď se cítím dobře,“ popisuje s tím, že cvičí, medituje, změnila stravu a přístup ke spánku - naučila se pečovat o sebe, o svou duši i tělo. Po sněmovních volbách, které pro koalici Spolu, jejíž součástí je i TOP 09, nedopadly vítězstvím, mluví o úlevě. Přiznává ale, že před oznámením, že z politiky odejde, zvažovala, zda svoji politickou stranu svým rozhodnutím neoslabí. A mluví také o další odvrácené straně politiky, která byla s jejím jménem v posledních letech silně spojena. „Vnímám, že se na ženy útočí prostě jinak a velmi intenzivně se jde do té osobní roviny - jak vypadáte, co říkáte a jakým tónem to říkáte,“ říká politička. A právě zkušenost z nejvyšších pater moci z ní podle jejích slov udělala větší feministku, než kdy bývala. „Když chcete, aby něco bylo řečeno, požádejte muže. Když chcete, aby bylo něco uděláno, požádejte ženu,“ směje se a dodává, že česká politika má k rovnoprávnosti daleko. Podle ní se dokonce šovinismus v politice i společnosti často posouvá z okraje do mainstreamu: „To mě štve. Musíme se spojovat, upozorňovat na to, že to je nepřijatelné a vymezovat tomu hranice. Nikdo nás nemá posuzovat podle pohlaví.“ Co by vzkázala ženám, které do politiky teprve vstupují a co těm, které podnikají trnitou cestu k mateřství? Našla Markéta Pekarová Adamová konečně klid, který v politice hledala marně - a co pro to musela změnit? A proč dnes už ví, že je dobré poslouchat svoje tělo? Poslechněte si tento otevřený rozhovor.