Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky, když se něčeho bojím, tak to chci zkusit,“ říká stand-up komička Bianca Cristovao, když popisuje okamžik, kdy v Los Angeles šla poprvé na stand-up. Byla to prý nejúžasnější věc, kterou viděla a právě proto to chtěla sama zkusit. Bez ambice být profesionálkou, bez plánu na pětiletky. „Nikdy jsem si nemyslela, že bych to mohla dělat dobře,“ přiznává. Dnes má za sebou patnáct let ve Spojených státech, vystupování i třikrát za večer na tzv. open micích nebo předskakování komikovi Billu Burrovi na jeho mezinárodním turné. Velkým mezníkem pro ni byla účast v The Late Show Stephena Colberta - prosadit se jako cizinka s přízvukem ale podle ní nebyla úplně výhoda. „Američani jsou na něj trošičku hákliví, pak trochu vypnou,“ dodává Cristovao s tím, že si přesto část svého akcentu nechává jako „poznávací značku“. V rozhovoru mluví i o pocitu, že je jako cizinka „napůl člověk, napůl občan světa“. „Mám dva domovy a žádný domov,“ říká o životě mezi Českem a Amerikou. Rasismus z dětství nezlehčuje, ale odmítá z něj dělat ústřední téma svého života. „Ráda vzpomínám na ty dobré věci a na to hezké dětství, které jsem měla v Čechách,“ dodává o „bezpečí“, které pociťovala. Humor pro ni může být „nástroj k přežití“, ale terapie to prý úplně není. „Lidi překvapuje, že hodně komiků není v osobním životě tak vtipných nebo komunikativních,“ vysvětluje stand-up komička, že má sama ráda klid a ticho. Cristovao otevřeně mluví o odpovědnosti komiků i podcasterů a tom, proč jí vadí, když někdo s obří platformou „nemá kapacitu lidi zaparkovat, když říkají nesmysly“. Zároveň ale připomíná, že komici nejsou politici, ale obyčejní lidé s problémy a občas nejsou tak chytří, jak si lidé myslí. „Nejsme žádné filozofové dnešní doby, jsme prostě lidi, kteří se snaží pobavit,“ dodává Cristovao. Mluví ale také o své české show Zlatokopka, která je o jejím životě, patáliích, randění s muži i osobních zkušenostech, přestože je její název „clickbait“. Kde je hranice mezi odvahou a kalkulem? Co si komik může dovolit v době „cancel culture“? A jaké to je stát na pódiu před publikem, které vás chce - nebo nechce - slyšet jen proto, že jste žena? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Na Ukrajině jsem strávila více času, než je asi ve válce záhodno,“ říká novinářka, válečná reportérka a držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky Darja Stomatová o posledních letech, kdy na Ukrajině tráví pravidelně celé měsíce. Pro ni i pro místní se přitom „hrozně těžce“ hledá vzpomínka na dobu před rokem 2022, kdy byl život normální. Válka podle ní zasáhla každého - rodiny, děti i celé generace - a její důsledky budou ve společnosti přetrvávat na dlouhé roky dopředu. Nejtěžší je ale její trvání bez viditelného konce. „Ta nekonečnost konfliktu mě trápí asi nejvíc. Vlastně i to, že každý sebemenší náznak člověk vnímá jako nějaký posun a pak přijde velká ťafka a on to vlastně žádný posun není,“ popisuje novinářka. Mluví i o smrti lidí, které znala, o psychologickém teroru sirén i o vyčerpání z neustálé nejistoty. Přesto trvá na novinářské neutralitě. „Nejde o to, co já si myslím, ale jde spíš o to, jakou práci odvedu, aby byla co nejpravdivější,“ říká s tím, že aktivismus nebo přímou pomoc odmítá právě proto, aby její práce zůstala důvěryhodná pro všechny. Zásadní roli v jejím každodenním fungování hraje i spolupráce a partnerský vztah s kameramanem Janem Schürgerem, s nímž tráví na Ukrajině dlouhé týdny a měsíce v nepřetržité blízkosti a sdílí s ním nejen profesní odpovědnost, ale i strach, vyčerpání a rozhodování o míře rizika. Právě vzájemná důvěra a sehranost podle ní umožňují v prostředí války dlouhodobě obstát. „Ten strach je ale obrovský, spousta novinářů se na Ukrajinu nevracela, protože to jejich druhá polovička nechtěla a oni to pochopili,“ dodává s tím, že ani její partner si neumí představit, že by do válkou zasažené země jezdila s někým jiným, protože by „neměl věci pod kontrolou“. Stomatová je původem z Kazachstánu - do Česka přitom přišla už jako malá, kdy se její rodina po rozpadu Sovětského svazu rozhodla odejít kvůli nejistotě i omezeným možnostem pro rusky mluvící menšinu. Začátky byly podle ní těžké: rodiče hodně pracovali, rodina měla málo peněz a ona sama byla ve škole „cizinka“, která si na nové prostředí teprve zvykala. Skrze svou zkušenost dnes vnímá také příběhy dětí z Ukrajiny i Ruska, které často čelí šikaně a které jsou podle novinářky něčím, co by společnosti neměla přehlížet. Rozhovor se dotýká také kolektivní viny Rusů, propagandy jako zbraně, rozdělení ukrajinské společnosti, otázky voleb během války i budoucnosti konfliktu, který podle ní může skončit „do dvou let“, ale bez jistoty, jaký bude jeho konec. Co znamená být nestranným svědkem uprostřed války? Kde je hranice rizika a proč ji znovu překračovat? A co by se stalo, kdybychom o válce přestali informovat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to jedna velká reality show,“ říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“ říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“ vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti. „Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“ říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekl jsem si, že se dám trošičku dokupy. Je to takový milník,“ říká herec Jiří Langmajer o blížící se šedesátce a o čase, kdy po letech konečně zastavil. Po dlouhé době nenatáčí, může víc spát, cvičit, otužovat se, být v přírodě a vůbec se věnovat sám sobě - protože tempo práce, kdy na sebe člověk nemá žádný čas, podle něj nejde žít donekonečna. Do jeho bilancování ale vstupuje i překvapivá citlivost. „Čím jsem starší, čím dál tím víc pláču,“ přiznává otevřeně a dodává, že ho samotného překvapuje, kam se jeho prožívání posunulo. Jeho vyprávění se ale rychle stáčí k radikální proměně, o které často mluví a ve které sehrála klíčovou roli jeho manželka Adéla Gondíková. „Zcela nenásilně ze mě udělala snad trošku lepšího, snesitelnějšího člověka,“ říká Langmajer a popisuje i okamžik, kdy vyhledal odbornou pomoc: „Zaklepal jsem na dveře, kde bylo napsáno ‚psychiatr‘ a hledali jsme i antidepresiva, které mi neberou emoce.“ Právě tehdy podle něj přišla úleva i možnost přestat „sám se sebou válčit“. A s tím začala změna i v profesním životě. „Lidi o mě říkali, že jsem hrozný kokot a nedá se se mnou pracovat. To se otočilo,“ přiznává herec. Mluví ale i o výčitkách vůči minulosti, o první rodině, na kterou čím dál tím víc myslí i o tom, jak dnes hledá naplnění jinde než v alkoholu a útěcích: „Dřív jsem se plnil pivem, kořalkou, cigárama a drogama. Teď se můžu plnit sluncem, mořem, sněhem, vysokýma horama.“ A dobrodružství se Langmajer dnes opravdu nevyhýbá. Popisuje třeba potápění se žraloky a okamžik, kdy na něj pod vodou mířila tygří žraločice a on měl pocit, že „už je sežranej“, než se zvíře pár centimetrů před jeho obličejem otočilo a odplulo. V rozhovoru se opakovaně vrací i ke vztahu ke svému tělu a energii. Aby si udržel „chuť do života“, využívá Langmajer testosteronové terapie, které vnímá jako nutnou součást vitality ve věku, kdy se síla přirozeně vytrácí. Zároveň ale přiznává, že v sobě vždycky měl hodně ženské energie a tahle vlastnost mu prý byla pokaždé ku prospěchu. Dá se smířit s minulostí, kterou už nelze změnit? Jak se připravuje na pokračování Copak je to za vojáka a další role? A může druhá šance opravdu změnit celý život? I o tom je rozhovor s Jiřím Langmajerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“ vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“ dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,” dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“ tvrdí Moravec. Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem: „Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.

„Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“ říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“ říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost. „Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“ popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“ říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“ říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dějí se tam zvláštní věci,“ říká herec Petr Uhlík o Sudetech, kam se s manželkou odstěhovali z Prahy. Mluví o krajině a mlhách, které ho nutí přemýšlet o smrti, ale i o nečekaných zážitcích, které se k místu vážou. Popisuje „křičící paní“, kterou ve svém domě slýchávají, ale i to, jak ho „někdo vytáhl z postele za nohu“, což mohl podle Uhlíka být bývalý obyvatel domu Ernst, se kterým uzavřel pomyslnou smlouvu, že se bude o místo dobře starat. Zároveň mluví o Sudetech jako o místě, které v sobě nese silnou paměť odsunu a vykořenění. Popisuje, proč vede rozhovory s pamětníky, i to, jak se snaží chápat vztah lidí k místu, do kterého se tolik propisuje minulost. Mluví ale o tom, jak se mu tam proměnil život. „Je to úplně největší změna, kterou jsem si dokázal představit, že ještě zažijeme jako v páru se ženou,” vysvětluje. Velkým tématem rozhovoru je i role v projektu Recordwoman a příběhu intersexuálního atleta Zdeňka Koubka. „Je to příběh člověka, který chtěl ztratit všechno vydobyté a všechnu kariéru jenom kvůli tomu, aby byl prostě obyčejný. Aby byl sám sebou,“ říká herec o tom, proč mu takový příběh připadá neuvěřitelný. A mluví také o odpovědnosti, kterou k tématu cítí - i proto, že se sám s intersexuálním člověkem setkal. “Cítím strašnou odpovědnost vůči těm, kterých se to dotýká,“ dodává. Herec ale mluví také o zkušenosti s rolí vraha Hojera z Metody Markovič. Popisuje, jak za ním lidé chodí na ulici a říkají mu, že by se ho báli. „Pětkrát za den slyším: myslel jsem si, že když vás uvidím, že se vás budu bát…,“ vypráví herec, jak veřejnost někdy těžko odděluje hereckou postavu od skutečné identity a jak ho to postupně vyčerpává. Jak se žije v domě, kde se mísí minulost, paměť místa a zvláštní zkušenosti? Co pro něj dnes znamená práce, domov a klid? Jak se vyrovnává s rolí, která ho v očích veřejnosti proměnila v „toho, koho se lidé bojí“? A kde dnes hledá sám sebe? I to zazní v rozhovoru s Petrem Uhlíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“ vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“ opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svým pražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Život počítá na Vánoce a kapry se salátem. „Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“ říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“ vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmu Dream Team, který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“ dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že herec nemá tolik co sdělit světu a rád zároveň spoustu věcí sděluje,“ říká herec a hudebník Igor Orozovič, když vysvětluje, proč nesnáší herecké rozhovory a proč má pocit, že se v nich pořád dokola opakuje „ta samá nekonečná smyčka“. Přesto ale na rozhovor přišel - dnes už prý ví, že musí své věci „dostat mezi lidi“. Zároveň mluví o tom, jak se jeho práce dělí na tři světy: Národní divadlo, kde se o herce stará instituce, film a seriály, které jsou buď umělečtější nebo komerčnější a vlastní tvorbu, kde je člověk zodpovědný sám za sebe. Popisuje také, jak se v hudbě neustále pere s „nezaprodat se“ a přitom vytvořit něco, co si najde cestu k lidem. A přiznává i jak se bál, že ho poslední film Na horách bude tlačit do komerce a nakonec podepsal až ve chvíli, kdy mu dovolili napsat k filmu intimní písničku. Orozovič ale mluví i o otcovství, které z něj udělalo člověka, který chodí notoricky o patnáct minut později a také někoho, kdo víc odmítá práci. Vypráví také, jak rychle peníze mění lidské hranice i o tom, jak ho množství aktivit vede k tomu, že má někdy jen tři volné večery v měsíci. Pak přichází téma, které ho rozpálí nejvíc: herec popisuje, jak rychle se mění společenská citlivost a staré vtipy se stávají „nekorektními inscenacemi“ a jak se dá cokoliv vytrhnout z kontextu. Jak příklad dává jeden ze svých kabaretů, kde se schválně staví do role „blbce“, ale popisuje i případ, jak jedna jediná věta v písni dokáže spustit lavinu interpretací, že pojednává o znásilnění. „Považuji se skoro za feministu. A pak člověk občas narazí na tohle,“ dodává k tomu, že za cílem některých kritik vidí občas jen snahu zvýšit si dosah na sociálních sítích. Orozovič se krátce dotýká i natáčení série o spisovatelce Simoně Monyové, kde hraje partnera, který nakonec vzal autorce život. Popisuje, že jde o neobhajitelný čin, ale i to, jak se i přesto pokouší k postavě přistoupit s citlivostí. „Hraju člověka, který řeší nějaké problémy, měl nějaké poruchy a špatné rodinné vzorce. A vůbec to není tak jednoduché,“ říká herec, jak náročné bylo do postavy vplout. Co je pro Igora Orozoviče úspěch? Kde je hranice mezi autenticitou a pohodlím? Jak se neztratit mezi divadlem, filmem, hudbou a rodičovstvím? A proč si myslí, že v době rychlých společenských změn je nejdůležitější otevřenost a respekt k druhému? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 41 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pro mě je důležité zároveň žít, aby bylo pak o čem zpívat,“ říká zpěvák, skladatel a frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti, když popisuje, proč si ve třiceti chtěl dát „mentální celoroční prázdniny“. Chtěl strávit rok u českého moře, o kterém zpívá na stejnojmenné desce, kterou loni vydal. Přestože říká, že nakonec volno skoro neměl, do studia přišel v bílých kraťasech, s čelenkou a vyprávěl o tom, proč začal hrát tenis, jak mu nejde podání a proč potřebuje i v životě hledat „poloplnou lahev“. Otevřeně přiznává, že hudba je pro něj odraz duše, ale že někdy musí dát vlastní svět stranou - třeba když skládal pro StarDance, kde poprvé vytvářel hudbu pro tanečníky. A s dětskou radostí popisuje moment, kdy poprvé slyšel svou hudbu v O2 areně a „smál se, jaká je to haluz“. Mluví o tom, jak si jako třináctiletý kluk poprvé uvědomil, že se chce hudbou živit, o učiteli, který ho vedl k tomu hledat v hudbě „diamanty“, o Příbrami jako českém Twin Peaks a o tom, že splněné sny můžou bolet - třeba když se kvůli koncertu ve Foru Karlín dostal do mínusu, protože prostě chtěl, aby to stálo za to. “Vážím si toho, ale nechápu, čím to je, že ti lidi vůbec přijdou,“ říká překvapivě, když řeší úspěch Bert & Friends. Vzápětí ale dodává, že víra je v hudbě všechno: „Byly časy, kdy přišel na koncert jeden člověk. To byla přesilovka.“ Popisuje také, proč si udělal kapitánský průkaz, pořídil si lyže, ale i proč vnímá své budoucí plány jako „indiána, kterého nesmí vyfotit“. Jaké bylo skládat hudbu pro StarDance i pro seriál? Kde je hranice mezi spontánností a disciplínou, bez které hudba nevznikne? A může mít člověk vůbec plán, když sám říká, že budoucnost je vždycky trochu černá díra? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dosah toho, jak jsem to tam zahrála, je opravdu velký,“ říká Věra Kirchnerová alias Mia, vítězka druhé řady Zrádců a policistka, která se v civilu zabývá nejzávažnějšími trestnými činy páchanými na dětech. Když mluví o strategii, s níž vyhrála, přiznává, že ji samotnou děsilo, jak je jednoduché někomu něco nalhat a jak snadno tomu lidé věří. Ve hře držela tvář, kterou nesměla pustit, opírala se o pozorování a neustálé hlídání, kdo se s kým baví a kdo je s kým navázaný. A zároveň přiznává, jaký uvnitř cítila tlak: „Říkala jsem si, že letím každým dnem.“ Když mluví o policii, vrací se do časů, kdy začínala na hlídkové službě a kde ji formovali kolegové, kteří dokázali cokoliv vykomunikovat s klidem. Stejně otevřeně ale říká, že mezi policisty jsou i „zkažená jablka“ a že se takovým lidem vyhýbá. Následovala léta, kdy se věnovala hospodářské kriminalitě, než se zaměřila na oblast, která ji provází dodnes. „Z devadesáti procent se to děje v rodině, to je na tom to nejsmutnější,“ říká o tom, jak si veřejnost představuje kriminalitu vůči dětem úplně jinak, než jaká je realita. „Případů, že někdo unese dítě a tam mu ubližuje, je minimum,“ vysvětluje Kirchnerová s tím, že by ráda lidem otevřela oči. Rodiče prý často nevidí, že pokud se někdo chová hezky k nim a jejich dítěti, neznamená to vždy, že takový člověk nemůže ublížit. A také varuje před tím, jak málo obezřetné rodiny jsou, pokud jde o sdílení fotek dětí na sociálních sítích. „Dítě se nemůže rozhodnout, jakou bude mít digitální stopu. Nevíte, jestli se někdo nekoukne na obrázek toho vašeho a zrovna vaše dítě se mu nebude líbit,“ nabádá policistka, aby ti, kdo osobní fotografie na sociální sítě sdílí, alespoň zamkli svůj profil na soukromý. Přesto nerada používá slovo „predátor“, protože v přírodě jde o zvíře, pro které je lov přirozeností. „A to lovit děti není,“ vysvětluje. Kirchnerová ve Zrádcích viděla příležitost, jak o tom všem mluvit veřejně, i když tím riskovala. „Samozřejmě, že to je risk. Ale kvůli čemu jinému máme v životě riskovat, než dát něco najevo,“ dodává k tomu, jestli si připouští, jaký může mít na její život hra dopad. Co se stane, když člověk musí hrát o důvěru před kamerami? Jak se žije s tím, že vás po jedné hře zná celá země? A co s člověkem udělá práce, ve které sleduje případy, kdy někdo ubližuje dětem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR .„V prosinci to budou dva roky od stanovení diagnózy a v dubnu to byl rok od doby, kdy Nina odešla. A mně to přijde jako strašná věčnost,“ popisuje Kristýna Chovancová dobu, která jí a její rodině změnila život. S manželem Martinem se během několika dní ocitli ve světě, který do té doby neznali. Jejich dceři Nině lékaři oznámili diagnózu difuzního gliomu mozku – nemoci, která se u malých dětí často vyvíjí velmi rychle a na jejíž průběh je současná medicína zatím téměř bezbranná. U jejich dcery postupovala tak prudce, že během týdnů ji připravila o pohyb i hlas. „My jsme si ale řekli: takhle ne. Chceme udělat maximum pro dceru, pro nás dva, pro naši rodinu,“ popisuje Martin Chovanec, jak začali hledat možnosti, oslovovali zahraniční centra a nakonec odešli do Paříže do experimentální studie, která jim jako jediná dávala smysl. A tehdy také vznikl Nadační fond Nina – nejprve jako způsob, jak zvládnout náklady na léčbu, později jako cesta, jak pomáhat rodinám, které se ocitnou v tomtéž prostoru bezmoci. „Na vozík pro malé dítě čekáte dva měsíce, ale vy ho potřebujete hned,“ popisuje Kristýna Chovancová jeden ze způsobů, jak se svým fondem pomáhají. Podporují přístup k experimentálním lékům, zajišťují péči a provázejí lidi, kteří často nemají čas přemýšlet, kam volat dřív. Diagnózou, kterou trpěla jejich dcera, nepřežije 90 % dětí během jednoho roku. Martin a Kristýna Chovancovi proto otevřeně mluví o tom, jak rozdílný může být přístup k umírání a jak snadno se rodina ocitne v roli těch, od kterých se očekává, že se se situací smíří hned. Oba popisují, jak moc pro ně znamenalo, když se setkali s paliativním týmem, který k nim mluvil jinak – s vědomím, že i když se nemoc nedá zastavit, udělají maximum pro to, aby to bylo „dobré“. „A to nám myslím strašně pomohlo,“ popisuje Martin Chovanec. S manželkou trvali na tom, aby Nina nezemřela v nemocnici, ale doma, obklopená rodinou. A aby i jejich starší dcera Anička věděla pravdu. „Ptala se mě, jestli se Ninka vypaří jako vzduch,“ vzpomíná její maminka. „Když jsem jí řekla, že jen vydechne a bude ticho, ulevilo se jí,“ popisuje otevřeně Kristýna Chovancová vlastní zkušenost a dodává, že strach často pramení z toho, že člověk neví, co ho čeká. A právě proto dnes Chovancovi dělají všechno pro to, aby na té cestě nebyli sami další rodiče. Věří, že i když se nemoc zastavit nedá, dá se změnit způsob, jakým se o děti a jejich rodiny pečuje. Jak žít s vědomím, že naděje nemusí znamenat vyléčení, ale třeba jen dobrý čas? Jak by se měl změnit přístup k rodinám s touto diagnózou? A co ukázala cesta Chovancových o tom, co v systému chybí – a co může vzniknout z lidské odvahy? O tom všem je rozhovor s Kristýnou a Martinem Chovancovými. Nadační fond Nina můžete podpořit zde.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem možná až naivně optimistický,“ říká youtuber, streamer a spisovatel Radek Starý alias Sterakdary, který dokáže mluvit o úspěchu stejně lehce jako o tom, co ho formovalo. Vypráví o komunitě sledujících, kterou bere jako „kámoše“, o tom, proč odmítá spolupráce, které nejdou dohromady s jeho přesvědčením a proč je pro něj přirozené být otevřený. Popisuje, jak to, kým dnes je, má v mnoha směrech původ v dětství - v době, kdy „každá věc byla vzácná“ poté, co jeho rodina spadla do dluhů kvůli ručení a on sám nosil jednu mikinu tak dlouho, až mu bylo řečeno, že to nejde. Mluví také o kinetóze, která ho izolovala od vrstevníků, i o tom, jak utíkal do fantazie, kde hledá útočiště dodnes. „Ať už je to v rámci her nebo knížek. Mám velkou vizuální představivost. Co mě napadne, můžu živě vidět,“ popisuje Starý vlastnost, která je dozajista dobrým předpokladem pro jeho současné řemeslo. A mluví i o tom, jak dlouho mu trvalo vůbec připustit, že se v jeho životě něco mění - třeba když poprvé natankoval plnou nádrž bez toho, aby sledoval čísla na stojanu a řekl si: „To je dobrá část života.“ Dnes přitom stojí Starý za rekordním projektem Startovače: na svou knižní trilogii Exarie vybral přes 12 milionů korun. „Prodáváš zážitek být součástí něčeho,“ říká, ale zároveň přiznává, že mnohem víc než kvalita knih lidi zajímá až „cenovka“, která jeho tvorbě dala nový rozměr. Přitom pořád věří na disciplínu jako na „sval, který můžeš trénovat“ a na to, že úspěch není o náhodě, ale o tom, že co si člověk neudělá sám, nemá. Jak se z kluka, který byl zvyklý nic nemít, stal autor, jemuž přispělo pět tisíc lidí? Co znamená mít komunitu, kterou člověk zná tak dobře, že ví, kdo má nemocného psa nebo mění práci? A dá se v době sociálních sítí vůbec zůstat „naivním optimistou“, který si občas vypne data a před světem se chrání vlastním rozumem? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Probouzím se s tím, co zase podělám,“ říká herec Martin Dejdar, který se mezi obavou a radostí z práce pohybuje celý život. Tvrdí, že by nic nedělal, kdyby ho to nebavilo, i když ho třeba okolí přesvědčuje, že by do toho jít neměl. Popisuje svůj vztah s manželkou, který stojí na zkušenosti, která je prověřila už na začátku - roce, kdy byli po světě non-stop a pořád jen spolu. A možná i díky tomu zvládli rozhodnutí, které jejich život obrátilo vzhůru nohama. Když byl jeho syn terčem šikany, cítil, že to šlo řešit jen odchodem a proto odjeli na Floridu. „Byl to hrozný pocit, kdo to nezažije, nedá se to vysvětlit,“ říká herec ke zkušenosti, kdy mělo jeho dítě problémy ve škole jen kvůli jménu Dejdar. Dnes říká, že by odešel znovu jen tehdy, kdyby se společnost „razantním způsobem zvrtla“, protože pokud není emigrace dobrovolná, je podle něj vždy velmi těžkou cestou. Když mluví o dnešku, vrací se Dejdar k tomu, co sám zažil v komunismu. „Ta svoboda tady vážně nebyla,“ říká a popisuje i o to, že jeho vlastní otec byl ve straně, ale nikdy nebyl přesvědčeným komunistou. O to víc ho znepokojuje, jak roste agresivita a extremismus. „Slušných lidí je víc, ale těch dvacet procent pořád řve,“ dodává Dejdar k tomu, co si myslí o současném stavu společnosti. Podle něj je přitom problém v tom, že mizí základní respekt: „Všichni křičí po toleranci, ale nejsou ji schopni,“ obrací se kriticky k mladším generacím a dodává, že sám se považuje za tolerantní osobu. To, že s něčím nesouhlasí, podle něj neznamená, že svůj názor bude někomu nutit. Brání se proto tomu, když ho někdo ponižuje jako starého a nechápajícího. Pokud má někdo názor třeba i na politiku, nevidí Dejdar důvod ho neříct. Kdysi sám vystupoval na pódiu s Václavem Klausem a v roce 2013 zjistil, jak tvrdě umí společnost soukromé postoje trestat. „Bylo to celé absurdní,“ říká k době, kdy se před prezidentskými volbami vyjádřil pozitivně k osobě Miloše Zemana a dodává, že politika „vždycky trochu smrdí“. Mnohem nebezpečnější podle něj ale je, když se demokracie zamění za bezbřehý chaos. „Lidé to berou tak, že svoboda a demokracie znamená, že si každý může dělat, co chce, ale ono to tak není,“ varuje herec. K životním pádům i vrcholům se dnes vrací klidněji. Mluví o filmu Panství, u kterého se „nepovedlo vše kolem“, nebo o vlastním projektu přání od známých osobností, který musel ukončit. A i když byly některé etapy „sešup“, pořád vidí svůj život jako horskou dráhu. Popularita devadesátek, Zdivočelá země, Comeback a Ozzák, kterého fanoušci někdy berou víc než jeho, jsou součástí toho všeho - a také o tom všem mluví ve své nové knize. Proč má pocit, že se humor vytrácí? Jak se dá udržet tolerance ve společnosti, která se rozpadá na tábory? A jak chce pomoci fenoménu Studia Ypsilon? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliáru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes má se svým mužem kreativní studio, další dítě a přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politika se posunula do takové absurdity, že člověk už ani neví, co dát na obálku,“ říká komentátor, podcaster a šéfredaktor týdeníku Reflex Martin Bartkovský, když mluví o době, v níž třetí nejvyšší ústavní činitel jako první akt ve funkci „podrží štafle“. Vtipy třeba na Andreje Babiše, které fungovaly ještě před pár lety, podle něj dnes není úplně čím nahradit. O Filipu Turkovi říká, že je typem politika, který už ani není vtipný, jen směšný a o Jindřichu Rajchlovi pak zase, že ho Tomio Okamura „vytáhl na svých zádech“ a zároveň vytvořil prostor k tomu, aby ho jednou mohl ohrozit. „Je hodně učenlivý a schopný. Má nakročeno to hnutí převzít,“ říká Bartkovský. O ostrých náladách ve společnosti nemluví z odstupu, ale z vlastní zkušenosti. „Byl jsem svědkem toho, jak lidi volají po násilí a dokonce i proti mě. Čtyři chlapi mi pošeptali, že na mě počkají,“ říká o demonstracích, na kterých roky zaznamenával antisystémové proudy. Přesto trvá na tom, že média se nesmí bát mapovat realitu. „Aby lidi nebyli překvapení, že nakonec někdo získá víc prostoru. Není to blesk z čistého nebe,“ vysvětluje novinář. Zároveň popisuje, jak se proměňuje práce v médiích, které dnes bojují o pozornost s celým světem. Dodává, že klasické weby padají, ale komunity kolem značky, kterou vede, rostou. Přesto na něj část publika lepí ideologické nálepky. „Fascinuje mě, když mi lidi vyčítají progresivismus. Říkám: Tak mi ukažte, kde to je,“ vysvětluje Bartkovský a dodává, že hájit rovná práva není ideologie. „To není ani pravicové, ani levicové. To je jen lidské,“ říká. Vrací se i k tomu, jak stabilní a funkční bude budoucí vláda. Připomíná, že Andrej Babiš podle něj nemá rád trolly a už v koaliční smlouvě je v podstatě zakázáno, aby ho vládní partneři překvapovali. „Česko si ale potřebuje projít vládou ANO, SPD a Motoristů, protože takhle si ji zvolilo, takže si ji zaslouží,“ dodává novinář. Jak konstruktivní podle šéfredaktora Reflexu budou Babišovi koaliční partneři? Jak silní skutečně jsou antisystémoví hráči a co jejich vzestup říká o nás? A proč tvrdí, že dnešní realita je někdy těžší než satira? Pusťte si celý rozhovor s Martinem Bartkovským.

„Zajímala mě temná zákoutí lidské duše,“ popisuje sexuoložka a neurovědkyně Renáta Androvičová, proč se rozhodla pro svou profesi. Dnes pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a zkoumá i fenomény, které většina lidí nechce ani pojmenovávat - znásilnění, sadismus nebo deviace. Do oboru ji přivedl zážitek, na který dodnes nezapomněla.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Děláme, co nás baví a jestli to baví lidi, tak je to strašně fajn,“ říká historik Michal Stehlík, který spolu s publicistou Martinem Gromanem stojí za podcastem Přepište dějiny. Letos slaví pět let a doba, kdy točili jednou za čtrnáct dní dvacetiminutové díly, je podle Gromana dávno pryč. „Bylo to krásné a pak se to rozjelo,“ vzpomíná. Dnes už mají za sebou přes sto padesát míst po celé republice, kde mluvili s lidmi o české historii. Taková práce je přitom celoživotní učení, ale ne každý akademik by byl nejspíš ochoten se touhle cestou vydat. „Je to vysilující i fyzicky. A rodině musíte vysvětlit, že třeba každou středu večer nebudete doma,“ dodává Groman. Autoři podcastu mluví i o tom, proč je dnes historie tak přítomná v každodenní debatě. „Je to obrovský ohňostroj historických přirovnání, analogií a směrování do minulosti,“ popisuje Stehlík to, jak jsou v dnešní době někteří lidé čím dál nejistější a proto psychologicky potřebují hledat ujištění třeba právě v historii. Zároveň oba tvůrci podcastu sledují, jak se minulost stává nástrojem politiky i veřejného prostoru. Když přichází řeč na současnost, zmiňují i konkrétní jména. „Dominik Duka by měl podle mě rád stavovštější stát, kde bude silný vliv církve na zákony a školství a k tomu to směřuje,“ říká Stehlík. O tváři Motoristů Filipu Turkovi pak mluví jako o symbolu dnešní doby. „Je to reakce, kdy pro mnoho lidí on může znamenat to, že konečně někdo něco říká a nebojí se. A je vlastně trošku jedno, co říká,“ vysvětluje s tím, že se možná spousta lidí jednoduše brání tlaku na korektnost ve veřejném prostoru. Pokud jde o zlehčování nacistické symboliky, která se v souvislosti s Turkem diskutuje, podle Stehlíka s Gromanem takové chování nelze omlouvat. Jde o jasnou zprávu o jeho autorovi - kdo je a kde stojí. „Můžete udělat kravinu, ale můžete se za ni omluvit nebo ji už nedělat,“ dodává Groman. Jak se pozná, kdy se minulost začíná opakovat? Proč tolik lidí hledá jistotu v analogii a symbolech, které měly být varováním? A co o nás vypovídá, že se nenávistná gesta znovu objevují ve veřejném prostoru? Poslechněte si rozhovor s Martinem Gromanem a Michalem Stehlíkem z podcastu Přepište dějiny.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politici by neměli být užiteční idioti oligarchů,“ říká protikorupční expert a bývalý ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka, který po letech v zákulisí politiky vydal knihu Kauza Česko. V ní shrnuje zkušenosti z doby, kdy sledoval, jak se hraje o miliardové zakázky, zatímco veřejnost vídala jen hemžení na povrchu. Chtěl prý ukázat, kdo jsou ti skuteční režiséři a scenáristé moci, kteří tahají za nitky, ale zároveň nabídnout naději, že se s tím dá něco dělat. „Nemusíme se smířit s tím, že budeme marnit potenciál téhle země,“ dodává s tím, že bychom po politicích měli chtít co možná nejvíce. Za největší problém považuje českou oligarchii - skupinu lidí, kteří získali obrovské finanční prostředky během privatizace a dnes si mohou koupit takřka kohokoliv. Připouští, že mezi politiky vidí i poctivé hráče, ale dodává: „Po osmdesáti procentech těch poslanců nezůstane vůbec nic. Oni to prostě jenom odsedí ty čtyři roky. A nemají z toho ani špatný pocit.“ Mluví proto o potřebě „druhé polistopadové republiky“, tedy symbolického zlomu, kdy si řekneme, které instituce posílit, které zrušit a jak zemi znovu nastavit. Změnu ale podle něj mohou přinést jen politici, kteří odmítnou hrát starou hru. „Přestanou chtít být těmi užitečnými idioty a budou dělat takové kroky, které budou zužovat prostor pro to, aby si z Česka a z veřejných rozpočtů pořád dělal někdo cedník,“ nabádá expert. Ondráčka také mluví o selhání Fialovy vlády, ale i její nepřipravenosti a kritizuje, že nedoručila žádnou reformu ani deagrofertizaci. Návrat Andreje Babiše považuje za důsledek selhání slabých soupeřů. „Babiš je silný, protože ti druzí jsou slabí. A paradoxně teď může působit jako jediný dospělý v místnosti,“ říká Ondráčka k plánům na společný kabinet s SPD a Motoristy. Zároveň si ale nemyslí, že by Babiš vedl Česko směrem k Rusku. „Velmi dobře ví, že Rusové faktury neplatí,“ vysvětluje expert s tím, že šéf hnutí ANO si je vědom, že svůj byznys dělá v Evropě. Jak podle Davida Ondráčky skutečně funguje zákulisí české politiky? Proč si většina poslanců svůj mandát „jen odsedí“? Kde přesně se v Česku ztrácejí miliardy a jak by mohl vypadat systém, který by to změnil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rozhodl jsem se nejistotám tentokrát čelit po svém, bez velkého ohlížení se na to, co by k tomu kdo řekl,“ říká hudebník, výtvarník a spisovatel Jakub König, který po letech za maskou Kittchena a s kapelou Zvíře jménem Podzim vydává své druhé sólové album Astronauti. Desku popisuje jako přiznání toho, čím je. „Že jsem opravdu výtvarník, hudebník a umělec,“ vysvětluje s tím, že za jeho tvorbou bylo často mnoho pochyb, protože na ni „nemá školy“. A některé zůstávají dodnes - když tvoří, mívá někdy pocit, že „je to celé blbě“. Popisuje dny, kdy má obavy, že jeho práce je zbytečná, ale i chvíle, kdy se k tvorbě vrací jako k záchraně. „Ve chvíli, kdy mě tohle paralyzuje, tak si můžu sednout k papíru a tři hodiny si maluju a pak je mi prostě líp,“ říká o tom, jak může být proces tvorby krásný. V rozhovoru otevřeně mluví o holotropním dýchání a zážitcích, které označuje za léčivé. „Je na tom něco prastarého, rituálního,“ dodává umělec. Vypráví také o devíti letech abstinence, vděčnosti i o tom, jak se snaží žít v souladu se světem kolem sebe. „Mně strašně funguje to, že se umím přepnout do té vděčnosti. Uvědomuju si, jak to zní,“ říká, když mluví o emocích, které v něm vzbuzují jeho dvě dcery. A i když umí pozlobit, momenty s nimi by nevyměnil za nic. König se dotýká i temnějších témat - třeba když v jedné písni mluví o tom, že v každém z nás je jakýsi „nácek“. „Je strašně snadné internalizovat všechno do těch zlejch nácků, které vidíme v televizi. Chtěl jsem proto říct, že je důležité nepřehlížet i ty temné tendence v sobě,“ upozorňuje hudebník a dodává, že bychom se měli pokoušet takové vnitřní pnutí vyřešit dřív, než ho pustíme ven a necháme za sebe jednat. Píseň, která se tomuhle tématu věnuje, ale podle něj přináší hlavně plán na záchranu světa. „Tím je být k sobě laskavější a být laskavější ke svému okolí. Zní to banálně, ale zkuste to praktikovat,“ dodává hudebník. Jak se mění vztah k tvorbě, když se člověk přestane schovávat? Dá se uměním léčit - sebe i ostatní? Co všechno se může stát, když pochybnosti přestanou být slabostí a stanou se součástí cesty? Poslechněte si celý rozhovor s Jakubem Königem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Četla jsem senzacechtivé články, že stačí, když se na OnlyFans dívka svlékne a je milionářka. Zajímalo mě, jestli je to skutečně tak,“ říká režisérka Barbora Chalupová, která po dokumentech V síti nebo Zákon lásky znovu otevírá svět, o němž se často mluví, ale málokdo do něj skutečně vidí. Tentokrát se podívala mezi ženy, které si vydělávají sdílením intimity - a také muže, kteří si je předplácejí. „Přihlásila jsem se na platformu a zaplatila si několik tvůrkyň, abych jim mohla napsat,“ popisuje Chalupová, jak ji překvapilo, kolik peněz ji na OnlyFans stálo, než se vůbec mohla ke komunikaci s tvůrkyněmi dostat. Z původní rešerše vznikl dokument Virtuální přítelkyně, který míří 6. listopadu do kin - portrét tří žen, jejich práce, vztahů i života mimo obrazovku. „Skoro nic není vidět,“ říká režisérka s tím, že jí nešlo o nahotu, ale o to, jak se člověku změní život, když takovou práci dělá, a jak to ovlivní jeho vztahy i je samotné. Její tři protagonistky, které jsou na OnlyFans různě úspěšné, ukazují, jakou má sdílení intimity na internetu cenu. „Potvrdilo se, že když začnete dělat v tomhle byznysu, tak se vám změní všechno a velmi rychle,“ vysvětluje režisérka. Natáčení trvalo víc než rok a Chalupová s týmem trávila dny v domácnostech žen. „Natáčeli jsme to, co se děje. Jste u nich doma na gauči a zároveň do toho bytu potom přichází ti nejbližší,“ popisuje filmařka, jak blízko se k aktérkám dostala. Film zachycuje nejen ženy, ale i muže, kteří si jejich obsah předplácejí. „Je to až taková terapie, kdy si lidé platí za to, aby byli vyslyšeni. Aby dostali pozornost, kterou v životě třeba nemají,“ říká Chalupová s tím, že se dokument dotýká tématu osamělosti, která je všudypřítomná. Pro režisérku bylo podstatné snímkem nemoralizovat. „Ty ženy jsou dospělé, nebudu je posuzovat. Ale je vážně důležité říct, co taková práce obnáší,“ dodává. Jaká je cena intimity ve chvíli, kdy se z ní stává práce? Co vypovídá o naší době, že tolik lidí si platí za pozornost, kterou jinde nedostává? A proč je důležité právě o tomhle tématu mluvit? Poslechněte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série rozhovorů k dokumentárnímu filmu Virtuální přítelkyně. Na další díl se můžete těšit už příští neděli.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přišla jsem na to, že odejít chce větší odvahu než zůstat,“ říká končící předsedkyně Poslanecké sněmovny a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. O svém rozhodnutí nekandidovat mluvila dlouho a ještě déle váhala, jestli si může dovolit zastavit. „Věděla jsem, že by mě to semlelo. Už bych do toho nedokázala dát tolik, co dřív,“ přiznává a popisuje i momenty, kdy se nemohla „nahodit“ a končila na kapačkách. K odchodu ji přivedl souběh zdravotních potíží, vyčerpání i letitého boje o rodinu. „Usilovali jsme o dítě skoro deset let. Zkusili jsme skoro všechno a kdo si tím prochází, ví, jak obrovský je to tlak,“ říká otevřeně. O neplodnosti se rozhodla mluvit až po odchodu z politiky. „Nechtěla jsem dávat munici politickým konkurentům a oslabovat se. Je to moje intimní záležitost,“ popisuje Pekarová Adamová, proč se odhodlala své soukromí přiblížit až v rozhovorové knize Nejsem z cukru ani ze železa. I přes její přístup politička vnímá, že z toho, zda bude mít dítě, se v jednu dobu stalo téma snad pro celou republiku. Vzpomíná na bolavé momenty, kdy novináři řešili, že přibrala, nebo jak si sahá na břicho a dokonce se ptali i jejích kolegů, zda náhodou není těhotná. Otázku, zda za neúspěšnou cestou k rodině není i její náročná kariéra, si Pekarová Adamová zakázala. Mluví o životní změně i o tom, že se učí žít pomaleji a znovu se nadechovat. „Teď se cítím dobře,“ popisuje s tím, že cvičí, medituje, změnila stravu a přístup ke spánku - naučila se pečovat o sebe, o svou duši i tělo. Po sněmovních volbách, které pro koalici Spolu, jejíž součástí je i TOP 09, nedopadly vítězstvím, mluví o úlevě. Přiznává ale, že před oznámením, že z politiky odejde, zvažovala, zda svoji politickou stranu svým rozhodnutím neoslabí. A mluví také o další odvrácené straně politiky, která byla s jejím jménem v posledních letech silně spojena. „Vnímám, že se na ženy útočí prostě jinak a velmi intenzivně se jde do té osobní roviny - jak vypadáte, co říkáte a jakým tónem to říkáte,“ říká politička. A právě zkušenost z nejvyšších pater moci z ní podle jejích slov udělala větší feministku, než kdy bývala. „Když chcete, aby něco bylo řečeno, požádejte muže. Když chcete, aby bylo něco uděláno, požádejte ženu,“ směje se a dodává, že česká politika má k rovnoprávnosti daleko. Podle ní se dokonce šovinismus v politice i společnosti často posouvá z okraje do mainstreamu: „To mě štve. Musíme se spojovat, upozorňovat na to, že to je nepřijatelné a vymezovat tomu hranice. Nikdo nás nemá posuzovat podle pohlaví.“ Co by vzkázala ženám, které do politiky teprve vstupují a co těm, které podnikají trnitou cestu k mateřství? Našla Markéta Pekarová Adamová konečně klid, který v politice hledala marně - a co pro to musela změnit? A proč dnes už ví, že je dobré poslouchat svoje tělo? Poslechněte si tento otevřený rozhovor.