Čestmír Strakatý podcast

„Tady se fakt nehraje o málo. Tohle je budoucnost země,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu Karel Řehka. Rusko podle něj bude stále agresivnější a méně předvídatelné a Evropa si nemůže dovolit působit slabě a rozděleně. Česká armáda má obranné plány, v případném konfliktu by ale narazila na nedostatek lidí, munice a záloh i na zastaralou techniku. „A když vám dojde munice v boji, tak umřete,“ podotýká Řehka. Otevřeně mluví i o fungování ministerstva obrany. Ministr je podle něj v současném systému v zásadě „bezmezný vládce nad armádou“, protože jeho pravomoci nejsou dostatečně vymezené a systém nemá dost brzd a protivah. Přiznává, že část jeho vlastních sporů souvisela s tím, kde končí politické řízení a kde už politici vstupují do práce vojáků. Ve vztahu k někdejší ministryni Janě Černochové připouští chyby v komunikaci, v zásadních věcech by se ale nezachoval jinak. „Raději bych nebyl na té funkci, než abych se měl chovat jinak,“ tvrdí. Teď se přitom sám vydává do politiky. Do Senátu kandiduje jako nestraník s podporou STAN a tvrdí, že nejde o dlouhodobě připravovanou politickou kariéru. Rozhodnutí podle něj nebylo jednoduché, zvažoval jeho dopad na osobní život i rodinu a definitivně se pro spolupráci se STAN rozhodl až krátce před oznámením kandidatury. Politiku chápe jako pokračování služby zemi. Po desetiletích v uniformě zároveň uzavírá jednu zásadní životní kapitolu. Na vojenskou školu nastoupil ve čtrnácti a říká, že mu možná teprve s odstupem dojde, co pro něj konec služby znamená. Připouští, že mohl být v některých chvílích lepším otcem, věnovat víc času rodičům a lépe oddělovat práci od soukromí. V některých obdobích byl podle svých slov workoholik. Vojenské služby ale nelituje - vedle závazku ji vždy vnímal jako privilegium. Proč se po životě v armádě rozhodl právě teď vstoupit do politiky? Neohrožuje podpora STAN jeho někdejší důraz na politickou nestrannost armády? Kde podle něj končí legitimní moc ministra obrany? Co by se stalo, kdyby Rusko skutečně otestovalo článek 5 NATO? A co by dnes Řehka udělal jinak jako voják, velitel a otec? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Když člověk se zvířaty žije víc, připravuje ho to i na vlastní smrt. A pochopí, že to prostě jinak neskončí,“ říká herec Václav Vydra. Jen několik dní před rozhovorem mu zemřel kůň, kterého měl 24 let. Se ztrátami zvířat se během života potkal mnohokrát a přemýšlení o jejich smrti podle něj mění i vztah člověka k vlastnímu konci: „Jak hezké je žít, tak by mohlo být hezké rychle odejít. Prostě spadne opona.“ Sám ale chce hrát tak dlouho, jak to půjde. „Když se ten motor vypne, tak vlastně ten člověk začne chřadnout,“ dodává k tomu, že herectví vnímá jako poslání, které se má „dotáhnout až do konce“. Vydra se věnuje také rekonstrukcím historických bitev a právě při nich si podle něj člověk může uvědomit, čím lidstvo už jednou prošlo. „Člověk by si tohle měl uvědomovat a ono se to furt opakuje,“ vysvětluje. Současný svět se mu proto nepozoruje lehce a nemá radost z toho, jakým směrem se vyvíjí. Mluví také o svobodě, osobní odpovědnosti a zbraních, se kterými v 90. letech několik let podnikal a ve sportovní střelbě se dostal až na mistrovství Evropy. Zákaz zbraní považuje za nesmysl, zároveň připouští potřebu regulace a přehledu o tom, kdo je vlastní. Větší problém vidí ve snaze vytvořit společnost, ve které má stát člověka ochránit před každým rizikem. „Nikdo nemůže nikomu zaručit bezpečnost. Uklouznu doma ve vaně, praštím se do hlavy a umřu,“ komentuje herec. Podle Vydry se lidé příliš naučili, že se o ně někdo postará, ale každý by se podle něj měl postarat hlavně sám o sebe. Podobně kriticky mluví i o populismu a rozhodování podle toho, co si právě přeje většina. V herectví dnes Vydra podle svých slov žádné velké nesplněné ambice nemá. Práce má dost a současná role v seriálu Polabí ho baví. Jednu věc ale stále odmítá: konkurzy. „Nenávidím je,“ říká o nich a dodává, že po více než padesáti letech hraní už nechce před režisérem číst několik replik z papíru, aby dokazoval, co umí. Přitom otevřeně mluví o vlastním sebevědomí: „Já nemám úplně nízké sebevědomí,“ přiznává. Zároveň dodává, že na začátku kariéry o něj podle svých slov velmi snadno přišel, když ho jedna z prvních zkušeností v Městských divadlech pražských výrazně srazila. A vrací se i ke Kameňáku, jednomu z nejúspěšnějších a zároveň nejkritizovanějších filmů své kariéry. Když poprvé četl scénář, nevěřil, že ho mají skutečně natáčet. Kritické odsudky ale příliš neřeší. „Lidé jsou různí,“ tvrdí. V rozhovoru dojde i na jednu z největších kontroverzí spojených s jeho péčí o koně, kdy byl Vydra kritizován za způsob, jakým upravuje jejich kopyta. Připouští, že se v něm sám postupně zdokonaloval, ale dál věří, že princip, který prosazuje, je správný. Ještě jednoznačnější je v debatě o hranicích humoru. „Vtip, když je korektní, tak není vtip,“ dodává herec k tomu, že odmítá cenzuru i autocenzuru humoru. Proč má Václav Vydra obavu ze společnosti, která se snaží člověka ochránit před každým rizikem? Co ho život se zvířaty naučil o smrti a proč podle něj lidstvo stále opakuje stejné chyby? Proč po více než padesáti letech odmítá chodit na konkurzy a kde podle něj končí hranice humoru? I o tom je rozhovor s Václavem Vydrou. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Když se nám druhá strana při vyjednávání zdá iracionální, pravděpodobně jsme ještě nepochopili její racionalitu,“ říká vyjednavač Adam Dolník. Dřív působil jako akademik, pracoval pro OSN a učil vyjednávací týmy po celém světě, později se dostal přímo ke krizovému vyjednávání. Odvaha je podle něj základní předpoklad práce ve stresu, kde „jde o hodně a kdy jde vlastně o život“, ale sama nestačí.

„Humor často používám jako sebeobranu,“ říká textař, básník, spisovatel a komik Petr Soukup. Od dětství chtěl být komikem, zároveň o sobě mluví jako o introvertním člověku, který se ve společnosti cítil nejbezpečněji právě na jevišti. V rozhovoru popisuje, že mu odmala vadily nesmyslné hranice, ponižování ve škole i nespravedlnost. „Když vám vadí hranice, které jsou z vašeho pohledu fakt nesmyslné, tak se tím musíte nějak promlátit,“ říká. Soukup otevřeně mluví i o šikaně, depresích, vyhoření a třinácti letech terapie. Popisuje období, kdy si po zdravotních problémech myslel, že umírá, tělo mu podle jeho slov začalo odcházet fyzicky i psychicky a několik let se z toho dostával. „Když si fakt myslíte, že umíráte a to tělo vás strašně bolí, tak se zblázníte,“ říká. I proto pro něj humor není jen způsob, jak bavit lidi, ale často i způsob, jak přežít vlastní strach, vztek nebo úzkost. V rozhovoru mluví také o politickém humoru, sociálních sítích a nenávisti, která se k němu vrací. Říká, že lidem, kteří mu vyhrožují smrtí, někdy rovnou volá, protože ho zajímá konfrontace a protože klidné argumenty podle něj často nefungují. Zároveň ale tvrdí, že nechce lidem předávat jen vlastní naštvání. Když reaguje na politická témata nebo společenské dění, nejdřív v něm podle jeho slov převládá vztek a teprve potom se z něj snaží udělat humor s nadhledem. „Já než to natočím, tak tam ten nadhled není. To je velikej vztek,“ říká. Právě ten se snaží přetavit do humoru, který může být pro něj i pro publikum určitou psychohygienou. Soukup píše dětské knihy, erotické texty, stand-upy, politické básničky i písně pro známé interprety. Odmítá se ale nechat zavřít do jedné škatulky a nechce být pro lidi úplně čitelný. „Já nechci být nešťastnej,“ vysvětluje. Kdyby dělal celý život jen jeden typ tvorby, vyhořel by podle svých slov znovu. Chce zůstat člověkem, který může být dojatý, naštvaný, zranitelný i provokativní zároveň. Proč se na pódiu cítil bezpečněji než v běžném životě? Co s člověkem udělá období, kdy má pocit, že umírá? Kdy humor pomáhá a kdy už se může stát destruktivní obranou? Proč nechce být jen autorem dětských knih, jen komikem ani jen básníkem ze sociálních sítí? A jak se dá vztek proměnit v nadhled, aniž by člověk ztratil sám sebe? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Kdybychom měli jít minus miliardu, tak to můžeme zavřít,“ říká generální ředitel České televize Hynek Chudárek. Návrh nového financování televize považuje v současné podobě za nepřijatelný. Nejde podle něj jen o nižší částku, ale také o omezení komerčních příjmů, která by zůstala v platnosti. „Oni nás vracejí částkou, ale nechali tam věci, které nás omezují,“ upozorňuje. Vedení České televize už připravuje krizový rozpočet. Chudárek odmítá argument, že televize dokázala se stejnými penězi fungovat už před zvýšením poplatků. Tehdy se podle něj zastavovala výroba a následky jsou ve vysílání patrné dodnes. ČT navíc mezitím uzavřela dlouhodobé smlouvy na sportovní práva i původní dramatickou tvorbu, ze kterých se nemůže bez vysokých ztrát jednoduše stáhnout. Škrty by proto dopadly především na projekty, které zatím nejsou podepsané. Ohrožený je například nový dětský seriál, ubýt by mohlo původní dramatické tvorby, regionálního vysílání i zahraničních zpravodajů. „Pohádek máme dost, budeme je reprízovat, ale to není to, co chceme,“ říká Chudárek. Česká televize podle něj existuje právě proto, aby vytvářela obsah, který komerční televize nenabízejí. Pokud by se z ní stala především reprízová stanice, začala by podle něj ztrácet svůj smysl. Samotné financování ze státního rozpočtu ale Chudárek za automatické ohrožení nezávislosti nepovažuje. Rozhodující podle něj je, aby byla částka stanovena zákonem jako mandatorní výdaj a doplněna silnými pojistkami. Odpovídá také na obavy, zda dokáže garantovat nezávislost zpravodajství a popisuje svůj postup v případu Václava Moravce a pozvání Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce. Co by miliardový škrt s Českou televizí skutečně udělal? Proč Chudárek věří v dohodu s politiky, přestože od nich zatím nemá konkrétní příslib? Ustoupil v případě Václava Moravce tlaku rady? A dokáže přesvědčit veřejnost, že Česká televize za své peníze nabízí službu, kterou má smysl bránit? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Potřebujeme mít dostatečně schopné lidi, kteří budou bránit zájmy společnosti a ne těch nejbohatších,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, autorka podcastové série Tykačův svět. V ní mapovala příběh jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Tykače - od uhlí, severočeských dolů a sporů o peníze pro region přes Mafru, Českou televizi a Motoristy až po ČEZ, jednu z nejdůležitějších firem v zemi. Právě ČEZ je podle Pokorné jedním z klíčových témat, která Tykač v Česku ještě potřebuje vyřešit. Oficiálně podle ní není jasné, kolik akcií polostátní energetické společnosti skutečně drží. „Zajímalo by mě, jestli to je pět, osm, deset nebo víc než deset procent,“ říká. V rozhovoru popisuje i zákulisní schůzky s Andrejem Babišem a Karlem Havlíčkem. Podle Pokorné není hlavní problém v tom, že podnikatelé chtějí maximalizovat zisk. Problém je podle ní spíš stát, který si proti nejbohatším neumí nastavit dostatečné mantinely. Řeč je i o možných spojnicích mezi Tykačem a Motoristy. „Vždycky se mluvilo jenom o jediné vazbě, a to je, že Pavel Tykač dotuje Institut Václava Klause, kde Petr Macinka byl dlouholetým mluvčím. Ale oni se stýkají,“ říká Pokorná. Popisuje lednovou schůzku Macinky s Pavlem Tykačem a Janem Dienstlem i to, proč by přiznaný kontakt s Tykačovou skupinou stavěl kroky ministerstva životního prostředí do úplně jiného světla. Pokorná se vrací také k České televizi, Pavlu Matochovi a lidem kolem Pavla Tykače, kteří se podle ní zajímali o dění na Kavčích horách. Tykač dnes podle ní možná už ČT tolik nepotřebuje, protože získal poloviční podíl v Mafře. „Naplnili do určitý míry to, o co usilovali,“ říká k tlaku na veřejnoprávní televizi. Velkou část rozhovoru tvoří i tlaky, kterým Pokorná kvůli své práci čelí. Mluví o anonymním profilu Thomas Paukner, alternativních médiích, útocích, pomluvách a snahách zpochybnit její práci. „Důvěra je jediné, co já jako novinářka mám,“ říká. Přiznává, že právě o ni se podle ní dnes vede boj: aby lidé uvěřili, že její texty nevznikají na politickou objednávku a že proces za nimi je standardní. Přesto v investigativní práci pokračuje. „Pavlem Tykačem to rozhodně neskončilo,“ říká Pokorná. Chce dál mapovat světy českých oligarchů, jejich vazby na stát, média, politiky i regiony. Kde končí běžný byznysový lobbing a začíná mocenská síť? Proč je ČEZ tak citlivým bodem české politiky? Jak slabý je český stát proti nejbohatším lidem v zemi? Proč jsou Motoristé důležití pro pochopení současné moci? A kdo další po Pavlu Tykačovi přijde na řadu? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Když mladí lidé nebudou moci bydlet v Praze, je to pro město ohromný průšvih,“ říká architekt Vít Máslo. Jeho vlastní byt v Holešovicích podle něj za pět let zdvojnásobil cenu ze 120 na 240 tisíc korun za metr čtvereční. Pokud budou nemovitosti kupovat především investoři a lidé, kteří už několik bytů vlastní, mladší generace se bude muset odstěhovat za Prahu a každý den dojíždět. Město tím podle něj zestárne, přijde o ekonomicky aktivní obyvatele a zároveň ještě více zatíží dopravu. Důvodem bytové krize je podle Másla především to, že se málo staví. Systém jsme prý „zaplevelili takovou spoustou zákonů a regulací, že se tady vlastně nedá stavět“. Sám pracuje na třiceti projektech, většina ale stojí a čeká na razítko. Praha by se přitom neměla dál rozpínat do krajiny, ale využívat brownfieldy, stavět uvnitř svých hranic a nebát se vyšších budov. „Hustota je ekologická věc, výšková stavba je ekologická věc,“ tvrdí. Architektura je podle něj umění svázané klientem, normami, penězi i veřejným zájmem. „Vlastně vyplňujete excelovou tabulku a vyleze vám dům,“ popisuje. České školy navíc budoucí architekty připravují na navrhování galerií a filharmonií, přestože většinu měst tvoří obyčejné bytové a kancelářské budovy. Neučí je podle něj ani komunikovat, spolupracovat nebo správně spočítat vlastní honorář. Máslo kritizuje také neschopnost institucí přijímat rozhodnutí. Dvorecký most bez aut označuje za „totální průšvih“, u Výtoňského mostu se podle něj čeká „až vlak spadne do vody“. Zároveň ale nechce centrum podřídit automobilům: parkovat by v něm měli především rezidenti a lidé dojíždějící do Prahy by měli auta nechávat na jejím okraji. Debata o dopravě se podle něj změnila v kulturní válku, v níž existují jen „cyklisté a Filip Turek“ a nic mezi tím. Proč se mladým lidem vzdaluje možnost bydlet v Praze? Může nový stavební zákon skutečně urychlit výstavbu? Potřebuje město vyšší domy, méně aut a instituce, které se konečně odváží rozhodovat? A nakolik jeho podobu určují architekti a nakolik developeři, úředníci a aktivisté? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Evropa zbohatla na tom, že měnila klima planety,“ říká organický chemik, popularizátor vědy a autor profilu Klimatomluva Daniel Kortus. Argument, že dnes produkuje jen malou část světových emisí, proto podle něj nestačí. Historicky na ni připadá přibližně čtvrtina z nich a neměla by zbytku světa vysílat signál, že už ji problém nezajímá. Odchod od fosilních paliv navíc není jen otázkou klimatu, ale také evropské soběstačnosti a nezávislosti na „polodiktátorských režimech“, od nichž nakupujeme suroviny. Kortus se klimatickou změnou začal zabývat kvůli vlastní klimatické úzkosti, kterou v něm posilovaly apokalyptické mediální zkratky. Podle něj jsme se alarmismu přesytili a společnost se nyní posouvá k opačnému extrému - ke zlehčování a popírání problému. „Lidi nejsou virus na planetě,“ zdůrazňuje. Fosilní paliva lidstvu přinesla blahobyt, léky, teplo i dostatek jídla, zároveň ale mění složení atmosféry a oceánů. Nemáme proto zavřít evropský průmysl a stejnou výrobu jen přesunout jinam, ale nahrazovat fosilní zdroje všude, kde to už dokážeme. Kritizuje také přenášení odpovědnosti na jednotlivce prostřednictvím osobní uhlíkové stopy, zatímco pozornost uniká od firem a politiků. Právě s politiky se na sociálních sítích hádá rád. „Jsem schopný trávit hodiny přemýšlením nad tím, jak to co nejlíp pojmout, abych z toho člověka udělal co největšího hlupáka, ale zároveň ho neurazil,“ přiznává. Snaží se upozorňovat na sebejisté nesmysly, zároveň ale vysvětlovat, proč neodpovídají vědeckému poznání. Mnozí z jeho kritiků ho podle něj označují za demagoga nebo „zeleného levičáka z Bruselu“, do veřejné debaty s ním se však nehrnou. Původně chtěl být sládkem a k organické chemii ho nasměroval i seriál Breaking Bad. Dnes vyvíjí pórovité materiály, které by jednou mohly fungovat jako „houbičky“ zachycující oxid uhličitý. Zůstává technooptimistou a věří, že rozhodující zlom může přijít ve chvíli, kdy budou čistší technologie jednoznačně ekonomicky výhodnější než spalování fosilních paliv. Klimatickou změnu by tak podle něj nakonec mohla vyřešit i lidská chamtivost. Proč komunikace klimatické změny selhala? Dokážou technologie, AI a lidská vynalézavost nahradit chybějící politickou vůli? A jak upozorňovat na vážný problém, aniž by člověk sklouzl k alarmismu, který část společnosti přestala poslouchat? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Kdyby nám to všechno vypnuli, tak jsme prostě slepí a bezmocní.“ Evropa podle novináře Petra Koubského postupně přišla o politickou, vojenskou i technologickou moc a svůj každodenní život přenechala americkým firmám. Od map v telefonu přes operační systémy až po cloud, na kterém běží služby, bez nichž už neumíme fungovat. Dokud byly Evropa a Spojené státy přáteli, nikdo o této závislosti příliš nepřemýšlel. Teď se ale ukazuje, že na naší straně Atlantiku toho mnoho nezbylo a vybudovat vlastní technologické zázemí bude možná úkolem na dvacet let. Koubský přitom věří, že umělá inteligence téměř úplně nahradí i práci, kterou dnes dělá on sám. Přesný rok už slíbit nechce, ale jestli to bude o pět let dříve, nebo později, je podle něj z dlouhodobého hlediska jedno. Práce, při níž člověk většinu dne sedí u počítače, píše, čte a pracuje s čísly, je podle něj snadno nahraditelná. Lidská práce nezmizí, její těžiště se ale přesune. Poté, co AI přetvoří velkou část duševních profesí, zůstane prostor především pro ty nejlepší. Většině lidí navíc nebude záležet na tom, jestli text vytvořil člověk, nebo stroj. Pro malou a náročnou část publika se ale budou dál vytvářet věci postaru, podobně jako se pro náročnou klientelu ručně šijí boty. „Žijeme ve světě, kde je možné absolutně všechno,“ dodává novinář, kterého už prý dlouho nic nepřekvapilo. V devadesátých letech podcenil internet natolik, že o připojení Československa k síti otiskl jen několik řádků. Dnes sleduje další změnu, jejíž skutečné důsledky opět nedokážeme dohlédnout. Kolem AI se podle něj nafukuje investiční bublina a nikdo zatím neví, jak na umělé inteligenci spolehlivě vydělávat. Do hry navíc vstupují lidé jako Elon Musk, Sam Altman nebo Peter Thiel, jejichž výroky jsou podle Koubského „hodně znervózňující“ a kteří koncentrují obrovskou moc bez skutečné kontroly. A zatímco se přeme o to, zda klimatická změna vůbec existuje, příroda na naše názory nečeká. „S fyzikou diskutovat nemůžete,“ upozorňuje Koubský. Teplota tání ideologií podle něj leží ve střední Evropě někde kolem 35 stupňů a lidé pravděpodobně budou muset nejprve narazit do zdi, aby dostali rozum. Jak bezmocná by byla Evropa, kdyby se americké technologie skutečně vypnuly? Má smysl dětem zakazovat sociální sítě, nebo je musíme naučit, jak se v nich bezpečně pohybovat? A proč politici podle něj říkají nesmysly, kterým možná sami nevěří? I to se dozvíte v rozhovoru s Petrem Koubským. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„V životě jsem nenapsal mail,“ říká herec Jiří Lábus, který stále používá Nokii 3310, každý den si kupuje noviny a nabídku z Hollywoodu kdysi odmítl, protože chtěl strávit léto na chalupě. O svém mimořádném odkazu nepřemýšlí, těší ho ale, když mu lidé děkují za dětství s Arabelou. Když Rumburaka natáčel, netušil, že seriál jednou uvidí diváci v Peru nebo jiných částech světa. Herectví pro něj dodnes vychází ze stejné dětské fantazie. „Hravost je hrozně důležitá,“ dodává. Vzpomíná na Studio Ypsilon jako na ostrůvek svobody, na improvizaci, z níž vznikaly celé inscenace i na humor, u kterého podle něj publikum okamžitě pozná, jestli funguje. Otevřeně se vrací také ke svým krokům za minulého režimu. Podpis Anticharty zpětně označuje za chybu. „Bezesporu jsem si to uvědomoval, ale zase jsem si říkal, že kdyby to nepodepsala větší skupina lidí, kdo ví, co by bylo s divadlem,“ přiznává s tím, že divadlo, kde tehdy působil, měl velmi rád a jednal proto bezmyšlenkovitě. Lituje také účasti v propagandistickém dílu Majora Zemana o Plastic People, k níž podle svých slov přistoupil bez přečtení celého scénáře. „Naletěl jsem a bylo to mojí vinou,“ dodává. S Oldřichem Kaiserem se podle něj nepotkali náhodou, ale osudově. Přestože jejich spolupráci někdy komplikovaly Kaiserovy problémy, s nikým jiným by na jevišti nebyl raději. Jejich společná chemie se neztratila ani po letech a při novém natáčení improvizovaných Tlučhořových rodinek okamžitě navázali, jako by poslední díl natočili den předtím. Vzpomíná také na vznik představení Ivánku, kamaráde, jehož úspěch nikdo z tvůrců nepředpokládal a vysvětluje, proč může být humor jedním z nejtěžších hereckých žánrů. Lábus zároveň varuje před ztrátou historické paměti a politickým ovládnutím veřejnoprávních médií. Lidé jsou podle něj totálně nepoučitelní, přesto věří, že by se proti zásahu do nezávislosti České televize a Českého rozhlasu ozvali. „Babiš se strašně bojí demonstrací,“ říká o současném premiérovi. Hloupý člověk pro něj přitom nemusí být zlý ani nevzdělaný. Nebezpečným se stává až ve chvíli, kdy začne dělat věci, které ohrožují společnost. Otevřeně o sobě říká, že je egoista a že odpovědnost za rodinu pro něj vždy představovala zátěž. Toho, že zůstal bez vlastní rodiny, však nelituje. Po večerech mezi lidmi se rád vrací do tichého bytu, zároveň ale potřebuje energii divadla a každé představení se snaží odehrát, jako by bylo první. „Teď je teď a teď už zase není teď,“ shrnuje svou životní filozofii. Proč Jiří Lábus chápe lidi, kteří se pod tlakem minulého režimu zachovali špatně? Kde podle něj končí neškodná lidská hloupost a začíná nebezpečí pro celou společnost? A proč se nikdy nechtěl vzdát svobody kvůli rodině? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Je urážka a je nadsázka,“ říká ministr kultury Oto Klempíř, když hájí slovník svých politických kolegů. Zatímco Petr Macinka mluví o „lehkoživkovství kulturních vyžírek“, Klempíř dodává, že je podle něj jedním z nejvtipnějších lidí a jeho slovník ho „strašně baví“. Výroky Filipa Turka pak vysvětluje kontextem, tlakem i nedostatkem politických zkušeností. „Když jsi dlouhodobě vystavený urážkám, tak jsi buď robot a nereaguješ, nebo velezkušený politik,“ dodává a vrací se i k vlastnímu pohledu na situaci ve Strážnici, kde po vypískání veřejně psal o publiku ovlivněném „alkoholem, vedrem, buranstvím a záští“ a připomněl, že „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. V rozhovoru svá slova Klempíř ale hájí a tvrdí, že jeho manželku cestou k autu slovně napadali lidé, kteří ji předtím viděli s ním. Když se to druhý den dozvěděl, dostal podle svých slov „amok“, „viděl rudo“ a v tu chvíli „přestal být politikem“, protože se jí chtěl zastat. V rozhovoru před volbami Klempíř mluvil o tom, že chce přispět k utišení „vzteklého řvaní v úlu sršňů“ a Motoristy zevnitř nasměrovat. Dnes připouští, že to bylo spíš naopak: „Oni spíš nasměrovali mě.“ Proměnu spojuje s 1. srpnem 2025, kdy oznámil svou kandidaturu. Reakce lidí vůči němu byla podle něj natolik „prasácká“, že ho během jediného dne přešly „veškeré myšlenky o svobodné tvorbě a o úžasném tvůrčím prostoru a intelektu“. Zároveň odmítá, že by na kulturu zanevřel. Tvrdí, že úkolem ministerstva je chránit příspěvkové organizace a že experimentální divadla, knihy, filmy ani další nezávislou kulturu padnout nenechá. Výrazný obrat je vidět také u financování České televize a Českého rozhlasu. Motoristé ve svém volebním programu odmítali jejich placení přímo ze státního rozpočtu s argumentem, že by se tím z veřejnoprávních médií stala média vládní. Jako ministr za Motoristy nyní Klempíř prosazuje právě tento model. Vysvětluje ho koaličním kompromisem a zdůrazňuje, že po volbách je určující programové prohlášení vlády. „Představ si, že ten program už není. Tohle je naše bible,“ hájí se dokumentem. Když je konfrontován s původní formulací vlastní strany a jejím varováním před vládními médii, odpovídá: „Já jsem ten program nepsal.“ Klempíř přitom ujišťuje, že vláda nebude České televizi ani Českému rozhlasu mluvit do obsahu. Jako záruku uvádí, že se nemění zákony o obou institucích a zůstávají jejich rady i ředitelé. Když koaliční poslanci jako Josef Nerušil mluví o tom, že po změně financování může následovat kontrola obsahu, Klempíř odpovídá: „To můžou říkat, to se nestane.“ Veřejnoprávní média podle něj dostanou stabilní financování, zároveň však mají šetřit. „Všichni hledáme úspory, všichni propouštíme, všichni škrtáme,“ říká ministr o částkách, které by Českou televizi a Český rozhlas vrátily na úroveň financování před posledním zvýšením poplatků - de facto však na úroveň roku 2008. Méně peněz má také samotná kultura. Klempíř říká, že dostal rozpočet přibližně o miliardu nižší, než měl jeho předchůdce, a musí s ním vyjít. Ministr odmítá, že by kvůli tomu měli lidé v kultuře živořit a tvrdí, že pro příští rok vyjednává vyšší rozpočet. Vláda už podle něj předběžnou částku dohodnutou má, zveřejnit ji ale nechce. Kritice demonstrantů, kteří ho označují za „řezníka živé kultury“, se diví a jejich pohled považuje za zkreslený emocemi demonstrace. Své působení neposuzuje podle hodnocení kulturní obce nebo veřejnosti. „Ten, kdo posuzuje, jak jsem úspěšný a dobrý, je pan premiér a vicepremiéři, kterým já skládám účty,“ říká. Nasměroval Oto Klempíř Motoristy, nebo Motoristé proměnili jeho? Co zůstalo z jeho předvolebního slibu chránit veřejnoprávní média a lidi z nezávislé kultury? Mohou být Česká televize a Český rozhlas nezávislé, když jejich rozpočet určuje vláda a jaké konkrétní pojistky jim ministr nabízí? Proč považuje ostrá slova svých kolegů za nadsázku a vlastní odpovědnost za kulturu skládá především vedení vlády? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 79 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Zatím se mi zdá, že to zčásti připomíná chaos, ale ten chaos může být klidně řízený,“ říká ústavní právník Jan Kysela o krocích současné vlády. Neví, zda chtějí koaliční strany systém vědomě přeformátovat nebo jednotlivými změnami jen vyhovují konkrétní straně či skupině podporovatelů. Zásadní rizika ale vidí u veřejnoprávních médií, útoků na Ústavní soud i snahy omezit prezidentovy pravomoci. U plánovaného financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu postrádá veřejnou debatu, analýzy i jasné údaje o tom, kolik peněz mají média dostávat. „Když je něco v klidu a plus minus to funguje, tak to spíš neměňte, nehýbejte s tím,“ říká. Nestačí podle něj napsat do zákona, že média budou nezávislá, pokud budou zároveň vystavena politickým a finančním tlakům. Bez podkladů se může politik jen „zhoupnout v židli“ a rozhodnout, že jim bude stačit polovina současného rozpočtu: „Tím pádem je to rozhodnutí zcela arbitrární.“ Za nepřiměřená považuje Kysela také slova ministra Petra Macinky o „ústavním puči“ po rozhodnutí Ústavního soudu o cestě Petra Pavla do Ankary. Prezident podle něj využil prostředek, který právo předpokládá a obrátil se na soud, jenž má ústavu vykládat. Označovat jeho rozhodnutí za puč podrývá důvěru veřejnosti k Ústavnímu soudu. Odmítá také tvrzení, že jde o „Pavlův soud“ jen proto, že část soudců jmenoval současný prezident. Soudci jsou podle něj svou rolí zavázáni spíš k tomu, „aby mu byli nevděční“. Kritizuje i celkový způsob, jakým Macinka o prezidentovi mluví - například jako o „soudruhu prezidentovi“. „Takhle by se někdo veřejně neměl chovat asi k nikomu,“ říká Kysela. Politici by podle něj měli ve stále polarizovanější společnosti spíš tlumit vášně a ubírat pod kotlem, ne dál přitápět. „Společenské formy nejsou bezvýznamné, protože nám právě umožňují být spolu,“ dodává. Kriticky hodnotí také zákon, který má prezidentovi odebrat část pravomocí při jmenování diplomatů. „Málokdy se vám podaří přijmout nebo napsat zákon, který je tak evidentně protiústavní jako tenhle,“ varuje. Ve vztahu k prezidentovi v něm vidí „v jisté míře mstu, v jisté míře šikanu“. Kompetenční spory ale mohou být užitečné: bez nich podle Kysely v české politice často vyhrává ten, kdo odmítne jednat. Je současný chaos skutečně řízený? Proč podle Kysely vládní politici podrývají důvěru v Ústavní soud? A může spor mezi vládou a prezidentem nově vymezit jejich pravomoci? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Komedie nepotřebuje kritika,“ říká herec, producent a majitel Divadla Mír Albert Čuba. U vážného filmu nebo divadla podle něj může kritik vysvětlovat, jestli se povedl záměr, ale u komedie je verdikt jednodušší: „Když se nikdo nesměje, tak jste to udělali blbě.“ Přesto nepatří k tvůrcům, kteří tvrdí, že recenze nečtou. „Já si je přečtu,“ přiznává a dodává, že ho mrzí, když kritici v jeho filmech nevidí to, co v nich vidí on sám. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT podle něj vznikli jako pocta akčním bláznivým komediím, automobilovým honičkám, kaskadérským bitkám a humoru, na kterém sám vyrůstal. „My jsme vlastně natočili film pro děti, ale nikdo to neocenil,“ přiznává. U Srnek zase narazil na očekávání, že film Divadla Mír bude hlavně komedie. Čuba mluví o tom, že Divadlo Mír je podle něj „v pasti předsudku“. „To jsou ti kluci, co dělají ty skeče a teď se o něco pokouší,” interpretuje očekávání. Zároveň ale odmítá, že by komerční úspěch automaticky znamenal menší ambici. Naopak říká, že právě díky němu mohou vznikat věci, které by se jinak k divákům vůbec nedostaly. „Já dělám showbyznys. A v něm ten byznys prostě je,“ říká. Divadlo podle něj není startup, ale „druhý nejstarší byznys“, který má jasná pravidla a v Česku je pořád totálně neobsazený. Teď proto Čuba shání peníze na další velké projekty Divadla Mír: novou scénu za stovky milionů korun i ostravské kino Odeon, které chce proměnit v divadelní prostor. Při oslovování investorů ale zjistil, že pro řadu z nich je slovo divadlo skoro synonymem charity. „Nejčastější věta byla: charitu nedělám,“ popisuje. Postupně proto změnil způsob, jak o projektu mluví. Nevysvětluje ho jen jako investici do budovy, ale jako možnost zanechat odkaz a vlastnit něco, co se v Česku neobjevuje každý den. „Já prodávám možnost, jak můžete své kámoše fakt ohromit,“ říká o tom, jak oslovuje miliardáře. V rozhovoru se řeší i český film, veřejná podpora, fond kinematografie, hranice mezi uměním a byznysem i otázka, proč podle Čuby vzniká tolik filmů, „které lidi vůbec nezajímají“. Může být komedie stejně hodnotná jako vážné drama? Proč je podle něj český divadelní showbyznys pořád téměř neobsazený prostor? A co se stane, až se jednou motor Divadla Mír rozběhne natolik, že se Čuba bude moct víc vrátit k herectví a režii? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Svět bezpečnějším místem určitě není,“ říká odborník na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza. Podle něj pokračuje turbulence, která začala plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu, zároveň se ale za poslední měsíce změnila situace na bojišti. Rusko už nemá strategickou iniciativu tak pevně v rukou jako dřív a Ukrajina dokázala jeho tlak výrazně otupit. „Poslední dva roky je tím bohem války dronová armáda,“ tvrdí Bříza. Drony podle něj způsobují až 80 procent ztrát na bojišti a Ukrajina díky nim i autonomním systémům dokáže nahrazovat to, co jí nejvíc chybí: lidi. Zároveň ale varuje před představou, že válku rozhodne jedna zbraň. „Je to vždy kombinace různých zbraňových systémů, taktiky i strategie,“ dodává. Za klíčový považuje Bříza i vývoj dálkových dronů, střel s plochou dráhou letu a balistických raket. Právě v tom podle něj leží lekce, kterou si prezident Volodymyr Zelenskyj odnesl z ponižujícího jednání s Donaldem Trumpem v Bílém domě: „Prezident Zelenskyj si z toho postupně vzal ponaučení, že nemůže spoléhat na nikoho jiného než sám na sebe,“ popisuje expert. Ukrajina podle něj za poslední rok udělala obrovský kus práce a buduje kapacity, které jednou mohou odrazovat Rusko od dalšího útoku. Ukrajinské útoky na ruské rafinerie, vojenský průmysl i systémy navádění raket jsou podle Břízy důležité nejen vojensky, ale i psychologicky. Rusové začínají cítit, že se jich válka týká, Ukrajinci vidí, že se nejen brání, ale umějí také zasahovat Rusko a západní spojenci dostávají důvod věřit, že další podpora má smysl. V rozhovoru se ale mluví i o Donaldu Trumpovi, Íránu a hranicích americké síly. Bříza říká, že Írán nesmí získat jadernou zbraň, zároveň ale kritizuje načasování americké kampaně i to, že Trump podle něj neměl plán B. Spojené státy podle něj počítaly s tím, že mohutná vojenská síla dostane teokratický režim „na kolena“, jenže to se nestalo. „Fatální podcenění situace,“ hodnotí Bříza. „Nic z toho se nepovedlo,“ dodává k cílům, které si Washington stanovil: likvidaci jaderného programu, balistických raket, podpory terorismu i íránského námořnictva. Za klíčové teď považuje, zda se Írán ve finální dohodě vzdá vysoce obohaceného uranu a zaváže se nevyvíjet jadernou zbraň. Nechtěným důsledkem války podle něj navíc je, že v Íránu už nevládnou ajatolláhové, ale íránské revoluční gardy. Může Ukrajina skutečně donutit Putina k jednání? Má Zelenskyj po měsících vývoje vlastních zbraní konečně „karty“, které mu Trump dřív upíral? Hrozí ruská mobilizace, nebo jaderná eskalace? A rozhodne se až u vyjednávacího stolu, jestli byla americká akce proti Íránu strategickou porážkou? Sledujte celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Měl jsem pocit, že ulice patří mně. A že můžu cokoliv.“ Herec Jan Cina popisuje moment, kdy poprvé vyšel ven jako drag queen - v podpatcích, paruce a kostýmu - a najednou se cítil jinak. Ne jako někdo cizí, ale jako ostřejší, odvážnější a svobodnější verze sebe sama. „Jste to pořád vy. Ale zvětšení, posílení a zvýraznění,“ říká. Drag se k němu dostal přes film Chica Checa, ve kterém hraje mladého muže vracejícího se za matkou s pravdou o tom, že je gay a že se živí jako drag queen. Jenže po natáčení v něm tahle zkušenost zůstala a dnes už dokonce mluví o své dragové personě La Chica Pala Santa i o tom, proč ho nebaví dvě hodiny líčení, ale miluje sílu, kterou mu převlek dává. V rozhovoru popisuje, že už nechce být „hodnej Honza“, který sebou nechá vláčet, ale spíš člověk, který se snaží být dobrý, otevřený a citlivý. Právě citlivost je pro něj i smyslem herectví. Umění podle něj může člověka přimět, aby se díval jinak, aby hned neodmítal to, čemu nerozumí a aby se aspoň na chvíli zastavil. Cina popisuje i cestu do New Yorku, kam odjel po rozchodu a kde chtěl být chvíli mimo všechny role, které má doma - herce, syna, známé tváře i vítěze StarDance. „Najednou tam jste trochu nikdo,“ vzpomíná. Řeč přichází i na politiku, veřejnoprávní média, Slovensko a zrušené queer představení Měsíční kámen ve Slovenském národním divadle. Cina říká, že ho současná situace ve světě spíš než k velkým gestům vede k otázce, co může udělat sám. „Jediné, na co jsem přišel, tak se snažit být dobrý člověk,“ říká. Zároveň ale nezůstává jen u bezmoci - kvůli volbě ombudsmana a dřív i kvůli manželství pro všechny dokonce psal i Andreji Babišovi. Velmi osobně mluví také o samotě, rozchodu, depresi a touze po rodičovství. Po návratu z Ameriky ho podle jeho slov dohnala těžká fáze, začal brát léky a některé věci se mu přeskládaly. Právě od té doby je pro něj silné téma rodiny a dítěte. „Je to hodně aktuální věc,“ říká a dodává, že když vidí své přátele s dětmi, vnímá obrovskou náročnost, ale i „pevný bod“, kolem kterého se život začne skládat jinak. A i když pořád hledá, jak by se k téhle touze mohl postavit, mluví o ní jako o něčem, co mu začalo dávat smysl života mnohem konkrétněji než dřív. Co mu drag dovoluje ukázat, když běžný Jan Cina ještě váhá? Proč se v něm cítí silnější a ostřejší? Jak ho proměnil New York a co mu ukázal návrat domů? A proč se mu právě teď tak silně vrací touha po dítěti? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Cinou. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Myslím, že se zase blíží normalizace,“ říká herec Ondřej Pavelka s odkazem na období, které sám zažil a kdy bylo zásadní moc se neptat. V Divadle D21 připravuje inscenaci Husákovo ticho a právě Gustav Husák je pro něj dnes důležitý ne jako historická figura, ale jako varování. Na Instagramu proto nedávno psal Andreji Babišovi, že je čím dál zjevnější, že je klonem Husáka a že už nikdy nechce zažít jízdu Husákovým tichem. Podobnost vidí v jazyce, v myšlení i v touze po klidu, kdy se lidé nemají moc ptát a mají nechat mocné „pracovat“. Babiš a jeho okolí jsou podle Pavelky „výteční obchodníci se strachem“ - straší chudobou, válkou i rozpadem světa, protože strach je dobrý kšeft. Ostře mluví i o Otu Klempířovi, kterého odmítá brát jako ministra kultury. „To není ministr kultury. Je to komik,“ říká a vzpomíná na moment, kdy Klempíř podle něj přišel do lože a utekl. Stejně tvrdý je i k Martinu Stropnickému, který se podle něj nechal vynést Babišem a dnes vládu kritizuje. Svět podle Pavelky neběží jinak než tak, že se kámen vytlačí nahoru a zase spadne dolů. Nejlepší odpovědí je proto humor - a v Česku podle něj stačí číst Švejka, protože právě v něm je všechno napsané. „Já jsem za ty léta napovídal takových věcí,“ říká Pavelka, když dojde na jeho starší větu, že býval „nafoukaný parchánt“, ale zároveň dodává, že by ji neměnil. V mládí si možná o sobě myslel, že je dobrý herec, zároveň ale pořád zdůrazňuje štěstí - na Evalda Schorma, Jana Grossmana, Juraje Herze i na divadla, která v 70. a 80. letech fungovala jako ostrůvky svobody. Do Národního divadla původně nechtěl, připadalo mu příliš oficiální a poplatné době, nakonec v něm ale zůstal přes třicet let. Divadlo pro něj není pohodlná jistota, ale práce v permanentní krizi: „Vy začnete v sedm, to se narodí to děcko a v deset vám už umře.“ Mluví i o Sudetech, kde má chalupu a kde se u piva snaží vysvětlovat, k čemu jsou veřejnoprávní média. Naráží přitom na lidi, kteří podle něj často dostanou informaci, ale dál o ní nepřemýšlejí a na odpor, proti kterému se argumentuje podobně těžko jako proti tvrzení, že země je placatá. Přesto je neodepisuje - říká, že jsou pracovití, bezvadní a zlatí, jen je potřeba znovu a znovu vysvětlovat. Sudety jsou pro něj zároveň kraj, kde je „lepší se moc neptat“, protože člověk může zjistit věci, které vědět nechce a kde válka ještě neskončila. Proč má pocit, že se vrací Husákovo ticho? Kdy se politika mění v obchod se strachem? Dá se ještě mluvit s lidmi, kteří nechtějí slyšet argumenty? A proč je podle něj nakonec nejlepší humor? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Vždycky mi říkali, že jsem strašnej pankáč, protože dělám věci tak, jak cítím a říkám je na rovinu,“ říká zpěvačka Bára Basiková. Už kolem devatenácti let, když se dostala do kapely Precedens, podle svých slov věděla, jakou cestou chce jít, co se jí líbí i co dělat nechce. V době, kdy se kultura dělila na oficiální a neoficiální, s Precedens ani se Stromboli podle ní nehlásali žádná hesla, ale rozhodně nepodporovali mainstream. Stejný postoj si nesla i dál. „Je to obrovská úleva, protože se nemusím do něčeho nutit, natož přetvařovat,“ říká. Podbízet se podle ní znamená dělat něco „strašně křivého“, i když sama přiznává, že v kariéře občas udělala úkrok stranou, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Nakonec se ale naučila věci radši slušně a s poděkováním odmítnout a jít cestou, ve které se cítí svobodná. Zpěvačka ale mluví i o dětství, ve kterém se s dětmi nemluvilo, nikdo se jich neptal, jak se cítí a slovo deprese bylo cizí. „Deprese není špatná nálada,“ říká a popisuje stavy apatie, tísně, úzkosti a strachu, které zažívala. Vrací se k matce, od které toužila po náruči a puse na dobrou noc i k tomu, jak nedostatek lásky, pochopení a podpory „totálně zadupal sebevědomí“ a promítl se do vztahů. „Nejdřív skočím a pak se teprve podívám, co je pode mnou,“ říká. Ve vztazích se podle sebe uměla přizpůsobit tak moc, že absolutně popírala a potlačila svoji identitu. U druhého manželství mluví o manipulaci, izolaci a o tom, že zlo přichází nenápadně, plíživě, pozvolna. V nejtěžších chvílích ji podle jejích slov zachránily děti a právě jim chtěla dát to, co sama neměla. V časosběrném dokumentu Heleny Třeštíkové se na svůj život dívá zpětně a mluví i o synovi, který ji po projekci objal a řekl jí, že je na ni pyšný. „Tohle je přesně ten moment, pro který za to stojí žít,“ dodává. Basiková mluví i o slávě osmdesátých a devadesátých let, třiceti koncertech měsíčně a době, kdy lidé za kapelami „šli vlastně na kraj světa“. Dnes by ale začínat nechtěla. „Fakt ne,“ říká o době sociálních sítí, hejtů a popularity měřené počtem sledujících. Proč už nechce být všude? Co člověku udělá dětství bez něhy a vztahy, ve kterých ztratí sám sebe? A jak se dá i z největších průšvihů vzít něco lepšího? I to se dozvíte v rozhovoru s Bárou Basikovou. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Tohle už je úplná změna režimu,“ říká spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos o vládě Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Podle něj nejde jen o rychlý politický nástup, ale o systémové přizpůsobování státu zájmům jednoho člověka a jeho holdingu. „Čekal jsem od něj vendetu, protože takový je. Co teď vidíme, jsou ale jen čistě osobní byznysové zájmy,“ říká o Babišovi. V rozhovoru popisuje i to, proč podle něj není důležité, jestli premiér na tiskových konferencích působí nervózně. „On je velmi trpělivý hráč, má strategické cíle a těm přizpůsobuje svoje chování a činy,“ říká. Zásadní střet podle něj teď vede vláda s veřejnoprávními médii. „Když si rozebereš Babišovy věty, tak říká: Já to chci celý ovládnout, řídit do nejmenšího detailu a rozhodovat o tom, co se v těch médiích bude dít,“ tvrdí Michopulos a varuje, že ve chvíli, kdy vláda rozhoduje o penězích, rozhoduje sekundárně o lidech a tím i o obsahu. Situaci označuje za mnohem hlubší než běžný politický spor a dodává, že podle něj demonstrace už nebudou fungovat. Pokud chce někdo veřejnoprávní média opravdu bránit, bude podle něj muset přijít jiný level odporu než zpívání hymny na náměstí. V rozhovoru se vrací i k Petru Macinkovi, kterého označuje za „jediného politika“ v bloku kolem SPD a Motoristů, protože má politický plán a nejlepší výchozí pozici. „Kdybych se měl vsadit na to, kdo se stane vůdcem té proruské naci-fašistické scény, tak to bude on,“ říká. A mluví také o sporu prezidenta Petra Pavla s vládou kvůli zahraničním cestám. Rozhovor vznikal ještě předtím, než Ústavní soud předběžně uložil vládě, aby prezidentovu účast na summitu NATO zajistila. Pokud prezident u Ústavního soudu uspěje i v samotné kompetenční žalobě, podle Michopulose bude rozhodující, jak s novou silou naloží. „Andrej Babiš nerozumí ničemu jinému než síle,“ říká a dodává: „Když mu neklečíš ty na hrudníku, tak klečí on tobě na hrudníku.“ Chce Babiš veřejnoprávní média opravdu ovládnout? Jsou demonstrace ještě účinné, nebo už je střet jinde? A může se Petr Macinka stát hlavní tváří radikální pravice? I o tom mluví Petros Michopulos. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Morální pochodně, které vzplanuly, mě opravdu nezajímají,“ říká herečka Aňa Geislerová, když mluví o tom, že jí vadí potřeba veřejně se vyjadřovat ke všemu i situace, kdy lidé své pocity vydávají za názory. „Je potřeba spíš šetřit názory a schovávat si je na nějaké důležitější věci,“ vysvětluje s tím, že se sama odmítá řídit tím, jak bude její jednání hodnoceno, přestože to podle ní nevyhnutelně vede k chybám a přešlapům. Právě jeden takový lidé viděli v její návštěvě oslavy narozenin Leoše Mareše na Čapím hnízdě. „Babiš tam nebyl. Kdyby tam byl, ruku mu nepodám, ale prostě pro Leoše na kraj světa,“ stojí si za svou účastí herečka. A dodává, že obdiv lidí, které tím zklamala, si nikdy nevyžádala. „Nemůžu nikomu vyvracet, jestli mě nechce mít rád. To zůstává na těch lidech,“ dodává. Geislerová se v rozhovoru vrací také ke svému otci - japanologovi a kaligrafovi Petru Geislerovi, jeho závislosti na alkoholu a novému filmu, který o něm natočila její sestra Ester a Aňa jej produkovala. „On byl příliš citlivý na to, aby ten svět a sám sebe snášel za střízliva,“ popisuje. Otce neodsuzovala a postupně pochopila, že pokud sám nechce přestat, přesvědčování pouze uzavírá cestu. „Já jsem s ním chtěla být, takže já jsem chodila po hospodách s ním. My jsme měli velice kumpánský vztah,“ vzpomíná. Mluví také o krátkosti času, který člověk na světě má. „Lidi, kteří žijí, jako kdyby byl život nekonečný nebo neohraničený, ho často strašně moc promarní,“ říká. Po intenzivním natáčení Karavanu a Ratolestí si Geislerová udělala delší hereckou pauzu a čekala, jestli jí začne hraní chybět. „Pak jsem si říkala, že je divné, když mi to nechybí,“ přiznává. Do práce už se vrátila, zároveň ale čím dál víc objevuje producentství. „Svoboda je pro mě úplně nejvíc,“ zdůrazňuje. Zásadní zkušeností pro ni zůstává film Karavan, který popisuje jako hluboce zabydlenou, téměř traumatickou součást sebe sama. Ve filmu Pramen zase hraje lékařku zapojenou do státem nařizovaných sterilizací Romek. Právě osobní zkušenost, emoce nebo citová vazba podle ní dokážou vést ke skutečnému porozumění. Proč Aňa Geislerová nechce být „morální pochodní“? Co jí vztah s otcem ukázal o závislosti, lásce a bezmoci? A proč čekala, až se jí začne stýskat po herectví? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 77 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Neumím být sám se sebou, a skrz hudbu je to jediný moment, kdy to zvládnu,“ říká herec, muzikant a student režie Tomas Sean Pšenička. Je mu 21 let, má za sebou filmy, seriály, vlastní album, práci na desce Marie April oceněné Andělem, čeká ho StarDance i muzikál Klan Baťa, ale sám říká, že nejvíc hrdý je na režii. „Byl to takový můj největší sen od patnácti,“ říká a vrací se k Amerikánce Viktora Tauše, kde poprvé viděl, že by jednou chtěl být na místě člověka, který může dělat svoje věci. Hudba je pro něj intimnější než herectví a otevřenost nebere jako pózu. Naopak říká, že mu bylo nepříjemné hrát v prvních rozhovorech na „bezproblémového a milého člověka“. „Já se tak strašně často stydím,“ přiznává a na rovinu mluví i o herectví. Už kdysi o sobě totiž řekl, že je údajně „fakt špatný herec“. Ve skutečnosti tím podle ale myslí, že věci neumí jen „zahrát“, ale musí si je fyzicky vytvořit. Když má být udýchaný, běhá před akcí na místě, když má přijít vztek nebo pláč, chodí do kruhu a vytváří v těle „přetlak“. Velkou výzvou pro něj bude StarDance, kde ho stresuje srovnávání s předchozími mladými vítězi. „Nejsem Oskar Hes,“ říká, ale zároveň přiznává, že vyhrát by chtěl. „Ten, kdo říká, že ne, tak samozřejmě lže,“ dodává. Důležité pro něj ale je hlavně to, aby na sebe zpětně nebyl naštvaný, že něco podcenil. V rozhovoru mluví i o připravovaném filmu Rychlý prachy s Adamem Sedlákem, který podle něj otevírá téma toxické maskulinity. „Je to pro mě silné téma v momentě, kdy vidím moje vrstevníky adorovat lidi jako Nick Fuentes nebo Andrew Tate,“ říká. Vzpomíná, jak na konzervatoři slyšel sedmnáctileté kluky mluvit o Tateovi jako o lídrovi a o tom, „že musí být minimálně čtyři holky naráz“. „Je to vlastně strašný,“ říká k tomu. Sám ale odmítá vystupovat jako vzor. Přesto připouští, že citlivost a otevřenost považuje za důležité. Mluví i o politice a atmosféře kolem České televize, kterou při návštěvách kvůli StarDance vnímá jako zvláštní a smutnou. A když dojde na režii, připouští, že je to úplně jiný typ stresu než herectví, protože u ní jde všechno za režisérem. „Když to bude blbý, tak za to může on,“ říká. Jak se vyrovnává s očekáváním, že bude další mladou hvězdou StarDance? Proč ho děsí manosféra a co podle něj dělá s kluky jeho generace? A proč se bojí, že jeho jméno Tomas Sean Pšenička může působit jako póza, i když se tak opravdu jmenuje? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Nemůžeš mít snadný a morální život. Dohromady to nejde,“ říká Daniel Stach v dalším rozhovoru z eventu Čestmír LIVE, který navazuje na debatu s Marthou Issovou a Markem Orko Váchou. Spolu s Danielou Brzobohatou mluví o veřejnoprávních médiích, odvaze říkat věci nahlas i o tom, proč podle nich Česká televize nemá být závislá na politicích. Stach říká, že silná veřejnoprávní média hájí proto, že mu to přijde správné a připomíná, že instituce nemá stát na jednom člověku: „Česká televize nemá být postavená na mně. Ta tady má být bez Dana.“ Brzobohatá přiznává, že ji roky ve veřejnoprávní televizi naučily opatrnosti. „Mně třeba dělá velký problém říct otevřeně svůj názor na veřejnosti,“ říká a dodává, že v sobě pořád cítí „autokorekci“ a potřebu pečlivě volit slova, aby se někoho nedotkla. Přesto se shodují, že veřejnoprávní televize má smysl bránit. Rozhovor je ale zároveň hravý a lidský: Stach zdraví publikum šimpanzí řečí, vysvětluje černé díry, mluví o vodním slalomu i o tom, proč ho odjakživa zajímalo „proč“. „Dělám vlastně jenom to samé pořád dál, jenom vysvětluju černé díry,“ říká. Do řeči přijdou i Zrádci, z nichž Stach podle svých slov neviděl ani jeden celý díl, ale jejich koncept zná. Do podobné hry by prý šel jen za podmínky, že nebude zrádce. Brzobohatá naopak popisuje, jak náročné pro ni ve Zrádcích bylo lhát, když viděla, že to ostatním ve hře ubližuje. „To mi dělalo vyloženě fyzicky zlé,“ říká. Zároveň ale přiznává, že jí Zrádci změnili život i tím, že díky nim potkala Čestmíra. K práci přitom přistupuje tvrdě: „Když musím, tak musím. Tečka.“ Divák podle něj nemá poznat únavu, špatnou náladu ani to, že za jedním dílem Hyde Parku Civilizace stojí stovky stran přípravy. Brzobohatá popisuje podobnou zkušenost z moderování, kdy jí bylo fyzicky zle, ale musela akci dokončit: „Posledních třicet minut jsem měla víceméně mžitky před očima a bojovala jsem sama se sebou.“ Přesto oba mluví i o radosti z práce. „Strašně bych přála všem lidem, aby měli takovou práci, která je nabíjí,“ říká Brzobohatá. Stach zase vysvětluje, že ho dlouhodobě nabíjí smysl a dopad toho, co dělá: když se díky pořadu propojí vědecké týmy, když učitelé pouštějí Hyde Park Civilizace ve školách nebo když někdo začne dělat vědu právě díky němu. A i když působí jako člověk, který zvládne mluvit o čemkoli kdykoli, doma podle svých slov skoro nemluví. „Myslím, že člověk má mluvit, jenom když má co říct,“ říká a dodává jedno ze svých kancelářských „mouder“: „Ticho je nejsilnější nástroj mluvy.“ Proč by Daniel Stach nechtěl být zrádcem ve Zrádcích? Může soukromý podcast za paywallem nahradit veřejnoprávní médium? A proč jsou podle něj ti největší lidé často nejvíc v pohodě? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Čím déle to dělám, tím víc spolehám na život, věřím v život,“ říká moderátorka a herečka Tereza Kostková, když popisuje práci ve StarDance i v rozhlasových Blízkých setkáních. Po letech moderování mluví o tom, že příprava je důležitá, ale v živém vysílání často rozhoduje hlavně odvaha být opravdu přítomná. „Hlava kolikrát ví nejvíc, když jí dám důvěru,“ říká a dodává, že nejde mít každou otázku „na Oscara“. StarDance je podle ní psychicky nejnáročnější věc, kterou profesně zažila, protože i malé selhání může narušit práci obrovského týmu. Zároveň ale přemýšlí o tom, kdy z tak velké a ikonické věci odejít. „Jestli v ten moment lidé řeknou, že je jim to líto, tak jsem vybrala dobrý moment,“ říká. To ale neznamená, že se už loučí, ale že si hlídá okamžik, kdy by se z práce, kterou miluje, mohla stát rutina. V rozhovoru mluví i o Marku Ebenovi a kritice, která se kolem jeho humoru opakovaně objevuje. „Jestli někdo není sexista, je to Marek,“ říká, ale zároveň dodává, že se svět za posledních 20 let dramaticky změnil a moderátor by to měl vnímat. Sama se prý snaží přemýšlet i o tom, jak se mění jazyk a co může u druhých vyvolávat. Důležitým tématem je pro ni pravdivost k sobě. Přiznává, že u velkých životních rozhodnutí poznala, jak snadné je ulevit si lží. Pravda je pro ni „cesta k přežití“ a něco, bez čeho by podle svých slov vnitřně umírala. Mluví také o víře, spiritualitě a stavu, který nechce nutně pojmenovávat. „Nepotřebuju pro to vůbec důkaz a vůbec nepotřebuju, aby mi to někdo věřil,“ říká. V závěru se dostává i ke společnosti, kultuře a veřejnoprávním médiím. Mrzí ji argument, že něco nemusí existovat jen proto, že se na to někdo nedívá. „To je přece hrubě sobecká věc,“ říká a připomíná, že kultura není zbytečný přívěsek, ale „kus nás“. A i když se slovu štěstí trochu vyhýbá, říká, že má „chuť k životu“. Jak poznat správný čas odejít z něčeho, co člověk miluje? Proč Tereza Kostková nechce být dokonalá moderátorská „AI“? A co podle ní drží člověka i společnost v rovnováze? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Láska jsou malé, drobné, konkrétní skutky,“ říká kněz Marek Orko Vácha na živém natáčení podcastu Čestmír Live, kde se spolu s herečkou Marthou Issovou potkal před publikem v rozhovoru o tom, jak hledat radost ne ve velkých gestech, ale v obyčejných chvílích, slovech a rozhodnutích, která děláme každý den. Issová mluví o odpoledni s dcerou, při kterém si uvědomila, jak je vděčná za to, že může zažívat takovýhle věci, i o tom, že rodičovství je pro ni zdroj obrovské vděčnosti i bolesti. Právě děti ji podle jejích slov přivedly k tomu, aby se na chvíli zastavila. „Byla bych velice nerada, kdyby mi to jen tak proteklo mezi prsty,“ říká o společných chvílích, které chtěla opravdu prožít. A dodává, že někdy člověk potřebuje „ticho a klid“, aby se mohl ponořit do sebe nebo jen poslouchat, kam ho život vede. Vácha na to navazuje úvahou o kontemplaci jako schopnosti vidět obyčejné věci tak, že před nimi člověk „padá do extáze“. I proto podle něj záleží na tom, co říkáme druhým i sami sobě. Slova podle něj nejenom informují, ale taky performují a když člověk u druhého pojmenuje dobrou vlastnost, může ho tím „rozsvítit“. Stejně důležité je podle něj hlídat si, „co si fasujeme do hlavy“ - zvlášť v době válek, zahlcení, sociálních sítí a nenávistných komentářů. „Radost není emoce, to je defaultní tovární nastavení člověka,“ říká a varuje před závistí, křivdami i myšlenkami, které člověka stahují dolů. Issová přiznává, že komentáře dřív četla, ale přestala, protože jí nedělaly dobře. „Došla jsem k tomu, že to není obraz můj, ale obraz toho člověka, který to píše,“ říká. Stejná zkušenost ji vede i k opatrnějšímu přemýšlení o vlastním veřejném hlasu. V rozhovoru se vrací k době Přemluv bábu i k tomu, proč dnes necítí stejnou potřebu někam si stoupnout a něco říkat. „Teď momentálně tuhle potřebu nějak nemám,“ říká, přestože dění ve společnosti podle svých slov obrovsky prožívá. „Miluju to tady a přeju si, aby ta země byla na dobrý cestě,“ říká. Vácha k tomu přidává otázku, co bychom chtěli zanechat jako svoje závěrečné poselství, kdybychom měli možnost napsat ho dětem nebo vnoučatům. A když přijde řeč na odpočinek, obrací běžnou představu naruby. „Nežiju proto, abych pracoval, ale pracuju proto, abych žil,“ říká. Proč je podle Váchy odpuštění jako otočit kohoutkem? Proč Issová raději naslouchá, než aby znovu veřejně burcovala? A jak se dá v dnešním světě chránit radost, aniž by člověk před realitou zavíral oči? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Tourette není jenom o ticích. U mě teď vládne hlavně OCD a úzkosti,“ říká Daniela Šindelářová. Její matka Daniela Zoulová se v knize Žijeme s Touretteovým syndromem: Zpověď matky a vzpomínky dcery vrací k tomu, jaké bylo vychovávat dítě, které se začalo odlišovat už ve školce a jak těžké je dívat se na bolest, kterou za něj nemůžete nést. „Když tomu dítěti nedokážete pomoct, vždycky říkáte, že byste to radši měl sám,“ říká Zoulová. V rozhovoru mluví o bezmoci, vině, strachu i o okamžiku, kdy si poprvé připustila, že její dcera bude možná vždycky jiná. Daniela popisuje, že tiky se dají zadržovat jen do určité chvíle. „Zadržím to co nejvíc, pak jsem někde sama a vypukne to,“ říká a přirovnává to k tomu, jako když se člověk dlouho drží pod vodou a pak se musí nadechnout. Ještě těžší než tiky jsou pro ni ale nutkavé myšlenky. „Udělej to, nebo umřou rodiče,“ popisuje věty, které jí naskakují v hlavě a nutí ji opakovat stejné úkony, kontrolovat, volat domů a znovu se ujišťovat, že jsou její blízcí v pořádku. „To mě nejvíc omezuje život,“ říká o obsesích a kompulzích, které ji provázejí dodnes. Dětství pro ni bylo spojené i se šikanou. Spolužáci napodobovali její tiky, vulgárně jí nadávali, vyhazovali jí věci do koše a dávali jí facky. „Celá třída byla proti mně,“ vzpomíná Daniela. Její máma dodává, že nejtěžší nebyl samotný Touretteův syndrom, ale reakce okolí. Zvlášť bolestivé pro ni bylo, když pomoc nepřicházela ani od dospělých. „Chodila jsem ze školy fakt s brekem,“ popisuje schůzky s učiteli, kteří podle ní problémy zlehčovali a její dceři podsouvali, že je nevychovaná nebo rozmazlená. Zlom přišel kolem dvanáctého roku, kdy měla Daniela podle své mámy „v hlavě jenom smrt“ a rodina se rozhodla pro psychiatrickou léčebnu. „Hrozně jsem chtěla do léčebny jet, aby mi pomohla a prosila jsem o pomoc. Ale zase ten můj blok v hlavě mi to nedovolil,“ říká Daniela. Rodiče tehdy rozhodli za ni. Dnes o tom mluví o vděčnosti. „Kdyby nerozhodli za mě, tak tady třeba už nemusím být,“ říká. Obě dnes mluví otevřeně i proto, aby podobné děti a jejich rodiče nebyli sami. „Když se o tom nebude mluvit, nic se nezmění,“ říká Zoulová. A Daniela dodává, že za psychické potíže se člověk nemá stydět. „Někdo má problém s rukou, tak jde k doktorovi, někdo má s hlavou, tak jde prostě k psychiatrovi.“ Jak vypadá Touretteův syndrom, když už navenek skoro není vidět, ale uvnitř člověka dál probíhá boj? Co prožívá matka, která ví, že svoje dítě nemůže zachránit před vším? A proč není psychiatrická léčebna selháním, ale začátkem pomoci? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Byl jsem na vrcholu strašně brzo, takže jsem si to vlastně neužil,“ říká Karel Poborský o kariéře, která ho dostala do Manchesteru United, Benfiky, Lazia i reprezentace, ale ke které se dnes vrací spíš zdrženlivě. Nemá potřebu si připomínat, kdo byl, a říká, že je „rád někde ve stínu“. O to ostřeji ale mluví o českém fotbale, zákulisí FAČR i své neúspěšné kandidatuře na šéfa svazu. „Velice rychle mi došlo, že jsem možná vlastně vyhrál,“ říká a dodává, že český fotbal se podle něj pořád „točí v kruhu“, protože se v něm lidé nemění, jen si přesedají. V rozhovoru se vrací i k násilí na stadionech a k tomu, co se stalo na Slavii. „Nepatří to k fotbalu,“ říká jasně a dodává, že Slavia podle něj „ztratila kontrolu“ nad něčím, co si dlouho sama pěstovala. Mluví o tvrdém jádru fanoušků i o tom, že bez jasných trestů a reálného zákazu vstupu se nic nezmění. „Fanoušek musí vědět, že když udělá bordel, nebo si navlékne kuklu či zapálí světlici, tak se tam třeba půl roku nedostane,“ popisuje, jak by podle něj měly vypadat mantinely. Vedle fotbalu jako byznysu a politiky ale Poborský mluví i hodně osobně. Po vážné nemoci, kdy mu ochrnula půlka obličeje a lékaři mu řekli, že druhý den už by možná nepřišel, prý zatáhl za ruční brzdu a pustil z hlavy spoustu zbytečností. Od té doby ještě víc žije dneškem. Zároveň ale přiznává, že bez sportu by se rozpadl. „Kdybych nemohl sportovat, zbláznil bych se,“ říká. Dnes běhá maratony, hraje hokej, drží se staré party z reprezentace a ví, že když se zastaví, začne rezivět. V rozhovoru ale mluví také o video asistentovi rozhodčího, který podle něj fotbalu vzal emoce, o sociálních sítích, které z hráčů dělají jeden velký mediální balík a o slavném lobu z Eura 1996, ke kterému se nerad pořád vrací. Řeč ale přichází i na to, co může český tým ukázat na mistrovství světa. „Myslím si, že mají na to, aby postoupili ze skupiny,“ říká. Co podle Poborského ničí český fotbal zevnitř? Proč už nechce být spojený hlavně se svým nejslavnějším gólem? A je dnešní fotbal ještě hra, nebo byznys a politika? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Mám dny, kdy se mi třeba vůbec nechce mluvit,“ říká herečka Dana Batulková o tom, že ani po letech na jevišti nemá jistotu, v jaké náladě přijde. Herectví přitom nikdy neplánovala. „To je úplný omyl. Opravdu,“ říká o cestě na DAMU a vzpomíná, že jako introvertní dítě z Koloděj chtěla původně studovat angličtinu. Na škole podle svých slov zažívala totální psychický i fyzický kolaps a musela se naučit fungovat mezi lidmi. „Já bych před lety v životě nepřišla,“ říká k tomu, že dnes zvládá i velké rozhovory. Mluví i o StarDance, kterou vyhrála v padesáti. „Jsem vlastně jediná stará královna StarDance,“ směje se a přiznává, že tehdy tanečníkovi říkala: „Mě nikdo nepošle hlas, koho zajímám.“ Jenže nakonec se stala, jak sama říká, „vyslancem starší generace“ a žen ve věku, kdy mnohdy už viditelné nejsou. V rozhovoru se vrací i k tomu, co se stane, když děti odejdou z domova. „A teď co?“ popisuje prázdno, které sama zažila a dodává, že člověk musí mít sílu život znovu vzít do rukou. O mateřství mluví bez idealizace. „Nikdy jsem úplně neměla vyhraněný mateřský pud,“ říká a dodává, že vztah s dětmi brala spíš jako otevřený a rovnocenný. Otevřeně mluví také o rozpadu rodiny, bulváru a bolesti po rozchodu a dodává, že nejhorší pro děti je dívat se na nešťastnou mámu a nešťastného tátu. Připouští ale, že i těžké věci se do člověka ukládají a mohou přinést nadhled. „Je to někdy trnitá cesta,“ říká. Batulková mluví také o Comebacku, roli v novém filmu Po večerce, o detektivkách, penězích v kultuře i o tom, proč by nejradši měla monarchii. A přestože říká, že velké bláznivé plány už nemá, pořád má pocit, že člověk se vyvíjí až do konce. „Tohle je cesta na furt,“ dodává. Proč se herečka, která se celý život považuje za introvertku, ocitla v profesi, kterou nikdy dělat nechtěla? Co jí dala StarDance a proč pro ni bylo důležité porazit pocit neviditelnosti? Jak se dá po rozpadu rodiny znovu postavit život? A proč dnes nejvíc touží po obyčejné harmonii? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Neumím moc hovořit ve frázích,“ říká spisovatelka a moderátorka Halina Pawlowská, když mluví o tom, proč se z jejích bonmotů, knih, časopisů i televizních pořadů stal fenomén, který lidem zůstává v hlavě i po letech. Sama říká, že v jejích textech není „vata“, protože se k věcem dostává přes příhody, názor a pointu. A právě pointy podle ní stály i za slavnými radami z Banánových rybiček. „Nejtěžší v té radě je si říct ideově, co chci říct. A pak už hledám slova,“ vysvětluje. V rozhovoru se vrací k začátkům, k FAMU, k televizi i k tomu, že věci v jejím životě podle ní často vznikaly přirozeně. „Mě nic nehnalo,“ říká. „Dost mi to všechno šlo,“ dodává se smíchem, když mluví o práci, která se postupně rozrostla do 42 knih, televize, rozhlasu i časopisů. Mluví ale i o dětství, ve kterém ji matka nikdy nechválila. „Ona mě vždycky kritizovala a pochybovala o mě,“ říká Pawlowská a dodává, že doma se vlastně nechválí dodnes. Silně do rozhovoru vstupuje i její ukrajinská rodinná historie. „U nás byla hlavní téma svoboda Ukrajiny,“ říká a popisuje, že otec v Rusku vždy viděl obrovské nebezpečí. Když dnes slyší, jak část společnosti mluví o Ukrajincích, bolí ji to. „Někdy se stydím za to, co slyším,“ říká. Pawlowská mluví také o vážných zdravotních problémech, po kterých si musela připomenout, že má zvládnout žít. Popisuje, jak měla plicní kolaps a od té doby si život víc dávkuje, i když přiznává, že pořád nerada říká ne. „Teď je to pomaloučku, polehoučku,“ shrnuje svůj současný režim. Do rozhovoru ale výrazně vstupuje i smrt. Pawlowská říká, že v životě viděla tři své blízké lidi umírat - rodiče a manžela. Otec zemřel doma, manžel také, s maminkou byla hospitalizovaná na pokoji v nemocnici. „Byla jsem překvapená z toho, jak je ta smrt jednoduchá,“ říká. I proto dnes má ze samoty a umírání obavy. Na otázku, jestli vztah s manželem vydržel díky práci, ale odpovídá jednoduše: „Já myslím, že jsme spolu vydrželi, protože to byla láska.“ A mluví také o sexismu, který dřív neuměla pojmenovat. „Sundejte si kabát, ať vidíme, jaký máte talent,“ cituje větu, která se jí zaryla do paměti a dodává, že zpětně ji štve, co všechno musela vydržet. Přesto se i z bolestných situací často staly příběhy. „Potom jsem z toho většinou napsala nějakou povídku,“ říká. Proč se Halina Pawlowská bojí samoty víc než popularity? Jak se z ponížení, strachu a smutku stává humor? Co jí nemoc změnila v pohledu na život a proč by dnes byla podle svých slov mnohem větší feministka? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Čím víc se do toho člověk ponoří, tím horší věci najde na všech možných stranách,“ říká šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský o současné politice. Štve ho podle něj hlavně to, že se debata nevede o řešeních, ale o zástupných tématech. „Bavíme se o vlastně hrozně nepodstatných věcech,“ říká a dodává, že by si přál, aby se politika vrátila ke konkrétním věcem, které chtějí politici dělat. Marie Bastlová ze Seznam Zpráv ale připomíná, že zástupná témata byla v politice vždycky, protože jsou zábavnější, víc klikací a přitahují více pozornosti. V rozhovoru mluví i o tom, proč má podle ní smysl zvát do studia i politiky, kteří pak mohou působit nekompetentně nebo směšně. „Chceme ukázat, kdo nám vládne,“ říká Bastlová a vysvětluje, že když vládní špičky do rozhovorů nechodí, je důležité ptát se alespoň lidí, kteří tvoří vládní většinu. Bartkovský k tomu dodává, že nejde o legraci, protože i zdánlivě bizarní poslanci mají reálnou moc ovlivňovat životy úplně každého z nás. Oba mluví i o Andreji Babišovi a o tom, zda je slabý premiér, nebo mu současný chaos naopak vyhovuje. „Andrej Babiš dobře ví, co dělá. Dělá to úplně úmyslně,“ říká Bastlová a dodává, že spousta přestřelek a kauz mu podle ní vyhovuje, protože se pak neřeší jiné věci. Podstatné jsou podle ní změny pravidel, které mohou vypadat technicky a nudně, ale ve výsledku docela mění způsob vlády nad zemí. Jde podle ní o větší moc a o její snazší výkon té větší moci. Bartkovský varuje před zákony, které podle něj mohou znamenat prolamování advokátního tajemství nebo budování „ekonomické StB“. „To fakt není sranda,“ říká. Zároveň ale odmítá, že by za vším musel být hluboký plán. „Za většinou těch věcí není žádný hlubší smysl. Je to jenom shit show, kterou sledujeme,“ říká. Bastlová upozorňuje i na práci se strachem a negativní náladou. „Tyhle démoni jsou přece vždycky nebezpeční,“ říká a dodává, že se s nimi v kampani pracuje snáz. Mluví se i o veřejnoprávních médiích, Václavu Moravcovi, slabinách opozice a Petru Pavlovi jako možné protiváze vlády. Co všechno se podle nich děje za „pěnou dní“? Proč je pro novináře čím dál těžší dostat politiky k odpovědím? A kdo by mohl být kandidátem ANO na prezidenta? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 106 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Nečekal jsem, že to budeme zrovna my, kdo vypadne ze hry,“ říká moderátor Honza Dědek o konci své talkshow na Primě. Po pěti letech v televizi se vrací na vlastní nohy, do menšího divadla, s menším štábem a na placenou platformu. Připouští, že i když měl pořad podle něj dobrá čísla, v televizi rozhoduje někdo jiný. Teď ho čeká jiný tlak: přesvědčit diváky, aby za obsah, který měli roky zdarma, začali platit. Přiznává, že trh podcastů i placeného obsahu je přesycený, ale věří, že jeho výhodou zůstává publikum v sále. „Když máš publikum, tak host reaguje úplně jinak, než když ho nemáš,“ říká. Mluví i o tom, proč chce dál „sbírat legendy“, připomínat pozapomenuté osobnosti a dávat prostor lidem, na které by si diváci na YouTube možná sami neklikli. Vedle pracovního zlomu ale Dědek prožívá i osobní proměnu. Má malou dceru a přiznává, jak ho to všechno změnilo. „Před očima ti běží vlastní život,“ popisuje rodičovství a fascinuje ho, jak dítě den po dni objevuje svět. Zároveň dodává, že kvůli věku začal víc přemýšlet o sobě, zdraví i kondici. „Chtěl bych ji aspoň vyprovodit na maturitní ples,“ říká k tomu, proč začal cvičit. Rodičovství podle něj není jen dojetí, ale i únava, přerušovaný spánek a velký obdiv k partnerce. Otevřeně mluví i o tom, proč před pěti a půl lety přestal pít. „Žil jsem už příliš moc kulturně,“ říká s nadsázkou a popisuje prostředí, kde je alkohol na vernisážích, v divadle, na koncertech i večírcích všude. Vzpomíná přitom i na reakce, kdy mu při odmítnutí alkoholu byly nabídnuty jiné návykové látky, protože okolí nechápalo, že si zvládne užít večer i bez toho. V rozhovoru dojde i na stárnutí, proměnu práce, tlak okolí, svobodu mimo televizi a otázku, proč je pro něj pořád důležité, aby rozhovor nebyl jen o známých jménech, ale i o lidech, které stojí za to znovu objevit. Proč podle něj konec v televizi nemusí být prohra? Dá se v Česku uživit talkshow za paywallem? Co s ním udělalo pozdní rodičovství a proč kvůli dceři začal jinak přemýšlet o vlastním těle? A jak těžké je nepít ve světě, kde se velká část vztahů, práce i networkingu odehrává u alkoholu? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Člověk nežije furt v maskérnách nebo na place,“ říká herečka Kristýna Ryška o tom, proč pro ni dává smysl stát i za barem v kavárně a připomínat si jinou realitu než tu filmovou. Práce mezi lidmi ji podle jejích slov uzemňuje, i když občas znamená, že k ní někdo přistupuje jen jako k servírce. „Ten svět se točí trošku podle jiných pravidel než v showbyznysu,“ říká a dodává, že právě v hospodě nikomu nepomůže, jestli máte doma Českého lva. Ryška mluví o nejistotě herecké práce, o pauzách, kdy člověk po úspěchu najednou propadá pocitu, „že už prostě nic nebude“, i o tom, proč odchod z Ulice kdysi vnímala jako riziko, které ale musela podstoupit, pokud chtěla začít znovu a jinak. V branži se prý dlouho cítila mimo a nezapadala do světa rychlých historek a extrovertních kolegů. „Nemůžou být všichni Belmondo,“ říká s nadhledem. O Českém lvu za Krále Šumavy mluví jako o radosti i zadostiučinění, zároveň ale nehraje, že ocenění automaticky znamená jistotu další práce. „Vyvrcholení možná, protože teď nemám žádnou práci,“ říká. V rozhovoru se vrací také k Rožnovu, kde se cítí doma a k folkloru, který nevnímá jako skanzen ani politickou nálepku, ale jako živé společenství a „koncentrované štěstí“. „Folklor nepotřebuje publikum,“ říká a popisuje ho jako protipól světa, v němž technologie z člověka dělají pasivního sledovače. Mluví i o sexistických narážkách na ženy za barem, o tlaku na vzhled a stárnutí hereček i o mladých dívkách, kterým by přála odvahu ustát období, kdy je okolí tlačí do úprav a srovnávání. „Holky, prostě zvládněte to a vydržte to,“ vzkazuje jim. V nové minisérii Inspekce se dostala k prostředí GIBS, které ji přitahuje svou uzavřeností i tím, že GIBS musí být trošku o krok dopředu než policie. V závěru mluví také o tom, kdy podle ní má herec vstoupit do veřejného prostoru, pokud má „ponor“. „Diskuze je správná, pokud je faktická,“ říká s tím, že u veřejnoprávních médií pro ni prý byla čára už tak tlustá, že se ozvat musela. „Všichni musíme křičet. Přijde mi, že už hoří,“ dodává. Proč si Kristýna Ryška potřebuje držet odstup od showbyznysu? Jak se žije s úspěchem, po kterém může přijít ticho? Co ji naučila práce za barem? A proč má pocit, že u veřejnoprávních médií už nejde mlčet? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Herectví je hrozně těžké v tom, že jsme fakt neustále souzení: jak vypadáme, jak hrajeme, co máme na sobě. A ženské samozřejmě víc než muži,“ říká herečka Patricie Solaříková. Hraje už třicet let, ale přesto mluví o pocitu podvodníka a o tom, že dnes do obsazování vstupují i čísla na Instagramu. „Poslední dva, tři roky si vždycky u všeho říkám: takže tady hraju proč? Protože umím hrát, nebo protože mám čísla?“ říká a mluví o hejtech, které jsou s vystupováním ve veřejném prostoru spojené. Nejtvrdší vlnu podle svých slov zažila po Superstar. „Vůbec jsem na to nebyla připravená,“ vzpomíná a dodává, že jejím úkolem v porotě bylo vyvolávat emoce. Jen jí podle ní nikdo předem neřekl, jaké emoce se pak obrátí proti ní. Mluví také o době, kdy média i lidé řešili její váhu. „Dostávala jsem čočku,“ říká a popisuje tvrdé komentáře na její postavu i odsudky, že by už „neměla lézt do televize“. Tlak na ni tehdy podle ní působil opačně. „Čím víc ten tlak byl, tím víc já jsem nebyla schopná s tím nic dělat,“ říká. V rozhovoru čte i e-mail od muže, který jí píše, že je „příliš slabá a mrzká herečka“ nebo „hloupá nána“. Solaříková říká, že ji podobné zprávy dnes spíš rozesmějí, ale pořád nechápe potřebu si sednout k počítači a něco takového člověku napsat. „Respektuji, že mě nemá rád, že jsem mu nesympatická, že má svoje názory na moje herectví, to je naprosto v pořádku. Ale ta potřeba mi to napsat, to je něco, co můj mozek nedokáže pochopit,“ říká. Mluví také o bulváru, o tom, proč se po rozpadu manželství stáhla z rozhovorů a s nadsázkou říká, že se obává, aby o ní jednou nevyšel lživý, ale pravdivý článek. „Dokud o vás bulvár píše lži, tak je to vlastně v pohodě. Pro mě by bylo nejhorší, kdyby bulvár napsal článek a byl by pravdivý,“ říká. Otevřeně popisuje i rozvod, střídavou péči a to, jak těžké je posílat dítě pryč, i když ví, že je u milujícího táty. „Rozpad rodiny a manželství mě mrzí a myslím si, že vždycky mě mrzet bude,“ říká, ale zároveň dodává, že ji to psychicky posunulo. Kritická je i k systému péče o děti, soudům a OSPODu. „Kolik dětí ještě musí umřít vlivem chyby soudu nebo OSPODu, aby se s tím začalo něco dělat?“ ptá se. A i když o sobě říká, že je odjakživa pozitivně nastavený člověk, dodává, že nejde být sluníčkový čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu a že i vztek musí ven. Jak se žije člověku, kterého lidé hodnotí od šestnácti let každý večer z obýváku? Proč podle ní ženy v televizi odnášejí hejty víc než muži? Co ji naučila Superstar, bulvár, rozvod i roky komentářů k vlastnímu tělu? A proč je někdy nutné zavřít jedny dveře, i když se člověk bojí, jestli se otevřou další? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Srdce kultivuje mysl a mysl pomáhá srdci,“ říká herec Martin Myšička, když mluví o tom, jak se v něm celý život potkává analytické myšlení, herectví, intuice i potřeba něco skutečně dělat. Vystudoval fyziku, pak DAMU, dlouhé roky je spojený s Dejvickým divadlem a přiznává, že v sobě od začátku nese napětí mezi analytickou myslí a potřebou být na jevišti svobodný. „Dojít k té spolupráci je takové moje celoživotní výzva,“ říká. Mluví o herectví, závisti, známých rolích i o tom, že herec je pořád trochu závislý na tom, jestli se někomu hodí. „Když takhle mi něco uteklo, zpětně se na to podívám, tak se mi otevřel čas a prostor na jiné věci,“ říká k profesním příležitostem, které nepřišly. Zároveň odmítá jednoduché poměřování. Podle něj je rozdíl mezi tím chtít být nejlepší a chtít být výborný. „Když bude primární hodnota být nejlepší, tak to může být jenom jeden. Ovšem když budu chtít být výborný, tak můžeme být výborní všichni,“ říká. Myšička se v rozhovoru dostává i k politice, veřejné debatě a tomu, proč mu vadí, že lidé často nechtějí hledat řešení, ale vyhrát. „Všichni chtějí zvítězit, ale nechtějí najít to nejlepší řešení,“ říká a dodává, že podobné mechanismy vidí nejen u politiků, ale i v běžných vztazích. Zajímá ho eristická dialektika, manipulativní debatní triky i to, jak snadno se místo skutečné diskuze objeví nálepky, urážky a snaha protivníka porazit. „Slovo je čin,“ říká k tomu, že svoboda projevu podle něj neznamená říkat cokoli bez odpovědnosti. V debatě se vrací i k veřejnoprávním médiím, demokracii a otázce, proč se ve společnosti tak málo hledá průnik. „Proč nejsou pořady typu pojďme najít klidné řešení? Nebo co nás spojuje?“ ptá se. Myšička mluví i o meditacích, holotropním dýchání, ale i o umělé inteligenci. Vnímá ji jako mocný nástroj, ale zároveň jako něco, co neumí ochutnat jablko ani prožít okamžik. Právě AI podle něj může lidem připomenout, že člověk není jen soubor informací. „Být člověk je ještě něco jiného,“ dodává. Co je podle něj nenahraditelné? Proč bude živé setkání možná čím dál vzácnější? A dá se o mužství, ženství, politice i duchovních otázkách mluvit bez nálepek a potřeby zvítězit? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Za mě to byla druhá revoluce,“ říká programátor a popularizátor umělé inteligence David Grudl o chvíli, kdy se AI modely naučily nejen odpovídat, ale i „přemýšlet“. Dnes podle něj přichází další zlom: AI agenti, kteří už nejsou jen chatbotem v prohlížeči, ale programem v počítači, který může pracovat se soubory, maily nebo kalendářem. Popisuje, proč u lidí sleduje až „AI psychózu“, kdy najednou zjišťují, co všechno si dokážou udělat sami - a často tak ani nechtějí chodit spát. Nadšení ale okamžitě brzdí varováním. „Důvěra podle mě není dobré slovo. Člověk musí být extrémně opatrný,“ říká a dodává, že se umělá inteligence pořád může „splašit“. AI agent může být podle Grudla nesmírně užitečný, ale právě tím, že má přístup k počítači, souborům nebo e-mailu, se podle něj otevírá i nový bezpečnostní problém - hrozí totiž útoky, při nichž se škodlivá instrukce může schovat třeba v mailu. Grudl tak upozorňuje, že pokud agent „chytne vira“, může být průšvih mnohem vážnější než u starého EXE souboru. Přesto popularizátor umělé inteligence zůstává optimista. Nevěří, že AI nutně vezme všem práci, spíš podle něj změní to, co považujeme za možné. „Džin byl vypuštěn,“ říká k debatě, zda je umělá inteligence jen bublina. I kdyby podle něj některé firmy zkrachovaly, technologie už tu zůstane. A lidem, kteří AI odmítají, vzkazuje, že je to podobné, jako když dneska někdo odmítne používat počítač. Proč jsou AI agenti podle Grudla největší posun od nástupu chatbotů? Kde je hranice mezi užitečným nástrojem a bezpečnostním rizikem? A proč věří, že grafik, programátor ani další profese nemusí zmizet, jen dostanou „inteligentní kladivo“? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Když se vysměješ bubákovi, tak se ho bojíš trochu míň,“ říká expert na hybridní hrozby Jakub Kalenský, když vysvětluje, proč je humor podle Ukrajinců jednou z nejúčinnějších zbraní proti ruské propagandě.

„Zjistila jsem, že nějaké věci možná dělám v životě špatně a že chci už dlouho zpomalit a nedaří se mi to,“ říká herečka Tereza Ramba o období po zánětu mozkových blan, který ji po natáčení Zápisníku alkoholičky donutil úplně zastavit. Nejdřív podle svých slov cítila paniku, jak to bez ní zvládne rodina a práce, pak nudu, kterou do té doby vlastně neznala a nakonec došla k tomu, že některé věci musí změnit. „Zánět mozkových jsem si částečně upřepracovala,“ říká a dodává, že to nebylo jen otázkou jednoho náročného roku, ale dlouhého nastavení od patnácti let. V rozhovoru mluví i o Monyové - nové minisérii Oneplay o úspěšné brněnské spisovatelce Simoně Monyové, autorce populárních vztahových románů, jejíž zpočátku idylický vztah s druhým manželem se postupně změnil v toxické soužití a skončil tragicky. Při natáčení série prý herečka poprvé jasněji říkala, co potřebuje. „Stačilo si o to říct,“ popisuje zkušenost s rolí zavražděné spisovatelky, kterou vnímala jako fyzicky i psychicky náročnou. Monyovou popisuje jako ženu se „strašně silnou samičí energií“, odvahou i nešťastnou volbou vydržet věci kvůli rodině. „Nese sebou téma, které dokáže ve společnosti rezonovat,“ říká Ramba a doufá, že série znovu otevře debatu o domácím násilí. Zároveň v příběhu vidí i širší tlak na ženy, které chtějí zvládnout práci, děti, domov i vlastní představu dokonalosti. „Myslím si, že na sebe máme vážně velký tlak,“ přiznává, když popisuje kamarádky, u kterých si říká, „kdy se zhroutí“. Sama dnes přemýšlí o jednodušším životě, menších nárocích a čase s dětmi, protože ji děsí, jak strašně rychle rostou. Herectví přitom pořád miluje, i když říká, že s ním má dost toxický vztah. Role podle ní mohou člověka posílit, ale taky rozhárat, pokud v nich ztratí sám sebe. Mluví i o stárnutí před kamerou, tlaku na vzhled, botoxu a dvojím metru vůči herečkám. „Nezažila jsem, že by se řešilo u chlapa, jestli si bude nebo nebude dělat nějaké zákroky,“ říká o tom, že někdy dostává drzé otázky, zda by se svou vizáží nechtěla něco udělat. Proč pro ni byla Monyová tak osobní? Co ji nemoc naučila o kontrole, práci a štěstí? Jak se mění její vztah k herectví, mateřství i vlastnímu tělu? A proč už nechce žít „na krev“? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Jsme odzbrojená a absolutně bezbranná země,“ říká historik a ukrajinista David Svoboda. Podle něj Česko po začátku ruské invaze na Ukrajinu nevyužilo chvíli, kdy si mohlo jasně říct, co Rusko je, co od něj hrozí a proč se válka na Ukrajině týká i nás. „Ty čtyři roky jsme nevydrželi,“ říká k tomu, jak česká společnost podle něj reagovala na ukrajinskou obranu i na vlastní odpovědnost. Výroky z řad Motoristů o „parazitech“, „deratizaci“ nebo „méněcenných“ lidech se podle něj daly čekat. „Máme, co máme,“ říká a dodává, že se stále nechceme smířit se základní souvislostí: „Když má Ukrajina problém, tak ho máme my, protože tím problémem, jeho původcem, je Rusko.“ Západ podle Svobody ukrajinskou statečnost využil, ale nedokázal z ní vyvodit strategický závěr. „Západní politici rádi využili ukrajinské nezlomnosti a hrají o čas,“ říká. Varuje, že Rusko už podle něj „přestat válčit nemůže“ a že velmi pravděpodobným scénářem je testování soudržnosti NATO, spíš hybridní než klasickou konvenční formou. Mluví o možných dronech, blackoutu i morálním úderu na západní společnosti. Ostře přitom hodnotí i českou politiku. Současnou vládu označuje za bezpečnostní riziko a říká, že lidé, kteří podle něj oslabují podporu Ukrajině, veřejnoprávní média nebo neziskový sektor, jsou agenty ruského vlivu. Kritický je ale i k předchozí vládě, kterou označuje za„relativně slušnou, ale zoufalé nedůslednou. Společným jmenovatelem té minulé i dnešní je podle něj to, že Česká republika rezignovala na zahraniční politiku. Jako historik popisuje vlastní pocit jako „nekonečnou frustraci“, ale zároveň připomíná, že právě proto má smysl mluvit nahlas. „Čím více se budeme rozčilovat teď, tím méně budeme muset plakat později,“ uzavírá. Proč podle něj Ukrajina ukazuje, co se stane i nám? Jak blízko je válka Ruska s NATO? A proč si myslí, že česká společnost stále nepojmenovala pravdy, které měla říct už dávno? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Pokud se bude každý rok určovat rozpočet České televize, já v ní nebudu,“ říká moderátor Daniel Stach. V debatě o budoucnosti veřejnoprávních médií podle něj nejde jen o peníze, ale o hranici mezi médiem veřejné služby a státním médiem. „Veřejnoprávní a státní jsou opravdu dvě velmi odlišné věci,“ říká a dodává, že se k současné situaci rozhodl veřejně vystupovat, i když je mu to osobně nekomfortní. „Radši bych dělal něco jiného. Ale myslím si, že to je věc, kterou mám udělat,“ vysvětluje. Česká televize podle něj není dokonalá, chyby dělá a prostor pro lepší hospodaření bude vždycky. Zároveň ale odmítá představu, že se dá dlouhodobě jen škrtat bez následků. Televize podle něj musí mít být na vlně trendů a musí růst a pokud se ale bude dál snižovat rozpočet, tak to nebude možné a stane se z ní pomalu vařená žába. Když Stach mluví o tom, co by se mohlo ztratit, nejde jen o jeho pořady nebo vědeckou redakci, ale o instituci jako celek. Česká republika by podle něj přišla „o jednu z jistot a o pojistku, kterou teď má“. A pokud se jednou rozbije tým nebo redakce, která se budovala roky, nejde ji podle něj jednoduše postavit znovu. „Když rozbiješ vědeckou redakci, tak ji nepostavíš příští rok znova,“ říká. V rozhovoru mluví také o tom, proč podle něj Česká televize musí hledat nové formáty a chodit za diváky tam, kde jsou, i když tím vstupuje do prostoru podcastů, sociálních sítí nebo nových debatních pořadů. „Dneska přece není možné, abys stejné množství diváků oslovil televizním vysíláním jako před patnácti lety,“ říká. Připouští, že některé věci mohou soukromým tvůrcům vadit, ale trvá na tom, že veřejná služba má vzdělávat, informovat, bavit i spojovat. Mluví také o novém pořadu Na dosah, o Václavu Moravcovi, o tom, proč nechce být jeho náhradou i tom, že ho pořád baví „bavit se s těmi nejchytřejšími lidmi na světě“. Vedle televize ale řeší i širší stav společnosti. „Nikdy nebylo levnější a snazší lhát tolika lidem, co dneska,“ říká k době, ve které se dezinformace šíří rychleji než dřív. A když přijde řeč na jeho vlastní budoucnost, připouští, že by mohl odejít. Ne kvůli gestu, ale ve chvíli, kdy by cítil, že už nedokáže dělat práci, která má smysl. „Musím mít v sobě tu vnitřní odvahu podepsat ten papír a říct: děkuju moc za všechno a odcházím,“ říká. Kde má Daniel Stach svoji červenou linii? Má Česká televize šetřit, růst, nebo se radikálně proměnit? A proč podle něj nejde veřejnoprávní média rozbít a za pár let jednoduše postavit znovu? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Pro mě to uzavřelo naši společnou cestu. A je to fantazie,“ říká hudební producent Josef Změlík alias Idea, když mluví o albech, která s raperem Danielem Ďurechem alias Jamesem Colem přinesla nejen dva Anděly, ale i překvapivou tečku za dlouhým vývojem jejich vztahu. „První nominaci jsem nafasoval před dvaceti lety a nikdy jsem to neproměnil,“ vrací se James Cole k vlastní kariéře, ve které se střídalo odmítání cen i touha po uznání. O to silnější pro něj je moment, kdy se to podaří právě s projektem, který je podle něj „tak osobní“ a zároveň pro něj představuje vrchol dlouholeté cesty. Oba otevřeně mluví i o tom, že jejich spolupráce nebyla samozřejmá - hudebníci přiznávají, že se 15 let nenáviděli, a odkrývají zákulisí české rapové scény, včetně pragocentrismu i rivality. „Choval jsem se hrozně teritoriálně,“ popisuje James Cole vlastní minulost a neschopnost revidovat postoje. Idea naopak přiznává, že ho konflikty dlouho míjely, zásadní zlom ale přišel až při osobním setkání po smrti společného známého, které vedlo k postupnému sblížení. Rozhovor se dotýká i širší proměny rapu - od uzavřené, „monolitické“ scény k otevřenější a pestřejší podobě. „Najednou můžeš mít úspěch s něčím, co není hrubé a násilné,“ říká James Cole a oba se shodují, že dnešní rap už není jen o stereotypech, ale o různorodosti a autenticitě. Právě autenticita je pro Colea klíčová i osobně: mluví o své střízlivosti, o tom, že album Done je první deskou, kterou jsem udělal opravdu střízlivý a o pocitu, že teprve teď dokáže tvořit naplno a bez „masky“, která ho dřív omezovala. Vedle toho Idea otevírá téma role producentů, kteří podle něj zůstávají ve stínu, přestože „je to 50 na 50 věc“. Jejich společný projekt tak není jen příběhem dvou rapperů, ale i ukázkou spolupráce, která stojí na sdílené energii, důvěře a rozdělení rolí. „Já jsem Leonardo DiCaprio, ale Pepa režíroval,“ shrnuje to s nadsázkou James Cole. Jak se z nenávisti stane jedno z nejvýraznějších spojení na scéně? Co rozhoduje o úspěchu - čísla, nebo kvalita? A co se změní v tvorbě i životě, když člověk přestane utíkat a začne mluvit sám za sebe? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Člověk může být úspěšný a může být v osobním životě úplně v háji,“ říká koreanistka a spisovatelka Nina Špitálníková, když popisuje rok, který ji „po osobnostní stránce úplně rozložil“. O smrti své nejbližší kamarádky mluví jako o zkušenosti, která naprosto všechno rozbije a kterou podle ní nejde zpracovat rychle, možná vůbec nikdy. Přiznává, že ji překvapilo, jak silně ji zasáhla i přesto, že už dřív prožila náročné situace. „Tohle byla naprosto devastující zkušenost. A vlastně pořád je,“ říká. Zároveň popisuje, jak ji práce nutila nějakým způsobem fungovat, ale zároveň jí bylo „úplně jedno“, že vydává knihy nebo získává ocenění. Otevřeně mluví i o tom, jak stigmatizované je v české společnosti téma sebevraždy. „Když řekneš: spáchala sebevraždu, lidi řeknou, že byla slabá. To vůbec není pravda,“ říká a popisuje ambivalentní pohled na člověka, který si vezme život. Sama vyhledala odbornou pomoc a upozorňuje, že bez ní by si se situací neporadila. „Bylo mi řečeno, že kdybych to nezpracovala, tak se mi to usadí,“ vysvětluje. Zkušenost ji zároveň nutí přehodnocovat vlastní práci i témata, kterým se věnuje. Přiznává, že některé věci teď nedokáže dělat vůbec, jiné jen s odstupem. V rozhovoru se vrací i k mateřství a k připravované knize, ve které popisuje, jak se během těhotenství i po porodu cítila. „Říct: narodilo se mi dítě a necítila jsem k němu cit, je fakt hnusné a brutální. Ale děje se to,“ říká a připouští, že za svou otevřenost dlouhodobě čelí silné kritice. Přesto věří, že má smysl tyto zkušenosti sdílet - i kvůli ženám, které si procházejí něčím podobným. „Je dobré to říct,“ dodává. Zároveň řeší, jak její slova jednou přijme její syn a jak mu vysvětlit vlastní minulost. Mluví také o Severní Koreji, které se dlouhodobě věnuje, ale přiznává, že po osobní zkušenosti už nemá kapacitu sledovat svět tak intenzivně jako dřív. „Chci se cítit dobře a když cítím přetlak, tak z toho vypadnu,“ říká a dodává, že je pro ni důležité neztratit citlivost vůči lidem, o kterých mluví. I proto odmítá vést rozhovory tak, aby byly zajímavé pro čtenáře, pokud by to znamenalo manipulaci s příběhy druhých. Jak se vyrovnat se ztrátou, která nemá řešení? Proč je téma sebevraždy stále tak stigmatizované? Jaké to je přiznat, že mateřství nevypadalo tak, jak se očekává? A jak jednou vysvětlit vlastní minulost svému dítěti? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Často lituji toho, že osobní věci přebíjejí to, co bych chtěla sdělit,“ říká pirátská poslankyně Kateřina Demetrashvili, která se ve 23 letech ocitla ve středu pozornosti nejen kvůli politice, ale i svému soukromí. Otevřeně mluví o tom, jak balancuje mezi ostrostí a hranicí, kterou nechce překročit. „Když se hodně naštvu, tak se bojím, abych nepřehnala tu hranici,“ přiznává, jak se snaží v některých debatách působit klidněji. Zároveň ale odmítá ustoupit ze stylu, který považuje za autentický, třeba když o Filipovi Turkovi mluví jako o „nácíčkovi“. „V případě pana Turka rozhodně nemám servítky,“ říká a vysvětluje, proč podle ní humor i ironie do politiky patří. Do veřejné debaty se promítá i její vztah s bývalým vládním koordinátorem pro strategickou komunikaci Otakarem Foltýnem a s ním spojené reakce. „Chápu, že veřejní činitelé mají automaticky omezené právo na soukromí,“ říká, ale zároveň připouští, že osobní rovina může odvádět pozornost od podstaty. Sama věkový rozdíl nevnímá, ale k obecným debatám o této problematice dodává: „Obava ohledně groomingu mi přijde legitimní.” V rozhovoru se vrací i ke svému dětství a zkušenosti s ruskou propagandou. „Do dvanácti jsem tomu i věřila,“ popisuje a vysvětluje, jak ji to formovalo v pohledu na dnešní konflikty. Mluví i o práci ve Sněmovně, která ji po nástupu překvapila, protože si o politicích myslela, že jde o lidi, kteří si svou pozici zaslouží. „Pak jsem přišla do sněmovny a zjistila jsem, jaké tam jsou kreatury,“ říká bez obalu. Kritizuje i fungování politiky a přístup některých poslanců: „Spousta lidí do toho nedává ten zápal,” dodává. Zároveň popisuje frustraci opozice v situaci, kdy podle ní vláda obchází pravidla a zahlcuje veřejný prostor množstvím témat. „Nevíme, na co dříve reagovat,“ říká a upozorňuje na strategie, které podle ní odvádějí pozornost od zásadních změn. Jak vědomě pracuje s vlastní mediální pozorností? Kde podle ní leží hranice politického humoru? A co považuje za skutečné hrozby pro demokracii dnes? I to se dozvíte v rozhovoru s Katerinou Demetrashvili. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Ženy po třicítce jsou se single životem spokojenější než muži a odpovídá to i zkušenosti s terapií,“ říká psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová, když popisuje jeden z trendů, který dnes podle dat i praxe stále víc vystupuje do popředí. Přibývá lidí, kteří zůstávají single déle a pro část z nich to není nutně problém, ale vědomá nebo alespoň přijatá životní situace. Zároveň se podle ní zásadně proměnilo samotné seznamování. Online prostředí se stalo hlavním místem, kde lidé navazují vztahy, ale zkušenost s ním bývá často vyčerpávající a plná odmítnutí. „Píšu si s někým, mám z toho dobrý pocit a najednou si mě ten člověk zablokuje,“ popisuje expertka typickou dynamiku dnešních randění. Seznamování přitom podle ní nikdy nebylo jednoduché, jen dnes probíhá v jiném prostředí. Změny se ale výrazně dotýkají i mladé generace, u které ubývá vztahů i intimity. Část mladých lidí vztahy odkládá, jiní do nich vůbec nevstupují, často i proto, že si nejsou jistí, jak na to. Do toho vstupují nové nároky na to, jak má vztah vypadat a co všechno má partner naplnit. „Máme obrovskou svobodu, ale zároveň zodpovědnost si vybrat, co nám bude dělat dobře,“ říká Šetinová. Velkou roli podle ní hrají i sociální sítě, které posilují extrémní představy o vztazích a vytvářejí tlak na výkon, vzhled i chování. Zároveň ale zkreslují realitu a prohlubují pocit, že vztahy jsou buď dokonalé, nebo nefungují vůbec. Přitom ve skutečnosti většina lidí hledá velmi podobné věci - blízkost, porozumění a bezpečí. V dlouhodobých vztazích pak podle psychoterapeutky narážíme na limity vlastních očekávání. Na jednoho partnera dnes často klademe množství rolí, které dřív zastávalo širší okolí. „Láska začíná ve chvíli, kdy se milujeme i přes rozdíly,“ popisuje Šetinová moment, kdy vztah přestává být idealizovaný a začíná být skutečný. Proč jsou dnes ženy spokojenější single než muži? Jak moc proměnily seznamování technologie a sociální sítě? A učíme se dnes vztahy hůř než dřív? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Svět je v pohybu a my vůbec netušíme, kam se dostane,“ říká šéfredaktor Respektu Erik Tabery, když mluví o tom, že dějiny jdou kolem nás v míře, jakou nešly hodně dlouho. Vysvětluje, proč je pro něj jako novináře klíčové „být u toho, sledovat věci a popisovat je“, ale zároveň si držet odstup od emocí a vlastního prožívání. „Chladný jazyk v médiích je dnes podezřelý,“ říká a hájí věcnost jako základní princip novinářské práce. Podle něj se ale prostředí zásadně proměnilo - sociální sítě úplně zásadně mění všechno a nutí média reagovat na politiky, kteří pracují se šokem, konfliktem a pozorností. „My nemáme být jenom přenašeči hejtu z jednoho místa na druhé,“ varuje. Popisuje i proměnu politiky, kterou podle něj zosobňuje Donald Trump. „Lež je dnes úplně běžný nástroj komunikace,“ říká a upozorňuje, že velká část voličů se k jiným informacím ani nedostane. Podle něj se tím posouvají hranice toho, co je ještě přijatelné a vzniká prostředí, ve kterém obhájíte úplně cokoliv. Velkou část rozhovoru věnuje Maďarsku, které podle něj ukazuje, kam až může zajít koncentrace moci. Mluví o zneužívání tajných služeb, o systematickém oslabování médií i o tom, jak dlouho může takový systém fungovat. Přesto považuje vítězství Pétera Maďara za zásadní moment. „Nebál bych se to srovnat s nějakou formou revoluce,“ říká a připomíná, že Orbánova moc byla v míře, kterou jsme po roce 1989 u nikoho neměli. Zároveň ale varuje, že žádná změna není zárukou lepšího vývoje: „Nikdo nemá jistotu, že tu moc nezneužije.“ Český kontext vidí jako méně vyhrocený, ale ne bez rizik. Mluví o tom, že se mění stranický systém, že přibývá tlak na veřejnoprávní média a že část politiků přebírá styl komunikace založený na konfliktu a záměrném provokování. „Lidé jako Petr Macinka nebo Filip Turek, to je vlastně druh nějaké trollí politiky,“ říká. Kriticky se vyjadřuje i k Andreji Babišovi, u kterého nechápe snahu oslabovat média. „On to vlastně vůbec nepotřebuje,“ dodává s tím, že právě tyto kroky mohou naopak společnost mobilizovat. Jak moc se proměnila role médií v době sociálních sítí? Proč dnes lež funguje jako legitimní politický nástroj? Co přesně ukazuje maďarská zkušenost - varování, nebo naději? A má česká společnost a opozice sílu na to, aby podobnému vývoji čelila? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Radši budeme autentické, než abychom někoho vychovávaly,“ říkají Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice. Zdůrazňují, že nejsou politické komentátorky ani arbitři správných názorů, přesto se ve svém podcastu nevyhýbají tématům, která společnost rozdělují. Jejich otevřenost ale přináší i silné reakce. Popisují hejty, ostré komentáře i momenty, kdy se jejich obsah dostává mimo jejich vlastní bublinu. „Když vidím naštvané komentáře, je to vlastně potvrzení, že to dělám dobře,“ říká Lukášková. Petráková ale dodává, že jim vždycky bude vadit jakákoliv diskriminace, ale bohužel musí takové projevy často „přehazovat vidlemi“. Autorky podcastu zároveň přiznávají, že jejich styl bývá občas vyhrocenější - někdy se „rozpinďouří“ a ženou věci do extrému, což někteří posluchači neberou zrovna lehce. Rozhovor se ale dotýká i proměny vztahů mezi muži a ženami. Ženy jsou dnes podle Lukáškové a Petrákové dnes často samostatnější a „už nepotřebují muže k zajištění“, zatímco část mužů hledá svou roli. „Každá skupina chce něco jiného a jde to úplně mimo sebe,“ popisují současnou dynamiku. Do toho podle nich vstupuje i fenomén manosféry a obsahu, který formuje pohled mladých kluků na ženy a vztahy. Popisují obavy z toho, jak snadno se mohou dospívající dostat k jednoduchým návodům na „to, jak být chlap“, které často staví ženy do nepřátelské role. I to podle nich prohlubuje napětí mezi pohlavími a přispívá k tomu, že se obě strany čím dál víc míjejí. Zároveň ale zdůrazňují, že jejich kritika nemíří na všechny muže. Samy mají ve svém okolí takové, kteří se chovají férově - zároveň ale dodávají, že zkušenosti mnoha žen ukazují i opačnou realitu. Vedle toho všeho se vrací i k dopadům svého podcastu. Popisují situace, kdy za nimi přicházejí ženy s tím, že díky jejich sdílení našly odvahu něco změnit nebo „říct, že už takhle ne“. „To jsou ty momenty, kdy si říkáme, že to má smysl,“ dodávají. Jak moc autenticita pomáhá a kdy naopak prohlubuje konflikty? Kdo dnes formuje představy mladých lidí o vztazích? A proč má někdy největší dopad „pokec dvou kamarádek“? Pusťte si rozhovor s autorkami podcastu Chumelenice. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Chtěl jsem být nejlepší houslista na světě a to chci být konec konců stále,“ říká Pavel Šporcl, který se postupně stal jednou z nejviditelnějších tváří klasické hudby v Česku - a zároveň jejím narušitelem. Mluví o tom, jak ho ovlivnila Amerika, kde si „sáhl na dno“, vydělával si hraním v metru a učil se svobodě myšlení, ale i o tom, proč se po návratu rozhodl změnit způsob, jakým se klasická hudba prezentuje. „Začal jsem si uvědomovat, že je škoda, že na klasickou hudbu chodí určité publikum,“ říká a vysvětluje, proč odložil frak, vzal si šátek a snaží se oslovit i ty, kteří by na koncert jinak nepřišli. Vedle osobního příběhu ale v rozhovoru silně zaznívá i jeho pohled na stav kultury a politiky. „Škrtlo se hodně peněz na živé umění,“ říká a varuje, že některé projekty nebo festivaly kvůli tomu nemusí přežít. Popisuje, jak se kultura plánuje roky dopředu a že není jako „rohlík na krámu“. Zároveň ale zdůrazňuje, že sám nikdy nečekal s nataženou rukou: mluví o tom, že jako nezávislý umělec si na svou práci musí vydělat a že velkou část energie věnuje shánění partnerů a financování vlastních projektů. Přesto kriticky mluví o tom, jak někteří politici ke kultuře přistupují: „Ta arogantnost, ta nekompetence… já nic takového nevidím, že by někdo za tu kulturu opravdu kopal.“ Zároveň ale odmítá jednoduché dělení a zdůrazňuje i respekt k výsledkům voleb. „Volby byly nedávno a nějak dopadly. Respektuji to, jsem demokrat,“ říká a vysvětluje, proč sice se současnou situací nesouhlasí, ale zároveň nevnímá prostor pro radikální střety. Připomíná i vlastní zkušenost z covidu, kdy se aktivně zapojil do jednání s vládou a snažil se prosadit návrat živé kultury. Osobní rovinu doplňuje i téma rodiny a tlaku jména - mluví o svých dcerách, o tom, jak těžké je vyrůstat v uměleckém prostředí i o tom, jak ho formovala přísná, ale podle něj správně nastavená výchova. „Byl jsem normální kluk,“ říká o dětství, kdy raději běhal venku než cvičil, ale zároveň postupně našel vlastní vztah k hudbě a ambici být co nejlepší. Celým rozhovorem se pak prolíná jeho přesvědčení, že kultura není nadstavba, ale základ. „Bez umění se nedá žít,“ říká a dodává, že právě kultura je to, co z nás dělá lidi. Jak moc je dnes kultura závislá na politice? Co by se stalo, kdyby se přestala podporovat úplně? A může klasická hudba přežít bez proměny, kterou Šporcl prosazuje? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Pojedu, dokud nezjistím, že už to nejde,“ říká Helena Vondráčková, když mluví o své kariéře, která trvá desítky let a stále nekončí. Připravuje velký koncert k osmdesátinám v pražské O2 areně a přiznává, že „není návratu“ - lístky už jsou prodané a tlak podle jejích slov člověka motivuje, aby něco dělal. Stále koncertuje, plánuje nové písně a překvapuje ji, kolik mladých lidí zná její hity zpaměti. „Viděla jsem, jak zpívají a umí moje texty,“ říká o vystoupení, které ji dojalo. Mluví o tom, že ji drží v kondici neustálá aktivita a optimismus. „Neusnout na vavřínech, nesedět u televize v bačkorách,“ popisuje svůj přístup k životu, ve kterém hraje roli sport, práce i péče o sebe. Zároveň přiznává, že je neposedný člověk, který neumí zastavit a s nadsázkou dodává, že ADHD je její značka. Vzpomíná na dětství plné sportu a hudby, na otce, který v ní rozpoznal talent, i na moment, kdy vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky a odstartovala kariéru, která ji zavedla na světová pódia. Otevřeně mluví i o věcech, které se nepovedly. O nenaplněném přání mít děti říká: „Nikdy člověk nemůže mít všechno,“ tvrdí a připomíná slova Heleny Růžičkové, že jejím úkolem je zpívat. Přiznává také složitý vztah s bratrem, který se rozpadl kvůli jejímu manželství a dodává, že i po letech má „napřaženou ruku“, i když některé věci se zapomínají těžko. Vrací se i k minulosti poznamenané režimem, který jí podle jejích slov znemožnil větší zahraniční kariéru. „Byla to arogance vůči té nabídce,“ popisuje zmařené turné v Kanadě. Mluví ale i o obviněních, která se s ní táhla roky - od fám o vztahu s Lubomírem Štrougalem až po tvrzení, že podepsala Antichartu, což označuje za lež, kterou nakonec vyvrátil soud. Zároveň odmítá spojování s politikou a říká, že jejím úkolem vždy bylo zpívat a držet se stranou. A dnes si Vondráčková přeje jediné - aby po ní zůstal hudební odkaz a aby si ji lidé pamatovali jako férového člověka. „Snažím se nikdy nikomu neublížit,“ dodává. Co ji žene dál i po desítkách let na scéně? Jak se vyrovnává s křivdami minulosti a proč se stále vyhýbá politice? A co by ji skutečně přimělo přestat? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Spojené státy sice vnímáme jako našeho spojence, ale jako mnohem méně spolehlivého spojence,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana, když popisuje, jak se podle něj proměnila role Ameriky v posledních měsících. Mluví o tom, že zažíváme nejhlubší krizi transatlantických vztahů od založení NATO v roce 1949 a že důvěra v americké závazky napříč aliančními státy dramaticky klesla a dál klesá. Do rozhovoru vstupuje i válka s Íránem, kterou označuje za naprostý strategický debakl a selhání epických rozměrů. Připomíná přitom Vietnam, Irák i Afghánistán jako konflikty, ve kterých Spojené státy dokázaly vyhrávat bitvy, ale prohrát strategicky. Smetana zároveň odmítá argumenty, že útoky zastavily íránský jaderný program. „Nemáme žádnou evidenci, že by Irán nebyl schopen svůj jaderný program obnovit,“ upozorňuje a dodává, že naopak se výrazně zvýšila jeho motivace pro získání jaderné zbraně. Kritizuje i představu, že by vojenský tlak vedl ke změně režimu. „To už není seriózní analýza, to je prostě jenom roztleskávání,” dodává. Odborník mluví také o tom, jak Donald Trump pracuje s hrozbami: vykazuje vzorec velmi silných výhrůžek, které následně neplní, čímž podle něj oslabuje důvěryhodnost Spojených států. A Smetana nešetří ani jeho schopnosti: „Donald Trump není kompetentní vykonávat úřad prezidenta. Oblasti zahraniční politiky absolutně nerozumí,“ hodnotí analytik. Do širšího obrazu patří i dopady na Evropu a Ukrajinu. „Je naprosto jasné, že administrativa Donalda Trumpa nebere Ukrajinu jako prioritu,“ říká Smetana a upozorňuje, že konflikt posílil Rusko – ekonomicky, politicky i strategicky. „Pokud někdo z tohoto konfliktu skutečně benefitoval, tak je to Rusko,“ dodává. Evropa se podle něj musí připravit na scénář, kdy se na Spojené státy nebude moci plně spolehnout. „Musíme pracovat s realistickou variantou, že americké závazky jsou oslabeny,“ varuje. Jak moc je dnes NATO funkční aliance? Je Donald Trump skutečně nepředvídatelný, nebo jen důsledný ve své logice? Může konflikt s Íránem ještě eskalovat – a kdo z něj ve skutečnosti těží? A je Evropa připravená na svět, ve kterém se na USA nemůže spoléhat? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

“Historicky nejsme země, která má velký kapitál společenské důvěry,“ říká ekonom a autor podcastu Odemčeno Miroslav Zámečník, když se vrací k devadesátým létům a k tomu, proč dnes v Česku přetrvává nedůvěra i pocit nespravedlnosti. V rozhovoru popisuje, jak se podcenil význam institucí a jak to umožnilo strašně rychlou koncentraci kapitálu do rukou malého počtu lidí. Zároveň ale připomíná, že země je v mnoha ohledech velmi dobrá, úspěšná a ve které se hezky žije. Jen některé důsledky dřívějších rozhodnutí se propisují do dnešní politiky i nálady ve společnosti. Mluví o rozdílu mezi lidovým kapitalismem, kde každý jeden člověk má podíl, a tím, co vzniklo u nás, kde velká část bohatství zůstala koncentrovaná. Popisuje, proč „jsme spořiví, ale ne úplně šikovně spořivý“ i to, že Česku chybí hluboký kapitálový trh a kultura, která by víc oceňovala podnikání. „Průša by měl mít pomník,“ dává příklad jiného typu úspěchu českého podnikatele s 3D tiskárnami. Rozhovor ale postupně míří i k současnosti - k drahému bydlení, vylidňování regionů i k tomu, jak by se společnost mohla proměnit. A také k nejistotě, která přichází zvenčí. „My zažíváme dost zvláštní dobu. Mír a prosperita skončily,“ říká Zámečník a varuje, že Evropa ani Česko nejsou na možný konflikt připravené. „To není intelektuální odpověď, to je emocionální odpověď,“ dodává k často skloňovanému „chceme mír“. Zámečník v rozhovoru, který byl natáčen před ujednáním o příměří mezi USA a Íránem, mluví i o tom, jak by společnost reagovala na skutečnou krizi - třeba prudké zdražení ropy nebo její nedostatek. „Emocema nevyřešíte žádný problém,“ říká a popisuje, že by bylo nutné hledat racionální a spravedlivá řešení, i když by byla nepopulární. A připouští, že klíčová otázka zní, jestli by to zvládla i česká politika. „Je česká politika schopná dát některé věci před závorku a táhnout za jeden provaz?“ ptá se. Jak moc nás dodnes formují devadesátky? Proč jsme „spořiví, ale ne šikovně“? A dokáže se česká společnost semknout ve chvíli skutečné krize? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Já jsem takový self-promotér,“ říká influencerka a podnikatelka Agáta Hanychová, když popisuje, jak si před lety vědomě nastavila vlastní cestu - jinou než ostatní. „V roce 2005 jsem si vlastně vymyslela, abych nezapadla,“ vypráví o době, která následovala poté, co se stala vícemiss České republiky. Od té doby je nepřetržitě ve veřejném prostoru, kde se její jméno stalo zároveň produktem, skrze který si vydělává. A přiznává, že na začátku šla i přes hranu. „Opravdu cíleně jsem vymýšlela, aby v těch novinách byla. Že to bude skvělý, když to bude postavené na průserech,“ říká influencerka a přiznává, že kdyby nebyla známá, byla by dozajista nešťastná. Dnes mluví ale i o jiné motivaci. O vztahu k lidem, kteří ji sledují na sociálních sítích, o potřebě sdílení i o tom, jak se její práce proměnila. „Mám to i jako terapii. Fakt mě to naplňuje,“ popisuje, jak se svými sledujícími sdílí všelijaké životní peripetie. Přesto podle ní zůstává otázka, kterou si klade sama: „Nevím, proč ty lidi tak zajímám už takhle dlouho.“ Do rozhovoru vstupuje i její dětství formované „tvrdým režimem“ i prostředím, kde byl showbusiness přirozenou součástí života. „Už jsem se narodilo do toho, že před barákem byly paparazzi,“ říká Hanychová. Mluví o své matce Veronice Žilkové, o výchově, která ji naučila pracovat od dětství, ale i o vzorcích, které si nese. „Ty partnerské vztahy nám nevyšly ani jedné,“ tvrdí influencerka s tím, že jako každá žena měla ideál, že nebude nikdy rozvedená. Rozhovor se dotýká i jejích vztahů, které byly veřejné a často prý bolestivé. Hanychová popisuje vlastní selhání, snahu „uzavřít kruh“ i potřebu dát dětem jiný příklad. „Ukazuju svým dcerám, že se to dá vlastně napravit,“ říká o návratu k současnému partnerovi Miroslavu Dopitovi. Silně se vrací i k tématu mateřství, které sama zdůrazňuje jako klíčovou identitu. A zároveň přiznává změnu postoje k tomu, co ze svého života sdílet. „Za mě děti na Instagram nepatří. Vlastně se mi dělá špatně, proč jsem tohle dělala,“ říká otevřeně o vlastní minulosti na sociálních sítích s tím, že k tomu přispěli i otcové jejích dětí, kteří se s Hanychovou právě kvůli zobrazování dětí na internetu soudili. V rozhovoru dojde i na téma konce společného podcastu s Ornellou Koktovou, který patřil k nejúspěšnějším v Česku. „Nemám ráda zradu,“ říká o momentu, kdy se jejich spolupráce rozpadla. Zároveň ale přiznává, že jí to přineslo i úlevu a větší svobodu, protože podcast dvou žen je podle ní dlouhodobě jen těžko udržitelný. Co všechno je ještě autenticita a co už strategie? Kde končí sdílení a začíná byznys? A je možné žít veřejný život tak, aby nepoškodil ten soukromý? Poslechněte si celý rozhovor s Agátou Hanychovou. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Život je bohatý a není jenom o tom, že prodlužuju za každou cenu věk dožití,“ říká ekonomický novinář a bývalý šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek v momentě, kdy přichází do studia přímo z první chemoterapie a mluví o nemoci, která mu dramaticky mění životní perspektivu. Popisuje, jak se mu úplně mění mapa života a kalendář, který byl ještě nedávno plný plánů - on v něm dnes pomalu gumuje a nechává ho plnit jen lékaři. Přesto se nehroutí. „Beru to tak, jak to prostě je. Zatím to docela jde,“ říká o nemoci, kterou nevnímá jako diagnózu, ale jako „překážku, kterou musí člověk přeskočit“. Otevřeně mluví i o tom, že teď nebojuje jenom za sebe, ale i za děti - včetně dalšího, které se má brzy narodit. Do osobní roviny se v rozhovoru neustále vrací i jeho profesní příběh novináře - od devadesátých let, kdy bylo najednou všechno na světě možné, přes éru nejsvobodnější české žurnalistiky až po dnešek, kdy jsou média „dobrá převodová páka vlivu“. Šimůnek mluví o vzniku českého Forbesu i o tom, proč vsadil na téma byznysu, inspirací a optimismu. Jeho motivací bylo ukázat, že Češi žijí v zemi, kde jsou i zajímaví lidé, kteří něco budují a nic nekradou. Zároveň ale odmítá, že by šlo o naivitu: „To, že se díváme na svět růžovými brýlemi, neznamená, že jsme debilové,“ dodává. Otevřeně popisuje i konec ve Forbesu a vlastnost, ve které má pocit, že chybuje. „Jsem extrémně naivní až blbej,“ říká o tom, jak věřil lidem, kteří se nakonec zachovali jinak, než čekal. Rok, kdy nemohl pracovat, pro něj byl paralyzující, ale zároveň ho přeformátoval: „Každou věc člověk musí prožít na dřeň. Teprve potom ví, co dělal blbě.“ Přesto v něm nezůstává hořkost. „Vycházím z toho, že lidi jsou hodný,“ dodává i po třiceti letech v byznysu. Rozhovor se dotýká i českého vztahu k úspěchu, který podle něj není tak negativní, jak se často říká: „Já tomu vůbec nevěřím. Úspěch není žádný podvod a má lidi inspirovat,“ myslí si novinář. Zpochybňuje představu závistivé společnosti a tvrdí, že právě zkušenost devadesátých let v Česku vytvořila silný podnikatelský hlad. Jak člověku nemoc změní pohled na vlastní život i práci? Proč Šimůnek vědomě „přifukoval“ optimismus ve Forbesu a kde jsou jeho limity? A jak si i po osobním i profesním otřesu udržet víru, že „lidé jsou hodní“? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Nemyslete si, že si sednete k mikrofonu a bude vám patřit svět,“ říká novinář Jan Pokorný, který strávil v Českém rozhlase víc než čtyři dekády a zažil jeho proměny od 80. let až po dnešní dobu. Vzpomíná na „pekelnou zodpovědnost“, kdy rádio vysílá 24 hodin denně a člověk kvůli němu nespí, i na své začátky, kdy se učil psát pro rádio - stručně, přesně a bez zbytečností. Právě tahle zkušenost ho podle vlastních slov provází dodnes. Do rozhovoru ale vstupuje i současnost, ve které podle něj novináři čelí nejistotě i tlaku. „Já pořád ještě nevím, o co jde, tak ať už nám to řeknou,“ říká bývalý ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu k debatě o financování veřejnoprávních médií a kritizuje způsob, jakým se o ní mluví. Zmiňuje i výroky Tomia Okamury a nejistotu, kterou podobná komunikace vytváří: „vypouštějí balónky“ a redakce pak nevědí, co bude dál. Vadí mu, že chybí jasné vysvětlení i silná profesní organizace, která by novináře zastoupila, nejen když dochází ke slovním útokům na média. „Ta naše práce je založená na důvěře,“ dodává a upozorňuje, že její narušování má konkrétní dopady, třeba i na to, kdo je dnes ochotný do redakcí vůbec nastoupit. Pokorný se vrací i do minulosti - k vysílání za komunismu, kde existovaly „ostrůvky pozitivní deviace“ i k okamžikům, které ho samotného poznamenaly. Dodnes nechápe, proč Miloš Zeman v živém vysílání použil vulgarismy. „Do dneška jsem to nepochopil, proč to udělal,“ říká o rozhovoru z roku 2014, kde se exprezident vyjadřoval k aktivitám kapely Pussy Riot. Novinář popisuje, že se tehdy cítil jako „kanalizátor myšlenek vulgarismu Miloše Zemana“. Zároveň ale zdůrazňuje, že svobodnou žurnalistiku se naučil až po roce 1989 a že právě pravidla a kodex jsou tím, co ji drží pohromadě. „Svoboda bez pravidel je na prd,“ říká. Velká část rozhovoru se točí kolem toho, co je dnes ještě novinářská práce a kde už začíná její deformace. Pokorný odmítá „mechanistické vyvažování“ názorů a varuje před tím, aby média dávala prostor lidem jen proto, že si něco myslí. „Mě zajímá, na základě čeho si to myslí,“ říká a dodává, že bez opory v datech a faktech se debata rozpadá. Přesto zůstává opatrným optimistou - věří v „genius loci“ rozhlasu i v to, že v krizových situacích má rádio nezastupitelnou roli. Jak se mění novinářská práce a její vnímání? Kde hledat vysvětlení, proč politici tak tlačí na veřejnoprávní média? A proč podle něj chybí novinářům společný hlas? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Konspirační teorie jsou perfektní nástroj pro prodání příběhů, kdo je záporák a kdo je klaďas,“ říká expert na vyhledávání nesmyslů Patrik Kořenář, když popisuje, proč tak snadno podléháme jednoduchým vysvětlením složitého světa. V rozhovoru rozebírá svět kolem Jeffreyho Epsteina, QAnonu i Pizzagate a opakovaně se vrací k tomu, jak silná je naše potřeba vidět jasný příběh dobra a zla. „Ze základních vlastností konspiračních teorií je boj dobra a zla. A vždycky zlí jsou ti ‚oni‘ a my je musíme porazit,“ vysvětluje. Kořenář přitom zdůrazňuje, že realita je často mnohem méně uspokojivá - a možná i nepříjemnější.

„Čím jsem starší, tak jsem šťastnější, protože se učím dávat hranice,“ říká herečka Ivana Jirešová, když popisuje cestu, která vedla přes roky intenzivních zkušeností, hledání rovnováhy a postupného porozumění sama sobě. V rozhovoru se vrací k bolestivému období boje o dceru, k manipulaci i veřejnému tlaku, který situaci ještě zesiloval. „Tam, kde je tlak, kde je boj, tak nejvíc to odnese opravdu to dítě,“ říká otevřeně, když mluví o úskalích střídavé péče v konfliktních vztazích i o tom, proč nikdy nedokázala „oplácet stejnou mincí“, i když to pro ni znamenalo vnitřní rozpor. Herečka mluví také o tom, jak ji dlouhodobý stres dovedl až na hranici vyčerpání a vysvětluje, proč o sobě mluví jako o „mistrovi v přežívání“. Do extrému si sáhla i v Survivoru, kam jela s tím, že si „odpočine“, ale odjížděla na hraně sil. Do rozhovoru se promítá i její vztah k práci, která je pro ni způsobem, jak ze sebe dostat emoce, které prý neumí dávat v normálním životě. Otevřeně mluví o terapii, józe i potřebě zpomalit a začít znovu od základů - spát, jíst a vrátit se k tělu. Zároveň popisuje zkušenost, že v dlouhodobém stresu tělo „nefunguje“, i když se o sebe člověk snaží starat a kriticky se vymezuje vůči přehnaným režimům i doplňkům stravy, které podle ní jdou proti přirozenosti. „Každý má nějak naloženo, akorát jde o to, jak s tím umíme pracovat,“ říká herečka o svých životních zkušenostech a popisuje, jak se postupně učí přijímat vlastní nastavení i limity. Zároveň přiznává, že přichází fáze, kdy už nechce řešit minulost, ale spíš to, co je teď. V téměř padesáti letech podle ní přichází moment, kdy už „musí s kartami, co má, nějak hrát“, a přestat se vracet k tomu, jaké věci byly. Místo toho hledá klid, prostor a novou energii. Co znamená být „mistr v přežívání“ a kde už to přestává stačit? Dá se po letech tlaku opravdu najít klid a rovnováha? A co všechno se musí změnit, aby člověk začal žít jinak než dřív? Pusťte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Čtvrt milionu lidí na jednom místě? To není věc, kterou by šlo pominout,“ říká podnikatel a podcaster Jan Dobrovský o demonstraci na Letné, která proběhla pár dní před natáčením rozhovoru. Mluví o ní jako o silném politickém i společenském signálu, který podle něj přesahuje samotné účastníky. „To není jen o těch, kteří tam přišli. Lze počítat třeba s milionem dalších lidí, kteří jsou naladěni na stejný vlně,“ dodává. Rozhovor se ale vrací i k tomu, co se v české politice děje dlouhodobě. Dobrovský mluví o vládě, která podle něj pracuje s chaosem, kulturními válkami i demagogií. A především o roli Andreje Babiše. „On potřebuje někoho na špinovou práci, kdo bude dělat prasárny,“ říká o jeho koaličních partnerech. Zároveň opakuje, že nese odpovědnost za celou koalici a že způsob, jakým ji vede, není náhoda. A připomíná i jeho vlastní rozhodování a kauzu Čapí hnízdo: „Kdyby Babiš nebyl kognitivně postižený, věděl by, že kdyby se před soud postavil, má to za sebou,“ dodává k nedávnému nevydání premiéra k trestnímu stíhání. Dobrovský také konstatuje, že v jeho politice není žádný koncept. „Ta hlava je prázdná a přichází do ní jenom transakční impulzy, trošku jako u Donalda Trumpa,“ myslí si podcaster. Současný vývoj přitom přirovnává k Orbánově učebnici převzetí moci - debata o koncesionářských poplatcích je podle něj jen jednou z vrstev dění. „Poplatky jsou jenom kouřová clona. Ve skutečnosti jde o to, jak televizi ovládnout,“ říká otevřeně o současném boji o financování veřejnoprávních médií. Dobrovský zároveň odmítá představu, že by řešením současného stavu mohla být spolupráce části opozice s Andrejem Babišem. Takový scénář označuje za „sebevražednou misi“, která by podle něj nic nevyřešila. Místo toho mluví o potřebě občanské aktivity i silnějších osobností v politice, které podle něj dnes chybí. Co vlastně znamená síla demonstrace? Kde je hranice, kdy už se společnost láme? A jde dnes ještě o jednotlivá rozhodnutí, nebo o hlubší změnu pravidel hry? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Dobrovským. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Ten zákon byl v některých věcech tvrdší než ten ruský,“ říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek o původním návrhu legislativy mířící na neziskové organizace, který se v posledních týdnech stal jedním z nejvýraznějších témat české politiky. Podle něj vycházel z postsovětského vzoru a i sami politici ho později označili za „paskvil“. Debata ale nekončí - nová podoba zákona se dál připravuje a spor o roli neziskového sektoru zůstává otevřený. Rozhovor vznikl v době, kdy se tohle téma silně propisuje i do veřejné atmosféry - natáčel se den před plánovanou demonstrací Milionu chvilek na Letné. Pánek ale odmítá dramatické zkratky. „Pořád žijeme v demokratickém státě,“ říká a upozorňuje, že demonstrace jsou součástí běžného dialogu, ne známkou jeho rozpadu. Zároveň ale přiznává, že debata se vyostřuje a čím dál častěji připomíná „boj s nepřítelem“, ne střet názorů. Silně se vymezuje i vůči nálepce „politická neziskovka“. „Ta nálepka je skutečně podpásovka,“ říká a vysvětluje, že jejich práce stojí na expertíze a veřejném zájmu, ne na stranické politice. Připomíná, že pokud bychom za politiku označili i vzdělávání, sociální práci nebo snahu měnit věci kolem sebe, dělá ji prakticky každý. Do rozhovoru se ale promítá i širší perspektiva. Pánek mluví o válkách, o proměně mezinárodních pravidel i o tom, jak se svět posouvá směrem k větší síle a menší předvídatelnosti. „Obavy tedy mám, protože reálně se přeskládává světový pořádek,“ říká a dodává, že právě v tomhle vidí největší riziko dneška. Jak snadno se z kritiky stává nálepkování? Kdo dnes určuje, co je „veřejný zájem“ a co už „politika“? A dokážeme ještě vést spor, který není o vítězích a poražených, ale o tom, jakou společnost vlastně chceme? I o tom mluví Šimon Pánek v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Většina toho, co od nás slyšíte, je satira, ale na každém šprochu pravdy trochu,“ říká Hana Trojánková o podcastu Poprask, který spolu se Šimonem Holým tvoří na pomezí popkultury, humoru a čím dál častěji i politiky. „Možná už jsme politický podcast,“ přemýšlí Holý nad tím, jak se jim do epizod vrací témata, která by tam ještě nedávno nepatřila. Zatímco nedávno udílené filmové ceny jako Český lev nebo Oscaři podle nich ztrácejí pro běžné diváky význam, pro samotné tvůrce zůstávají důležité. „Když na něčem pracuješ osm let, tak ti dělá radost, že tvoji kolegové ti řeknou: udělal jsi to nejlíp,“ říká Holý, který je sám také režisér. Trojánková ale zároveň připomíná, že pozornost publika se často soustředí jinam. „Myslím si, že všechny zajímá módní policie,“ dodává a vtipkuje, že bez ní by neměli novináři na chleba. Rozhovor se postupně stáčí i k mnohem vážnějším tématům - k hranici mezi uměleckou licencí a realitou, k tomu, co má film právo zobrazovat a co už může ubližovat. „Teď je ten moment, kdy bychom měli mlčet a nechat pracovat justici,“ říká Holý v souvislosti s kauzou okolo filmu Sbormistr, zatímco jeho podcastová kolegyně dodává, že zvenčí často nelze posoudit, co je správně. Vedle toho mluví i o tom, jak složité je komentovat lidi, které osobně znají. „Kdybychom byli míň lidští, tak bychom byli mnohem úspěšnější,“ říká Trojánková otevřeně a přiznává i vlastní zkušenost s tím, jak snadno se člověk může přidat k vlně kritiky, kterou pak musí vysvětlovat. Do rozhovoru se promítá i politika a téma práv menšin, které podle nich česká společnost pořád bere spíš jako okrajové. „Už tady existuje i strana, která je ve vládě a říká, že vlastně tyhle lidi neexistují,“ varuje Trojánková, když mluví například o některých sexuálních menšinách. Holý k tomu dodává, že nejde o nic nového, spíš o dlouhodobý problém, který se jen znovu vrací a vyhrocuje. Kde končí satira a začíná odpovědnost? Jak mluvit o lidech, které známe, aniž bychom jim ublížili? A proč se i podcast o popkultuře nevyhne tématům, která jsou čím dál vážnější? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Nikdy jsem se nikam necpal,“ říká moderátor Jan Rosák, když se ohlíží za více než pětapadesáti lety za mikrofonem a před kamerou. Začínal v rozhlase na začátku sedmdesátých let a sám říká, že k mnoha věcem v životě přišel spíš náhodou než plánem. „Měl jsem fakt kliku. Na všechno jsem měl kliku,“ říká s odstupem - ať už mluví o práci v médiích, nebo o manželství, které trvá už padesát let. Cesta k moderování přitom nebyla přímočará. Dvakrát se hlásil na DAMU, ale nepřijali ho. „Byl jsem hrdý až pyšný, takže jsem říkal: když mě nechcete, tak já nebudu naléhat,“ vzpomíná. Místo herectví tak vystřídal řadu zaměstnání - byl kulisákem v Národním divadle, průvodcem na hradě Rožmberku, prodával losy nebo jezdil se sanitkou. „Dělal jsem všechno možné a u něčeho jsem nevydržel dlouho, protože jsem nějak tušil, že to není úplně to pravé,“ říká. Pak přišel rozhlas a mikrofon mu nakonec otevřel cestu i do televize, kde se stal jednou z nejvýraznějších tváří zábavných pořadů a soutěží. Popularitu však nikdy nepřeceňoval. „Popularita je tak záludná a plytká věc, že když bude nějakej zločinec pětkrát týdně v televizi, tak ho lidi na ulici taky zdraví,“ říká Rosák s nadhledem. V rozhovoru se vrací také k momentu, který považuje za jednu z nejtěžších situací svého života: když ho v osmdesátých letech oslovila StB s nabídkou spolupráce. „Pochopil jsem, že jsem se ocitl v nejsvízelnější situaci svého dosavadního života,“ říká. Přesto spolupráci odmítl - i když se bál, že kvůli tomu přijde o práci. „Odmítnout se to dalo. Já jsem to zažil na vlastní kůži,“ dodává a právě v této souvislosti mluví velmi ostře o lidech, kteří dnes tvrdí, že jiná možnost nebyla. „Myslím, že ministr kultury Ota Klempíř je všivák,“ říká bez obalu s tím, že by mu to klidně řekl do očí. Rosák mluví také o proměně médií po roce 1989, o konkurenci soukromých televizí i o věcech, které mu na dnešní televizní zábavě vadí. „Některé věci byly až eklhaft,“ říká otevřeně o pořadech, které podle něj stojí hlavně na bulváru nebo na zdůrazňování sexuality. A vysvětluje také, proč se před lety úplně odstřihl od sociálních sítí: „Nechci číst věci vulgární, anonymní, agresivní.“ Navzdory dlouhé kariéře a věku, který sám s úsměvem připomíná, zůstává nečekaně aktivní. Učí se italštinu, několikrát týdně hraje tenis a říká, že je důležité být „v nějakém varu“. A když se ho lidé ptají na bilanci života, odpovídá jednoduše: „My si s manželkou říkáme: máme krásný život.“ Jaké bylo vyrůstat v rodině, kterou zasáhla emigrace po roce 1968? Proč odmítl vstoupit do politiky, i když dostal nabídku? Jak vzpomíná na dobu, kdy byl jednou z nejpopulárnějších tváří české televize? A proč je podle něj důležité říkat některé věci naplno? I to se dozvíte v rozhovoru. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Je strašně těžké bojovat s tímhle skoro až barvotiskovým příběhem o tom, že odcházejí jediní spravedliví a zůstávají jen ti, kteří mají zlomenou páteř,“ říká šéf zpravodajství a publicistiky České televize Michal Kubal, když vysvětluje bouři kolem odchodu Václava Moravce. Podle něj se kolem České televize vytvořil jednoduchý a přitažlivý narativ o úpadku veřejnoprávního média, se kterým je ale obtížné polemizovat. V rozhovoru se vrací k tomu, co předcházelo Moravcovu konci v Otázkách Václava Moravce a k debatě o pozvání Tomia Okamury. Spor podle něj nebyl o redakční nezávislost, ale o dlouhodobě neřešený problém. „Jediný problém, který jsem kdy měl s Václavem Moravcem, byla kauza Okamura,“ říká Kubal a připomíná, že předseda parlamentní strany osm let v pořadu nevystoupil. Podle něj přitom není jisté, že to byla nevýhoda pro Okamuru - naopak mohl uniknout tvrdé konfrontaci. „Není to vlastně výhoda pro Tomia Okamuru, že osm let nečelil jednomu z nejlepších politických moderátorů?“ ptá se. Kubal zároveň odmítá argument, že pozvání Okamury bylo kapitulací před politickým tlakem. Podle něj se z problému stal symbol až ve chvíli, kdy byl dlouho odkládán. Přirovnává to k absurdní situaci: jako kdyby někdo osm let „přifukoval balónek“ tím, že jednoho politika do pořadu nezve, a pak ho odmítl pozvat právě proto, že je kolem něj najednou příliš velký balon. Jinými slovy - problém podle něj vznikl spíš tím, že se léta neřešil. Moravcovo rozloučení na obrazovce ho podle vlastních slov překvapilo. „Měl jsem naivní představu,“ říká dnes. A zároveň dodává, že způsob, jakým moderátor odešel, považuje za problém i vůči kolegům: „To, co se odehrálo v neděli ve dvě hodiny, pro mě byl jeden obrovský výtrysk ega a pošpinění práce stovek lidí.“ Celá debata navíc přichází v době, kdy se znovu řeší samotná budoucnost veřejnoprávních médií a jejich financování. Politici mluví o zrušení koncesionářských poplatků a o modelu financování ze státního rozpočtu. Kubal připouští, že změna je možná, ale varuje před riziky. „Mělo by to být maximálně odříznuté od politického vlivu na to, kolik peněz jednotlivé instituce dostanou,“ říká a dodává, že by politici neměli rozhodovat každý rok o financování médií veřejné služby. „Aby nás nedrželi pod krkem a neříkali: ty ty ty, vy jste zlobili v těch reportérech a už žádné reportáže o STBácích. A nebo aby to na začátku nebylo podseknuté tak, že ty instituce dřív nebo později prostě umřou na úbytě,“ varuje. Je Česká televize skutečně pod politickým tlakem, nebo jde jen o silný mediální příběh? Byl spor o Tomia Okamuru symbolem ztráty redakční nezávislosti, jak tvrdí Václav Moravec, nebo jen dlouho odkládaným problémem? A může debata o financování veřejnoprávních médií rozhodnout o tom, jak budou vypadat v budoucnu? I o tom je rozhovor s Michalem Kubalem. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Přes děti poznáte strašně věcí,“ říká herec Václav Neužil, když mluví o roli otce, která ho dnes podle všeho proměňuje možná víc než ty filmové a divadelní. V rozhovoru se vrací k tomu, co s člověkem udělá rodičovství, jak rychle vezme za své představa, že se člověk „vyvaruje všech chyb“ a jak silně děti odhalují i to, co o sobě člověk vědět nechce. Otevřeně popisuje i chvíle, kdy se ve výchově neovládl a pak toho litoval.

„Ve chvíli, kdy se začneme bát, tak končí naše svoboda a podlehneme diktátorům,“ říká producent a režisér Radovan Síbrt. Film Pan Nikdo proti Putinovi, který produkoval, získal cenu BAFTA a dostal se až do oscarové nominace. Sleduje ruského učitele Pavla „Pašu“ Talankina, který se rozhodl nemlčet a začal natáčet proměnu vlastní školy v nástroj státní propagandy. „Z relativně demokraticky fungující instituce se stal nástroj vymývání hlavy,“ popisuje Síbrt systém, v němž děti recitují básně padlým vojákům a učí se „pokroucenou historii o tom, jak Rusko denacifikuje a demilitarizuje Ukrajinu“.

„Byl jsem uražený na svět a takhle přiuražený jsem se propotácel řadou let,“ říká herec a moderátor Václav Kopta, když se ohlíží za obdobím, kdy měl pocit, že svět přehlíží jeho talent a možnosti. Zásadní proměna podle něj přišla až s rodinou. „To skutečně je jediný a opravdový milník v mém osobním životě, narození dětí,“ říká o chvíli, kdy začal svůj život vnímat jinak a hledat v něm nový smysl. Velkou roli v jeho životě ale sehrála i zkušenost s rodiči, kteří oba zemřeli velmi brzy. „Mám pořád memento té neočekávané vteřiny, která vám může změnit život,“ říká o tom, jak ho jejich odchod přiměl přemýšlet o čase úplně jinak. Právě tehdy si podle svých slov uvědomil, že čas je nejcennější kapitál života. Když mluví o svém otci, textaři Pavlu Koptovi, přiznává, jak složitý jejich vztah byl. „Těch nedořešených věcí. To je všechno před náma teprve, co si snad jednou někde řeknem,“ říká o věcech, které mezi nimi zůstaly nevyslovené a které si podle něj člověk začne uvědomovat často až příliš pozdě. Velký vliv na něj měl i strýc, který podle něj navzdory těžkému osudu dokázal zůstat optimistou. Právě od něj si odnesl slovo, které dnes používá jako vlastní životní program: „Koptimismus.“ A také přístup, jak se vyrovnávat se slabostmi. „My tomu říkáme, že to je čert. A toho čerta je třeba pojmenovat, nasadit mu nějakou šaškovskou čepici, ale hlavně ho dát na řetěz,“ popisuje herec a moderátor, jak se naučil bojovat s temnými stránkami, které si podle svých slov nese v genech. Kopta mluví také o tom, proč se vyhýbá veřejným politickým postojům, přestože sám za komunismu podepsal například Několik vět a skončil na výslechu StB. „Vím moc dobře, co to znamená nést kůži na trh,“ říká. Dnešní veřejné debaty podle něj často víc rozdělují než spojují. „My jsme si tím vynálezem sociálních sítí tu cestu do pekel pěkně vydláždili,“ dodává. Vedle herectví a moderování mluví i o překvapivých vášních - třeba o své celoživotní fascinaci autobusy, kvůli které si během covidu splnil sen a zkusil si práci řidiče. A také popisuje, jak si dnes už nenechá kazit radost ze života ničím a nikým. Jak se smiřuje s vlastní minulostí? Co znamená „koptimismus“ a proč je podle něj důležité pojmenovat svého vnitřního „čerta“? Proč se vyhýbá politickým postojům ve veřejném prostoru? A jakou roli v jeho životě hrají rodina, humor nebo třeba autobusy? Poslechněte si celý rozhovor. CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR