Daniel Vesten

Digitální svět z nás udělal komentátory všeho. Jenže čím víc názorů se od nás očekává, tím méně času máme na to, abychom si je skutečně utvořili. Proto je dnes jednou z nejdůležitějších dovedností umět říct: „nevím“.

Často slýcháme varování před radikalizací společnosti. Co když je ale součástí problému i způsob, jakým o extremismu mluví samotná média? Podívejte se na konkrétní příklad argumentace, která pod rouškou objektivity tiše deformuje veřejnou debatu.

Ujede vám tramvaj. Rozlijete si ranní kávu. Dostanete špatnou známku nebo negativní zpětnou vazbu v práci. Běžně by následovalo jen tiché zaklení. Dnes je ale obzvláště u mladší generace čím dál častější reakcí povzdech: „Já se asi zabiju.“

Na papíře může do extraligy postoupit každý. V praxi systém dlouhodobě zvýhodňuje ty, kteří už jsou uvnitř. Je legitimní financovat z veřejných peněz de facto uzavřenou společnost?