David Němeček

Tomio Okamara přivezl na Slovensko své politické paradoxy. Opozice najednou nemá mít hlas a odmítání migrantů má jít ruku v ruce s politikou, která migraci spíš eskaluje.

O tom, jak hraje hrobařům demokracie do not, že slavíme vznik našeho státu ve dvou bublinách.

Říká se: Studené ruce, vřelé srdce. Zjevně to platí i o studených mořích. Nakoukni do krajiny plné trollů, vikingských úsměvů a červenobílých vlajek.

Ve světě zaplaveném digitálními stimulanty může být off-line samota jednou z nejlepších prevencí osamělosti i nablikané závislosti.

O jedné dámě v papírových šatech a tragédiích, které bývají nepředstavitelné jen tak dlouho, než je někdo začne uvádět do praxe.

Donald a Vladimir. Dva kamarádi nad prázdnou šachovnicí, po jejichž bratříčkování zůstala Evropa na ocet. Jak moc bude kyselý, raději ani nehádáme.

Tvůrce a superstar nejúspěšnějšího politického projektu posledních dvou dekád má nabito na návrat do Strakovky. Kouzelnickou hůlku k tomu nepotřebuje.

Novoroční slova tenkrát a dnes. O dvou prezidentských projevech, z nichž jednomu už bude čtyřiatřicet a ten druhý jsme ještě neslyšeli.

Dopis Ježíškovi a všem, kteří věří, že má smysl přání psát.

O nejednom rozčarování z letitého manželství, jehož rozvod by nikomu z nás neprospěl.

O jedné zemi za oceánem, kterou považujeme za vlajkovou loď demokratického světa, ale která se poslední roky povážlivě houpe.

O jedné lavině, ze které média vytahují šest obětí, a přitom pod ní spočívají statisíce lidí.

Přicházejí svátky, při kterých slavíme jednu z největších osobností historie lidstva. Je snad naší smyšlenkou, geniálním podvodníkem nebo nějakým kouzelnickým pomatencem?

O jedné nečekané shodě mezi Petrem Fialou a Andrejem Babišem a kouzelné formulce, která z úspěšných politiků demokraty nedělá…

Spojovat podporu legitimní obrany Izraele s odmítnutím radikálních kroků izraelské vlády není zradou tamního lidu, ale nabídkou pomoci při snaze zabrzdit kolotoč zabíjení a vzájemné nenávisti.

Trump jde pyramidou pěkně odspodu. Vrátím vám životní úroveň, zajistím bezpečí a demokracie? Tu nechte plavat. Babiš tuhle červenou čepici taky rád nosí.

Advent býval odedávna časem ztišení a načerpání sil na budoucí životní výzvy. Taky časem díků a pomoci druhým. S předvánočním stresem za dveřmi nebude na škodu připomenout si tyto letité tradice.

Když člověk kráčí životem sám, odtrhává se od reality a mívá sklon se zatvrdit. Svoboda a demokracie jsou na tom podobně. Nenechávejme je ve štychu, ať je jednou zase nemusíme oplakávat.

Když přestaneme v dlani obracet tu jednostrannou minci s vlastním Božím obrázkem, uvidíme najednou celý barevný svět. Svět, který se nedělí na naši bílou a jejich černou, ale který nabízí tolik Božích obrazů, kolik je na světě lidí.

Máme-li demonstranty z posledního Václaváku za dezoláty, potažmo lidi, kteří už se ocitli v konspirační náruči útěchy, za blbečky, dopouštíme se stejné stereotypizace, na které staví rasismus.

Člověk se otočil k tichu zády. Dejme si o prázdninách čelem vzad. Začněme pečovat o své duševní zdraví, než ohluchneme na druhou.

Honba za uznáním, dnes mu říkáme spíš lajky a sledující, která dokáže člověka paralyzovat na celý život, pučí ve školních lavicích. Jedničky ve škole jsou naše první lajky.

Zatímco stavíme vzdušné i betonové chrámy, zatímco se schováváme před Sekáčem, protože nás pohled do jeho tváře tolik děsí, hodiny vyměřené nám a našim nejbližším neúprosně tikají.

Otázka nestojí, jestli uchráníme tradiční pojetí manželství a rodiny, ale jak dlouho budeme ještě některým bránit, aby se vzali. A hlavně proč?

Rozjímání o odebrání volebního práva některým seniorům nepovažuji za šanci na ozdravení demokracie, ale za nášlapnou minu, která ji naopak může pěkně pocuchat.

Je-li tam někde venku nahá skutečnost, pro nás zůstane vždy alespoň částečně zahalená. Možná se stydí, možná jí jenom nedokážeme rozepnout podprdu, možná je to slovo, ve kterém žijeme.

Důkazy patří do exaktních věd a ne do oblasti mezilidských vztahů. Až se budeš příště ptát po člověku a po hodnotě jeho života, ptej se: „Máš svůj kousek štěstí?“

Pokaždé, když nám někdo řekne, že bychom měli věřit jinak či v něco jiného, že věříme špatně a že proto taky špatně dopadneme, přestává přes všechny své ideje vidět to nejcennější - druhého člověka.

Chlapi potřebují být občas kluci, aby jim z toho nehráblo. Nehledej ale půllitr. Vytáhni radši tu zaprášenou pálku nebo zapomenuté kopačky. Radost je tam venku a tím nemyslím zahrádku hospody.

Při všem tom pokládání věnců, hledání demokratů a citování dalších myšlenek dnešního oslavence často zapomínáme jeden na druhého. Masarykův odkaz přitom rámují tři slova: Měj lidi rád!

Prezidentské klání proměnil Andrej Babiš v přípravu na příští sněmovní volby. Petr Pavel přináší příslib, který může snadno zhořknout, pokud vláda nezacílí sociální politiku na nejzranitelnější.

Střední Evropou obchází strašidlo, strašidlo války. Andrej Babiš se rozhodl jím vyděsit všechny kolem a závdavkem přihodil fantastickou představu míru. Tyhle fantazie už jsme ale jednou zažili…

Pohádka o (ne)jednom prezidentovi, který přehlídl, že už není premiérem. Putoval na hranu Ústavy i za hranice vkusu. Dnes odchází a rád by předal korunu dalšímu takovému.

S novým rokem může přijít dieta, o kterou nikdo nestojí. Více než třetině domácností hrozí, že nepokryje své nezbytné výdaje, natožpak život nad rámec živoření. Bylo by fajn, nenechat je padnout.

Nepolitická zkratka k lepším zítřkům nevede. Politika začne víc reflektovat naše problémy a potřeby, až přiložíme ruku ke společnému dílu, ne až najdeme toho správného (ne)politického samozvance.