Dědci na čundru

Dojet Velorexem do Japonska není žádná sranda, proto jsme jej museli na tuto šílenou cestu trošku upravit. V tomto videu tedy můžeš alespoň trochu nahlédnout za oponu našich příprav.

Po tom, co jsme Evropu projezdili velorexem skrz naskrz, chystáme se podniknout trošku větší výzvu. Chceme velorexem dojet až do Japonska! Cesta bude mít 15 000 kilometrů a povede přes šest zemí. Počítáme s tím, že na cestách budeme 2-3 měsíce. Letos s sebou opět bereme Tomáše a Martina s jejich velorexem. Poprvé se na trip bohužel vydáváme bez Šejby a jeho nesmrtelné rikši. Vyrážíme 21.6.2025 od pomníku Františka Palackého v Hodslavicích. Pokud u toho chceš být, tak doraž! Rádi tě uvidíme!

Vracíme se z Belgie zpátky domů, ale stroje začínají stávkovat. Na rikši opět praskne uchycení předního kola a na velorexu se pro změnu sešrotuje buben kola. No, komu by se chtělo po týdnu domů, že?!

Snažíme se dohnat ztracené kilometry. Pole střídají husté lesy a ty zase krásné upravené vesničky. Pak se ale vyskytuje další problém. Honzovi na velorexu začíná blbnout spojka. Po krátkém dumání zjišťujeme, že se zlomila spojková tyč. Tuto závadu řešíme jednoduše, prostě si vyrobíme tyčku novou. A opět doháníme kilometr za kilometrem upalujíc Německem. Problémů se však na dlouho nezbavujeme. Pavel si stěžuje, že mu kolo dře o tlumič. Zastavíme u okraje a vrhneme se na rovnání vidlice. Z vpovzdálí se však táhnou křiklavé zvuky závodních aut. Zjišťujeme, že rikšu servisujeme pár kilometrů od závodního testovacího okruhu. U Nurburgringu. A co je sen každého chlapa? No rychle se projet vlastním autem na závodní trase. Tak přesně takto reagoval i Honza a Nurburgring si nechtěl nechat ujít. Rychlé auto sice nemá, ale kdo přece testuje velorex na závodním okruhu? No, nepustili ho tam.

Pro další vlaječku si to míříme do Belgie. Mysleli jsme si, že si z této země ukrojíme kousíček a povalíme domů. Představy se ale brzy staly nereálnými, protože jsme zjistili, že Pavel má prasklou přední vidlici. Malá prasklina nás sice trochu rozhodila, ale nechtěli jsme nic nechávat náhodě a začali jsme hledat někoho, kdo by nám s problémem pomohl. Dlouho jsme nemohli najít ani živáčka, pak jsme však objevili partu mlaďochů vozících štěrk. Odkázali nás na nedaleký statek, kde údajně mají svářečku. A ano, sotva jsme přijeli, už na nás čekali a než jsme vlastně řekli, jaký problém máme, problém byl vyřešen.

Abychom stihli v našem omezeném čase dojet až do Lucemburska na hrad Vianden, musíme ujet pro nás brutálních 600 kilometrů za jeden jediný den. Stojíme tedy před rozhodnutím, jestli se hecnout. Samozřejmě do toho jdeme a po chvíli už lámeme první kilometry. Zprvu to jde dobře, nálada v týmu je skvělá, jen sem tam se objeví problém, co nás zdrží. Užíváme si krásných cest v Německu. Kolem nás se prohání nejmodernější mašiny. Pak se ale dostavuje jiný problém - únava. Přicházející noc nás láká zamhouřit oči, usnout a spát, ale víme, že nesmíme, pokud chceme dosáhnout našeho cíle. Z posledních sil tak drtíme poslední kilometry... Povedlo se. Sice jsme se nedostali až do Lucemburska, za to jsme však pokořili náš nový osobní rekord. Najeli jsme 600 kilometrů za jeden jediný den. Ranní paprsky nás probouzejí a my vyrážíme k našemu hlavnímu cíli. Zanedlouho už spatřujeme onen Vianden. Jeho krása nás udivuje již zpovzdálí...

Bohužel pro nás, počasí nám nepřálo. Neustále nás pronásledovala bouře, které jsme se i přes časté stání kvůli poruchám dařilo ujíždět. Bouře nás však dostala přes noc a na další den se nás dlouho držela. Pavel proto oblekl svůj typický žlutý nepromok a Honza nasadil okna na hadráka. Jelo se dál, ne však na dlouho. Pavel si začíná stěžovat na nestabilní chování rikši. Po prozkoumání jsme zjistili, že to je vážné. Přední kolo na Pavlové rikši se definitivně rozpadlo. Stačilo málo a rikša se opět mohla válet vybouraná v poli. Věděli jsme, že tohle už svépomocí neopravíme ani nezavaříme. Museli jsme proto použít moderních technologií a bylo vystaráno. Dvacet kilometrů od místa, kde jsme poruchu zjistili, prodával pán kolo náhradní. Oprava byla proto jednoduchá a mohlo se pokračovat v cestě. Další překvapení nás čekalo k večeru, když jsme už unavení hledali nocleh. Pobíhající divočáci kolem velorexu nás vyvedli z míry. Ráno se však probouzíme na nádherné zelenavé louce a před námi je další dlouhý den, to ještě nevíme, jak dlouhý ve skutečnosti bude...

Omezeni časem, ale poháněni touhou, jsme se vydali na dobrodružnou a strastiplnou cestu. Naším cílem bylo dostat se co nejdále a jednoduše vypadnout. Největší motivací však bylo nahlédnout alespoň kousek za hranice Beneluxu, konkrétně do Lucemburska k hradu Vianden – lucemburskému Karlštejnu. Odhodlaní jsme oprášili naše nesmrtelné tříkolové stroje a vydali se vstříc dobrodružství. Nečekali jsme však, jak náročné bude dostat se jen z naší malé země. Mašiny, spíše řečeno rikšy, se nám totiž začaly rozpadat pod rukama. Rikša zprvu začala špatně fungovat, především řazení, které nakonec úplně selhalo – konkrétně odpadla spojovací tyč řadící páky. Tyč jsme sice našli, ale kloubek, na kterém byla tyč přichycena, nikoliv. Museli jsme tedy zapojit selský rozum a ohnutím šroubu se nám podařilo řazení opět uvést do funkčního stavu.

Když vůbec poprvé kompletní tým Nesmrtelných dědků opustil Českou zemi a vydal se prozkoumávat slovenské a polské zákoutí, nečekali, s kým vším se za tak krátkou dobu setkají. Hned druhý den na naší cestě, se ze zatáčky vyřítil Marián na třistapadesátce s pávem a dal se s námi do řeči. O chvíli později se k nám připojil nenápadný Slavo na zrenovované 250 číze. A právě tento šílenec nám ukázal rozmanitost slovenských končin, které bychom jen v osmdesátce prosvištěli. Právě on se s námi večer těžko loučil...

Věříme, že po týdnu vsedě nám nohy ještě neochrnuly a horu 2900 metrů vysokou zdoláme levou zadní. První pohled po raním probuzení směřuje k pohoří Olymp. Sluncem zalité ráno na pobřeží nás nabíjí pozitivní energií, avšak černé mraky u vrcholů hor nás děsí, ale i přesto vyrážíme. Z výšky nula metrů nad mořem stoupáme do výšky 900 metrů, kde je cesta ukončena závorou a dál už nás čeká jen drsný horský výstup. Tim, Miky, Honza a Šimon se tak hltavě vydávají za svým cílem, až na nejvyšší bod, na horu Mytikas. Dosáhnou nebo nedosáhnou svého vysněného cíle?

S radostí vítáme řeckou hranici a nedočkavě směřujeme za naším cílem. U moře regenerujeme síly na zítřejší náročný výstup. Věříme, že po týdnu vsedě nám nohy ještě neochrnuly a 2900 metrů vysoký Olymp zdoláme levou zadní.

V Makedonii si připadáme jako u nás za socialismu. Všudypřítomné odpadky nás sice odpuzují, ale kvůli opakující se závadě na dobíjení Fojesova prasete jsme nuceni zastavit. Po celodenních opravách mezi odpadky a hejny komárů s nadšením roztáčíme motory a vyrážíme ukousnout alespoň nějaký ten kilometr. Shodujeme se, že i noční průjezd hlavním městem Makedonie má své kouzlo. Trasa nás vede na dálnici, ale my se rozhodujeme využít staré silnice, kde by se snadněji hledal nocleh. S každým kilometrem je krajina pustší a když už si myslíme, že cesta skončí, objevujeme se před luxusním hotelem a zaleháme v nedalekém parku. Po včerejším přejezdu polní cesty kontrolujeme mašiny a při dotahování volného výfuku objevujeme prasklý držák. Honza s Fojesem se tak vydávají do nejbližšího města hledat svářeče. Povedlo se a zanedlouho tak můžeme všichni vyrazit směr Řecko.

Po nočním dlouhotrvajícím hledání místa ke kempování se s překvapením probouzíme na krásném a idylickém místě, poblíž průzračné, šumící řeky a naplňuje nás jedinečná atmosféra. Objevujeme krásu srbského venkova, ale také chuť velkoměsta i místních vesniček, s nimiž přichází i změna kultury. Působí to sice exoticky, ale na nás trochu stísněně. Holt, jiný kraj - jiný mrav. Opouštíme Srbsko a s obavami vjíždíme do Kosova. Naše představy o možných nebezpečích v této zemi berou rychle za své. Projíždíme po hlavní trase a zjišťujeme, že je to jedna velká, silně se rozvíjející obchodní zóna.

Když už konečně jede technika, objevuje se problém jinde. Pavel, ač vášnivý včelař, se za jízdy střetává se srbským žihadlem neznámého původu. Účinek je téměř smrtící, vorvaň leží jak ryba na suchu. Tajně doufáme, že ač ne naším přičiněním, podaří se nám rikši zbavit. Vorvaň však ožívá, budeme se plazit dál.

Kus před hranicemi Srbska zůstává Fojes s Timem pozadu a řeší defekt na jawě a dobíjení na praseti, to pomalou skupinu však netrápí, protože ví, že Tim s Fojesem mají rychlejší stroje a nebude problém je dohnat. Dojíždíme se však až za hranicemi Srbska a společně nacházíme kemp. Dobíjení na praseti se však ten den nepodařilo zcela opravit, ale necháváme to až na ráno.

Mysleli jsme, že naše cesta bude i o jízdě, konečně se odlepujeme, né však na dlouho. Po deseti kilometrech rikša stojí. Nevíme, zda rikša ztratila výkon, nebo pobrala příliš nákladu. Po dlouhém bádání spjatém s depkou zjišťujeme, že závadou bylo netěsnící gufero na klice, které musíme přetěsnit. Oprava se úspěšně zdařila a rikšák Pavel nám se svým kobzolátorem mizí z očí. Po pár kilometrech však Honza nachází na liduprázdné silnici řemen, řemen rikši. Nálada v týmu jde proto ke dnu, Pavel si nevzal náhradní řemen zajišťující chlazení motoru a my zkoušíme různé varianty, abychom se dostali alespoň do nejbližšího města.

Jak to v životě bývá, až začne téct do bot, tak se věci dají do pohybu. Den před již jednou posunutým odjezdem Pavel přijíždí s rikšou v kufru auta. Termíny dovolených jsou ale stanoveny, a i přes touhu vyrazit všichni společně se po poradě rozhodujeme. Druhý den vyrážíme bez rikši. Po pár dnech však zjišťujeme, že se Pavel jen tak nedal a blíží se za námi s rikšou naloženou na vozíku. No dávat dohromady takový stroj uprostřed Maďarska, to je zážitek na celý život....

Když Pavel přisel s vizí, že dojede s rikšou na Olymp, všichni jsme se mu smáli, protože ještě den před odjezdem měl rikšu rozloženou téměř do šroubku. Proto se zbytek týmu rozhodl vyjet bez rikši. To ale nikdo nečekal, že rikša s Pavlem za námi dojede do Maďarska na vozíku...

Psal se rok 2018, kdy nás Pavel postavil před hotovou věc. Sehnat si rikšu, tříkolové vozítko na svážení brambor z pole a dojet s ní do Řecka na Olymp. Nápad to byl sice zajímavý, ale vzhledem k tomu, že přišel od Pavla, tak pro nás spíše úsměvný. Nicméně stalo se. Pavel rikšu sehnal a začalo jít do tuhého.