Dělníci smrti

Rozhodování o eutanázii by nemělo být ukvapené; důležité jsou skutečné příčiny, proč by měl člověk asistovanou sebevraždu nebo eutanázii podstoupit. Je to bolest? Nebo spíš strach ze ztráty důstojnosti a samostatnosti? Má mít člověk vůbec právo na svobodnou volbu, rozhodovat nejen o svém životě, ale i smrti?

Jeho životní funkce nahrazuje přístroj, nemůže ovládat svalstvo, nemůže dýchat, nemůže mluvit. Pro někoho nepřijatelná forma přežívání. Farář Antonín Steiner má na své onemocnění úplně jiný pohled: "Tělo chátrá, o to důležitější je investovat energii a čas do rozvoje ducha. I když jsme odkázáni na péči druhých, přesto máme druhým co nabídnout."

Antonín Steiner vysvětluje svůj postoj k eutanázii.

"Po úraze jsem cítila obrovskou bezmoc, zhroutily se mi plány a sny, všichni kamarádi se na mě vykašlali. Uvažovala jsem o eutanázii," říká Eliška. Dnes by se pro nic takového nerozhodla. Je spokojená, neustále se usmívá; našla si přítele, dokonce maluje obrázky.

Překladatelka Lucie Černá před třemi lety onemocněla rakovinou, našli jí nádor ve tváři. Onemocnění žilo vlastním životem, defekt ve tváři se zvětšoval. "První rok jsem se chtěla uzdravit, druhý rok jsem chtěla přežít s nějakými následky, třetí rok už to bylo jenom o tom, kolik následků má smysl přežít a unést a jak daleko se ještě vydat," říká Lucie.

3. řada Dělníků smrti otevírá téma eutanázie, tedy usmrcení pacienta na jeho žádost. Příběh spisovatelky Michele Causeové obletěl celý svět. U asistované sebevraždy se totiž nechala natočit. Stalo se tak ve Švýcarsku, kde je asistovaná sebevražda tolerovaná už od roku 1942. A co vy – jste pro, nebo proti eutanázii?

Sledujte třetí řadu Dělníků smrti, která se bude zabývat problematikou eutanázie.

Na závěr 2. série Dělníků smrti uvidíte pohled na smrt, který je ten nejtěžší. Je totiž složité představit si něco tíživějšího než smrt dítěte - jenže umírání se bohužel nevyhýbá ani dětem. Jak se dají takové chvíle zvládnout? Jak mluvit s dětmi o tom, že jsou nevyléčitelně nemocné? A jak se chovat k těm, kdo tak tragickou životní situaci zažijí?

Jak těžko se shání peníze na provoz hospice? Kolik stojí pobyt, když se tu člověk rozhodne strávit poslední okamžiky života? Aktuální je také otázka mobilních hospiců, které zatím nehradí pojišťovna, ačkoliv umožňují lidem zemřít doma a jsou daleko méně nákladné než lůžko a péče v nemocnici...

Na smrt a umírání se podíváme i z té druhé strany - z pohledu lékaře. Jindřich Polívka hovoří o tom, jak těžké pro něj je, když rozhoduje o ukončení léčby. Jak složité je říct pacientovi, že mu zbývají poslední hodiny života. Žádná jediná a správná forma, jak mluvit s pacienty na konci života, totiž neexistuje. Vždy záleží na vztahu pacienta a lékaře...

Jak se dá zvládnout péče o umírající doma? Tyto chvíle mohou být pro obě strany velmi důležité.

Smířit se s nevyléčitelnou nemocí a blízkým koncem života je velmi stresující zátěž. A to nejen pro nemocného, ale i pro jeho rodinu a druhou stranu - především lékaře. Ten totiž musí citlivě sdělit pravdu a zároveň nebrat naději. Přijetí reality předchází několik fází: negace a odmítání, agrese, tzv. smlouvání, deprese...paní Zrubková je teprve na začátku.

Onkologická onemocnění v pokročilé fází doprovází velké bolesti. Jak se proti nim dá bojovat? Václav Dědeček žije s bolestí dennodenně. Přesto jí čelí s obdivuhodným klidem, odhodláním a hlavně - sám. Léky tišící bolest zatím odmítá a využívá je minimálně. Jak říká, mnohem horší je bolest psychická... "Měl jsem výborný život, takže už můžu klidně skončit..."

Umírání, smrt a vše kolem ní nás děsí. Jenže i proto většina lidí umírá tak, jak by si nikdy nepřála - o samotě, v cizím prostředí, obvykle za dveřmi nemocničních pokojů. My jsme se vrátili do čerčanského hospice Dobrého pastýře proto, abychom zjistili, jestli se skutečně dá umírat dobře. A co to vlastně znamená. Natáčeli jsme tu příběhy lidí, pro které je umírání hodně blízký pojem. Smrt je totiž realitou, které budou stát dřív nebo později tváří v tvář. A oni se rozhodli pro důstojné umírání...

Druhou sérii uvidíte od 7. října.

Více než 80 % obyvatel Česka by umíralo raději v domácím prostředí než v nemocnici. Pouhých 20 % nemocných ale nakonec doma skutečně zemře. Od dubna tohoto roku odstartoval projekt jedné z pojišťoven, při němž se zjišťuje, zda by mohla být domácí paliativní péče hrazena ze zdravotního pojištění. Několik stovek pacientů tak stráví poslední dny svého života doma, s blízkými, za pomoci docházejících zdravotníků a pečovatelů. Projektu se účastní devět zařízení, mezi nimi i Cesta domů. Pokud by byl projekt úspěšný, pak by se do budoucna mnohým umírajícím mohlo splnit přání zemřít doma...

Zavedeme vás na místo, které je s umíráním úzce spjaté. Je to místo, kde lidé tráví poslední dny, či týdny života. Jak oni sami vnímají smrt a kdo se tady o ně stará?

Pohřební obřad nemusí trvat povinných 20 minut v chladné obřadní síni a za účasti profesionálního neosobního řečníka. "Ekofunebračky" Monika Suchanska a Blanka Dobešová přišly s čistě přírodní, ekologickou alternativou - v Lese vzpomínek v pražských Ďáblicích je možné uložit popel zemřelých ke kořenům památečních stromů a loučení s pozůstalým prožít naprosto jiným, ale o to přívětivějším způsobem.

Naučili jsme se vytěsnit smrt a vše, co s ní souvisí, ze svého života. Nemluvíme o ní. V důsledku toho končí naši nejbližší při poslední cestě tak, jak by si to možná ani nepřáli. Proč? Protože jsme o jejich přáních nic nevěděli. Projekt www.mojesmrt.cz vám možná přijde na první pohled jako morbidní webová stránka, rozhodně však pomáhá tuto skutečnost změnit.

Pohřeb je mimo jiné i otázkou peněz. V dnešním díle se podíváme, kolik bychom zaplatili za ten nejluxusnější, a naopak na kolik nás vyjde ten nejlevnější - i při jeho objednávce se ale objeví poměrně dost nevyhnutelných položek...

Už jste někdy přemýšleli o tom, co byste si nechali zahrát na pohřbu? 99 % z nás volí pro blízké zesnulé reprodukovanou hudbu, a to klasiku z již předvybraných interpretů. Jaký je žebříček nejoblíbenějších kapel? A co naopak dokáže zahrát živá kapela?

V dnešním díle se ještě jednou vrátíme na hřbitov – hřbitov to tedy nebude tak úplně opravdový, ale jen cvičný. Ocitneme se totiž přímo na kurzu pro hrobníky. A nebudete tomu věřit, ale dokonce i pro hrobnice. Jolanu Rožkovou fascinuje vše, co souvisí se smrtí, pracovala například i jako pitevní laborantka. Touží být hrobnicí na malém hřbitůvku, kde si bude užívat klidu. Projde závěrečnou zkouškou?

V prvním a druhém díle Dělníků smrti jste se mohli dozvědět, jak vypadá kremace a co nás čeká, když se necháme pohřbít do země. Ať tak či onak, rakev bude potřebovat každý z nás. Zajeli jsme se tedy podívat do Počátek do "továrny na rakve", abychom viděli kompletní výrobu, která má zde svou tradici už od 40. let minulého století.

Snad žádná jiná práce nevzbuzuje tolik emocí a předsudků. Ve druhém díle Dělníků smrti uvidíte, co všechno obnáší profese hrobníka. Naučili jsme se žít tady a teď, nevázat se a odvázat - když ale přijde řeč na to, jaká bude naše smrt, mlčíme. Je nám nepříjemné „o tom“ mluvit, nechceme se rouhat, nebo máme jen pocit, že konec je v nedohlednu. Dřív nebo později se však završí příběh každého z nás. Jak? Na to bychom se měli ptát, dokud je čas. Zavedeme vás tedy na místa, která se pojí se smrtí a umíráním. A ukážeme vám je tak, jak jste je ještě neviděli. Budeme mluvit s lidmi, kteří o smrti a umírání vědí takřka všechno. A to i proto, abyste se mohli správně rozhodnout. Protože - konec dobrý, všechno dobré.

Naučili jsme se žít tady a teď, nevázat se a odvázat - když ale přijde řeč na to, jaká bude naše smrt, mlčíme. Je nám nepříjemné „o tom“ mluvit, nechceme se rouhat, nebo máme jen pocit, že konec je v nedohlednu. Dřív nebo později se však završí příběh každého z nás. Jak? Na to bychom se měli ptát, dokud je čas. Zavedeme vás tedy na místa, která se pojí se smrtí a umíráním. A ukážeme vám je tak, jak jste je ještě neviděli. Budeme mluvit s lidmi, kteří o smrti a umírání vědí takřka všechno. A to i proto, abyste se mohli správně rozhodnout. Protože - konec dobrý, všechno dobré.