Dítě svých rodičů

Příběh člověka uvízlého v jeskyni má naštěstí dobrý konec. Jistě si teď oddychli nejenom jeho blízcí, ale mnoho těch, kteří s napětím sledovali mimořádný zásah záchranářů. Srdce plesá, ale…

Zastřelila svého milence. Neutekla. Otevřeně přiznala vinu. A to ji stálo život. Stala se poslední ženou, kterou v Británii oběsili. Zatímco s ní „spravedlnost“ neměla slitování, toho, který jí k vraždě pomohl, trest minul.

Po desetiletích debat, klinických studií a rostoucích důkazů o účinnosti psychadelik nastává přelom. Česko legalizuje lysohlávky, tzv. magické houbičky, jako jedna z prvních zemí Evropy.

Konec roku nepřináší jen klid a pohodu. Má schopnost nás zastavit, ale také nás nutí bilancovat. Je přirozené, že hodnotíme, třeba své vztahy, význam rodiny. Díváme se zpět na svá rozhodnutí, na plány, které nevyšly.

Zážitky jsou na prodej, štěstí zabalené do krabic, láska na rozdávání. Spokojenost má podobu plných nákupních tašek, dokonalých příběhů a potlesku davů. Radost je vidět a slyšet, čím hlasitější, tím veselejší. Emoce se měří počtem lajků.

Je mistrem skrytého odporu. Jeho zbraní není křik, ale ticho. Ne útok, ale sabotáž. Ne otevřený konflikt, ale nenápadné zpochybňování, ironie, zapomínání, odkládání. Možná ho znáte z práce. Možná z rodiny. A možná se v něm občas poznáváte i vy sami.

Není silnější společenské tabu, které by se přímo dotýkalo podstaty života, než sebevražda. Provází ji ticho, ale i předsudky a mýty, které reálně škodí - brání vyhledání pomoci, a podporují tak fatální scénář.

Představte si člověka v psychické krizi, demotivovaného a neschopného cokoliv dělat. Možná urputně pláče, možná jen sedí s prázdným výrazem. Většina z nás se snaží takovou situaci nějak zlepšit, logicky, tedy špatně.

Perla kinematografie s Dustinem Hoffmanem Rain Man vychází ze skutečného příběhu muže, který měl fascinující paměťové schopnosti, ale i vážné mentální postižení. Jmenoval se Kim Peek.

Nespavost má mnoho podob a ještě více příčin. Nejčastěji je to psychická zátěž, starosti, vleklý stres a napětí, bolesti. Ve hře jsou i hormonální vlivy a také nevhodný životní styl.

Týrané, zneužívané a zanedbávané děti, slova, která nikoho nenechávají chladným. A přece slova nestačí, a přece tyto děti často i v dospělosti postrádají vřelost, vřelý přístup, přijetí a pochopení.

Během let mluvila s mnoha lidmi, kteří věřili, že jsou příliš citliví, příliš slabí, příliš neschopní. Měli pocit, že selhávají, obviňovali se, že nezvládají situace jako jiní.

„Co to s tebou je?“ „Co jsi zač? Co si to dovoluješ? Co si vůbec o sobě myslíš?“ „Stále děláš jen potíže, jsi k ničemu,“ slova tyrana předurčují životní pouť člověka spoutaného v kruzích dětské bolesti a bezmoci.