Výčitky a slzy? Sestra z hospice v Dolním Újezdu vidí na konci něco jiného /ROZHOVOR: Iveta Nádvorníková - reportérka, Ladislava Částková - zakladatelka hospice Bílá Holubice/ „U smrtelné postele není čas na hádky.“ Zakladatelka mobilního hospice Bílá Holubice Ladislava Částková z Dolního Újezdu už šest let doprovází nevyléčitelně nemocné a jejich rodiny na poslední cestě. V rozhovoru pro Deník vypráví o odpuštění, smiřování i okamžicích, kdy se lidé po letech znovu obejmou. Vysvětluje také, proč by se rodiny neměly bát pečovat o své blízké doma. "Pořád cítím, že zbytečně dost lidí zůstává v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných," říká Částková. Za svoji službu získala Medaili hejtmana Pardubického kraje. Co pro vás znamená ocenění hejtmana? Když mi z Pardubického kraje zavolali v den mých narozenin o ocenění hospice, zrovna jsem seděla za volantem pracovního automobilu a chtělo se mi brečet. Paní sekretářka se mě zeptala, co na to říkám. Najednou jsem nevěděla, co odpovědět. Přemýšlela jsem o ocenění hospice celý den a došlo mi, že to není jen o mně. Bílá Holubice je o společenství lidí, do kterého patří celý tým hospice, obce mikroregionu, město Litomyšl, Proseč a všichni dárci, kteří nám trvale či jednorázově posílají peníze. Je to i o rodinách, které využily nebo využívají naši hospicovou péči, o těch, kteří došli na konec své životní pouti a i o těch, o které momentálně pečujeme. Ocenění je pro všechny, kteří jsou s Bílou Holubicí spojeni, já ho přijala s pokorou a vděčností a jsem za něj ráda. Beru ho jako ocenění naší práce, ale pro mě je víc něco jiného. A to je co? Když vidím, že je o nemocného postaráno po všech stránkách, odchází v pokoji, netrpí a je i klid v rodině, tak to je pro mě nejvíc. Jak dlouho hospic funguje? Oficiální začátek provozu je 1. srpna 2020. Jaký byl impulz k založení hospice? Zlomová pro mě byla pracovní stáž v hospici v Červeném Kostelci zhruba před 13 lety. Tam jsem zažila něco, co se slovy popsat nedá. Věřím, že každý jsme v životě pro něco předurčen a já nikdy nelitovala, že jsem se stala zdravotní sestrou. Určitě svoji roli sehrál Červený Kostelec, ale ovlivnily mě také odchody mých blízkých, které jsem doprovázela jako příbuzná nebo kamarádka. Velkým vzorem mi byla Jana Siebrová z hořického hospice Duha. Kdy přišla ta myšlenka, že hospic v Dolním Újezdu opravdu vznikne? V roce 2018, kdy jsme začali hledat prostory pro hospic a jednat s obcí Dolní Újezd. Začátky nebyly vůbec jednoduché a pak přišla i doba covidová. Vznik Bílé Holubice považuji za jeden velký zázrak. Myšlenku, se kterou byl zakládán si držíme již šestým rokem. Co je na vaší práci nejtěžší? Určitě je o trpělivosti a pokoře, kdy i přes rozdílné pohledy musíte upřednostnit názor nemocného a jeho rodiny. Změnil vás hospic jako člověka? Stoprocentně. Pracovat v hospicové péči je i moje osobní cesta, cítím, že se sama měním díky tomu, k čemu dochází v rodinách. Ovlivňuje nás láska, která je přítomna. Pro mě je být hospicovou sestrou cesta k čisté a pravdivé víře. Moc si vážím lidí, kteří pečují, mají můj obdiv. Doprovázení umírajících není někdy jednoduchá cesta. Bojí se rodiny říci si o pomoc? Často rodina řekne, že vůbec netuší, že takto hospicová péče funguje. Bojí se, co se bude dít a jestli péči zvládnou. Jakmile zjistí, že za nimi stojíme 24 hodin denně sedm dní v týdnu, uklidní se. Vzájemná důvěra se buduje postupně. Litují něčeho lidé u postele blízkých, když vidí, že je konec? Ne, já vidím něco jiného. Tam není lítost. Doprovázení je přiblíží k sobě. V rodinách, kde fyzický kontakt nebyl zvykem, se objímají a hladí… A my to pozorujeme a radujeme se s nimi. Mění se vztahy k lepšímu. To je přesah
