Na sociálních sítích se řeší dítě s důtkou za účast při zabití slimáka. Někdo se směje, jiný volá po potrestání školy. Ale možná to celé není tak černobílé, jak se zdá.
Když se o úspěchu dítěte začne mluvit jako o výsledku „správného narození“, ztrácí se to nejdůležitější – úsilí, vztah, volba a práce. Ne každý chce stejnou cestu, a to je v pořádku.
Řekla jsem, že syn chodí do alternativní školy – a hned se ozvalo, že přeháním. Že to žádná alternativa není. Jenže ono to alternativní je, jen jinak, než si většina lidí představuje.
Domácí úkoly jsou často nesmyslné. Ale rušit je kvůli „segregaci“? To už je spíš ideologický úlet než snaha o spravedlnost. A hrozí, že za pár generací nebudeme řešit úkoly vůbec – protože číst je nezvládne nikdo.
Když jsem si v článku paní Čechové přečetla, že dříve bylo na vesnici ticho a klid, musela jsem se pousmát. Na vesnici jsem vyrostla – a podle mne tam bývalo hluku mnohem víc než dnes. Však posuďte sami.
Reaguji na článek Seznam Zpráv o „rušení škol kvůli segregaci“. Segregace ale nevznikla ve školách, nýbrž v naší společnosti. Řešením není školy rušit, ale zlepšit ty, které máme.
Říkala jsem si, že to zvládneme. A zvládli jsme. Jen teď trvale funguju na kávě, energy drincích a víře, že víkend přijde dřív, než usnu ve stoje při čištění zubů.
Učitelé říkají, že dnešní děti nic nevydrží. Ale co když se jen změnilo, co znamená být odolný – a místo mlčení přichází schopnost cítit, mluvit a přizpůsobit se době?
Rodiče si prý pletou školu se samoobsluhou a diktují, co má učitel dělat. Ale co když je to naopak? Co když je to škola, která diktuje rodičům – a ještě se diví, že už to dnes nefunguje?
Brněnská škola zakázala tepláky a crop-topy. Z banálního nařízení vznikla bouře o morálce, výchově i svobodě. Kdo ale určuje, co je „vhodné“ oblečení do školy?
Na chvíli jsme s manželem odložili roli rodičů a vyrazili na dovolenou jen ve dvou. Děti přežily u babičky a my jsme si připomněli, že nejsme jen máma a táta. Zkuste to také, je to fajn.
Jedna dvojka mezi jedničkami nemusí bolet. Ale taky může. Co když dítě místo zpětné vazby slyší jen: „Jsem hloupé“? Známky jsou nálepky. A ty se drží déle, než bychom chtěli.
Videorekordér, psaní SMS nebo barevný fotofilm. Věci, které jsem považovala za svého dětství za moderní technické vymoženosti, ale dnešní děti by se z jejich jednoduchosti možná zbláznily.
Škola má bolet, děti mají poslouchat a Asiaté nám brzy budou šéfovat. Nebo je realita trochu složitější? Co když se místo lenosti jen ptáme, jestli to celé ještě dává smysl?
Dřív to byla jen sranda. Dnes? Dnes je to zakázáno. Převlékat se za opačné pohlaví je prý totiž pro společnost z hlediska mravního vývoje dětí nebezpečné. Ale není náhodou nebezpečné spíš tohle uvažování?
Otevřená věznice v Jiřicích nabízí vězňům sešity, pastelky i plátno na malování. K tomu dvacet minut denně na telefon a návštěvy pod širým nebem. Pokud bude Pavel Novotný zařazen právě sem, čeká ho víc volnosti, než má leckterý pracující rodič.
Smrtelně nemocní dárci, thajské dědictví i zprávy s pornem. Internetové podvody jsou čím dál rafinovanější a zároveň tak absurdní, že se jim nechce ani věřit. Někdy se nad nimi zasmějeme. Jenže zatímco se smějeme, někdo jiný právě naletěl.
Nevolila jsem ji. Ale když oznámila, že čelí onkologickému onemocnění, a já si přečetla reakce lidí pod články, udělalo se mi zle. Ne z politiky. Ale z toho, co jsme schopni říct o člověku, který bojuje s rakovinou.
Zatímco synovi vrstevníci chodí každý den do školky, náš syn místo toho vyrazí třeba sám na nákup nebo s tatínkem k automechanikovi. Není to divočina, je to domácí vzdělávání. A socializace? Té má víc než dost – jen trochu jinak, než jsme zvyklí.
V diskusi ke článku, na který reaguji, mne jedna z diskutujících vyzvala, abych jí řekla, co považuji za finanční gramotnost. A protože já na tohle téma mluvím s velkým nadšením, odpovídám jí zde prostřednictvím dalšího článku.
Před pár dny jsem napsala článek, ve kterém jsem si stěžovala na dobrovolně bezdětné mluvící do výchovy cizích dětí. Někteří čtenáři ho však pochopili zcela mylně. To mne inspirovalo k tomuto článku.
Že nám, rodičům, mluví věčně někdo do výchovy, je vcelku běžné. A byť bych se bez toho rozhodně obešla, tak to docela beru. Výjimkou je, když se k mé výchově vyjadřují dobrovolně bezdětné ženy.
Souhlasím s autorkou článku s tím, že děti mohou rozhodovat úplně o všem. Jenže stejně tak si můžu o všem rozhodovat já. Třeba o tom, zda budu rozhodnutí svých dětí akceptovat, či nikoli.
Že sportování není žádnou levnou záležitostí, o tom jsem se mohla díky svým dětem přesvědčit už opakovaně. Pro mnohé děti tak možnost sportovního vyžití zůstává značně omezená.
Udělala jsem chybu! A zjištění, že jsem ji udělala, bylo pro mne neskutečně stresující. Jsem totiž perfekcionista, a když udělám chybu, tak to nesu opravdu dost špatně.
Nikdy jsem nebyla taková ta holčička, která se rozplývá při nahlížení do kočárku. Miminka mi nepřišla nijak extra roztomilá a už vůbec ne zajímavá. Vždyť nic neumí, jen leží, brečí a kadí do plínek.
Tak jsme vyrazili na pár dní na dovolenou. A k našim dvěma předškolním dětem jsme přibrali i jedenáctiletého synovce. A tento zážitek mě dost nutí přemýšlet, zda za pár let ze svých dětí nezešílím.
Před měsícem jsem strávila s manželem a našimi dvěma dětmi týdenní dovolenou na Slovensku. A musím říct, že děti se toho opět spoustu naučily, i když jsme tentokrát jeli hlavně odpočívat.
Už jsem napsala článek o tom, jak se mi s „dys poruchami“ žilo na základní škole, jak na gymnáziu i jaké problémy mi způsobovala dyslexie při studiu historie. Nyní už je tedy na řadě zaměstnání.
Nedávno jste si mohli přečíst, jak se mi s mými „dys poruchami“ učilo na základní škole a studovalo na gymnáziu. Nyní si můžete přečíst, jak to šlo se mnou dál na vysoké škole.
Máte pocit, že jsou známky vašeho dítěte mnohem horší, než by odpovídalo jeho snaze a intelektu? Potom je možné, že vaše dítě má některou ze specifických poruch učení.
A je to tu zase, nastala část roku, ve které školy vyjíždí na hory na lyžařský výcvik. A člověk zase jako v minulých letech ze všech stran slyší, jak tento výcvik nadměrně zatěžuje rodinný rozpočet.
Mám problém s telefonováním. Dříve jsem se za to styděla a neměla jsem se za to ráda. Myslela jsem si, že jsem divná. Teď už se za to nestydím. Proč bych taky vlastně měla?
Prarodiče mají často na výchovu jiný názor než rodiče dětí. Oni ale už své děti vychovali, tak by teď měli dát prostor ostatním a respektovat rozhodnutí rodičů.
Že značná část Čechů neumí hospodařit se svými penězi, je více než jasné. Může za to však jen mizerná úroveň finanční gramotnosti, nebo svou roli hrají i další faktory?
Občas narážím na tvrzení, že se lidem v exekuci nevyplatí pracovat. A že vše, o co si zvýší příjem, jim seberou srážky ze mzdy. Je to ale doopravdy tak?
Právě jsem si přečetla článek autora, který si myslí, že se jeho tchyně zbláznila, protože si pořídila vlastní kočárek a postýlku. Přijde mu to nevhodné, přes čáru. Má zkušenost je však jiná.
Je to pár dní, co jsem nechápavě kroutila hlavou nad jednou učebnicí češtiny pro osmý ročník. Připadala jsem si u toho jako pokroková a za přílišné konzervativce jsem považovala autory této učebnice.
Máme tu už leden, takže pokud máte doma předškoláka a váháte, zda je zralý na školu či nikoliv, je právě teď nejvyšší čas začít to řešit. A můžete začít tím, že si přečtete tento článek.
Tato kniha v sobě nezapře, že její autorkou je klinická psycholožka a psychoterapeutka. Pohádky v ní jsou totiž opravdu léčivé. Alespoň mně takové přijdou.
Tento článek je reakcí na některé příspěvky v diskusi, které se objevily pod článkem o zpoždění letu společnosti JetBlue, o kterém informovaly Novinky.cz.
Když se řekne slovo demence, většina lidí si představí zmatenou stařenku nebo staříka, kteří si sice pamatují, kde stál kdejaký obchod před sedmdesáti lety, ale co měli ráno k snídani, netuší.
Stále slyším si někoho stěžovat na to, jak je vše drahé, jaká je bída. Zároveň však vidím obchoďáky plné lidé a s vozíky, které praskají švech. A říkám si, že to spolu dohromady nějak nesedí.
Připravuje škola děti dostatečně na budoucnost? Nebo je připravuje na život v minulosti? A motivuje škola děti k učení a přemýšlení, nebo v nich naopak chuť po tom umět něco nového ubíjí?
S blížícími se Vánocemi jsem asi nějak sentimentální, takže tentokrát je to článek vzpomínkový. A možná i inspirující, pokud přemýšlíte, co koupit své ratolesti k Vánocům.
Tak jsem si přečetla článek o tom, kterak má jedna (nynější) deváťačka pochybnosti o tom, zda se její matka narodila během druhé světové války, nebo až po válce.
Zuzana Pospíšilová patří mezi naše oblíbené autory literatury pro děti. Syn z jejich knih bývá nadšený. A nejinak tomu bylo i u této publikace plné čísel.