FOCUS ON

Přechod z klidného prostředí advokátní kanceláře do hlučného světa betonáren nemusí být pro každého. Petra Čopová, jednatelka společnosti CS-Beton, však tento krok udělala před deseti lety a dnes spoluřídí rodinný podnik, který atakuje dvoumiliardový obrat. V rozhovoru pro Focuson.cz popisuje, jaké výzvy přináší krize stavebnictví, proč je beton stále nenahraditelný a jak do ryze mužského prostředí vnáší ženský element.Společnost CS-Beton patří mezi klíčové hráče na českém trhu se stavebními materiály. S ročním obratem pohybujícím se těsně pod hranicí 2 miliard korun představuje stabilní pilíř českého průmyslu. Přestože se jedná o rozsáhlý kolos, uvnitř stále funguje jako semknutá rodinná firma, kde má každý své jasně definované místo. Zatímco otec zakladatel si drží supervizi nad technickými investicemi a výstavbou, bratr Petry Čopové se stará o nákup a prodej.Petra Čopová, která do firmy přišla z prostředí advokacie, má dnes na starosti zejména personální agendu, kontrolu smluv a dohled nad efektivitou výroby. „Advokacie mě velmi bavila, ale věděla jsem, že v určitý moment zdědím část firmy. Jako právnička jsem chápala, jak těžké by to mohlo být, kdybych oboru nerozuměla,“ vysvětluje své rozhodnutí opustit právní praxi a nastoupit do rodinného podniku.Krizový management a akviziční výzvyZlomovým obdobím pro firmu i Petru Čopovou byl rok 2019, kdy společnost koupila dva nové závody v zanedbaném stavu. Následný příchod pandemie covidu-19 v roce 2020 přinesl bezprecedentní problémy: od narušených dodavatelských řetězců až po účetní nesrovnalosti v koupených firmách. Čopová musela osobně převzít řízení jednoho ze závodů, aby udržela morálku zaměstnanců a zajistila chod výroby v extrémních podmínkách.Tato zkušenost byla pro ni zrychlenou školou podnikání. „Během jednoho roku jsem se naučila tolik, co jindy za deset let. Bylo to šílené období, kdy jsme lidem dávali potvrzení, aby vůbec mohli dojet do práce, a seděli jsme v rouškách ve dvanácti lidech u stolu,“ vzpomíná na krizové řízení. Právě tyto zkušenosti nyní firmě pomáhají čelit současné nejistotě na trhu s energiemi a kolísajícím cenám vstupních materiálů.Trh s nemovitostmi v útlumu: spásou jsou dálniceSoučasná situace na stavebním trhu vykazuje značné výkyvy. CS-Beton v posledním roce zaznamenal citelný pokles poptávky v segmentu drobné zahradní architektury, tedy dlažeb a plotů pro rodinné domy. Podle Čopové za tím stojí nejen nepodařená digitalizace stavebního řízení a novela zákona, ale především vysoké ceny nemovitostí a kritický nedostatek pracovních sil, které by materiál zpracovaly.Výpadek v soukromém sektoru se však firmě daří kompenzovat díky velkým státním zakázkám. CS-Beton dodává komponenty pro výstavbu dálnic a kanalizací nejen v České republice, ale také na Slovensku a v Německu. „To, co jsme ztratili na menších stavbách, jsme dohnali na těch velkých. Státní zakázky nám nyní velmi pomáhají, protože rozestavěnost infrastruktury je v těchto letech vysoká,“ podotýká jednatelka k aktuální strategii.Pracovní síla z Filipín a budoucnost betonuJedním z nejpalčivějších problémů, kterým CS-Beton čelí, je nedostatek lidí ochotných pracovat v náročném provozu. Firma proto začala využívat vládní programy pro nábor zahraničních pracovníků. Kromě Ukrajinců se v provozech osvědčili zejména pracovníci z Filipín, které si vedení pochvaluje pro jejich pracovitost a spolehlivost. Bez těchto externích zdrojů by bylo udržení současného tempa výroby prakticky nemožné.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak probíhalo „krizové řízení“ v roce 2020? Proč jsou filipínští pracovníci pro CS-Beton klíčoví? Jak vypadá „mír“ v rodinném byznysu po deseti letech? Proč otec zakladatel o

Praha získává po desetiletích nový most přes Vltavu. Dvorecký most, jehož návrh vzešel z mezinárodní soutěže se 47 návrhy, má ambici stát se nejen dopravní tepnou pro MHD, ale i katalyzátorem proměny veřejného prostoru. Architekt Radek Šíma z Ateliéru 6 v pořadu Next Stop na platformě FocusOn popisuje, jak vznikal projekt, který propojuje techniku, urbanismus i umění.Dvorecký most vznikl na základě mezinárodní dvoukolové soutěže, která patřila k největším architektonickým kláním v Praze posledních let. V prvním kole se představilo celkem 47 návrhů, do finále postoupilo pouze sedm týmů.Konkurence byla přitom anonymní: architekti nevěděli, proti komu stojí. Až zpětně se ukázalo, že mezi účastníky byl i světově uznávaný architekt Santiago Calatrava. Radek Šíma přiznává, že právě tato anonymita sehrála klíčovou roli: „Soutěž byla anonymní, takže jsme nevěděli, kdo tam je. Člověk se tím vlastně nezabývá a soustředí se jen na samotný návrh.“Výsledek pak přišel překvapivě rychle. „Jeden den jsme se z médií dozvěděli, že jsme vyhráli, šli jsme to oslavit. A druhý den jsme zjistili, kdo skončil druhý, a šli jsme to oslavit znovu.“Most jako součást města, ne dominantaZásadní rozhodnutí padlo už na začátku návrhu: most neměl být ikonickou dominantou, ale přirozenou součástí městského celku. Tento přístup vychází z analýzy historických pražských mostů, které – navzdory různým epochám – sdílejí společné rysy: obloukové konstrukce, absenci horní mostovky a masivní pilíře přes celou šířku.Podle Šímy právě respekt k tomuto kontextu rozhodl: „Uvažovali jsme o Praze a o tom místě jako takovém. O plastičnosti města a o tom, co z něj dělá Vltava.“ Výsledkem je most, který se nesnaží konkurovat Vyšehradu ani vytvářet novou dominantu, ale zapadá do panoramatu.Kubismus jako důsledek techniky, ne styluVýsledná podoba mostu, která evokuje český architektonický kubismus, nebyla podle Šímy primárním estetickým záměrem, ale vyplynula z extrémně náročných technických parametrů. Most musí překonávat dvě zásadní šikmosti: půdorysnou, kdy osa mostu svírá s tokem řeky ostrý úhel, a výškovou, neboť most stoupá o téměř 10 metrů, aby překonal Strakonickou ulici a napojil se na Zlíchovskou estakádu.Tato geometrická hra s prostorem vedla k vytvoření unikátního tvarosloví. Šíma vysvětluje, že při skloubení požadavků na plnou šířku pilířů, obloukový motiv a šikmé vedení mostu se v návrhu postupně začal objevovat fenomén šikmosti. Když pak tým převedl návrh do 3D modelu, ukázalo se, že se v něm zrodil kubismus. Most tak reaguje na blízkou Podolskou vodárnu i kubistické domy pod Vyšehradem, čímž organicky zapadá do historického kontextu Prahy.Aktivace vnitřní periferie skrze umění a landartEkonomický a společenský přínos stavby nespočívá pouze v dopravě, ale také v kultivaci zanedbaných území na obou březích. V Podolí i na Zlíchově vznikají díky spolupráci s výtvarníkem Kryštofem Kinterou multifunkční prostory, které mají přilákat veřejnost. V Podolí vzniká pod mostem, jenž je široký 16 metrů a zastřešuje plochu o délce 40 metrů, zóna pro volnočasové aktivity včetně arény pro divadlo či autorská čtení nebo schodů do vody pro otužilce.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké kompromisy musel architekt dělat během stavby a kde naopak odmítl ustoupit?Proč měl Dvorecký most během realizace mezi stavbaři i „hanlivé přezdívky“?Jak probíhala komunikace s Kryštofem Kinterou a proč se nakonec rozhodl „nezasahovat“ do samotného mostu?Jaké konkrétní situace vedly architekta k pochybnostem o správnosti návrhu?Jak dnes Ateliér 6 pracuje s umělou inteligencí a jak ovlivňuje návrhový proces?

Současné krize nejsou podle geologa a popularizátora vědy Václava Cílka izolovanými událostmi, ale součástí hlubší proměny světového řádu. V pořadu Přežít na platformě FocusOn upozorňuje, že Evropa vstoupila do období zvýšené nestability, v němž se mohou kumulovat geopolitické konflikty, výpadky infrastruktury i společenské napětí. Podle něj by stát, firmy i domácnosti měly počítat s tím, že krizové situace budou v příštích letech častější.Podle Václava Cílka dnes svět prochází obdobím zásadní přeměny mocenského uspořádání. Přirovnává jej k historickým momentům, kdy se měnily dominantní světové velmoci a vznikal nový geopolitický řád.„Něco v nás si uvědomuje, že svět, tak jak jsme ho znali, se bortí,“ říká Cílek. Právě období, kdy staré struktury slábnou a nové ještě nejsou pevně etablované, bývá podle něj historicky spojeno s vyšší mírou nestability a nejistoty.Konflikt s Čínou může Evropu zasáhnout přes infrastrukturuJedním z nejrizikovějších scénářů je podle Cílka případný konflikt mezi Spojenými státy a Čínou. Česká republika by podle něj nemusela být zasažena přímo, dopady by se však mohly projevit skrze infrastrukturu. „V okamžiku konfliktu s Čínou si myslím, že první věc, která nám hrozí, je blackout,“ upozorňuje.Vedle energetiky zmiňuje také ohrožení logistických a dodavatelských řetězců, na nichž je evropská ekonomika silně závislá.Další pandemie může přijít kolem roku 2030Dalším rizikem je podle Cílka možnost nové pandemie. Odkazuje přitom na odborné odhady, podle nichž se větší pandemické vlny mohou opakovat přibližně v desetiletých cyklech.„Typicky to chodí po deseti letech, takže okolo roku 2030 může dojít k nějaké další vlně,“ říká. Zároveň upozorňuje, že přesné načasování ani sílu další pandemie nelze předvídat.Potraviny a voda jako bezpečnostní faktorVýznamným tématem budoucnosti bude podle Cílka i potravinová a vodní bezpečnost. Rostoucí klimatická nestabilita může ovlivnit produkci potravin i dostupnost základních zdrojů.„Nevíme, co udělá abnormálně studená zima nebo extrémně teplé léto s potravinami,“ upozorňuje. Domácnosti by proto měly být připravenější než dnes.Íránský konflikt může trvat dekádyNapětí na Blízkém východě nevnímá Cílek jako krátkodobou epizodu. Situaci v Íránu podle něj čeká dlouhodobá destabilizace.„Nějaký typ konfliktu se v Íránu potáhne dalších deset nebo dvacet let,“ odhaduje. Za významný faktor označuje zejména boj o zdroje a nedostatek vody v regionu.Strategie „Zero Trust“: Nevěřte ničemu, ověřujte všeV moři dezinformací a agenturních zpráv, které tvoří 80 % toho, co vidíme v televizi, je těžké se zorientovat. Cílek doporučuje metodu hackerů: Zero Trust (nulová důvěra). Sám sleduje protichůdná média jako Fox News a CNN nebo Jerusalem Post a Al Arabiya, aby si udělal obrázek o tom, jak je realita ohýbána z obou stran.Cílek upozorňuje také na vyšší křehkost moderního finančního systému. Digitalizace podle něj výrazně zrychlila schopnost lidí reagovat na finanční paniku. „Stačí elektronické bankovnictví a během minuty může zareagovat půl milionu lidí,“ říká. To zvyšuje pravděpodobnost, že se lokální problém může velmi rychle změnit v širší systémovou krizi.Největší výhoda? Lidé, kteří spolupracujíPřesto nevidí budoucnost pouze negativně. Za klíčovou konkurenční výhodu společnosti považuje schopnost lidí spolupracovat, vytvářet funkční komunity a vzájemně si pomáhat.Podle něj právě malé skupiny, rodiny, firmy a lokální komunity historicky nejlépe zvládají krizová období a tvoří základ společenské odolnosti.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč Václav Cílek očekává, že konflikt v Íránu může trvat ještě 10 až 20 let?Jak přesně b

Verbální útoky, výhrůžky, manipulace i fyzická agrese. To, co se ještě nedávno bralo jako „součást práce“, dnes podle Lindy Štucbartové z projektu Sebeobrana pro všechny přerůstá ve vážný problém pracovního trhu i firemní ekonomiky. V některých profesích se s klientským násilím setkává až 80 procent pracovníků. Důsledkem je vyhoření, odchody zkušených zaměstnanců i vyšší náklady organizací, které často ustupují agresorům tam, kde by neměly. Klientské násilí se v české debatě stále podceňuje. Nejde přitom jen o hrubé chování v ordinacích, školách, na úřadech nebo v call centrech, ale o širší fenomén, který dopadá na kvalitu služeb i stabilitu pracovního trhu. Linda Štucbartová v rozhovoru popisuje, že agresivita veřejnosti roste a stále častěji míří na ty, kteří lidem pomáhají nebo jim poskytují servis. Nejvíc zasažené jsou profese, bez nichž se společnost neobejdeNejtvrdší data zaznívají ve zdravotnictví. Podle Štucbartové se s klientským násilím setkává 60 až 80 procent lékařů a zdravotníků, u sociálních pracovníků přibližně 50 procent a podobně i u učitelů. ,,Klientské násilí je jev, který je hodně častý v pomáhajících profesích,“ říká. Dopady jsou přitom mnohem širší než jen psychologické. V celé Evropské unii podle ní chybí 1,2 milionu zdravotníků, lékařů a sester. Alarmující je také fakt, že 40 procent sester by si svou profesi znovu nevybralo, a to právě kvůli tomu, jak se k nim lidé chovají. ,,Ne proto, že je práce těžká nebo špatně placená, ale právě proto, jak se k nim lidé chovají,“ upozorňuje Štucbartová. Slepá skvrna trhu práce: call centra a zákaznické službyVedle nemocnic, škol a sociálních služeb upozorňuje Štucbartová i na klientské služby. Česká republika je podle ní „zemí call center“ a v tomto segmentu pracuje přibližně 200 tisíc lidí. Právě tady se ale o agresi ze strany klientů mluví překvapivě málo, přestože jde o prostředí s vysokou fluktuací i psychickou zátěží. Ekonomický dopad je zřejmý. ,,Firmy tak přicházejí nejen o své nejlepší lidi, ale velmi často i o spoustu peněz tím, že ustupují lidem tam, kde by se jim ustupovat nemělo,“ říká Štucbartová. Nejde jen o křik. Agrese přechází i do výhrůžek a fyzických útokůKlientské násilí podle ní nekončí u zvýšeného hlasu. Vedle verbální agrese zahrnuje i psychologický nátlak, ekonomické vydírání nebo zastrašování. ,,Já vás budu žalovat. Já vím, kam chodí do školy vaše děti. Já vím, kde pracuje váš manžel,“ popisuje výroky, které už dalece překračují hranici běžné nespokojenosti. V krajních případech navíc přerůstá i do fyzického násilí. Štucbartová připomíná případ z Karviné, kde byla jedna sociální pracovnice škrcena a jiné pachatel zapálil dům, ve kterém spala s rodinou. Takové situace podle ní ukazují, že nejde o přecitlivělost zaměstnanců, ale o reálné bezpečnostní riziko. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně vypadá klientské násilí v ordinacích, na úřadech nebo v call centrech v reálných situacích?Proč věta „uklidněte se“ konflikt téměř vždy ještě zhorší?Jakých pět pravidel by měl znát každý svědek agresivního incidentu?Proč jsou některé zákaznické skripty a interní procesy samy o sobě spouštěčem eskalace?Jak mají firmy a instituce měřit, zda se jim investice do prevence násilí skutečně vrací?

Založit firmu ve Švýcarsku zní lákavě — nízké daně, stabilní právo, prestižní adresa. Ale kdo nezná místní pravidla, hodně za své chyby zaplatí. Henrik Telepski, zkušený podnikový poradce s více než čtrnáctiletou praxí, byl hostem Petry Savino v pořadu Czech-Swiss Connect na FocusOn.cz. Prozradil, na co si dát pozor od prvního dne.Švýcarsko dlouhodobě patří mezi nejatraktivnější destinace pro zakladatele firem. Nízké daně, právní jistota a mezinárodní reputace — to jsou argumenty, které mluví samy za sebe. Jenže realita je složitější, než jak ji prezentují motivační příspěvky na sociálních sítích.„Digitalizace zásadně změnila roli účetního a poradce," říká Henrik Telepski. „Dřív někdo třídil složky s doklady. Dnes rutinní úkony zvládne technika a poradce má prostor skutečně strategicky podporovat klienta." Komunikace probíhá přes videohovory nebo messenger, fyzické šanony jsou minulostí.E-commerce přes hranice? Připravte se na administrativuKdo plánuje prodávat zboží nebo služby ze Švýcarska do EU, narazí na zásadní komplikaci — Švýcarsko není členem Evropské unie. „Musíte se vypořádat s různými daňovými systémy a registrací k DPH v zahraničí," upozorňuje Telepski. „Nastavte procesy správně od prvního dne. Čistá struktura vám ušetří obrovské problémy s celními a finančními úřady."Krypto ve Švýcarsku: kdy je zisk osvobozen od daněŠvýcarsko patří k nejpřívětivějším zemím pro soukromé investory do kryptoměn. Pokud někdo koupí bitcoin za 80 000 franků a prodá ho za 100 000, zisk je zpravidla osvobozen od daně jako kapitálový výnos. „Hranice mezi soukromým investorem a podnikatelem je ale tenká," varuje Telepski. „Jakmile těžíte kryptoměny nebo obchodujete intenzivně, hrozí, že vás finanční úřad posoudí jako osobu samostatně výdělečně činnou — a přijdou daň z příjmu i odvody na sociální pojištění."Proč Švýcarsko? Nejde jen o číslaČísla jsou skutečně působivá. Firemní daně se pohybují průměrně kolem 15 %, tedy zhruba poloviny německé sazby. V kantonech jako Zug dosahuje maximální sazba daně z příjmu přibližně 22 %. „Ale vedle nízkých daní je to především právní jistota, která chrání vaše podnikání dlouhodobě," zdůrazňuje Telepski.Tři nejčastější chyby nových zakladatelůTelepski za léta praxe identifikoval tři opakující se chyby. První je podcenění požadavku na bydliště: švýcarská kapitálová společnost — AG nebo GmbH — musí být ze zákona zastoupena osobou s bydlištěm ve Švýcarsku. Druhá chyba je finanční: „Systém sociálního pojištění — AHV, penzijní fond, úrazové pojištění — se zásadně liší od zahraničí. Zakalkulujte tyto náklady od začátku." Třetí chyba je kulturní. „Švýcarský byznys funguje na důvěře a diskrétnosti. Kdo ignoruje místní kulturu, obtížně navazuje kontakty."Účetnictví sám, nebo s odborníkem?Telepski má jednoduché pravidlo. Pokud provozujete malou vedlejší činnost s přímočarými procesy, zvládnete účetnictví sami. Jakmile ale chcete škálovat, vstupujete do e-commerce nebo přibírají investoři, je čas přivolat odborníka. „Jedna chyba v přiznání k DPH vás může vyjít mnohem dráž než honorář poradce."Mentor jako zkratka k úspěchuNa závěr Telepski sdílí radu, kterou by dal sám sobě na začátku kariéry. „Kdybych začínal znovu, okamžitě bych si našel mentora. Někoho, kdo je o pár kroků napřed, dá vám upřímnou zpětnou vazbu a ochrání vás před chybami, které už sám udělal."

Luxusní nemovitosti už dávno nejsou jen o adrese. Investoři i developeři dnes kombinují kapitál, design a zážitek, aby vytvořili produkt, který obstojí v globální konkurenci. Podle Lucie Karlové, generální ředitelky Preciosa Lighting, a Michala Šrubaře, výkonného ředitele Julius Meinl Living, rozhoduje o úspěchu kombinace investičního modelu a emocí. Realitní trh se podle investorů posouvá od tradičního vlastnictví směrem ke komplexnějším investičním modelům. Typickým příkladem je fond kvalifikovaných investorů The Julius Fund, který kombinuje Private Equity s real estate segmentem. Investor zde nekupuje pouze nemovitost, ale podíl na celém byznysu, tedy jak na fyzickém assetu, tak na jeho provozu.„Investor kupuje akcie skupiny, ve kterých jsou obsažené konkrétní nemovitosti i jejich provoz. Je to kombinace dvou světů,“ vysvětluje Šrubař. Model umožňuje diverzifikaci i vyšší výnosový potenciál. V případě Julius Meinl Living se podle něj provozní marže dostává nad 50 %, což je v segmentu nemovitostí nadstandardní.Luxusní rezidence: nový segment s velkým potenciálemZatímco klasický hotelový trh je v Evropě relativně saturovaný, segment servisovaných luxusních rezidencí je stále na začátku. Jde o kombinaci pětihvězdičkového hotelového servisu a plně vybavených apartmánů. Tento model reaguje na změnu chování klientů – ti dnes cestují nejen za turistikou, ale i za byznysem a očekávají vyšší flexibilitu.„Trh není tímto produktem saturovaný. Je tam obrovský potenciál,“ říká Šrubař. Skupina plánuje expanzi tempem dvě až tři nemovitosti ročně s cílem dosáhnout 15 projektů během deseti let. Už po prvním roce fond spravuje přibližně 350 milionů korun a cílí na miliardu. Značka jako investiční argumentV investičním rozhodování hraje zásadní roli i brand. V případě Julius Meinl má značka podle interních dat více než 85% znalost mezi cílovou skupinou investorů. To vytváří důvěru, která je v Private Equity segmentu klíčová.„Investor jde do podnikání po boku rodiny, která má v projektu vlastní kapitál v desítkách milionů eur,“ popisuje Šrubař. Silná značka navíc usnadňuje expanzi i vstup na nové trhy.Design jako faktor hodnotyVedle investičních parametrů roste význam designu a celkového zážitku. Osvětlení, architektura nebo materiály už nejsou jen estetickým doplňkem, ale nástrojem, jak zvýšit hodnotu nemovitosti.„Lidé už nehledají jen místo, kde bydlet. Hledají místo, kde budou rádi bydlet,“ říká Karlová. Podle ní právě atmosféra často rozhoduje v situaci, kdy jsou technické parametry projektů srovnatelné.To je patrné zejména v prémiovém segmentu, kde se developeři snaží odlišit v prostředí silné konkurence.Hospitality jako inspirace pro rezidenční trhZkušenosti z hotelového segmentu ukazují, že práce s emocí a zážitkem má přímý dopad na ekonomiku projektu. Hotely dlouhodobě pracují s cílovou skupinou, brandem a atmosférou. Tento přístup se postupně přenáší i do rezidenčního developmentu.„V hospitality přesně víte, pro koho prostor vytváříte. To je rozdíl oproti univerzálním developerským projektům,“ vysvětluje Karlová. Výsledkem je vyšší ochota zákazníků zaplatit za nemovitost, která nabízí nejen funkci, ale i zážitek.Middle East jako klíčový trhVýznamnou roli v segmentu luxusních projektů hraje Blízký východ. Pro Preciosa Lighting představuje přibližně 30 % realizací.Region ale čelí geopolitické nejistotě, která může ovlivnit tempo developmentu. „Je to důležitý trh. Hodně záleží na tom, jak dlouho bude trvat nejistota v regionu,“ říká Karlová. Zároveň ale věří, že dlouhodobě zůstane stabilní a atraktivní pro investory.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč kombinace hotelu a rezidence vytváří nový investiční model?Jaké konkrétní výnosy může př

Péče o stárnoucí rodiče se dnes týká zhruba 2,5 milionu Čechů, přesto zůstává společenským tabu, kterému se většina z nás v kalendáři vyhýbá. Hosté pořadu Science Lab na portálu Focuson.cz, Karolína Tucker Šťastný a Jiří Doležal z projektu O stáří nahlas, varují, že tato nepřipravenost může v jediném okamžiku rozmetat kariéru i rodinné finance. Jejich iniciativa přináší racionální návod, jak zvládnout roli tzv. sendvičové generace, která se v jeden moment stará o malé děti i nemohoucí předky, a proč je klíčové požádat o státní příspěvky dříve, než nastane skutečná krize.Stárnutí populace už není jen abstraktní hrozbou z učebnic sociologie, ale realitou, která přímo ovlivňuje produktivní část obyvatelstva. Podle dat, která v rozhovoru zazněla, se péče o rodiče či prarodiče v České republice aktuálně dotýká zhruba 2,5 milionu lidí. Tento obrovský segment populace se často nachází v pozici tzv. „sendvičové generace“, tedy lidí, kteří mají děti v pozdějším věku a zároveň se již musí starat o své stárnoucí rodiče.Jiří Doležal upozorňuje, že tento nápor na systém i jednotlivce bude jen gradovat. ,,Stav v rodině se může změnit z ničeho nic. Přestože téma známe, nejsme na něj v rodinách připraveni. Nevíme, jak řešit majetek ani co si senior vlastně přeje, dokud nenastane krizová situace,'' popisuje.Ekonomika domácí péče a „hrdinský mód“Většina péče o seniory v Česku, konkrétně 60 až 70 %, stále leží na bedrech rodinných příslušníků. Pro ekonomiku to znamená miliony hodin neformální, často neplacené práce, která vyčerpává pracovní sílu. Karolína Tucker zdůrazňuje, že rodiny často upadají do tzv. „hrdinského módu“, kdy se snaží vše zvládnout samy, což vede k rychlému vyhoření. Přitom český systém nabízí nástroje, o kterých mnozí nevědí.,,Důležitým krokem je včas si zažádat o příspěvek na péči. Finance jsou velké téma a v České republice proces schválení bohužel netrvá týden ani měsíc, ale mnohem déle. Každý kraj má jinou kapacitu, a proto je nutné začít jednat s předstihem,'' radí Tucker. Dodává, že domácí zdravotní péče je plně hrazená z pojištění, což je informace, která mnoha rodinám uniká a zbytečně zatěžuje jejich rozpočty.Pečující jako nový standardS rostoucím počtem pečujících osob se mění i nároky na zaměstnavatele. Systém již dnes umožňuje využít instituty jako ošetřovné člena rodiny (OČR) nebo úpravu pracovní doby. Jiří Doležal v rozhovoru podotýká, že pro udržení zaměstnanců bude pro firmy klíčové tyto potřeby reflektovat. Péče o seniora totiž není krátkodobý projekt; například herečka Bára Munzarová se o své rodiče starala 10 let.,,Musíme si uvědomit, že péče o seniora je vytrvalostní běh. Nastavit si hranice, kdy už je toho na pečovatele moc, je klíčové pro zachování zdravých rodinných vztahů i pracovního výkonu. Je dobré mít plán pro případ, že situace přesáhne naše možnosti,'' vysvětluje Doležal. Efektivní řešení často spočívá v kombinaci asistenčních služeb, kdy odborníci zajistí hygienu či rehabilitaci, zatímco rodina poskytuje emocionální zázemí.Kdy začít mluvit o konci?Psychologická bariéra je často větší překážkou než nedostatek financí. Mnozí z nás si kladou otázku, zda není trapné bavit se s rodiči o jejich sklonku života, aby to nepůsobilo, že nad nimi už lámeme hůl. Podle hostů je ale ideální čas ve chvíli, kdy senior ještě zvládá běžné úkony, ale rodinu napadne první pochybnost: „Jak dlouho to babička v tom třetím patře bez výtahu ještě zvládne?“.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč se u péče o seniora traduje, že je na ni potřeba pět dospělých lidí, zatímco na dítě stačí dva?Jaké konkrétní legislativní chyby v dokumentu „Předběžné

Evropská iniciativa Chat Control může zásadně proměnit způsob, jakým dnes funguje digitální komunikace. Podle Adama Paclta ze společnosti IceWarp ale hrozí, že místo ochrany otevře prostor pro plošnou kontrolu zpráv a oslabí samotné základy šifrované komunikace. „Ve chvíli, kdy do komunikace vstoupí třetí strana, končí princip soukromí, jak ho známe,“ upozorňuje. Chat Control stojí na relativně jednoduchém principu. Umí analyzovat komunikaci ještě předtím, než se dostane k příjemci. Cílem je identifikovat nelegální materiály, zejména ty spojené se zneužíváním dětí.V praxi se diskutuje především tzv. on-device scanning, tedy kontrola přímo v zařízení uživatele. Alternativně připadá v úvahu i analýza na straně poskytovatelů služeb nebo v prohlížeči. Právě tato nejasnost ale podle expertů ukazuje, že návrh zatím nemá pevné technologické ukotvení.„Na řadu zásadních otázek dnes neexistuje odpověď. Není jasné, kde se bude obsah analyzovat ani kdo ponese odpovědnost za jeho vyhodnocení,“ říká Paclt. Technologie naráží na své limityZásadní slabinou návrhu je samotná spolehlivost technologie. Automatizované systémy pro detekci obsahu nejsou bezchybné a generují tzv. falešně pozitivní výsledky. To znamená, že systém může označit jako problematický i obsah, který ve skutečnosti žádný zákon neporušuje. V takovém případě musí rozhodnout člověk. „Ty systémy nejsou přesné. Vznikají chyby a pak je otázka, kdo bude rozhodovat, co je závadný obsah,“ upozorňuje Paclt. To v praxi otevírá scénář, kdy by část komunikace mohla být manuálně kontrolována. Z technologického řešení se tak stává zásadní společenské téma.Šifrování pod tlakemJedním z nejzásadnějších dopadů Chat Control může být narušení end-to-end šifrování, které dnes chrání komunikaci miliard uživatelů i firem. „Ve chvíli, kdy do komunikace vstupuje třetí strana, která obsah čte, přestává dávat smysl šifrování mezi zařízeními,“ říká Paclt. To má přímé dopady na byznys i státní správu. Bezpečná komunikace je klíčová například pro finanční sektor, právní služby nebo mezinárodní obchod. Jakékoliv oslabení tohoto principu tak může mít i ekonomické důsledky.Regulace vs. realita: systém lze obejítDalším problémem je samotná vymahatelnost. Podle expertů existuje celá řada způsobů, jak podobné regulace obejít.„Kdo chce pravidla porušovat, má k dispozici nástroje: VPN, šifrované aplikace nebo dark web,“ říká Paclt. To znamená, že regulace může dopadat především na běžné uživatele a firmy, zatímco cílové skupiny si najdou alternativní cesty.Data jako nová ekonomická hodnotaDebata o Chat Control zároveň ukazuje širší trend. Poukazuje především na rostoucí význam dat v ekonomice. „Data jsou to nejcennější, co máme. Pro další generace budou absolutním základem fungování společnosti,“ říká Paclt. Data dnes představují nejen technický, ale i strategický kapitál. Firmy na nich staví své byznys modely, státy je vnímají jako otázku bezpečnosti i suverenity. Z toho vychází i rostoucí tlak na to, kde jsou data ukládána a kdo nad nimi má kontrolu.Umělá inteligence jako ekonomický game changerVýznamnou roli v celé debatě hraje i umělá inteligence. Ta dnes pomáhá s analýzou dat a automatizací procesů, ale její potenciál je výrazně širší. „Zlom přijde ve chvíli, kdy bude možné AI vytrénovat jako zaměstnance. To může být otázka jednoho až dvou let,“ odhaduje Paclt. Takový vývoj by mohl zásadně proměnit pracovní trh. Firmy by mohly automatizovat rutinní činnosti, snížit náklady a zvýšit efektivitu. Zároveň by ale vznikl tlak na změnu kvalifikační struktury zaměstnanců.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně má fungovat kontrola zpráv v rámci Chat Control?Proč může tento návrh narušit

Ve třiceti letech řídit celý region východní Evropy v nadnárodní firmě – to není běžné. Pavel Lískovec, ředitel české, slovenské a polské pobočky rakouského Loxone, se propracoval z technické podpory až do ředitelského křesla. V rozhovoru pro FocusOn popisuje, proč dnešní boom automatizace táhnou hlavně rostoucí ceny energií a jak chytrý dům přestal být výsadou bohatých.Kariérní vzestup Pavla Lískovce je unikátním příkladem růstu uvnitř jedné organizace. Svou cestu v Loxone započal na pozici technické podpory, kde byl přímo u zdroje všech technických problémů, které trh v té době trápily. Právě detailní znalost produktu a potřeb instalačních firem se stala jeho největší devízou při postupu na vedoucí pozice. Podle jeho slov za úspěchem nestojí jen ambice, ale přirozený vývoj a mentorství Milana Randla, dnešního viceprezidenta firmy, který mu byl nablízku a od kterého se spoustu věcí naučil. ,,Nastoupil jsem s tím, že jsem šel konečně za nějakým produktem, který se mi strašně líbil, a těšil jsem se, že budu moct dělat něco, co jsem i studoval,“ vzpomíná Lískovec na své začátky. Přestože mu je dnes čerstvých 30 let, respekt u seniorních obchodních partnerů si vybudoval právě díky svému technickému pozadí ze střední školy a zkušenostem z obchodu, které získal hned po studiu ve vzdělávací firmě. ,,V prvním zaměstnání mi nevadilo se pohybovat v oblasti lidí v managementu a byl jsem zodpovědný za obchod, získat od velkých firem možnosti, jak prodat náš produkt,“ vysvětluje, jak propojil techniku s obchodní praxí už v raném věku. Miliardový potenciálPod vedením Lískovce se česká pobočka Loxone dnes dostává na hranici ročního obratu 500 milionů korun. Firma si od svého vstupu na český trh udržuje stabilní tempo růstu minimálně 50 % ročně, což Lískovec považuje při současné velikosti firmy za skvělý výsledek. Zatímco český trh je technologicky vyspělý a komplexní, Polsko představuje pro region zcela jinou ligu z hlediska objemu a rychlosti výstavby. Rozdíl v potenciálu mezi Českem a Polskem jasně ilustrují data z bytové výstavby. ,,Na českém trhu se minulý rok rozestavělo 36 000 domácností, na tom polském je to víc jak 240 000,“ uvádí Lískovec konkrétní čísla, která dělají z Polska klíčovou prioritu. Polsko je pro firmu díky své velikosti obrovskou výzvou, přestože je tamní trh specifický velkým tlakem na cenu. Cílem však není pouze obrat, ale vize být součástí každé moderní elektroinstalace. Automatizace není hračka, ale nástroj k úsporámLískovec se ostře vymezuje proti vnímání chytrého domu jako souboru izolovaných "hraček" ovládaných aplikací. Skutečná automatizace podle něj spočívá v komplexním propojení technologií, jako je stínění a vytápění, do jednoho funkčního celku, který funguje samostatně bez zásahu člověka, podobně jako moderní automobil. V komerčním sektoru, například u fastfoodových řetězců nebo drogerií, je hlavním motivem eliminace lidských chyb a energetických nákladů. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní metody využil Pavel Lískovec k tomu, aby si už v prvním zaměstnání po škole získal respekt u vrcholového managementu velkých firem? Proč se Loxone rozhodlo pro model vzdělávání vlastního "kmene odborníků" místo přímého prodeje koncovým zákazníkům? Jaké jsou největší bolesti a rizika spojená s akvizicí malých softwarových firem, které pouze přeprodávají cizí hardware? Jakým způsobem probíhá tvrdá kontrola kvality partnerů a v jakých případech firma okamžitě ukončuje spolupráci? Proč může být pro majitele domu v budoucnu výhodné dostávat peníze za to, že v určitou chvíli spotřebovává energii?

Více než 6400 seskoků, zkušenosti od roku 1985 a extrémní disciplíny, kde chyba znamená smrt. Instruktor parašutismu Pavel Blahout v pořadu Přežít na platformě FocusOn popisuje ekonomiku i rizika tohoto oboru. Jeden seskok může stát přes 2000 korun, padák vyjde na více než 200 tisíc a největší hrozbou dnes nejsou technologie, ale nezkušenost lidí. „Nejvíc úrazů je při přistání na rychlých padácích,“ říká. Moderátor v úvodu připomíná Blahoutovy zkušenosti, které jsou v českém prostředí nadstandardní. „Mám za sebou 6421 seskoků,“ říká instruktor, který skáče od roku 1985. S tím souvisí i finanční náročnost celého oboru. Moderní vybavení není levné a vstupní investice může být pro začátečníky překážkou. „Armádní padák stál 210 tisíc korun i s DPH,“ popisuje. Samotný seskok pak stojí další tisíce korun. „Jen letenka na seskok stála 2300 korun,“ dodává. Parašutismus tak podle něj patří mezi finančně náročné koníčky, kde se náklady kumulují s každým dalším skokem.Kolik vydrží padák a jak funguje „technická“Vedle ceny vybavení hraje roli i jeho životnost a pravidelná kontrola. Padák podle Blahouta vydrží při správném zacházení výrazně déle, než uvádějí oficiální normy.„Když se s ním zachází slušně, vydrží klidně 1000 seskoků,“ říká. Zároveň ale musí pravidelně procházet kontrolou.„Každé dva roky musí projít technickou kontrolou,“ dodává. Rozdíly jsou také mezi typy padáků – moderní „křídla“ jsou rychlá a dobře řiditelná, zatímco starší kulaté padáky jsou stabilnější, ale hůře ovladatelné.Největší riziko: rychlé padáky a nezkušenostZásadním tématem rozhovoru jsou rizika. Podle Blahouta dnes neplynou primárně z techniky, ale z chování lidí. „Nejvíc úrazů je při přistání na rychlých padácích,“ upozorňuje. Problémem je především nedostatek zkušeností. „Do 300 seskoků se parašutista pořád učí,“ říká. Mnoho začátečníků ale podle něj přechází příliš brzy na menší a rychlejší padáky, které mají výrazně vyšší přistávací rychlost. „Když to nezvládneš, je to jako vyskočit z auta v osmdesátce,“ popisuje. Extrémní disciplíny: chyba znamená smrtRozhovor se dotýká i extrémních disciplín, jako je například tzv. swooping. Ten spočívá v tom, že parašutista ve vysoké rychlosti prolétává těsně nad zemí nebo vodní hladinou. „Když nevyplaveš včas, zapíchneš se do země. V 95 % případů jsi mrtvý,“ říká Blahout. Podle něj jde o disciplínu, která vyžaduje tisíce seskoků zkušeností, přesto ji zkoušejí i méně zkušení skokani.Tandem není bez rizika: problémem může být klientSpecifickou kapitolou jsou tandemové seskoky, které jsou pro veřejnost nejdostupnější. Zatímco technicky jde o relativně bezpečnou aktivitu, riziko představuje samotný pasažér. „Když dostane panický strach, má neuvěřitelnou sílu,“ říká. Instruktor pak musí situaci zvládnout ve vzduchu během několika sekund. „Musel jsem pasažéra i udeřit, aby se uklidnil,“ popisuje extrémní zkušenost. Kolik je parašutistů a jak funguje výcvikV Česku se parašutismu věnuje relativně malá komunita. „Registrovaných parašutistů je zhruba 1200 až 1300,“ uvádí. Výcvik má jasně danou strukturu a postupné úrovně.Například:kategorie A: 25 seskokůkategorie B: 50 seskokůkategorie C: samostatný parašutistaRegulace, ceny a dostupnost: parašutismus jako službaParašutismus je dnes zároveň službou, kterou si může koupit prakticky kdokoliv. Stačí splnit základní podmínky a podepsat prohlášení o zdravotním stavu. Zároveň ale roste regulace – například seskoky mimo letiště vyžadují povolení úřadů. „Musíš požádat zhruba 14 dní dopředu,“ popisuje. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně probíhá výcvik parašutisty od prvn

Vlastní bydlení je pro mladé čím dál hůře dosažitelné. Situaci zkomplikovala válka na Blízkém východě, která přinesla skokové zdražení hypoték o 0,5 %. Od dubna navíc platí nové podmínky hypoték pro rok 2026, které přinášejí výrazné zpřísnění pro investiční nemovitosti. Michal Filičko, hypoteční specialista společnosti Bidli, v rozhovoru pro pořad Avokádo odhaluje, jak v této době uspět.Současná legislativa sice mladým žadatelům do 36 let vychází vstříc a ke schválení hypotéky jim teoreticky stačí vlastnit 10 % z kupní ceny nemovitosti, v realitě je však i tato částka pro mnohé nedosažitelná. Při průměrné ceně pražského bytu 2+kk, která se pohybuje kolem 8 milionů korun, musí mít pětadvacetiletý žadatel připraveno minimálně 800 000 korun. Michal Filičko upozorňuje, že bez pomoci rodiny se dnes mladí lidé neobejdou, přičemž existují i jiné cesty než přímý dar hotovosti.Jednou z efektivních metod je krátkodobé využití nemovitosti rodičů jako dodatečné zástavy. ,,V podstatě dáte bance do zástavy dvě nemovitosti – tu, kterou kupujete, a na přechodnou dobu, například na dva až tři roky, i nemovitost rodičů. Tím pádem můžete financovat sto procent kupní ceny čistě z hypotéky,'' vysvětluje Filičko. Jakmile hodnota koupeného bytu v čase stoupne, může se nemovitost rodičů ze zástavy vyvázat.Investiční fond místo stavebního spořeníPokud chtějí rodiče své děti na start do života připravit s předstihem, měli by se podle experta poohlédnout po výnosnějších produktech, než je klasické stavební spoření. Aby potomek v 18 letech disponoval potřebnými 700 až 800 tisíci korunami, je nutné začít spořit včas a s rozmyslem. Stavební spoření je v dnešní době považováno za méně výnosný nástroj, který v dlouhém horizontu nemusí efektivně pokrýt inflaci a růst cen realit.Filičko doporučuje spíše pravidelné investování do akciových fondů, které mají v horizontu 18 let potenciál zajímavějšího zhodnocení. ,,Domnívám se, že pokud by člověk odkládal přibližně dvě až tři tisícovky měsíčně, je schopen dosáhnout částky sedmi set tisíc korun v průběhu osmnácti let,'' vypočítává specialista. Zdůrazňuje však, že každý klient má jiný rizikový profil a investiční strategii je nutné šít na míru konkrétním možnostem rodinného rozpočtu. Kupujte dřív, než si vybereteRevoluční změnou v přístupu k hypotékám je možnost nechat si schválit úvěrový rámec ještě předtím, než má žadatel vyhlédnutý konkrétní byt. Aktuálně existují na trhu čtyři banky, které tento produkt nabízejí. Klient tak získá jistotu financování až do výše například 7 či 8 milionů korun a má následně 3 až 4 roky na to, aby našel ideální nemovitost. Tento postup výrazně posiluje pozici kupujícího při vyjednávání o ceně, protože se v očích realitních makléřů stává v podstatě „hotovostním“ kupcem.Včasná rezervace úrokové sazby je klíčová zejména v období ekonomických turbulencí. Banky si peníze na trhu půjčují s předstihem a specialisté dokážou predikovat zvýšení sazeb zhruba s týdenním předstihem. ,,Sazbu, která je na trhu dnes, si můžete zarezervovat na třicet dní. Máte pak měsíc na to, abyste doložili veškeré podklady, jako jsou výpisy z účtů či potvrzení o příjmech, a hypotéku definitivně schválili,'' popisuje proces Filičko. Tímto způsobem lze předejít skokovému zdražení úvěru, které může nastat i v řádu dnů. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní „vtipné“ poznámky v platebních příkazech mohou zablokovat vaši cestu k hypotéce?Proč je schvalovatel banky schopen kontrolovat váš profil na Facebooku a hledat tam fotografie dětí?V čem spočívá největší riziko financování družstevního bytu a proč na něj banky chtějí potvrzení o převodu do 12 mě

Českou žurnalistiku nečeká drastický konec, prochází ale hlubokou proměnou. V pořadu Brand Date na platformě FocusOn to říká mediální socioložka Marína Urbániková, předsedkyně správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Tradiční ekonomický model médií se podle ní rozpadl, za zpravodajství platí jen přibližně 13 % lidí a veřejnoprávní média mohou přijít až o třetinu rozpočtu. Zároveň se zásadně mění i to, kdo dnes informace vytváří a komu lidé věří.Celý rozhovor: https://www.focuson.cz/ceska-televize-a-cesky-rozhlas-muze-prijit-az-o-tretinu-prijmu-prijde-kolaps/Podle Urbánikové stojí za proměnou médií především ekonomika. Dlouhodobě fungující model založený na reklamě se rozpadl a redakce přišly o zásadní část příjmů. „Rozpadl se ekonomický model postavený na reklamě. Peníze se přesunuly do digitálu a lidé se zatím nenaučili platit za obsah,“ říká.Za zpravodajství dnes podle ní platí přibližně 13 % lidí, což nestačí ke stabilnímu financování médií. Situaci navíc v posledních letech zhoršily další krize – od covidu po válku na Ukrajině.Novinářem může být každýTechnologie zásadně proměnily i samotnou profesi. Vstupní bariéry pro tvorbu obsahu se výrazně snížily a publikovat dnes může prakticky kdokoli.„Dnes může být tvůrcem obsahu každý, kdo má smartphone,“ popisuje Urbániková. Zásadní rozdíl podle ní spočívá v dodržování pravidel. Skutečný novinář se orientuje na službu veřejnosti, ověřuje informace a snaží se o vyváženost. „Novinář je ten, kdo se hlásí k profesním pravidlům a snaží se je dodržovat,“ vysvětluje.Důvěru dnes ovlivňují emoce, nejen faktaModerátor upozorňuje na pokles důvěry v tradiční média. Podle Urbánikové se mění samotný princip důvěry. Rostoucí roli hrají osobní sympatie a pocit blízkosti, který vytvářejí sociální sítě.„Do důvěry dnes vstupují faktory, jako je osobní blízkost nebo pocit, že toho člověka znáte,“ říká. Zároveň lidé častěji věří informacím, které potvrzují jejich vlastní názory, a vyhýbají se obsahu, který je zpochybňuje.Veřejnoprávní média mohou přijít o třetinu rozpočtuVelkým tématem rozhovoru je i budoucnost veřejnoprávních médií. Současný model financování má skončit k 1. lednu 2027, aniž by byl jasně definován nový systém. Podle návrhů by mohly být od poplatků osvobozeny velké skupiny obyvatel i firmy.„Podle prvních propočtů by Česká televize a Český rozhlas přišly přibližně o třetinu rozpočtu,“ upozorňuje Urbániková. Takový výpadek by podle ní znamenal zásadní problém, protože média plánují výrobu s několikaletým předstihem.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně fungoval původní ekonomický model médií a proč se rozpadl?Kdo dnes splňuje definici novináře a kde je hranice mezi novinářem a influencerem?Jak může změna financování ohrozit Českou televizi a Český rozhlas?Jak konkrétně dnes média využívají umělou inteligenci?Proč generace Z nesleduje tradiční média a jak se k nim přesto dostává jejich obsah?

Vlastimil Hrabal má za sebou budování velkých týmů v zahraničí i zkušenost s rozvojem fintech projektů v Asii. Dnes působí v českém startupu Kardi AI, který od roku 2022 vyvíjí technologii pro sledování srdečního rytmu a včasnou detekci arytmií. V pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn popisuje, jak se firma skutečně škáluje, proč růst vyžaduje systém a disciplínu a jak přemýšlet o expanzi bez iluzí.Hrabal patří mezi manažery, kteří mají zkušenost s budováním struktur v extrémních podmínkách. Když nastupoval do Indie, začínal s malým týmem. „Začínali jsme v deseti lidech. Nakonec jsem ve svém oddělení skončil se čtyřmi a půl tisíci lidmi,“ říká.Podle něj je klíčové pochopit, že škálování není spontánní růst. Je to systém. „Musí tam být data na řízení společnosti, reporting, procesy, struktura, trénink lidí a pravidelné vyhodnocování cílů. To jsou základy,“ zdůrazňuje. Růst bez procesů vede ke chaosu. Růst bez KPI vede k iluzím. A růst bez manažerské struktury končí tím, že všechno visí na jednom člověku.„Firma začíná být velká ve chvíli, kdy už neznáte všechny lidi jménem,“ dodává. V tu chvíli musí řízení převzít systém.Největší brzda? Zakladatel, který nedokáže ustoupitZásadní moment přichází ve chvíli, kdy se zakladatel musí přehoupnout z role operativce do role lídra. Hrabal popisuje zkušenost ze startupu v Hongkongu, kde jeden ze spoluzakladatelů nedokázal předat odpovědnost. ,,Byla to jedna z hlavních překážek, kvůli nimž firma nedokázala překonat první vážnou krizi,“ říká.Problém nebyl v produktu ani v týmu, ale v tom, že zakladatel chtěl zůstat hlavní tváří a hlavním rozhodovatelem. Podle Hrabala je přechod do role lídra bolestivý, ale nezbytný. „Je potřeba dát odpovědnost lidem, které jste si vybrali a připravili, a dát jim šanci tu oblast řídit,“ vysvětluje. Pokud zakladatel nedokáže delegovat, firma se zastaví. A často to přichází právě ve chvíli prvního většího růstu.Investorům otevřeně. Jinak důvěru ztratíteRůst přináší tlak investorů. Hrabal otevřeně říká, že nervozita nikdy nezmizí. „Jsem nervózní před každým vystoupením. Ale nutí mě to se připravit.“ Základním pravidlem je podle něj transparentnost. „Je potřeba mluvit pravdu. Říct, kde je problém, jak ho chcete opravit a jaký máte plán.“Investoři podle něj neočekávají bezchybnost, ale kontrolu nad situací. Pokud manažer dokáže problém pojmenovat a navrhnout řešení, buduje důvěru. „Když něco nevíte, je dobré si říct o pomoc. Investoři mají kontakty a zkušenosti,“ dodává.Pilot, lokalizace, až potom expanzeJednou z největších chyb při expanzi je podle Hrabala příliš rychlé škálování bez ověření modelu. V Indii proto nejprve pilotovali produkt v jednom městě. Teprve po vyhodnocení procesů a zpětné vazby ho rozšířili do 37 největších měst.Klíčovým faktorem byla lokalizace. Indie má více než 20 států a desítky jazyků. „Museli jsme mít call centra v 17 jazycích,“ říká. Jazyková adaptace byla nutností. „Když si lidé půjčují peníze, mluví anglicky. Když je vracejí, mluví svým jazykem,“ popisuje.Na Filipínách zase 70 % lidí nemělo bankovní účet. Řešením byla virtuální kreditní karta ve smartphonu. „Produkt musí řešit konkrétní problém,“ shrnuje.Jak poznat skutečného manažeraHrabal osobně najal přes 5 000 lidí. Při náboru nehledal perfektní CV, ale schopnost měřit výsledek. „Ptal jsem se: Jaký byl stav před projektem? Co jste změnil? Jaký byl výsledek před a po?“ říká.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak konkrétně budovat manažerskou strukturu od 10 lidí k tisícům zaměstnanců?Proč zakladatelé často sami brzdí růst své firmy?Jak pilotovat produkt před expanzí do desítek měst?Jak vybírat zahraniční trhy podle

Švýcarské zdravotnictví patří dlouhodobě mezi nejlépe hodnocené systémy na světě. Přesto realita, jak ji popisuje zdravotní sestra Šárka Patermannová, která ve Švýcarsku pracuje a zároveň dobře zná české prostředí, není tak jednoznačná. V rozhovoru pro FocusOn popisuje rozdíly v paliativní péči, přístup k asistované sebevraždě i ekonomickou realitu švýcarských seniorů.Jedním z největších rozdílů mezi českým a švýcarským zdravotnictvím je podle Šárky Patermannové přístup k paliativní péči. Ve Švýcarsku nejde pouze o specializovanou službu pro terminálně nemocné, ale o základní filozofii zdravotnického systému. „Paliativní péče nedává vašemu životu více dnů, ale těm dnům více života,“ říká Patermannová a dodává, že tento princip se promítá do fungování nemocnic, sanatorií i domovů pro seniory.Podle ní se tento přístup neuplatňuje jen u pacientů na konci života. Principy paliativní péče se ve Švýcarsku používají i u lidí s chronickými onemocněními. Cílem je maximální kvalita života, důstojnost a respekt k přáním pacienta.V českém prostředí se podle ní situace postupně zlepšuje, ale stále jde spíše o specializovanou oblast než o systémový standard. Patermannová přitom připomíná vlastní zkušenost z České republiky, kde její otec zemřel na jednotce intenzivní péče v brněnské nemocnici. „Ta péče byla špičková a navíc zdarma. Češi často nevědí, jak kvalitní zdravotnictví vlastně mají,“ popisuje.Transparentnost zdravotní péče a přístup k informacímVýrazný rozdíl vidí zdravotní sestra také v přístupu k pacientské dokumentaci. Ve Švýcarsku je podle ní běžné, že rodina má okamžitý přístup k informacím o zdravotním stavu pacienta.„Když přijde rodina a chce vidět dokumentaci, zapnu počítač a všechno jim ukážu,“ popisuje praxi ze švýcarské nemocnice. V Česku se podle její zkušenosti stále setkává s administrativními bariérami. Rodina musí o dokumentaci často oficiálně žádat a čekat na vyřízení žádosti.Dalším důležitým prvkem švýcarského systému je dokument nazývaný Patientenverfügung, tedy předem sepsaná zdravotní vůle. V něm může člověk určit, jaké zákroky chce nebo nechce podstoupit například při vážném úrazu nebo na konci života.„Je to dokument, kde máte sepsáno, jestli chcete resuscitaci nebo ne. Pokud ho záchranáři najdou, musí se podle něj řídit,“ vysvětluje Patermannová. Tento dokument není povinný, ale ve Švýcarsku ho podle ní používá velká část populace.Asistovaná sebevražda jako součást systémuŠvýcarsko je jednou z mála zemí, kde je legální asistovaná sebevražda. Patermannová zdůrazňuje, že realita se často liší od představ veřejnosti. „Nejde o to, že lékaři vypnou přístroje. Člověk musí jed vypít sám,“ vysvětluje.Proces má několik podmínek. Pacient musí být členem organizace, která asistovanou sebevraždu zajišťuje, musí být schopen samostatného rozhodnutí a musí mít potvrzenou nevyléčitelnou nemoc.Členství v jedné z organizací stojí přibližně 40 až 45 švýcarských franků ročně, tedy zhruba 1000 korun. Pokud člověk není dlouhodobým členem, může celý proces stát například kolem 1500 franků.Samotný akt probíhá mimo zdravotnická zařízení, obvykle v prostorách organizace, za přítomnosti lékaře, svědka a policie.Patermannová považuje možnost rozhodnout o vlastní smrti za součást demokratické společnosti. „Myslím si, že by měl mít každý právo rozhodnout o tom, co chce dělat se svým životem,“ říká.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně probíhá proces asistované sebevraždy ve Švýcarsku a jaké situace ho mohou zkomplikovat?Jaké konkrétní zkušenosti má Šárka Patermannová z práce v domovech pro seniory ve Švýcarsku?Jak funguje komunita Čechů ve Švýcarsku a proč vznikl pr

Lithiové baterie dnes dominují trhu, ale jejich vývoj se blíží technologickým i geopolitickým limitům. V pořadu Plně nabito na platformě FocusOn vysvětlují Pavel Hrzina z ČVUT FEL a David Vodička z GAZ Energy, proč budoucnost ukládání energie nebude stát na jediné „zázračné“ chemii, jakou roli sehrají sodíkové baterie, proč recyklace rozhoduje o ekonomice celého oboru a proč Evropa bez vlastních materiálů ztrácí konkurenceschopnost.Lithium se za poslední dekádu stalo synonymem moderní energetiky – od mobilních telefonů přes elektromobily až po velkokapacitní bateriová úložiště. Podle Pavla Hrziny však nejde o konečné řešení, ale o výsledek historického vývoje, který reagoval na potřebu co nejvyšší energetické hustoty.„Lithium je ideální prvek ve chvíli, kdy potřebujete uložit co nejvíce energie do co nejmenšího objemu,“ říká Hrzina. Právě proto se prosadilo v přenosné elektronice a následně i v elektromobilitě. Současně ale upozorňuje, že neexistuje univerzální baterie vhodná pro všechny aplikace.David Vodička doplňuje, že vývoj baterií se dnes posouvá od honby za maximální kapacitou k optimalizaci pro konkrétní použití. „U velkých úložišť nepotřebujete malý formát. Potřebujete dlouhou životnost, vysoký počet cyklů a stabilní provoz,“ vysvětluje.Sodík jako reálná alternativa: levnější, dostupnější, strategickáNejvážnějším konkurentem lithia je dnes sodík. Ne proto, že by byl technologicky lepší ve všech parametrech, ale proto, že řeší zásadní problém dostupnosti surovin. „Sodík je všude kolem nás. Nejen že je ho hodně, ale je také technicky a společensky dostupný,“ vysvětluje Hrzina. Na rozdíl od lithia nebo kobaltu nevyžaduje problematickou těžbu v geopoliticky citlivých oblastech.Podle Vodičky je sodík zároveň šancí pro Evropu, jak snížit závislost na Číně. „V sodíkových článcích lze používat materiály, které máme v Evropě. Nemusíme ničit krajinu ani spoléhat na nestabilní dodavatelské řetězce,“ říká.Zatímco v Číně se sodíkové baterie testují především pro elektromobilitu, Evropa se podle obou expertů soustředí hlavně na velkokapacitní úložiště energie, která mají stabilizovat přenosovou soustavu a podporovat decentralizovanou energetiku.Recyklace rozhoduje. Ne každá „zelená“ baterie se vyplatíJedním z klíčových témat budoucnosti baterií je recyklace. Hrzina upozorňuje, že bez ekonomicky smysluplné recyklace není žádná baterie skutečně udržitelná. „Olověná baterie je levná a výborně recyklovatelná. Právě proto s námi zůstane ještě dlouhá desetiletí,“ říká. U lithiových baterií je situace výrazně složitější, zejména kvůli směsi materiálů, které je nutné nákladně oddělovat.Zvláštní pozornost věnuje problematice LFP baterií. Ty jsou sice bezpečnější, ale jejich recyklace se ekonomicky nevyplácí, protože neobsahují drahé kovy jako kobalt. „Tam často dává větší smysl uvažovat o druhém životě baterie než o její recyklaci,“ vysvětluje.David Vodička je však k tzv. second life skeptický. „Odsouváme tím problém recyklace a pracujeme s baterií, která je na hraně své životnosti. To má přímý dopad na bezpečnost systému,“ upozorňuje.Geopolitika baterií: Čína má náskok, Evropa hledá cestu zpětDiskuse se opakovaně vrací k otázce geopolitiky. Podle Vodičky má Čína dnes dominantní postavení nejen ve výrobě baterií, ale především v přístupu k surovinám. „Čína má levné materiály, levnou energii a masivně automatizovanou výrobu. Evropa bez vlastních zdrojů ztrácí konkurenceschopnost,“ říká. Právě sodíkové technologie by podle něj mohly Evropě pomoci část tohoto náskoku dohnat.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč sodíkové baterie dávají ekonomický i geopolitický smysl pro Evropu?Jaké jsou skutečné limity recy

Český startup Zantra AI má ambici změnit způsob, jak lidé komunikují s umělou inteligencí. Místo klasického chatbotu nabízí platformu, která se přizpůsobuje stylu uživatele a umožňuje komunikovat i hlasem známých osobností. Do projektu se zapojil třeba i Jakub Kohák, Richard Genzer, Zuzana Belohorcová nebo Petr Švancara. Myšlenka projektu Zantra AI vznikla relativně nedávno. Zakladatel Jiří Čižmarik přiznává, že ještě na začátku roku 2025 měl s umělou inteligencí minimální zkušenosti. První zkušenosti s AI ho ale přivedly k myšlence vytvořit vlastní a uživatelsky přívětivější platformu.„Poznal jsem ChatGPT a po měsíci jsem si řekl, že chci mít něco vlastního,“ popisuje Čižmarik.Základní princip Zantry AI je podle něj odlišný od klasických chatbotů. Platforma se snaží reagovat na uživatele osobnějším způsobem a přizpůsobovat komunikaci jeho stylu.„Zantra AI se přizpůsobí tomu, kdo jste. Ví, co máte rád, co nemáte rád, a komunikuje s vámi jako parťák,“ říká zakladatel. Cílem není vytvořit pouze další nástroj pro odpovědi na otázky, ale spíše digitálního asistenta, který působí jako konverzační partner.Hlas známých osobností jako nový formát komunikaceJedním z nejviditelnějších prvků platformy je funkce Zantra Voices, která umožňuje odpovídat na dotazy uživatelů prostřednictvím hlasových avatarů známých osobností. „Máme tam různé influencery a televizní osobnosti. Nejznámější jsou například Jakub Kohák nebo Richard Genzer,“ říká Čižmarik. Mezi další osobnosti, které jsou zároveň ambasadory, patří například bývalý fotbalista Petr Švancara či Andrea Kalousová. Virtuální verze pracují s dostupnými informacemi o jejich životě a kopírují styl komunikace. Uživatel si tak může zvolit toho, kdo mu nejvíce vyhovuje.„Ten hlas je naprogramovaný tak, aby odpovídal stylu daného člověka. Uživatel tak má pocit, že se opravdu baví s konkrétní osobností,“ vysvětluje zakladatel. Tato funkce je jedinou placenou částí platformy. Přístup stojí 249 korun měsíčně, zatímco základní používání Zantry AI je zdarma.Reklama podle skutečných potřeb uživateleVedle zábavné části platformy chce Zantra AI změnit i způsob, jakým funguje online reklama. Zantra AI pracuje s principem kontextového doporučení. Reklama se zobrazuje pouze v případě, kdy uživatel hledá konkrétní produkt nebo službu. „Když uživatel napíše, že chce koupit boty v Praze, Zantra AI mu může doporučit obchod, se kterým spolupracujeme,“ vysvětluje Čižmarik.Podle něj tak firmy mohou výrazně snížit náklady na marketing. Tradiční reklamní systémy často zobrazují reklamu lidem, kteří o produkt vůbec nemají zájem.„Firmy dnes utrácejí statisíce až miliony korun za reklamu na Googlu nebo sociálních sítích. My ji dokážeme zobrazit přesně ve chvíli, kdy ji uživatel potřebuje,“ říká. Zantra AI tak dokáže oslovit prakticky všechny uživatele platformy, zatímco klasické sociální sítě zasahují jen část publika.Startup bez investorůProjekt vznikl bez externího financování. Vývoj i provoz jsou prozatím financovány z vlastních zdrojů. Jiří Čižmarik připouští, že do budoucna by vstup investora nevylučoval. Podmínkou však je, aby startup neztratil strategickou kontrolu nad projektem. Letošní cíl 55 tisíc uživatelůMarketing staví především na ambasadorech. „Primárně chceme komunikovat přes naše ambasadory a influencery. Lidé jim věří a mají k nim vztah,“ vysvětluje zakladatel. Pro letošní rok má firma ambiciózní cíl 55 tisíc uživatelů.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak vznikl nápad vytvořit českou AI platformu Zantra a proč ji zakladatel postavil během několika měsíců?Jak přesně funguje komunikace s hlasovými avatary známých osobností?Proč zakladatel zatím odmítá externí investory a financuje projekt

Narodila se v Anglii, žila v Česku, Německu, Číně i Spojených státech a dnes ve dvaceti letech vede vlastní taneční akademii. Sophia Seo yun Staněk kombinuje balet, tradiční čínský tanec, K-pop, modeling i studium korejské estetické medicíny. V pořadu Avokádo na platformě FocusOn popisuje, jak se buduje kariéra napříč kulturami, proč je asijský trénink extrémně disciplinovaný a jak funguje byznys kolem korejské kosmetiky.Sophia Seo yun Staněk vyrůstala v prostředí, kde se přirozeně prolínalo několik kultur. Její rodina má kořeny v Asii i ve střední Evropě a dětství strávila v různých zemích. „Můj tatínek pochází z Jižního Thajska, Jižní Koreje a Jižní Číny a maminka z Čech a ze Slovenska,“ říká.Narodila se v Anglii, kde žila do čtyř let. Poté se rodina přestěhovala do České republiky. Následovala zkušenost s životem v Německu, pět let v Číně a později pobyt ve Spojených státech, konkrétně v Texasu a ve Washingtonu. „V Americe to byly asi nejhezčí roky mého života,“ vzpomíná. Právě život v různých zemích podle ní formoval nejen její kariéru, ale i vztah k jazykům.Sedm jazyků jako pracovní nástrojSophia dnes mluví sedmi jazyky. Jako hlavní uvádí angličtinu, češtinu, korejštinu, thajštinu a čínštinu. K nim se nově přidává japonština a francouzština. „Někdy se mi stane, že už ani nevím, jakým jazykem mám mluvit. Všechno se mi to promíchá,“ popisuje.Motivací pro studium jazyků je podle ní především rodina. Ta je rozprostřená po různých zemích a komunikace v rodném jazyce je pro ni důležitá. „Každý z rodiny žije někde jinde ve světě, takže jsem se chtěla naučit mluvit jazykem, odkud pocházíme,“ vysvětluje.Tanec jako hlavní kariéraTanec provází Sophii prakticky celý život. Začala už ve čtyřech letech baletem. „Začínala jsem klasickým baletem. Maminka chtěla, abych se učila od někoho, kdo měl profesionální kariéru,“ říká. Její první učitelkou byla bývalá ruská primabalerína, která byla známá velmi přísnou metodou výuky.„Bylo to opravdu náročné studium, ale dala mi obrovskou disciplínu,“ vzpomíná. Balet však zároveň přináší i fyzické následky. Tanec na špičkách bez moderních ochranných pomůcek podle ní znamenal velkou zátěž pro nohy. „Dříve nebyly žádné silikonové ochrany. Tančilo se jen v tvrdých botách s vatou, nebo úplně bez ní,“ popisuje.Akademie vznikla náhodouVlastní taneční akademie vznikla podle jejích slov spíše náhodou. Po návratu do Česka vedla pouze workshopy. Zájem však rychle rostl a kapacita přestala stačit. „Dětí začalo chodit tolik, že se na workshopy nevešly. Musela jsem začít hledat prostory,“ říká.Dnes má tři taneční prostory, jeden z nich i mimo Prahu. V akademii vyučuje několik stylů – tradiční čínský tanec, balet a také K-pop arts, což je kombinace tance a rapu.Tvrdý trénink v AsiiPrávě zkušenost z Číny považuje za jednu z nejnáročnějších etap své kariéry. „Tradiční čínský tanec je podobný baletu, ale ještě náročnější,“ říká. Podle ní je disciplína v asijských akademiích extrémní. Pokud student nedodrží tréninkový režim, může být ze školy vyloučen.„Když vynecháte jeden den, mohou vás okamžitě vyhodit,“ popisuje. Podobný přístup se promítá i do jejího vlastního stylu výuky. „Jsem hodně přísná. Děti mi často říkají, že jsem úplně jiný člověk, když učím,“ dodává.K-pop idol: krásná kariéra s temnou stránkouSophia se také dostala do světa korejského popu. V roce 2022 se zúčastnila korejské pěvecké soutěže a postoupila až do tréninkového programu velké korejské společnosti.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak vypadá každodenní režim tanečního tréninku v čínských akademiích?Co přesně musí K-pop trainee splňovat během přípravy na kariéru idola?Jak funguje kor

V prvním letošním vydání realitního podcastu RealChat s Pavlínou Prokešovou se setkali dva zajímaví hosté: Yishay Furman, CEO developerské společnosti Horizon Holding, a Ján Antal, architekt a majitel studia Perspektiv. Diskuse se zaměřila na kritický nedostatek bytů, byrokratické překážky a budoucnost Prahy v kontextu nového metropolitního plánu. Zatímco ceny bytů od roku 2010 vzrostly o 262 %, odborníci hledají cestu, jak udržet bydlení dostupné i pro běžné rodiny.Česká republika se v rychlosti vydávání stavebních povolení nachází na chvostu světových žebříčků. Podle dat z roku 2022, která v rozhovoru zmínil Yishay Furman, obsadilo Česko nelichotivou 159. pozici na světě.Proces je v tuzemsku roztříštěn do mnoha dílčích povolení: od dopravy a infrastruktury až po vodu a územní rozhodnutí. Každý z těchto kroků navíc otevírá prostor pro námitky, které mohou projekt zbrzdit o celé roky.Tato prodleva má přímý dopad na koncovou cenu bytu. ,,Pokud uvážíte délku povolování v horizontu šesti, osmi nebo až deseti let, stačí si jednoduše spočítat cenu pozemku a vynásobit ji úroky. Jen tyto úroky dramaticky zvyšují náklady na projekt ve chvíli, kdy dostanete stavební povolení,'' vysvětluje Furman.Podle něj je současný systém nastaven tak, že námitky může podat prakticky kdokoli z jakéhokoli důvodu. Často jde o odpor ke změně u lidí, kteří nechtějí novou výstavbu nebo školu ve svém sousedství.Slovenská paralela a vliv legislativyZajímavé srovnání nabízí architekt Ján Antal. I na Slovensku je situace podobná, přestože tam samosprávy mají o něco silnější pravomoci. ,,Problém tkví v tom, že legislativa na Slovensku a v České republice je v podstatě stejná. Slovensko navíc loni přijalo nový stavební zákon, velmi podobný tomu českému,'' podotýká Antal k byrokratické zátěži.Omezení ale architekti vnímají i jako motor kreativity. Podle Antala pomáhají limity najít nejlepší řešení v daném prostoru. ,,Pokud máte absolutní svobodu, je pro architekta paradoxně těžší udělat rozhodnutí,'' dodává.Cesta k dostupnému bydleníProtože ceny v centru Prahy jsou pro běžné rodiny nedosažitelné, developeři se soustředí na okrajové lokality. Příkladem je projekt v obci Statenice, kde Horizon Holding plánuje téměř 1 500 jednotek od vil až po byty.Ceny v takových projektech jsou o 20 % až 25 % nižší než v centru, například v Karlíně. To je podle Furmana cesta, jak nabídnout kvalitní bydlení lidem, kteří si nemohou dovolit Prahu 1 nebo 6.Součástí projektu je i rozsáhlá infrastruktura. Developer daroval městu 25 000 metrů čtverečních pro stavbu školy a buduje čistírnu odpadních vod, která poslouží i okolním vesnicím. ,,Chceme udělat něco, díky čemu si nás budou pamatovat jako firmu, která přispěla městu a dané oblasti,'' říká Furman.Kompromis v metrech: Menší byty jako standardData ukazují jasný trend zmenšování plochy bytů. Zatímco dříve měly byty 1+kk běžně 30 metrů čtverečních, dnes se staví jednotky o velikosti 24 až 28 metrů. U dispozic 2+kk je pokles ještě citelnější – z původních 60 metrů na současných 45 až 48 metrů. V extrémních případech se na trhu objevují i garsonky o výměře pouhých 18 metrů čtverečních.,,Lidé budou muset u dnešních cen bohužel dělat kompromisy ohledně velikosti, pokud chtějí stavět za současné ceny,'' konstatuje Furman. To zvyšuje tlak na architekty, aby i v malém prostoru vytvořili kvalitní komunitní zázemí.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč je Česko až na 159. místě na světě v délce stavebního povolování?Jak přesně se promítá 6–10 let čekání do finální ceny bytu?Proč se byty zmenšují a kam až může tento trend zajít?Jaký bude skutečný dopad nového metropolitního plánu na projekty typu Bohdalec?Stane se co-living běžným modelem bydlení pro mladou gen

Kybernetické útoky v Česku nejsou výjimkou, ale pravidlem. Ročně jich proběhnou desítky a stále častěji ochromí firmy na dny i týdny. Nejčastějším scénářem je ransomware. Jde o útok, při kterém útočníci zašifrují firemní data a požadují výkupné. V pořadu Face IT na platformě FocusOn o tom mluvili Václav Svátek, zakladatel společnosti ČMIS, a Matěj Váňa, Network Security Engineer ze stejné společnosti.„Kybernetických útoků jsou v Česku desítky ročně,“ říká Svátek. Útoky se přitom netýkají jen velkých korporací. Zasažené bývají firmy s desítkami zaměstnanců i podniky s několika stovkami lidí. Společným jmenovatelem je nepřipravenost.Máte zálohy?Okamžik, kdy firma zjistí, že nemá přístup k datům, bývá chaotický. Manažeři řeší, komu volat – policii, pojišťovně nebo IT dodavateli? Podle Svátka je ale klíčová jiná otázka: „První dotaz je, jestli máte zálohy.“Pokud jsou zálohy bezpečné a oddělené od napadené infrastruktury, je situace řešitelná. Pokud ne, firma se může dostat do existenčního problému. „Bývá to tak padesát na padesát,“ říká Svátek. Část firem má zálohy funkční a pravidelně je testuje. Jiní sice zálohují, ale nikdy si nevyzkoušeli, zda je dokážou kompletně obnovit. A existují i případy, kdy útočníci zašifrují i samotné zálohy.Podle odhadu ČMIS až 50 % firem není schopno kompletně obnovit celý systém v plném rozsahu.Obnova může trvat hodiny. Nebo měsíceDoba obnovy závisí na připravenosti firmy. V jednom nedávném případě, kdy měla firma připravený plán obnovy a infrastrukturu v datovém centru, trvala kompletní obnova jen tři až čtyři hodiny. Šlo o společnost s 300 až 400 zaměstnanci.Na opačné straně spektra jsou firmy, které přijdou nejen o data, ale i o zdrojové kódy svých systémů. „Měli jsme případ, kdy firma neměla ani zdrojové kódy k informačnímu systému, který se 20 let vyvíjel,“ říká Svátek. Ztráty tak nejsou zanedbatelné. U větších firem mohou dosahovat milionů korun za hodinu výpadku.Výkupné se platí ve 20 až 30 % případůNe každý útok končí platbou výkupného, ale děje se to častěji, než si veřejnost myslí. „Z našich odhadů bych řekl, že se platí zhruba ve 20 až 30 % případů,“ uvádí Svátek.Útočníci přitom nejsou jednotlivci, ale organizované skupiny. „Nejsou to kluci v kapuci. Jsou to profesionalizované, organizované skupiny, kde jedna část vyvíjí nástroje, jiná získává přístupy, další vyjednává,“ popisuje.Výše požadovaného výkupného se odvíjí od ekonomické síly napadené firmy. Útočníci si z veřejných zdrojů zjistí obrat a zisk společnosti a podle toho nastaví požadavky. Částky se mohou pohybovat od jednotek milionů až po stovky milionů korun.Největší slabina? Lidský faktorTechnická zranitelnost není jediný problém. Podle odborníků zásadní roli hraje lidský faktor. Matěj Váňa uvádí, že při simulovaných phishingových kampaních klikne na podvržený odkaz 50 až 80 % uživatelů. „Z toho desítky procent zadají své přihlašovací údaje,“ říká.Ilustrativní experiment ukázal, že 67 % oslovených lidí bylo ochotno zadat platební kartu za příslib pizzy za jednu korunu. Tento příklad podle Svátka ukazuje, jak snadno lze zneužít lidskou důvěřivost.IT versus management: Kdo určuje míru rizika?Častým problémem je nesoulad mezi vedením firmy a IT oddělením. Management předpokládá, že bezpečnost je „nějak vyřešena“. IT oddělení naopak často tvrdí, že nemá dostatek rozpočtu ani jasné zadání.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak vypadá první hodina po zjištění ransomware útoku?Jak probíhá vyjednávání s útočníky a jak se ověřuje, že data skutečně vrátí?Proč jsou útoky často vedeny přes dodavatelské řetězce?Jaké konkrétní chyby administrátorů útočníci nejčastěji zneužíva

V nejnovějším díle pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn se moderátor Jiří Jemelka zaměřil na kritický problém českého byznysu: nedostatek pracovníků v technických profesích. Jeho host Michal Mikulášek, zakladatel společnosti Prodator, v rozhovoru boří zažité mýty o vyčerpaném trhu. Podle něj lidé na trhu jsou, jen je firmy hledají metodami, které zamrzly v minulém století. Mikulášek na tvrdých datech demonstruje, že nečinnost majitelů v oblasti náboru není jen personální chybou, ale především přímým útokem na jejich vlastní zisk.Většina majitelů malých a středních firem stále vnímá nábor jako nutné administrativní zlo, nikoliv jako klíčový byznys case. Michal Mikulášek však nabízí jinou optiku – pohled na ušlý zisk. Pokud výrobní podnik s obratem 1,2 miliardy korun postrádá deset operátorů CNC strojů, přichází o schopnost vyrobit zhruba o 10 % více zboží. V čistém vyjádření to znamená, že majiteli mezi prsty protéká 10 milionů korun měsíčně.Ještě markantnější je tento nepoměr v logistice. Jeden zaparkovaný kamion, pro který firma nemá řidiče, stojí na fixních nákladech a leasingu přibližně 50 000 Kč měsíčně. Pokud by přitom byl v provozu, mohl by podle typu zakázky generovat tržby v rozmezí od půl milionu do jednoho milionu korun.Mikulášek v rozhovoru konstatuje: ,,Tato logika a tato matice majitelům často vůbec nedochází. Je fascinující, že když si to spočítají, namítají, že se to takto nedá počítat. Já se jich však ptám: Kdybyste ty lidi měli, vyrobíte o tolik více? Pokud zní odpověď ano a máte na to odbyt, pak vám ty peníze zkrátka chybí.“SME proti korporátům: Proč vítězí lidskost nad tabulkamiČeské firmy se často cítí v nevýhodě proti gigantům. Mikulášek však tvrdí, že právě v sektoru malých a středních podniků se skrývá konkurenční výhoda. Korporátní prostředí pro mnoho specialistů představuje neosobní stroj, kde jsou pouze „lidským zdrojem“ – tedy položkou v tabulce. Menší firmy, které dokážou být ke svým lidem blíž a skutečně jim naslouchat, mají v náboru navrch.Peníze jsou sice nezbytným základem, ale v dnešním souboji o talenty samy o sobě nestačí. Mikulášek v rozhovoru zmiňuje případy, kdy lidé odešli za vyšším platem do korporátu, ale brzy se začali vracet kvůli nastavení na pracovišti. Do jednosměrného provozu se podle něj lidé nabírají velmi snadno, zatímco třísměnné provozy jsou pro kandidáty odrazující i s příplatky. ,,Peníze jsou důležité, ale nejsou nejdůležitější. Mnohokrát se nám u klientů stalo, že jim velká firma v okolí sice přetáhla lidi, ale ti se postupně vraceli kvůli nastavení pracovního prostředí.“Když oběd za 19 korun porazí LinkedInTradiční inzerce na pracovních portálech u profesí, jako jsou svářeči či frézaři, často selhává, protože tito lidé práci aktivně nehledají. Moderní nábor se proto musí chovat jako marketing, který testuje, co na kandidáty v daném regionu skutečně platí. Někdy jsou výsledky testů překvapivé i pro samotné odborníky.V rámci jedné z kampaní fungoval jako hlavní tahák cenově dostupný oběd. ,,Náš marketér tehdy přišel s nápadem postavit nábor na tom, že firma nabízí obědy za 19 korun. Namítal jsem, že kvůli tomu nikdo práci nezmění, ale on trval na tom, že je to první věc, na kterou se lidé u nich ptají. Když jsme to dali do reklamy, doslova to zbořilo internet a zajistilo potřebné nástupy.‘‘ Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jakých 5 konkrétních otázek byste měli položit svým lidem v anonymním dotazníku, aby vám skutečně řekli, co je ve firmě štve? Proč se ochota k inovacím v náboru láme přesně u věkové hranice majitele 45 let? Jaké jsou největší rozdíly v mentalitě kandidátů při expanzi do zemí jako Německo, Polsko nebo Rumunsko? Proč lidé

Koupit zahraniční firmu je jenom začátek, ta skutečná práce přichází až po podpisu smlouvy. Ondřej Stříbný, partner advokátní kanceláře Eldison, která stojí za 14 akvizicemi českého unicorna Mews, vysvětluje, proč padají obchody v poslední chvíli, jak AI mění právní due diligence a co by měl každý zakladatel vědět dřív, než začne přemýšlet o prodeji nebo nákupu firmy.Když česká firma uvažuje o nákupu zahraniční společnosti, první otázka, kterou si klade, je, kam se vydat. Ondřej Stříbný, jehož kancelář Eldison se specializuje na přeshraniční fúze a akvizice, potvrzuje, že intuice mnohých podnikatelů je správná: nákup na západ je zpravidla bezpečnější než nákup na východ. „Právní prostředí je v každé zemi trochu jiné, někde vymahatelnější a jasnější, jinde méně rozvinuté. A na tom tradičně nejhůř vychází právě východ.“Česká republika podle Stříbného prochází postupnou transformací. Západoevropské standardy se prosazují, investoři mají větší důvěru a přes politické turbulence zůstává tuzemské prostředí v zásadě stabilní. Ostatně i proto zde stále vznikají projekty, do nichž zahraniční firmy rády investují nebo je rovnou kupují.Prověrka, která není jen o papírechAkviziční proces je dnes do velké míry standardizován. Probíhá ve třech fázích: byznysové vyjednávání, due diligence a samotné vyjednávání transakce. Klíčová je ta prostřední — právní prověrka.„Nejde jen o to mít dokumenty v pořádku,“ zdůrazňuje Stříbný. „Due diligence zahrnuje také technické prověření produktu, ekonomické zhodnocení firmy i analýzu tržního prostředí.“ Teprve komplexní pohled ze všech těchto úhlů odhalí skryté vady a promítne je do transakční dokumentace.Každá země navíc vnáší do procesu vlastní specifika. Někde kladou prodávající větší důraz na záruky a prohlášení, jinde rozhoduje míra formálnosti smlouvy nebo způsob limitace odpovědnosti za škodu. Kostra je vždy stejná, detaily se však výrazně liší.Koupí to teprve začínáJedním z nejrozšířenějších omylů kupujících je domněnka, že podpisem smlouvy práce končí. Stříbný svým klientům pravidelně opakuje opak. „Tou koupí to teprve začíná. Úspěch akvizice závisí na tom, jak jasně si kupující definoval svůj cíl, jak dobře je zpracovaný integrační plán a jestli má lidi, kteří dokážou propojit oba světy.“Obzvláště při zahraničních akvizicích se střetávají dvě firemní kultury, jiné přístupy k práci, odlišná komunikace se zaměstnanci. Technická stránka transakce může být bezchybná, a přesto může celá integrace ztroskotat na lidském faktoru.Jak roste unicornEldison stojí právně za všemi 14 akvizicemi Mewsu, jednoho z nejvýraznějších českých technologických hráčů. Ten v uplynulých letech prošel zásadní proměnou. Před deseti lety to byla menší firma s méně formálními rozhodovacími procesy, dnes má vlastní M&A tým s lidmi v Londýně i v Americe a funguje jako plnohodnotný globální hráč.„Na začátku transakce postrádaly systematičnost,“ vzpomíná Stříbný. „Postupně se standardizovala dokumentace, přišly schvalovací procesy a vznikl dedikovaný tým pro hledání potenciálních cílů.“Valuace akvírovaných firem se pohybují od jednotek milionů eur po desítky milionů. Záleží na tom, zda jde o malý, ale strategicky zajímavý produkt, nebo o většího konkurenta s rozvinutou klientskou základnou. Poslední veřejně známou akvizicí je Clarity z Nového Zélandu, software pro luxusní hotely.Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte:Proč se transakce nejčastěji rozpadají na začátku procesu, nikoli na konciCo přesně hrozí, když kupující dostane v poslední chvíli lepší nabídku od jiného hráčeJak konkrétně vypadal rozhodovací proces Mews před 10 lety ve srovnání s dne

Kam zajít na jídlo? Z projektu inspirovaného německým modelem se během 15 měsíců stala platforma, která sdružuje 1 500 podniků, více než 3 000 nabídek a 400 tisíc uživatelů. Zakladatelé TasteTown Jakub Vyskočil a Filip Hanzel v pořadu Brand Date na platformě FocusOn popisují, proč mladá generace opouští Google Maps, proč 50 % zákazníků opakovaně navštěvuje stejný podnik a jak chtějí pomocí dat a personalizace zrychlit rozhodování o stravování. TasteTown vznikl před 15 měsíci jako reakce na model, který Jakub Vyskočil poznal během svého působení v Německu. „Používal jsem aplikaci, která mi pomáhala objevovat nové podniky a zároveň jsem díky ní ušetřil. U nás takový model nebyl,“ říká.Společně s Filipem Hanzlem nejprve otestovali zájem českých restaurací. Zásadní bylo, že platforma je pro podniky zdarma. Výhodou pro uživatele jsou exkluzivní nabídky typu 1+1 nebo procentuální zvýhodnění. Dnes má aplikace přibližně 1 500 zapojených podniků a přes 3 000 aktivních nabídek.Model je postavený na předplatném. Uživatel si zaplatí členství a odemkne všechny nabídky. „Ve většině případů se uživateli předplatné vrátí už při první návštěvě,“ vysvětluje Vyskočil.400 tisíc uživatelů a změna chování Gen ZZa pouhých 15 měsíců si aplikaci stáhlo 400 tisíc uživatelů. Zajímavé je, že nadpoloviční většina z nich nevyužívá slevy pravidelně, ale aplikaci používá primárně k objevování podniků.Podle zakladatelů mladá generace mění způsob výběru restaurací. V Praze je podle nich zhruba 8 000 gastropodniků na Google Maps. „Mladší generace nechce trávit 15 minut hledáním. Chce rychlé, vizuální doporučení,“ říká Vyskočil.Google Maps podle nich ztrácí na atraktivitě především kvůli zahlcenosti. Uživatelé více reagují na video obsah, krátká doporučení a jasné filtrování. TasteTown chce spojit výhody sociálních sítí s lokálním přehledem a praktickými informacemi, jako jsou menu nebo otevírací doby.Loajalita existuje. Více než 50 % zákazníků se vracíJedním z překvapivých zjištění jsou data o návratnosti zákazníků. „Více než 50 % našich zákazníků navštívilo konkrétní podnik opakovaně,“ uvádí Hanzel. Platforma však nastavuje ochranné mechanismy, aby nedocházelo ke zneužívání slev. U některých nabídek existuje časová retence, která brání tomu, aby zákazník využíval stejnou akci každý den.TasteTown zároveň deklaruje kurátorský přístup. „Nepouštíme do aplikace podniky, které za to nestojí,“ říká Vyskočil. Model tedy nestojí pouze na množství, ale na selekci.Trendy: Asie v Česku, kebab v PolskuData z aplikace ukazují jasné preference. „Z deseti nejčastěji uplatňovaných podniků je většina asijských,“ uvádí Vyskočil. Asijská kuchyně podle nich dlouhodobě vládne českému trhu. V Polsku je naopak dominantní kebabová kultura. „V Polsku je kebab na každém rohu. V Praze mi tohle chybí,“ říká Vyskočil.Zajímavým trendem je i matcha. Po přidání samostatné kategorie matcha 1+1 se tato nabídka stala virálnější než klasické kávové akce.Digitalizace ano, ale ne za každou cenuZakladatelé potvrzují, že český trh je výrazně digitalizovanější než například německý. Platby kartou jsou standardem a zákazníci očekávají technologické řešení. Zároveň však upozorňují, že plná digitalizace není univerzální řešení. „Když jdete na skvělou pizzu a chcete si povídat, nechcete koukat do telefonu,“ říká Vyskočil.Podle Hanzla není cílem vytvořit plně digitální gastroekosystém, ale přivést zákazníka do podniku bez ohledu na to, zda je technologicky pokročilý, nebo tradiční.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč se mladá generace odklání od Google Maps a jak skutečně vybírá restaurace?Jak TasteTown nastavuje retenci, aby zabránil zneužívání slev?Proč

Firmy čelí tlaku na rychlou digitalizaci, rostoucím nákladům na práci i kybernetickým hrozbám. V pořadu Byznys DNA na platformě FocusOn mluví Tomáš Kubíček, partner divize Digital společnosti BDO, o tom, proč už nestačí „jen mít IT“, proč je umělá inteligence srovnatelná s nástupem internetu a proč největší slabinou firem zůstávají lidé.Digitalizace podle Tomáše Kubíčka nezačíná výběrem technologie, ale byznysovou úvahou. Firmy si podle něj musí nejprve odpovědět na otázku, co je jejich skutečný core byznys a kde vytvářejí hodnotu pro zákazníka.„Technologie má sloužit, pomáhat dělat příjemnější zážitek pro partnery, zákazníky i zaměstnance, ale nemá vás svazovat a omotávat do svých osidel,“ říká Kubíček. Technologie dnes podle něj prorůstají nejen podpůrnými funkcemi (e-maily, dokumenty), ale i samotnou podstatou podnikání. V řadě odvětví už IT není podpůrnou jednotkou, ale integrální součástí produktu nebo služby. Příkladem jsou výrobní podniky, kde je každý stroj osazen senzory a generuje obrovské množství dat – podobně jako vlak, který dnes vyprodukuje miliony datových záznamů denně.Konec monolitů. Nastupují low-code platformyVelká digitalizační vlna podle Kubíčka proběhla před 10 až 15 lety – bankovnictví, mobilní aplikace, nástup cloudu. Dnes ale firmy stojí před jinou výzvou: extrémní potřebou flexibility.Zatímco dříve firmy plánovaly v horizontu tří až pěti let, dnes často netuší, jak bude trh vypadat za dva roky. To zásadně mění požadavky na IT. „Zejména menší a střední firmy budou opouštět velké monolitické systémy, které jsou rigidní a složitě implementovatelné. Budou využívat flexibilní low-code a no-code platformy,“ vysvětluje.Ty umožňují i pokročilejším uživatelům rychle měnit nastavení systému, přidávat funkcionality a reagovat na potřeby trhu bez nákladného vývoje.AI jako internet. Revoluce, která mění pravidla hryUmělou inteligenci Kubíček označuje za skutečně disruptivní technologii. „Jestli AI něco opravdu je, tak je to technologie, která velmi významně změní pravidla hry. Je to průmyslová revoluce v oblasti IT za posledních 30 let,“ říká.Podle něj se nacházíme ve fázi testování a prvních „proof of concept“ projektů. Firmy zkoušejí AI na menších procesech a postupně přecházejí do ostrého provozu.Zásadní změna podle něj teprve přijde – AI přestane být jen „našeptávačem“ v e-mailu a stane se součástí ERP, CRM a manažerských reportovacích systémů. Manažer už nebude filtrovat tabulky, ale napíše systému zadání a ten inteligentně vygeneruje potřebný přehled.Zároveň roste tlak na efektivitu práce. Náklady na kvalifikované zaměstnance jsou podle Kubíčka dnes „na úrovni malé investice“. AI proto umožňuje přesunout lidi z rutinních činností s nízkou přidanou hodnotou na strategické aktivity.„Drahé, kvalifikované lidi potřebujete využívat na věci s maximální přidanou hodnotou, ne aby přepisovali data z bodu A do bodu B,“ zdůrazňuje.Bez „úklidu“ procesů digitalizace selžeJednou z nejčastějších chyb je podle Kubíčka snaha digitalizovat bez předchozí revize procesů. „Ani sebelepší technologie nenarovná špatné procesy. Jen obalí špatný proces lepší technologií,“ říká.Firmy často fungují na 20 let starém ERP systému, který je hluboce zakořeněn v rutině zaměstnanců. Změna bolí – a proto ji firmy odkládají. Jenže bez procesního „úklidu“ se investice do moderních systémů znehodnotí.Kubíček proto doporučuje postupovat postupně: „Think big, start small.“ Malé projekty, rychlé úspěchy, budování ambasadorů digitalizace uvnitř firmy. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak konkrétně vypadá přechod z proof of concept do ostrého provozu AI řešení?Proč velké digitalizační projekty často selhávají kvů

Účetnictví bývá vnímáno jako konzervativní obor postavený na důvěře a dlouhodobých vztazích. Skupina ÚČTO.TEAM však ukazuje, že i v tomto segmentu lze aplikovat akviziční strategii známou spíše z oblasti private equity. Za poslední tři roky firma zvýšila obrat z 12 milionů korun na přibližně 70 milionů a během dvou let realizovala devět akvizic. Zakladatel Jaroslav Pokorný v pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn otevřeně popisuje, proč kupuje výhradně zdravé firmy, jak pracuje s rizikem odchodu klientů a proč může digitalizace v průběhu několika let zásadně proměnit cenotvorbu účetních služeb.Tradiční představa o budování účetní kanceláře zahrnuje roky mravenčí práce s marketingem a postupné získávání důvěry jednotlivých klientů. Jaroslav Pokorný však v rozhovoru vysvětlil, že pro ambiciózní růst je tento model příliš pomalý. ÚČTO.TEAM se proto zaměřil na nákup již zavedených menších kanceláří. Za poslední dva roky takto realizovali celkem devět akvizic.,,Zjistili jsme, že akvizice účetních firem jsou rychlejší a levnější než samotný marketing. Velkou výhodou této strategie je, že nepotřebujeme tak robustní marketing, obchod a personální oddělení. Když koupím účetní firmu, tak vlastně kupuji i šikovné lidi a vztah mezi účetním a klientem, který už funguje roky,'' popisuje svou strategii Pokorný. Tento přístup eliminuje kritické období „zaučování“ a vzájemného slaďování, které běžně provází příchod zcela nového klienta.Díky této dravé strategii firma zaznamenala raketový růst. Během posledních tří let se obrat společnosti zvýšil z původních 12 milionů na 70 milionů korun. Pokorný zdůrazňuje, že akviziční model je v mnoha ohledech efektivnější než klasický obchod, protože mu umožňuje okamžitě získat týmy, které už mají nastavenou kvalitu a procesy.Proč prodat zavedenou firmu? Hlavní roli hraje únava a věkV oboru založeném na diskrétnosti a osobní důvěře se zdá prodej firmy jako extrémně citlivý krok. Podle Pokorného však u malých kanceláří není hlavní motivací prodejní cena, která se obvykle pohybuje v jednotkách milionů korun. Pro pětatřicetiletého ambiciózního podnikatele by taková částka nebyla dostatečná, ale pro generaci zakladatelů, kteří v oboru strávili desítky let, je situace jiná.,,Prodávají nám lidé, kteří byznys budovali dvacet až třicet let. Důvod prodeje není finanční. Nastupuje únava daná věkem, chtějí se věnovat vnoučatům nebo rodině. Když držíte kvalitu a jste garantem důvěryhodnosti, stojí to každodenní úsilí a pro někoho je to již vyčerpávající,'' vysvětluje Pokorný profil typického prodejce. Častým spouštěčem je psychické přetížení nebo nepříznivá zdravotní dispozice.Problémem firem o velikosti pěti až deseti účetních bývá, že majitel nedokáže přepnout z role odborníka do role manažera. Mnozí uvíznou v operativě, pracují 12 hodin denně a věří, že vše udělají sami nejlépe. Pokud tento moment nezvládnou a firmu včas neprodají, hrozí jim chronické vyhoření a postupné rozpadnutí hodnoty podniku.Pořadem Krotitel Ředitelů provází Jiří Jemelka z JPF Czech. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně vypadá proces "rozpouštění strachu" u zaměstnanců v čerstvě koupené firmě?Proč Jaroslav Pokorný tvrdí, že schopnost delegovat a důvěřovat lidem (i když práci udělají jen na 80 %) je klíčem k růstu nad 70 milionů obratu?V čem spočívá rozdíl mezi "řízením" a "vedením" vysokého managementu oproti řadovým zaměstnancům?Jaké jsou konkrétní indikátory toho, že je účetní firma "zdravá" a vhodná k akvizici z hlediska lidského kapitálu?Proč může být snaha o transformaci z daňaře na manažera po 20 letech praxe pro podnikatele rizikem, které mu "zlomí vaz"?

Umělá inteligence zásadně proměňuje způsob, jakým lidé vnímají informace, autoritu i samotnou realitu. Zatímco ještě před pár lety byly falešné zprávy spíše doménou amatérských manipulací, dnes se díky AI mění ve vysoce sofistikovaný nástroj s konkrétními ekonomickými dopady. Od finančních podvodů přes narušení důvěry ve veřejné instituce až po tlak na autorské právo a kreativní profese. V pořadu Přežít na platformě FocusOn na tato rizika upozorňuje David Spáčil, AI tvůrce.Umělá inteligence dnes posouvá hranici mezi realitou a digitální manipulací do bodu, kdy přestává být spolehlivě rozpoznatelná i pro odborníky. Podle Davida Spáčila, AI tvůrce, se společnost dostala do fáze, kdy už není možné spoléhat na vizuální nebo zvukové vjemy jako na důkaz pravdivosti.„Dnes už jsme v bodě, kdy je často nemožné rozeznat, zda je video skutečné, nebo vytvořené umělou inteligencí,“ říká Spáčil. „Modely se zlepšují extrémně rychle – zvládají realistický pohyb, mimiku i lipsync. Dokonce i lidé, kteří se AI videi profesionálně zabývají, mají čím dál větší problém rozdíl poznat.“Zatímco dříve bylo možné falešná videa identifikovat podle technických nedokonalostí, současné generativní modely už dokážou simulovat i „nekvalitu“, například přepálený obraz z mobilního telefonu nebo horší zvuk. Právě tato zdánlivá nedokonalost zvyšuje důvěryhodnost obsahu a tím i jeho potenciální škodlivost.Levná technologie, drahé důsledkyJedním z největších rizik je extrémní dostupnost nástrojů. Podle Spáčila dnes stačí několik minut cizího hlasového záznamu a nízký měsíční poplatek. „Za pět až deset dolarů měsíčně si můžete natrénovat hlas konkrétního člověka. Pro 99 % lidí je pak výsledek nerozeznatelný od originálu,“ upozorňuje. Takto vytvořený hlas lze následně využít k vydírání, finančním podvodům nebo manipulaci blízkých osob.Ekonomický rozměr je zřejmý: nejde už o jednotlivé případy, ale o škálovatelný model podvodu. Umělá inteligence dramaticky snižuje náklady na kriminalitu a zároveň výrazně zvyšuje její efektivitu i dosah.Kdo je nejzranitelnější? Překvapivá dataČasto se předpokládá, že nejohroženější skupinou jsou senioři. Data ale podle Spáčila ukazují jiný obraz.„Statistiky naznačují, že zranitelnější jsou často lidé mezi 30 a 40 lety. Jsou digitálně zdatní, pracují s technologiemi a mají pocit, že se v nich orientují, právě proto podceňují riziko,“ vysvětluje.Naopak starší generace je dnes díky osvětovým kampaním často obezřetnější. Paradoxně tak právě ekonomicky aktivní část populace představuje hlavní cíl sofistikovaných digitálních podvodů.Psychologie místo technologiePodle Spáčila není hlavní slabinou samotná umělá inteligence, ale lidská psychologie. Mozek reaguje na emoce dříve než na fakta – a dezinformace s tímto mechanismem cíleně pracují. „Vidíme obsah, který v nás vyvolá strach nebo vztek, a okamžitě si vytváříme názor. Racionální část mozku nastupuje až později, pokud vůbec,“ popisuje.Právě proto se falešná videa a zprávy šíří rychleji než jejich vyvrácení. Ekonomicky to znamená rostoucí náklady na krizovou komunikaci, zvyšující se reputační rizika pro firmy i instituce a tlak na regulaci digitálních platforem.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně fungují nejnovější AI nástroje pro tvorbu falešných videí a hlasů v praxi?Jaké konkrétní bezpečnostní chyby lidé dělají nejčastěji při finančních podvodech?Proč mohou autonomní AI systémy znamenat zásadní zlom pro globální ekonomiku?Jak se budou muset změnit byznysové modely digitálních platforem, aby přežily?Kde leží hranice mezi kreativním využitím AI a systémovým zneužíváním technologie?

Roboti místo lidí a software jako nová přidaná hodnota. Jeden z největších zaměstnavatelů v zemi stojí před zásadní transformací. V pořadu Industry in Motion na platformě FocusOn vysvětluje Tomáš Belza, plant manager Continental Barum v Otrokovicích, proč český průmysl ztrácí konkurenceschopnost. Mluví o tlaku na efektivitu, investicích do digitalizace a robotizace, ale i o tom, co brzdí výrobu nejvíc: nestabilní ceny energií a pomalá legislativa.Evropský automobilový sektor čelí masivním změnám. Propouštění, tlak na ceny a sílící konkurence z Asie nutí výrobce přehodnocovat celé obchodní modely. Podle Tomáše Belzy není otázkou, zda změna přijde, ale kdo ji zvládne.„V Evropě probíhá restrukturalizace celého automobilového byznysu. Dopadá to na automobilky a nepřímo i na nás,“ říká Belza. Otrokovický závod má podle něj silnou pozici díky širokému portfoliu výroby, kvalitě a efektivitě, přesto tlak trhu pociťuje. Cílem vedení není reagovat jen na aktuální výkyvy, ale připravit závod na dlouhodobě složité období. Klíčovými tématy jsou spolehlivost, efektivita procesů a schopnost obstát v rámci vnitřní konkurence koncernových továren.Top 20 plátců daní: bez energií a rychlejších povolení to nepůjdeContinental Barum patří mezi dvacet největších plátců daní v Česku a je největším zaměstnavatelem Zlínského kraje. Dialog se státem podle Belzy existuje, ale firma neusiluje o speciální zacházení. „Nechceme žádné výjimky. Potřebujeme stejné podmínky, jaké mají firmy v okolních zemích,“ zdůrazňuje. Zásadními faktory konkurenceschopnosti jsou především ceny energií a rychlost povolovacích procesů.Byrokracie podle něj výrazně zpomaluje investice i rozvoj. Pokud se nepodaří procesy zjednodušit a stabilizovat nákladové prostředí, hrozí další oslabování evropského průmyslu vůči globální konkurenci.Polsko, Asie a noví hráčiOtázka přesunu výroby do levnějších zemí podle Belzy Otrokovicím aktuálně nehrozí. Rozhodující nejsou jen mzdové náklady, ale také know-how, logistika a kvalita výroby.„Není to jen o mzdách. Důležitá je efektivita, spolehlivost a schopnost dodávat kvalitu,“ říká. Přesto upozorňuje na rostoucí konkurenci nejen v Evropě, ale i z Asie.Na trhu se objevují noví výrobci, například v Polsku, kde má vzniknout továrna s kapacitou až sedm milionů pneumatik ročně. Celkový objem trhu se ale nezvyšuje, což znamená tvrdší boj o zakázky.Od montovny k mozku: digitalizace a IT jako nová přidaná hodnotaVýznamnou proměnou prochází i struktura práce. Otrokovický závod dnes zaměstnává více než 60 vývojářů, kteří vytvářejí aplikace pro desítky závodů po celém světě. „Musíme dávat přidanou hodnotu. Nejen vyrábět, ale také vyvíjet,“ říká Belza. Závod se postupně mění z čistě výrobního místa na centrum digitálních a centrálních funkcí.Výzvou zůstává vnímání značky zaměstnavatelem. Continental je podle něj stále spojován hlavně s výrobou pneumatik, přestože v Otrokovicích funguje vývoj, výroba strojů i vlastní výzkum.Nedostatek lidí a čtyřsměnný provoz: automatizace je nutnostZávod vyrábí přibližně 20 milionů pneumatik ročně a zaměstnává zhruba 5 400 lidí. Najít nové pracovníky je stále obtížnější, zejména kvůli náročnému směnnému provozu. „Čtyřsměnný provoz není pro mladší generaci atraktivní. Bez automatizace se neobejdeme,“ říká Belza. Robotizace se nejrychleji prosazuje v logistice a manipulaci s materiálem.Investice do automatizace mají návratnost tři až pět let, což je v evropských podmínkách stále ekonomicky náročné, zvlášť u starších výrobních hal.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak se Continental připravuje na dlouhodobý tlak v evropském automobilovém průmyslu?Proč nejsou mzdy jediným kritériem při rozhodování o umís

Architektonické studio edit! vzniklo z přátelství, diskusí u piva a frustrace z kompromisů, které postupně ničí dobré návrhy. Ivan Boroš, Juraj Calaj a Vítězslav Danda v pořadu Next Stop na platformě FocusOn otevřeně popisují, proč je dnes nejtěžší uhlídat původní myšlenku projektu, jak se z návrhů postupně vytrácí kvalita a proč jejich cesta vedla od hospod a malých realizací až k práci s veřejným prostorem a městem jako celkem.Vznik studia edit! nebyl výsledkem marketingové strategie ani dlouhého brandového workshopu. Jak v rozhovoru zaznívá, název se zrodil přirozeně, v okamžiku, kdy se zakladatelé snažili pojmenovat to, co vlastně dělají.„Hledali jsme dlouho, jak se budeme jmenovat. A pak jsme si všimli tlačítka Edit v horní liště programu. A říkali jsme si, že to vlastně přesně sedí,“ vysvětluje Juraj Calaj.Editování prostoru je podle nich neustálý proces úprav, rozhodování a korekcí. Nejde o jednorázový návrh, ale o schopnost udržet směr v prostředí, kde do projektu vstupuje klient, úřady, normy i rozpočet. Právě v tom vidí jádro své práce.Nejlepší návrh je skoro vždy ten prvníJedno z opakujících se témat rozhovoru je ztráta původní myšlenky v průběhu projektu. Architekti otevřeně přiznávají, že finální realizace se často výrazně vzdálí tomu, co vzniklo na začátku.„První návrhy bývají skoro vždycky nejlepší. Pak do toho začne vstupovat klient, úřady, kompromisy a člověk postupně ustupuje,“ říká Ivan Boroš. Podle studia edit! je nejtěžší částí práce uhlídat základní koncept a včas poznat moment, kdy už je návrh „přeeditovaný“. „Když to poznáme pozdě, už se to vlastně nedá zachránit,“ doplňuje Vítězslav Danda.Právě proto se v průběhu práce pravidelně vracejí k prvním skicám a renderům. Ne jako k nostalgii, ale jako kontrolní bod, který připomíná, co bylo původním cílem projektu.Od hospod k architektuře městaStudio edit! nezačínalo velkými developerskými projekty ani městskými zakázkami. Jejich cesta vedla přes menší realizace, interiéry a pohostinské prostory.Hospody a menší provozy pro ně byly školou praxe. Naučily je pracovat s omezeným rozpočtem, provozní logikou i reálnými potřebami lidí. Tyto zkušenosti dnes považují za klíčové. „Byla to dobrá škola. Člověk se naučí přemýšlet prakticky, nejen esteticky,“ zaznívá v rozhovoru.Postupně se jejich práce rozšířila k větším celkům – ulicím, náměstím a veřejnému prostoru. Přístup se ale nezměnil: stále jde o hledání rovnováhy mezi funkcí, estetikou a dlouhodobou udržitelností.Klienti, úřady a kompromisy. Realita současné architekturyRozhovor se nevyhýbá ani kritice systému. Architekti popisují, že kvalitu návrhu dnes neohrožuje jeden špatný zásah, ale série drobných kompromisů. „Nikdo nechce projekt zničit. Ale každý do něj něco přidá, něco upraví, něco vezme pryč. A výsledek se postupně rozpadá,“ popisuje Danda.Studio edit! se proto snaží nastavit jasná pravidla hned na začátku projektu. Ne vždy to funguje, ale považují to za jedinou cestu, jak udržet smysluplnou architekturu v prostředí plném protichůdných tlaků.Architektura není solitér. Je to procesStudio edit! v rozhovoru opakovaně zdůrazňuje, že architektura není o jedné budově, ale o vztazích: k okolí, městu, lidem i času. „Dům nikdy nefunguje sám o sobě. Vždy je součástí širšího kontextu,“ zaznívá.Právě proto se dnes čím dál víc věnují urbanistickému měřítku. Nejde o změnu ambicí, ale o přirozený vývoj. Jakmile architekt začne řešit ulice a veřejný prostor, přestává navrhovat objekty a začíná pracovat se systémem.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak architekti poznají moment, kdy je návrh už „přeeditovaný“?Proč jsou první skici často kvalitnější než finální realizace?Jak práce na hospodách ov

První nápad na byznys je vzrušující – ale co všechno je potřeba vyřešit, aby se sen stal úspěšnou firmou? Advokát a partner společnosti BDO Legal Štěpán Kleček v prvním díle podcastu Byznys DNA odhaluje, na co si dát pozor při zakládání firmy, kdy má smysl založit s.r.o., jak nastavit vztahy s partnery a jaké chyby podnikatele pronásledují i po dvaceti letech.Životní cyklus firmy: Průvodce podnikáním od nápadu po exitJak roste firma? Jaké chyby podnikatelé dělají opakovaně? A co odlišuje ty, kteří uspějí? BDO představuje celoroční podcastovou sérii Životní cyklus firmy – průvodce podnikáním od prvního nápadu až po úspěšný prodej.V 12 dílech se společně s odborníky z praxe podíváme na klíčové etapy života každého byznysu. Od založení a financování firmy, přes digitalizaci, účetní strategii či kyberbezpečnost, až po akvizice, generační předání či samotný exit. Každý díl nabídne praktické návody, reálné zkušenosti, upozorní na nejčastější problémy a pomůže podnikatelům i manažerům dělat informovanější, rychlejší a bezpečnější rozhodnutí.První otázky určují budoucnostKdyž do BDO přijde klient s nápadem na byznys, jde rovnou k podstatě. První, co ho zajímá, jsou peníze. "Bude to z vlastních zdrojů, nebo z cizích? Od toho se odvíjí celá řada dalších kroků," říká advokát z BDO. Hned nato přichází druhá klíčová otázka: Je na to sám, nebo má obchodní partnery?"Pokud má partnery, zajímá mě, jestli má rozmyšlené, zda budou společníci ve firmě, nebo jestli to nastavení bude přes smlouvy o spolupráci. To je velmi důležité mít na začátku dobře promyšlené," upozorňuje Kleček.Kamarádství nestačí – smlouvy rozhodujíMají to podnikatelé promyšlené? "Asi velmi často ne," přiznává Kleček. "Spoléhají na kamarádské vztahy. Říkají si: Jsme kámoši, vždycky se dohodneme." A to je podle něj zásadní chyba.Na začátku je kamarádství skutečně dostatečné – ale když byznys roste a přicházejí těžká rozhodnutí, už není tak jednoduché se dohodnout. "Mám praktické zkušenosti z poslední doby. Když si to partneři nenastaví dobře na začátku, pak třeba za 10 nebo 20 let mohou mít velké problémy," varuje advokát.Další klíčové oblasti na začátku jsou například regulatorní rámec a potřebná povolení, ochrana duševního vlastnictví, volba formy podnikání a časový horizont rozvoje firmy.Byznysplán jako základ pro investoryZásadní je konkrétní byznysplán. "Ptám se, jestli ho vůbec má. Jestli má dobře propočítané náklady a výnosy. A jestli má rozpracované konzervativní, střední a optimistický varianty výnosnosti," vyjmenovává Kleček.Proč je to tak důležité? "Když půjde na trh pro investice, potřebuje přesvědčit investory," vysvětluje. "Investoři v České republice jsou velmi zkušení, inteligentní, půjdou do velké hloubky. Čím víc bude byznysplán propracovaný a podnikatel dokáže přesvědčit, že předpoklady dávají smysl, tím větší má šanci."OSVČ versus s.r.o.: Kde je hranice?Kdy má smysl založit společnost a kdy stačí živnost? "Může se to lámat někde kolem pěti milionů. Když je roční obrat plus minus pět milionů, může podnikatel začít přemýšlet o tom, že si založí společnost," odhaduje Kleček.OSVČ bude skoro vždycky o něco výhodnější pro samostatného podnikatele. "Máme tam progresivní daň – nad zhruba 1,7 až 1,8 milionu už máme sazbu 23 procent. U s.r.o. je teď 21 procent, ale pak je třeba pamatovat na srážkovou daň 15 procent při výplatě zisku."Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se navíc dozvíte:Kdy má smysl přemýšlet o geografické expanzi a jak na to z pohledu právní strukturyJak fungují jednotlivá finanční kola u startupů a co je to seed roundProč jsou některé dceřiné společnosti bank otevřenější rizikovějším projektům než tradi

Vztah Čechů k autům se mění. Zatímco dříve bylo vlastnictví vozu symbolem jistoty, dnes stále více lidí volí operativní leasing. Nejen firmy, ale i fyzické osoby. Dvě třetiny nových klientů už tvoří soukromníci, zejména mladší generace. Zakladatel platformy Driveto František Peterka v rozhovoru pro pořad Brand Date popisuje, proč se „operák“ stává racionální volbou, kolik dnes stojí auto na leasing, jaký vliv budou mít čínské značky a proč chce Driveto udělat z pořízení auta stejný proces jako zřízení mobilního tarifu.Touha vlastnit auto z Česka nemizí, ale přestává být univerzální. Podle Františka Peterky vždy existovala a bude existovat skupina lidí, pro které dává smysl auto vlastnit, například ti, kteří najedou minimum kilometrů, mění vůz jednou za deset až patnáct let nebo mají velmi specifické požadavky, třeba na sportovní vůz.Pro stále širší skupinu lidí se ale auto mění z majetku na službu.„Pro lidi, kteří přemýšlejí ekonomicky racionálně a nechtějí mít s autem žádné starosti, se operativní leasing stává stále dostupnější a jednodušší formou pořízení auta,“ vysvětluje Peterka. Rozhodující je podle něj pohodlí, předvídatelné náklady a absence starostí s provozem, servisem či budoucím prodejem vozu.Nejmladší generace auto „předplácí“Změna je nejviditelnější u mladších lidí. Generace, která je zvyklá na předplatné Netflixu, Spotify nebo mobilních tarifů, přistupuje podobně i k autům. „U mladší generace vidíme nárůst poptávky ještě výrazněji. Často nemají vyšší stovky tisíc korun na pořízení auta a přemýšlejí, kam své peníze investovat. A upřímně – existují lepší investice než nové auto,“ říká Peterka.Operativní leasing jim umožňuje mít jasně daný měsíční rozpočet, zbytek peněz použít jinak a přitom jezdit v novém, spolehlivém voze.Dvě třetiny klientů jsou fyzické osoby. Pomohla Škoda i levnější modelyOperativní leasing byl historicky doménou firem. To se ale změnilo.Dnes už podle Driveto tvoří zhruba dvě třetiny klientů fyzické osoby. Velkou roli sehrála automobilka Škoda, která před více než deseti lety uvedla program „Škoda bez starostí“ a otevřela operativní leasing širší veřejnosti. Zásadní byl ale i rozvoj nabídky.„Dnes už nejde jen o malá levná auta. Dostupné jsou vozy nižší střední třídy, crossovery nebo SUV za jednotky tisíc korun měsíčně,“ popisuje Peterka. Částky kolem sedmi až osmi tisíc korun měsíčně jsou podle něj pro soukromé osoby psychologicky i finančně přijatelné.Operativní leasing versus klasický leasing. Rozdíl je zásadníOperativní leasing je podle Peterky v podstatě dlouhodobý pronájem auta. Klient si zvolí vůz, roční nájezd a dobu užívání, platí měsíční splátku a po skončení smlouvy auto vrací.Operák pro živnostníky i malé firmy. Bez vstupní investiceZhruba 70 % klientů Driveto tvoří koncoví zákazníci: fyzické osoby a OSVČ. Zbytek jsou malé a střední firmy. „Výhoda je jednoduchost. Nemusíte investovat na začátku, máte jednu měsíční splátku a často jezdíte v lepším autě, než kdybyste si ho kupovali sami,“ říká Peterka.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč se Češi postupně vzdávají vlastnictví auta a co je k tomu vede ekonomicky?Jaké konkrétní typy aut jsou dnes na operativní leasing nejvýhodnější?Jak mohou čínské automobilky změnit ceny a nabídku operativního leasingu?Jak funguje AI při výběru auta a zrychlení celého procesu?Jaké další rekordní akce mohou přijít po úspěchu Toyoty?

Marketingový svět prochází jednou z největších proměn za poslední dekády. Umělá inteligence, fragmentace kanálů i tlak na efektivitu zásadně mění roli agentur i marketingových ředitelů. Zatímco globální reklamní skupiny bojují s klesajícími maržemi a konsolidací, agilní nezávislé agentury získávají stále větší prostor. Miroslav Král, spolumajitel agentury MarketUp, v rozhovoru pro pořad Brand Date na platformě FocusOn otevřeně popisuje vývoj reklamního trhu, proměnu role CMO i to, proč dnes může butiková agentura porazit nadnárodní konglomerát.Podnikatelská dráha Miroslava Krále začala krátce po roce 1989. Po dokončení vysoké školy v roce 1991 se pustil do podnikání v různých oblastech, včetně dovozu luxusního nábytku z Itálie. Jak sám říká, byla to doba, kdy „všechno rostlo a bylo to extrémně dynamické“.Zlom přišel po několika letech, kdy se rozhodl získat zkušenosti v zahraničních a technologických firmách. Postupně působil ve start-upu v telekomunikacích, sedm let v Eurotelu, následně v Honeywellu a Microsoftu. Právě kombinace technologického zázemí a manažerské praxe ve velkých korporacích podle něj vytvořila základ pro návrat k podnikání.„Cítil jsem, že po čtyřicítce je čas znovu podnikat. Měl jsem technologický background a hledal jsem obor, který by dával smysl,“ vysvětluje Král. Původně uvažoval o franšíze digitálního marketingu, nakonec se však rozhodl založit vlastní agenturu.MarketUp vznikl bez ambicí Když MarketUp vznikal, jeho zakladatelé neměli ambici konkurovat globálním reklamním skupinám. Firma vznikla jako soukromý podnik s realistickými cíli. Postupně však s rostoucími zkušenostmi, týmem i důvěrou klientů začala laťka růst.Dnes se MarketUp běžně setkává v tendrech s největšími globálními agenturami – a často je poráží. Podle Krále to není náhoda, ale výsledek dlouhodobého vývoje celého odvětví.„Velké reklamní skupiny vznikaly hlavně kvůli vyjednávací síle a vysokým maržím. Digitál a dnes AI ale tuto výhodu postupně stírají,“ říká.Fragmentace marketingového ekosystému vedla ke vzniku specializovaných agentur: digitálních, výzkumných, social media, influencer marketingu či content creation. Tento vývoj nahrál menším, agilním hráčům.AI jako další zlom: výhoda pro menší a rychlejší agenturyZatímco digitální transformaci globální skupiny postupně dohnaly, nástup umělé inteligence podle Krále přináší další zásadní zlom. AI začíná eliminovat některé klíčové výhody velkých konglomerátů, především rozsáhlé týmy a nákupní sílu. „Velké skupiny jsou pod tlakem. Marže se snižují, dochází ke konsolidaci a propouštění. AI vymazává část jejich přidané hodnoty,“ popisuje.Podle něj se právě nyní otevírá prostor pro nezávislé agentury, které nejsou zatížené vysokou režií a dokážou rychle adoptovat nové technologie. To se promítá i do výsledků tendrů.Tendry: drahý proces s úspěšností přes 40 %Tendrování patří k nejdiskutovanějším tématům reklamního trhu. Jeden tendr znamená investici 50 až 200 hodin práce, často bez záruky úspěchu. Přesto zůstává standardním nástrojem výběru partnerů u středních a velkých značek.MarketUp si podle Krále vybírá pouze tendry, kde má reálnou šanci uspět. Výsledkem je nadprůměrná úspěšnost: v posledních letech se pohybuje mezi 42 a 47 procenty. „Není to jen o ceně. Klient chce vidět porozumění byznysu, kvalitní tým a schopnost posunout značku dopředu,“ říká Král.Mezi klienty agentury patří značky z retailu, telekomunikací i mezinárodní rodinné firmy, které se rozhodly pro spolupráci s nezávislou agenturou místo globální sítě.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně AI mění ekonomiku reklamních agentur a jejich byznys modely?Proč globální reklamní skupiny ztrácejí výh

Češi patří k největším skeptikům vůči elektromobilitě v Evropě. Zatímco v západních zemích tvoří elektromobily desítky procent nových registrací, v Česku jde o jednotky procent. V pořadu Elektrodrive na platformě FocusOn vysvětluje Lukáš Folbrecht, tajemník Elektromobilní platformy, proč za tím nejsou ani tak technologie, jako spíše kupní síla, struktura bydlení, způsob cestování a obavy o budoucnost automobilového průmyslu, který v Česku tvoří zhruba 8 % HDP.Moderátor v úvodu rozhovoru připomíná data, podle nichž je v Česku výrazně vyšší podíl lidí odmítajících elektromobilitu než v západní Evropě. Folbrecht upozorňuje, že realita je složitější než jednoduché rozdělení na „pro“ a „proti“.„Vedle hlasitých odpůrců a nadšených fanoušků existuje velká skupina lidí, kteří nemají vyhraněný názor a čekají, až pro ně elektromobil začne dávat smysl,“ říká.Podle něj nejde o ideologický odpor, ale o pragmatické vyčkávání: dostupnější cenu, odpovídající typ vozu a možnost nabíjení.Dnes se elektromobily na nových registracích v Česku podílejí necelými 6 %, zatímco v Německu či Nizozemsku je to přes 30 %, v Dánsku kolem 65 % a v Norsku více než 90 %. Rozdíl podle Folbrechta dobře kopíruje rozdíly v příjmech a životním stylu.Nízká kupní síla a šestnáctiletý vozový parkJedním z klíčových důvodů českého odstupu je ekonomika. „Máme nižší kupní sílu než západní Evropa a zároveň jeden z nejstarších vozových parků. Průměrné auto v Česku má přes 16 let,“ upozorňuje Folbrecht.Zatímco v bohatších zemích lidé častěji obměňují vozy a kupují nové technologie, v Česku si domácnosti auta drží dlouhodobě. Elektromobil s cenou kolem jednoho až jeden a půl milionu korun je pro velkou část populace mimo dosah.Právě proto hraje zásadní roli sekundární trh. „Jakmile se elektromobil dostane na cenu 300 až 500 tisíc korun a má možnost domácího dobíjení, začíná dávat ekonomický smysl,“ říká Folbrecht. Rozvoj trhu s ojetými elektromobily podle něj výrazně pomáhá jejich dostupnosti.Chalupy, dovolené a tisíc kilometrů na jeden zátahČeská specifika nejsou jen ekonomická, ale i kulturní. „Jsme národ chalupářů. Potřebujeme velký kufr, tažné zařízení a často máme pocit, že musíme ujet tisíc kilometrů na jeden zátah,“ popisuje Folbrecht.Typickým příkladem je letní cesta do Chorvatska nebo zimní dovolená v Alpách. Elektromobil je v očích části veřejnosti stále vnímán jako omezení svobody, a to i přesto, že reálné dojezdy a rychlosti dobíjení se výrazně zlepšují.Dalším faktorem je jazyková a technologická bariéra. „Někteří lidé mají obavu, že v zahraničí nebudou vědět, kde a jak nabíjet,“ dodává.Strach o práci: automobilový průmysl jako klíčový argumentZásadní roli hraje i obava o budoucnost české ekonomiky. „Automobilový průmysl tvoří zhruba 8 % HDP. Část lidí vnímá elektromobilitu jako ohrožení pracovních míst a životní úrovně,“ říká Folbrecht.I když elektromobily přinášejí výhody v podobě ticha, nulových lokálních emisí a lepší kvality ovzduší ve městech, u části veřejnosti převažuje obava z dopadů transformace. Podle Folbrechta je právě tato nejistota silně zakořeněná a živí dlouhodobý skepticismus.Nabíjecí infrastruktura. Čísla jsou lepší, než si lidé myslíJedním z nejčastějších argumentů proti elektromobilům je údajný nedostatek nabíječek. Folbrecht ale upozorňuje, že realita je jiná.„V Česku máme přes sedm tisíc veřejných dobíjecích bodů a zhruba 55 tisíc elektromobilů,“ říká. V přepočtu na počet vozidel či obyvatel vychází Česko v některých statistikách dokonce lépe než NorskoCelý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč jsou Češi vůči elektromobilitě skeptičtější než většina EvropyJakou roli hraje

V pořadu Plně nabito na platformě FocusOn.cz diskutovali o moderní energetice Radek Vrána, generální ředitel společnosti Amper Savings, David Vodička, člen představenstva GAZ Energy (Bochemie), a Jan Špale z Českého vysokého učení technického v Praze. Shodli se, že firmy, které se do energetických úspor pouštějí promyšleně a na základě dat, dosahují výrazně lepších výsledků než ty, které pouze mění technologie bez širší koncepce.Energetické hospodářství chemičky Bochemie prošlo od roku 2016 zásadní proměnou. Společnost Amper Savings, vedená Radkem Vránou, zavedla postupný systém řízení energií: od rekonstrukce kompresorových stanic po zavedení moderní kogenerační jednotky.„Projekt Energy Performance Contracting jsme uzavřeli na deset let. Ročně garantujeme úsporu přes 6 milionů korun, přičemž v loňském roce jsme dosáhli dvojnásobku úspor kolem 12 milionů,“ uvedl Vrána.Díky kombinované výrobě tepla a elektřiny si podnik vyrábí zhruba 50 % vlastní elektřiny a odebírá ze sítě jen polovinu původního množství. Úspory plynu se podle Vrány pohybují mezi 30 a 40 procenty. Bochemie má dnes instalováno kolem 750 kWp fotovoltaiky a pokračuje v rozšiřování úsporných opatření.Data místo domněnek: proč nestačí „vyměnit žárovky“David Vodička ze společnosti GAZ Energy, pod kterou Bochemie spadá, zdůrazňuje, že klíčem k úsporám je pochopení vlastní spotřeby. „Na začátku jsme neinvestovali do izolací nebo fasád. Amper Savings byl první partner, který řekl: ‚Nejdřív zjistěme, kam nám energie utíkají.‘ Až pak dává smysl přistupovat k větším investicím,“ popsal.Tento přístup vedl k výstavbě nové kogenerační jednotky a následně i k instalaci fotovoltaických zdrojů. Právě propojení různých opatření zajišťuje synergii, která by při dílčích krocích chyběla. „Když zateplíte budovu, ale nevyměníte otopnou soustavu, vyvětráte úspory do okolí,“ dodal Vrána.Komplexnost jako nutnost. Jinak desítky procent neušetříteZástupci všech tří institucí se shodují, že cesta k reálným úsporám vede jen přes komplexní řízení. „Bez propojení zdrojových i spotřebních částí systému není možné snížit energetickou náročnost v řádu desítek procent,“ uvedl Vrána.Bochemie nyní díky modernímu řízení dosahuje nejen nižší spotřeby, ale i efektivnějšího využití energie v reálném čase. „Z plynu vyrobíme polovinu elektřiny, kterou potřebujeme. Celkově tak šetříme přes 50 procent elektřiny a 30 procent plynu,“ shrnul.Baterie – klíčový dílek energetické skládačkyRole bateriových úložišť v českém průmyslu rychle roste. Podle Davida Vodičky ale dává smysl teprve ve chvíli, kdy firma chápe svou spotřebu. „Bez dat o tom, proč vznikají energetické špičky, je baterie zbytečně drahá investice,“ vysvětlil.Jan Špale z ČVUT k tomu dodává, že někdy stačí změnit provozní návyky: „Jedna tiskárna zjistila, že přetoky z fotovoltaiky odstraní prostým rozdělením obědových přestávek. Nemusela kupovat velkou baterii.“Podle Vrány ale akumulace do moderní energetiky patří: „Je to důležitý dílek puzzle. Pomáhá jak ekonomice podniku, tak stabilitě distribuční sítě.“Akademická sféra mapuje úspěšné projektyČVUT se zaměřuje na průmyslovou energetiku a podporuje šíření příkladů dobré praxe. „Snažíme se, aby se úspěšné projekty, jako je Bochemie, dostaly do povědomí dalších podniků,“ říká Špale.Zájem studentů o obor podle něj roste pomaleji než poptávka firem: „Každý student si práci najde už během studia. Energetika dnes potřebuje víc odborníků, než kolik jich dokážeme vychovat.“Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak konkrétně funguje desetiletý kontrakt Energy Performance Contracting v praxi?Jaké technologické detaily stojí za úspěchem kogenerační výroby

Dřevostavby v Česku stále narážejí na předsudky, legislativní limity i obavy investorů, přestože technicky už dávno obstály. Architekt Ján Antal, hlavní architekt studia Perspektiv, v pořadu Next Stop vysvětluje, proč dřevo není ideologická volba, ale racionální konstrukční systém, jaké ekonomické bariéry brzdí jeho širší využití a proč budoucnost developmentu neleží v revolucích, ale v postupné evoluci stavebnictví. Studio Perspektiv začínalo jako interiérové studio. Přechod k architektuře nebyl výsledkem strategického plánu, ale postupného vývoje a změny zakázek. Zlom přišel v době covidu, kdy se tým začal systematicky věnovat architektuře většího měřítka.„Začínali jsme jako interiérové studio, ale postupně jsme se vyprofilovali až k architektuře v plném rozsahu. Dnes máme štěstí na nové zakázky a větší projekty,“ popisuje Antal. Právě změna měřítka otevřela otázku konstrukčních systémů a dlouhodobé udržitelnosti.Klíčovým impulzem byla první větší administrativní stavba, u které klient hledal architekturu odpovídající jeho firemním hodnotám. Původní návrh z prefabrikovaného betonu se ukázal jako hodnotový protiklad.„Betonová prefabrikovaná stavba byla v rozporu s tím, jak firma pracovala s energetikou, fotovoltaikou a udržitelností. Dřevo nám v tu chvíli dávalo mnohem větší smysl,“ říká Antal.Dřevo není marketing. Je to technický materiálRozhodnutí pro dřevo nebylo podle Antala marketingovým gestem. Naopak šlo o racionální konstrukční volbu. Současné dřevostavby podle něj nemají s historickou romantikou mnoho společného.„Dřevo dnes není romantický materiál. Je technicky zpracované, má velmi dobré fyzikální vlastnosti a umožňuje jiný způsob práce s konstrukcí a tektonikou,“ vysvětluje. Zásadní je podle něj opuštění dogmatického přístupu. Neexistuje univerzálně správný materiál. Každý má své silné i slabé stránky a smysl dává jejich kombinace.„Nejlepší řešení často vzniká kombinací dřeva, betonu a dalších materiálů. Každý přináší jinou přidanou hodnotu: lehkost, akumulaci, mikroklima,“ říká Antal. Dogmatické lpění na jednom systému podle něj vede k technickým kompromisům a vyšším nákladům.Největší bariéra není technika, ale stigmaPřestože technické možnosti dřevostaveb výrazně pokročily, jejich rozšíření v Česku brzdí předsudky. Antal mluví o dlouhodobém stigmatizování dřeva jako materiálu s nízkou životností.„Nejčastěji slyšíte, že se to za pár let rozpadne, že se to musí neustále natírat a že to nevydrží tolik co beton nebo cihla. To ale dnes už neodpovídá realitě,“ říká. Podle něj hraje roli historická preference zděných staveb a později betonu. Dřevo se do hry vrací až nyní, a to pomalu. I proto první dřevostavba studia nepřinesla okamžitou vlnu dalších zakázek.„Dřevo je v české společnosti stále do určité míry stigmatizované,“ konstatuje Antal.Legislativa a výška: falešný problémČasto zmiňovaným limitem dřevostaveb je požární výška. V Česku je standardní limit 12 metrů, což v praxi znamená čtyři nadzemní podlaží. Studio Perspektiv díky tomu drží paradoxní prvenství.„Jsme autory nejvyšší administrativní dřevostavby v Česku. Má čtyři podlaží, což je trochu komické, ale legislativně jsme na hraně 12 metrů,“ říká Antal.Podle něj ale výška není klíčový problém. Legislativní návrhy už dnes umožňují vyšší stavby v kombinovaných systémech. Skutečnou bariérou je spíš obava klientů z neznámého. „I kdybychom zítra mohli stavět dvacetimetrové dřevostavby, problém nezmizí. Lidé se bojí základních věcí: údržby, požáru, provozu,“ vysvětluje.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč se dřevostavby v Česku prosazují pomaleji než v zahraničíJaké ekonomické mýty nejčastěji brzdí rozhod

Marketing dnes čelí tlaku umělé inteligence, krátkodobých klíčových ukazatelů výkonnosti a instantního obsahu. Přesto podle zkušeného marketéra Radima Svobody, který pracoval pro značky jako Samsung, Coca-Cola nebo General Motors, zůstává klíčovým faktorem růstu firem lidská inteligence, intuice a dlouhodobé strategické myšlení. V pořadu Brand Date na platformě FocusOn vysvětluje, proč marketingový ředitel musí sedět na boardu, proč AI zatím nenahradí hluboké značkové myšlení a proč se bez národního brandingu Česko neobejde.Radim Svoboda pracuje část roku v USA a část v Kostarice. Podle něj nejde o únik, ale o nutnou podmínku jeho práce. „Ke své práci potřebuji přemýšlet. Ve velkých městech, jako je Chicago nebo New York, to v hluku a stresu jednoduše nejde,“ říká.Podle něj není placen za exekuci kampaní, ale za strategickou hloubku. „Já nejsem kreativec, který kreslí nebo točí. Jsem placený za analýzu, dedukci, kontext a strategické doporučení,“ vysvětluje. Právě tento typ práce podle něj nelze zrychlit ani outsourcovat na technologii.AI zrychluje, ale nepřemýšlí. Proč generovaný obsah nestačí?Debata se dotýká příkladu vánoční reklamy Rohlíku, která byla kompletně generovaná umělou inteligencí za rozpočet zhruba 10 000 korun. Svoboda uznává, že tento typ obsahu má své místo. „Krátká, instantní, transakční videa umí počítače velmi dobře,“ říká.Zároveň však upozorňuje na zásadní limit. „Generované věci nejsou promyšlené, nemají emoce ani intuici. Hloubkový příběh, který ve vás zůstane rok, za deset tisíc korun zatím vzniknout nemůže,“ dodává. Podle něj dnes tvoří až 90 % obsahu právě tento rychlý, taktický formát, což paradoxně zvyšuje hodnotu všeho, co je hlubší a odlišné.Proč marketéři vydrží jen tři až čtyři rokyData z odborných konferencí ukazují výrazný rozdíl v délce působení vrcholových manažerů. Zatímco průměrný CEO zůstává ve funkci přibližně sedm let, marketingoví ředitelé často končí už po třech až čtyřech letech.Svoboda to vysvětluje krátkodobým uvažováním. „Marketéři se nechají strhnout taktikou, krátkodobými KPI a dashboardy. Nemyslí na dlouhodobou hodnotu firmy,“ říká. CEO naopak pracuje s horizontem investorů, výročních zpráv a hodnoty společnosti v čase. Tento rozdíl v perspektivě je podle něj zásadní.Marketingový ředitel bez místa na boardu ztrácí vlivJedním z klíčových témat rozhovoru je role marketingu v řízení firmy. Svoboda je v tomto bodě nekompromisní. „Pokud marketingový ředitel nemá dlouhodobý i krátkodobý plán, je na špatném místě,“ říká.Zásadní je podle něj účast na boardu. „Kdybych dnes nastupoval do korporátu, řekl bych, že práci vezmu jen tehdy, pokud budu sedět na boardu,“ vysvětluje. Bez přístupu k informacím o investorech, strategii a dlouhodobých cílech se marketing redukuje na exekuci kampaní bez skutečné přidané hodnoty.Propaganda, marketing a zkušenost z RuskaSvoboda otevřeně mluví o své zkušenosti z Ruska, kde marketing nebyl skrýván za eufemismy. „Marketing se dříve jmenoval propaganda. V Rusku se to slovo používá dodnes,“ říká.Podle něj je marketing extrémně silný nástroj, který může legitimizovat i nepravdivé narativy. „Díky konzistentní komunikaci jim prošla spousta věcí. Počátek války byl marketingový příklad,“ konstatuje. Zároveň zdůrazňuje, že s politickým marketingem pracovat nechce, výjimkou je podle něj národní branding.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:Proč marketingový ředitel bez místa na boardu ztrácí strategický vlivKdy a v čem umělá inteligence zatím selhává v budování značekJak dlouhodobá značka zvyšuje hodnotu firmy pro investoryProč je národní branding ekonomickým tématem, nikoli jen marketingemJak mohou české firmy uspět globálně bez

Autonomní drony, které dokážou létat v budovách, podzemí i v naprosté tmě bez GPS signálu, přestávají být laboratorním experimentem. Podle Pavla Petráčka z ČVUT, jednoho z nejvýraznějších českých výzkumníků v oblasti multirobotických systémů, se technologie během několika let přesune z výzkumu do praxe. V rozhovoru v pořadu Inside Tech vysvětluje, jak drony mapují interiéry památek, proč mohou zefektivnit inspekce elektráren, mostů nebo tunelů a kdy se stanou běžným nástrojem záchranářů.Základní technologickou výzvou je navigace v prostředí, kde není dostupný satelitní signál. Petráček vysvětluje, že drony využívají kombinaci několika typů senzorů. „V robotice pracujeme se senzory podobně jako člověk se smysly. Máme něco jako hmat, zrak a vnitřní rovnováhu,“ popisuje.Klíčovou roli hrají lidary a dálkoměry, které vysílají neviditelné světlo do prostoru a vytvářejí jeho trojrozměrnou mapu. Tyto senzory fungují na vzdálenosti desítek až stovek metrů a vnímají okolí všesměrově. Data jsou následně kombinována s kamerami a inerciálními měřiči, které snímají pohyb, směr a gravitaci. „Pomocí chytrých algoritmů dokážeme určit, kde dron je, jak rychle se pohybuje a kam směřuje, aniž bychom potřebovali GPS,“ říká Petráček.Autonomní mapování památekJedním z průlomových výsledků výzkumu bylo autonomní mapování interiérů historických památek, které se běžně dokumentují ručně z lešení. „Cílem bylo propojit robotiku s kulturou a vytvořit systém, který zvládne zmapovat velké katedrály bez zásahu člověka,“ vysvětluje Petráček.Výzkum vyžadoval kooperaci více dronů současně, což by manuální pilotování prakticky znemožnilo. Jeden dron snímal obraz, další zajišťoval specifické nasvícení potřebné pro restaurátorské metody. Výsledkem jsou digitální dvojčata památek a detailní 3D modely, které lze využít při obnově kulturního dědictví i dlouhodobé správě.Kroměříž a Stará Voda. Létání mezi lustry a v absolutní tměZa jednu z nejnáročnějších misí považuje Petráček dokumentaci Sněmovního sálu zámku v Kroměříži, památky UNESCO. „Navigovali jsme autonomní dron mezi velkými skleněnými lustry a fotili dřevěné rámy oken zapuštěné hluboko ve stěnách,“ popisuje. Přestože šlo o ranou fázi vývoje, mise proběhla bez zásahu bezpečnostních systémů.Ještě složitější byly experimenty v kostele ve Staré Vodě u Libavé, kde dokumentace probíhala v naprosté tmě. Dva drony pracovaly autonomně, jeden snímal a druhý nasvěcoval reliéfy z různých úhlů. „My jsme jen klikli na tlačítko a sledovali pohyb světla ve vzduchu. Pak drony přistály a předaly digitální výstup,“ říká Petráček.Záchranářství = čas, který rozhoduje o životěVýznamný potenciál mají autonomní drony při katastrofách v podzemí, tunelech nebo dolech. „Záchranáři často vstupují do prostoru naslepo, v kouři a bez viditelnosti,“ upozorňuje Petráček. Autonomní systémy mohou prostor nejprve zmapovat, identifikovat osoby v nouzi a předat informace lidem.Robot je schopen pohybu několik metrů za sekundu, zatímco člověk se musí pohybovat pomalu a opatrně. „Rozhoduje čas a riziko. Cílem je, aby první průzkum provedl stroj, ne člověk,“ říká Petráček. Právě zde vidí největší společenský přínos technologie.Soutěž DARPA a realita technologiíČeský tým se účastnil prestižní soutěže DARPA Subterranean Challenge v USA, kde soupeřil s univerzitami jako MIT, Stanford nebo Caltech. Soutěž trvala dva roky ve čtyřech kolech a simulovala zásahy v podzemí bez znalosti prostředí.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně drony mapují prostor bez GPS signáluKdy se autonomní systémy dostanou z výzkumu do běžné praxeProč jsou inspekce infrastruktury ekonomicky nejzajímavější aplikacíJak si česká robot

Extrémní chlad, nedostatek kyslíku a uzavřený prostor pod ledem. Podmínky, ve kterých lidský organismus běžně selhává, jsou pro Davida Vencla pracovním prostředím. V pořadu Přežít na platformě FocusOn vysvětluje světový rekordman v otužování a freedivingu, proč o přežití nerozhodují svaly, ale hlava, jak lze prodloužit dobu přežití v ledové vodě o desítky minut a proč je dnešní společnost méně odolná než generace před námi.David Vencl patří mezi světovou špičku v extrémním freedivingu v chladných podmínkách. V roce 2021 vytvořil světový rekord, když pod ledem na jeden nádech uplaval 81 metrů mezi dvěma vysekanými otvory. „Uplaval jsem 81 metrů na nádech za minutu a třicet pět sekund,“ popisuje.Druhý světový rekord přidal v roce 2023, kdy se v plavkách potopil do hloubky 53 metrů pod ledem. „Byl jsem první člověk na světě, který zkombinoval chlad, zadržení dechu a hloubku,“ říká Vencl. V této hloubce už na tělo působí tlak šesti atmosfér, tedy šestinásobek tlaku na hladině.Pod ledem není na paniku prostorPotápění pod ledem znamená uzavřené prostředí, ze kterého nelze kdykoliv vystoupat. Podle Vencla je klíčové mít mentálně zvládnutý scénář selhání. „Musíte mít plán B. Nesmí nastat vteřina přemýšlení,“ říká.Vencl přiznává, že se mu dvakrát stalo, že nemohl najít výstupní otvor. „Zachoval jsem chladnou hlavu a přešel jsem do jiného režimu,“ popisuje situaci z generální zkoušky rekordního ponoru. Právě schopnost automatické reakce bez paniky podle něj odděluje přežití od bezvědomí.Dýchání a stres. Proč tělo selhává dřív než kyslíkJedním z klíčových témat rozhovoru je práce s dechem. „Ve stresu se zatnou svaly a omezí se pohyb hrudníku,“ vysvětluje Vencl. Tělo to pak kompenzuje zrychleným dýcháním, což zvyšuje spotřebu kyslíku a stres.Podle něj lze správným dýcháním a mentální přípravou zásadně ovlivnit výkon. „Když si situaci představíte desetkrát nebo stokrát, mozek ji vyhodnotí jako známou,“ říká. Během covidu, kdy nemohl trénovat v bazénu, si rekordní výkon pouze vizualizoval, přesto byl schopen jej následně fyzicky zvládnout.Kolik minut rozhoduje o životě?U netrénovaného člověka ve stresu může být doba přežití v ledové vodě okolo 15 minut. Pokud však zůstane v klidu, může se prodloužit až na 25 minut.„Když se loď otočí za deset až dvanáct minut, rozdíl mezi panikou a klidem může znamenat život,“ říká Vencl na příkladu jachtařů v polárních oblastech. Klíčovým faktorem není fyzická kondice, ale schopnost udržet nízkou spotřebu energie.Otužování není extrém, ale řízený stresVencl odmítá představu otužování jako bezhlavého hazardu. „Vystupujeme z komfortní zóny do zóny učení, ne do zóny zděšení,“ vysvětluje. Bezpečnost podle něj znamená kontrolovaný vstup i výstup z vody, přítomnost dalších lidí a jasný plán.Podle Vencla je překvapivé, že zdravý organismus zvládne první kontakt s ledovou vodou řádově v minutách. Typicky dvě až tři, pokud je situace kontrolovaná. „To je start,“ říká Vencl. Podobně jako u silového tréninku není postupné otužování o sekundách, ale o správném nastavení hlavy.Děti, komfort a ztracená odolnostVýraznou část rozhovoru věnuje Vencl dětem a výchově. „Děti jsou přirozeně odolnější než dospělí,“ tvrdí. Problémem je podle něj přehnaná ochrana a komfort, který brání rozvoji přirozených reflexů.Upozorňuje například na ztrátu pohybové automatizace. „Děti dnes často nemají reflexy, které jsme si vybudovali pády,“ říká. To se podle něj projevuje vyšší úrazovostí i nižší fyzickou i psychickou odolností.Kurzy, knihy a přenos know-howCelý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně vypadá mentální příprava na ponor pod ledem?Co se děje v těle během prvních mi

Občanská společnost v Česku zahrnuje přibližně 115 tisíc organizací, přesto jí podle průzkumů důvěřuje jen zhruba třetina veřejnosti. V pořadu Rušičky na platformě FocusOn mluví dvě výrazné osobnosti české filantropie, Martina Břeňová, ředitelka Nadace Open Society Fund, a podnikatelka Alexandra Kala, o tom, proč je občanský sektor nejen pilířem demokracie, ale také ekonomicky racionálním řešením. Vysvětlují, proč stát díky neziskovým organizacím šetří veřejné finance, proč filantropie není charita, ale investice, a proč právě ženy dnes patří k jejím nejviditelnějším hybatelkám.Moderátorky Veronika Víchová a Andrea Michalcová v úvodu připomínají výsledky průzkumu: v Česku funguje přibližně 115 000 organizací občanské společnosti, přesto jejich práci důvěřuje pouze asi 33 % obyvatel. Vyšší důvěra je patrná u lidí, kteří mají s neziskovým sektorem osobní zkušenost, a u mladší generace.Martina Břeňová upozorňuje, že nízká důvěra není nutně odmítnutím sektoru jako takového, ale spíše nepochopením pojmů. „Třetina lidí důvěřuje, třetina nedůvěřuje a třetina nemá názor. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že místní spolek, hasiči nebo sportovní klub jsou součástí občanské společnosti,“ vysvětluje. Problémem je podle ní především nesrozumitelná komunikace role a dopadu těchto organizací.Ekonomická efektivita: stát financuje jen část nákladůJedním z klíčových, ale málo komunikovaných faktů je ekonomická návratnost občanského sektoru. Břeňová upozorňuje, že stát typicky financuje přibližně 37 % nákladů na služby, které neziskové organizace poskytují. Zbytek si sektor zajišťuje ze soukromých zdrojů, darů a zahraničních grantů.„Pro stát je to ve výsledku levnější. Organizace poskytují odborné služby: sociální péči, paliativu, dobrovolné hasiče, sport a volnočasové aktivity – a stát by je bez občanské společnosti musel financovat v plné výši,“ říká Břeňová. Z ekonomického pohledu jde o model, který snižuje tlak na veřejné rozpočty a zároveň zvyšuje dostupnost služeb.Proč se podnikatelé zapojují: osobní zkušenost místo anonymních darůAlexandra Kala popisuje, že její cesta k filantropii začala osobním setkáním s lidmi z neziskového sektoru. „Nikdy to nebyly anonymní peníze. Vždy šlo o konkrétní projekty a lidi, se kterými jsem mohla mluvit a rozuměla jsem tomu, co dělají,“ říká.Podle ní je osobní vazba klíčem k dlouhodobému zapojení podnikatelů. Filantropie se pak nestává jednorázovým darem, ale partnerstvím. „Hodnota není jen v penězích, ale i v čase, know-how a zapojení zaměstnanců,“ dodává.Návratnost filantropie: ne v zisku, ale v nižších nákladech státuNa otázku, co z toho firmy mají, Kala odpovídá přímo: „Tady se nebavíme o návratnosti v byznysovém smyslu. Bavíme se o tom, že pokud občanská společnost nebude fungovat, stát bude muset výpadek nahradit – a zaplatíme to všichni.“Omezení činnosti neziskových organizací by podle ní vedlo k vyšším výdajům státu, například v sociální oblasti, což by se promítlo do vyšších daní. Filantropie je tak podle Kaly racionální volbou, nikoli idealismem.Občanská společnost jako stabilizační prvek demokracieDiskuse se dotýká i politické roviny. Kala upozorňuje, že oslabení neziskového sektoru by nejvíce dopadlo na sociálně slabší skupiny, které by se mohly radikalizovat. „Když lidé ztratí oporu, začnou podporovat nedemokratické politické síly,“ varuje.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Proč stát díky neziskovým organizacím fakticky šetří veřejné finance?Jaké jsou konkrétní ekonomické dopady oslabení občanské společnosti?V čem je česká filantropie silnější než v Polsku nebo Maďarsku?Jak mohou firmy zapojit zaměstnance jinak než finančním darem?Jaké strategie pomáhají bud

Evropské nařízení MDR zásadně změnilo přístup ke klinickému hodnocení zdravotnických prostředků. To, co bylo dříve často vnímáno jako formální dokument „do šanonu“, se dnes stává nepřetržitým procesem, který může rozhodovat nejen o certifikaci výrobku, ale i o jeho obchodním úspěchu. Konzultant společnosti Porta Medica Aleš Martinovský v rozhovoru pro pořad Audit vysvětluje, proč klinická data nabývají na významu, jaké chyby výrobci nejčastěji dělají a proč se investice do klinického hodnocení může vrátit i mimo regulaci.Klinické hodnocení je dnes jedním z nejdůležitějších prvků technické dokumentace zdravotnického prostředku. Podle Aleše Martinovského nejde o formální přílohu, ale o finální potvrzení bezpečnosti a účinnosti výrobku v reálné klinické praxi. „Klinické hodnocení je poslední a zároveň nejkritičtější prvek technické dokumentace, protože potvrzuje bezpečnost a účinnost zdravotnického prostředku při skutečném použití na pacientech,“ vysvětluje.Z regulatorního hlediska jde o povinnost vyplývající přímo z evropského nařízení MDR (EU 2017/745), konkrétně z článku 61. Bez klinického hodnocení není možné zdravotnický prostředek uvést na trh. Smyslem však není jen splnění legislativy, ale také prokázání toho, že přínosy výrobku převažují nad jeho riziky. Jinými slovy: že výrobek pacientovi skutečně pomáhá a zároveň jej neohrožuje.Zlom přinesl MDR a dokument MEDDEV 2.7/1 rev. 4Ačkoli klinické hodnocení existovalo už před MDR, zásadní změnu přinesl důraz na strukturu, kvalitu dat a kontinuitu celého procesu. Přelomovým dokumentem byl doporučující materiál MEDDEV 2.7/1 revize 4, který klinickému hodnocení dal jasnou metodickou kostru. Do té doby se výrobci často opírali o velmi stručné a formálně slabé dokumenty.Další zásadní změnou je nepřetržitost klinického hodnocení. „Dříve se klinické hodnocení často chápalo jako dokument, který se založí do šanonu a čtyři roky se na něj nesáhne. Dnes jde o kontinuální proces, který se musí pravidelně aktualizovat,“ říká Martinovský. Klíčovou roli v tom hraje post-market clinical follow-up (PMCF), tedy sběr klinických dat po uvedení výrobku na trh.Ekvivalence versus vlastní klinická data: kde naráží většina výrobcůJedním z největších praktických problémů je otázka, zda lze klinické hodnocení postavit na tzv. ekvivalenci, tedy na datech z obdobného zdravotnického prostředku. MDR v tomto směru výrazně zpřísnilo požadavky. Výrobci musí prokázat technickou, biologickou i klinickou rovnocennost, což je v praxi často velmi obtížné.U inovativních prostředků je podle Martinovského klinická zkouška nutností přibližně v 95 % případů. „Daň za inovativnost je téměř vždy nutnost získat vlastní klinická data,“ konstatuje. Výjimky existují, například u některých softwarových řešení, kde lze klinické hodnocení postavit na jiných než klinických údajích, například na databázích snímků nebo validačních studiích.Čas, náklady a realita klinických zkoušekKlinická zkouška představuje pro výrobce výraznou časovou i finanční zátěž. Příprava dokumentace a povolení může trvat zhruba šest měsíců, samotná studie další měsíce až rok, v závislosti na délce sledování pacientů a typu sledovaných koncových bodů. V součtu se tak vstup na trh může posunout o 12 měsíců i více.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte:Jak konkrétně notifikované osoby hodnotí kvalitu klinických dat a kde nejčastěji nacházejí neshody?V jakých případech lze skutečně obejít klinickou zkoušku a kde je to jen iluze výrobců?Proč jsou softwarové zdravotnické prostředky z hlediska PMCF zásadně odlišné od „klasických“ výrobků?Jaké jsou typické chyby startupů, které vstupují do regulovaného světa zdravotnických pro

Je zřejmě největším českým zaměstnavatelem ve Švýcarsku. Jeho telekomunikační firma v Curychu zaměstnává přibližně 200 lidí – převážně Švýcarů. Dostal se tam náhodou po ztrátě kontraktu v Česku, sedl do auta, plácl si s místní firmou a začal. Dnes řídí investiční skupinu v osmi zemích a říká, že Češi mají v byznysu výhodu díky improvizaci. Roman Řezníček, předseda představenstva Suntel Group a zároveň generální ředitel finanční skupiny DRFG, popisuje, jak funguje podání ruky ve švýcarském obchodním světě a proč je povolovací řízení ve Švýcarsku pomalejší než v Česku. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.Příběh Romana Řezníčka ve Švýcarsku začal v roce 2010, a to docela nečekaně. „Měli jsme firmu v České a Slovenské republice a po zhruba dekádě jejího trvání jsme přišli o jeden docela zajímavý kontrakt. Podíval jsem se více kolem sebe a protože můj mindset je takový být světák, vždycky jsem působil ve světě, napsal jsem pár emailů a provolal pár kontaktů po Evropě, zda by nepotřebovali pomoc s výstavbou a servisem sítí," vysvětluje.Volal i do Švýcarska, zcela náhodně. „Jedna ze švýcarských firem se mi ozvala a řekla, že by potřebovali pomoc, potřebovali by naše inženýry. Sedl jsem do auta, dojel do Švýcarska, plácli jsme si rychle, že to vyzkoušíme. A to je ten začátek našich aktivit v telekomunikacích ve Švýcarsku."Dnes, po patnácti letech, je Suntel Group etablovanou firmou s přibližně 200 zaměstnanci. „Zhruba 60 až 70 procent jsou Švýcaři a 30 procent je ze zahraničí – Češi, Slováci, Italové, Francouzi, Portugalci. Je to mezinárodní společnost a je to obohacení," říká Řezníček.Český "hlad po úspěchu" vs. švýcarský klidKdyž Roman Řezníček přijel do Švýcarska, byly kulturní rozdíly znatelné. „Musím přiznat, že jsme byli ještě vnímáni jako z východního světa. Nebyly to velké předsudky, ale bylo to tam cítit. Čelili jsme otázkám, jak žijeme v tom postkomunistickém světě. Ale uplynulo 15 let a tohle už tady není. Tím, že působíte v zahraničí a potkáváte se s místními lidmi, edukujete ten místní národ a zanecháváte dobré jméno České republiky."Pracovní mentalita Čechů a Švýcarů se ale stále liší. „Řekl bych, že pořád je rozdíl mezi lidmi, kteří se narodili ve východní Evropě a lidmi narozenými už v bohatství západního světa. Lidé z východní Evropy mají stále hlad – ne hlad, že by se nemohli najíst, ale hlad po úspěchu, hlad něčeho významnějšího dosáhnout," vysvětluje Řezníček.„Když jsme tady začínali, rozdíl byl extrémní. My jsme chtěli velmi rychle budovat, pořád něco dělat, pořád něco vymýšlet. A ten západní zaměstnanec už byl v klidu, spíš udržovat než tvořit. Dneska už Česká republika za poslední dvě dekády obrovsky zbohatla a i tam cítím, že není už taková touha po růstu a kreativitě. Ale nechci to generalizovat."Improvizace vs. pravidla: když se střetnou dva světyKombinace českého a švýcarského managementu byla podle Řezníčka občas velmi zajímavá. „Češi a Slováci mají obrovskou flexibilitu a improvizaci. Tady ve Švýcarsku je zase fantastické, že všechno má jasná pravidla. Ale když potřebujete agilně něco řešit, musíte vystoupit z komfortu a trochu zaimprovizovat – a to máme velmi dobrou vlastnost."Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcastJak konkrétně probíhá výstavba telekomunikačních sítí pro švýcarské operátory a jaké technologie se používajíPříběh o tom, jak Roman Řezníček žil v mládí v Americe a jak ho to ovlivnilo v podnikáníKonkrétní příklady kulturních střetů mezi českým a švýcarským managementem a jak je řešiliZkušenosti s investováním v osmi evropských zemích a jaké rozdíly mezi nimi vidí

Česko stojí na prahu období, ve kterém se budou rozhodovat jeho příští ekonomické roky: rozpočtová disciplína, inflace, úroky i schopnost přitáhnout investice. V pořadu Deep State na platformě FocusOn to říká Martin Procházka ze společnosti Coface. Popisuje, jakým rizikům bude tuzemská ekonomika čelit, co by znamenaly štědré volební sliby pro státní finance a proč nás mohou předběhnout země, které dokážou investory obsloužit rychleji a efektivněji.Podle Procházky jsou rozsáhlé volební sliby, jako jsou levnější energie, vyšší důchody nebo podpora hypoték, mimo finanční realitu státu. „Žádný rozpočet ani rodinný, ani státní, nemá na všechno, co bychom si přáli. Objem slibů vysoce překračuje možnosti toho, co si český stát může dovolit,“ upozorňuje.Stát tak bude muset volit mezi dvěma cestami: získáním nových příjmů, nebo úsporami. Obě varianty politicky bolí, a proto podle něj hrozí, že stát půjde jednodušší cestou, tedy cestou vyššího zadlužování.Růst úroků, inflace a „rozpočtová párty“ Procházka varuje, že už samotné náznaky vyšších deficitů uzavřely prostor České národní bance pro další snižování sazeb. „Ani letos, ani příští rok neuvidíme snižování úrokových sazeb. Naopak je možné, že kvůli inflačním tlakům porostou,“ říká.To znamená dražší spotřebitelské úvěry i hypotéky. Rozdíl mezi korunou a eurem je podle něj nyní kolem 1,5 procentního bodu a může se dál zvyšovat. Zároveň ale upozorňuje na paradox: v prvních letech si lidé mohou připadat, že se mají lépe.„Začíná rozpočtová párty. Zvýšení výdajů zlepší náladu i ekonomický růst. Ale po pár letech přijde kocovina. Kocovina v podobě inflace a stagnace reálných příjmů,“ říká.Jako příklad uvádí Slovensko, které při deficitech nad 5 % HDP čelí stagnaci spotřeby i reálných mezd.Reputační riziko: Babiš, Fico, Orbán. Kam bude Česko patřit?V zahraničí se objevují otázky, zda by se Česká republika s Andrejem Babišem mohla zařadit po bok Maďarska a Slovenska. Procházka upozorňuje na dopady:„Reputace pro Českou republiku nebude dobrá. Ztratíme vliv na evropské dění. Pánové Fico a Orbán jsou sice vidět, ale jejich reálný vliv na politiku EU je mizivý.“Dodává, že Češi by měli být součástí bloků, které odpovídají struktuře ekonomiky, tedy spíše Německo a Polsko, nikoli „východní křídlo“.Investice brzdí náš vývojPodle Procházky je omyl domnívat se, že investice brání primárně politické okolnosti. Problém je často praktický: rychlost a připravenost území.„Česko nemá připravené průmyslové zóny pro velké strategické investice. Procesy trvají i deset let. Proto nás předbíhají Polsko, Slovensko i Maďarsko,“ říká.Země, které dokážou investora rychle odbavit, získají klíčové projekty s vyšší přidanou hodnotou. Česko podle něj dlouhodobě selhává ve schopnosti tyto investice lákat systematicky.Politická nestabilita? Pro investory není klíčováAčkoli je současná vládní koalice nejednotná, Procházka zdůrazňuje, že to samo o sobě není zásadní problém. „V základních otázkách hospodářské strategie se programy stran tolik neliší. Co by investory opravdu odrazovalo, jsou skokové změny daní, odvodů nebo pracovních povolení,“ vysvětluje. Pozitivní je podle něj i fakt, že velké změny těchto parametrů nečeká.Česká ekonomika: zdravá, stabilní, s nejlepšími parametry v regionuNavzdory politickému napětí je podle Procházky současný stav české ekonomiky překvapivě silný. „Máme nejvyšší hospodářský růst, nejnižší deficit k HDP, nejnižší dluh k HDP a nejnižší inflaci v regionu,“ říká.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak by vypadala česká ekonomika při deficitech na úrovni 6–7 % HDP?Které sektory nejcitelněji zasáhne očekávaný růst úrokových

Energetické úspory jsou dlouhodobě podceňovaným tématem české ekonomiky. Přitom stát jen na provozu budov ročně utratí 30–40 miliard korun. V pořadu Amper to připomněli dva přední experti: Radim Kohoutek, výkonný ředitel Asociace poskytovatelů energetických služeb (APES), a Jiří Beranovský, jednatel poradenské společnosti EkoWATT CZ. Vysvětlují, jak mohou energetické služby se zárukou (EPC) snižovat náklady o desítky procent, modernizovat zanedbanou infrastrukturu a zároveň přispět k růstu domácí ekonomiky.Stát každoročně utrácí na provoz budov 30–40 miliard korun, přičemž velká část směřuje přímo na energie. Podle Radima Kohoutka lze správnými opatřeními v budovách uspořit „řádově desítky procent“ spotřeby. Pokud by se tento potenciál naplnil, znamenalo by to úsporu vyšších jednotek až desítek miliard korun ročně.Kohoutek uvádí, že typické projekty snižují energetickou náročnost o 20 až 60 procent. Záleží na výchozím technickém stavu objektu. Modernizace tak může výrazně snížit mandatorní výdaje a zároveň zlepšit kvalitu budov, které byly dlouhodobě podinvestované.Multiplikátor, který se vyplácí: Úspory jako motor ekonomikyZatímco velká část fotovoltaických technologií se dováží z Asie, většina zařízení používaných při renovacích budov vzniká přímo v Evropě — a často v Česku. Týká se to kotlů, tepelných čerpadel, regulací i stavebních materiálů. Radim Kohoutek k tomu říká: „U úsporných projektů je drtivá většina produktů evropské nebo české výroby.“Jiří Beranovský doplňuje, že multiplikační efekt stavebnictví se v některých studiích pohybuje na úrovni pěti až sedmi. Každá investovaná koruna se tak několikanásobně vrací v ekonomické aktivitě.EPC není dodávka technologie. Je to garantovaný výsledekEPC je služba, při které se dodavatel smluvně zaváže k dosažení konkrétních energetických úspor. Pokud jich nedosáhne, rozdíl doplatí. To zásadně mění motivaci dodavatelů. Nesnaží se prodat co největší technologii, ale najít ekonomicky optimální řešení.Jak vysvětluje Kohoutek: „Pokud garantuji roční úsporu milion korun a klient ušetří jen devět set tisíc, rozdíl musím doplatit. Naopak při překročení úspor získám bonus.“Výsledkem je, že dodavatel i klient mají společný zájem ušetřit maximum energie, aniž by se zhoršil komfort.Ne snížení komfortu, ale zvýšení efektivityMnozí lidé mají obavu, že úspory znamenají chladné místnosti a omezování. Kohoutek ale připomíná, že EPC projekty se zaměřují na zbytečnou spotřebu. Odstraňují přetápění, netěsnost rozvodů, neefektivní větrání nebo staré technologie.„Tyto projekty nejsou o tlustých ponožkách. Komfort se ve skutečnosti zlepšuje,“ zdůrazňuje.Financování bez koruny z rozpočtu: Proč stát EPC potřebujeVelký průlom přináší novela zákona o rozpočtových pravidlech, díky které mohou dodavatelské financování EPC využívat i organizační složky státu — policie, soudy, hasiči a další instituce. Ty dříve získávaly jen omezené investice, často pouze na dílčí opravy typu „jedna řada oken ročně“.Nyní mohou financovat kompletní rekonstrukce bez jediné koruny z vlastního rozpočtu, protože investice se splácí přímo z dosažených úspor. Kohoutek uvádí příklad Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně: „Garantovaná úspora přesahuje padesát milionů korun ročně. Za deset let to znamená úsporu přes půl miliardy.“Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní argumenty přesvědčily Ministerstvo financí, aby podpořilo novelu rozpočtových pravidel?Jak dlouho trvá příprava typického EPC projektu a jaké etapy jsou pro investora kritické?Jak v praxi funguje rozdělování bonusů a sankcí mezi dodavatelskou firmou a klientem?Jaké mýty o EPC zaznívají ze strany starostů, krajů a státn

Timea Klopčeková patří mezi nejmladší technologické podnikatelky ve střední Evropě. Její cesta začala už na základní škole a během několika let vyústila ve vlastní startupy, vítězství v soutěžích a prezentace projektů před mezinárodními institucemi. V rozhovoru pro pořad Big Deal vysvětluje, jak se podniká ve věku, kdy většina vrstevníků maturuje, proč staví na umělé inteligenci a jak získala kontakty až k expertům pracujícím s Markem Zuckerbergem.Timea začínala v Prievidzi, malém městě na Slovensku. K technologiím ji přivedl starší bratr a především učitelka, která ji bez předchozího oznámení přihlásila do programátorské soutěže Scratch Match. „Viděla ve mně potenciál a rozhodla se, že to zkusíme. Soutěž jsem nakonec vyhrála,“ popisuje Timea.Tento moment odstartoval její zájem o technologie i podnikání. Později se dostala mezi tři nejlepší středoškolské startupy Slovenska a prezentovala projekt před prezidenty Slovenska, Česka a Rakouska. Pro šestnáctiletou studentku to byla první zkušenost s prezentací před vysokými státními představiteli – a potvrzení, že její projekty mají potenciál přesáhnout školní rámec.Digitální vizitky: 12 eur výdělku, ale tisíc eur v minusuJeden z jejích prvních startupů Benly vznikl z úplně obyčejné situace. Učitel na konferenci ztratil kontakt na podnikatele kvůli nefunkční výměně údajů. Právě tehdy Timea začala přemýšlet nad digitální náhradou. Vývoj se ukázal jako velmi náročný. Tým pořídil 50 různých NFC čipů a dlouhé týdny testoval kompatibilitu s telefony. „Fungoval nám spolehlivě jen jeden model. Teprve ten umožnil vytvořit univerzální vizitku,“ vysvětluje.Finančně šlo o risk. První výdělek činil jen 12 eur, náklady přitom překračovaly tisíc eur. Timea proto o víkendech pracovala ve skladu, aby mohla startup financovat, zatímco přes týden studovala a vyvíjela. Přesto se projekt postupně posunul až na Web Summit v Lisabonu, kde tým soutěžil o investici ve výši 500 000 eur.AI jako základ budoucí hodnotyDigitální vizitky nejsou pro Timeu konečným cílem. Hlavní přidanou hodnotu projektu vidí v integraci umělé inteligence. „AI používáme pro návrhy designu i zrychlení produkce. Pracujeme i na dalších produktech, které stojí na stejné technologii,“ popisuje.AI tak startupu umožňuje škálovat služby, zvyšovat rychlost dodání a rozšiřovat portfolio bez souměrného růstu nákladů. Benly se díky tomu postupně transformuje z jednoho fyzického produktu na digitální platformu.Proč Brno? Studium, které na Slovensku neexistujePo maturitě zamířila Timea do Brna. Rozhodly rozdíly v kvalitě výuky i nabídce oborů.„V Česku jsem našla manažerskou informatiku, kterou na Slovensku vůbec nevyučují. Výuka je praktičtější a více napojená na firmy,“ vysvětluje.Brno podle ní funguje jako silný technologický hub se startupovým podhoubím. Univerzity, inovační centra i blízké firmy tvoří ekosystém, který umožňuje rychlejší profesní růst.OECD, Paříž a experti z Meta AI: kontakty, které mění kariéruVýrazným milníkem se stala panelová diskuse s delegací OECD. Timea zde prezentovala svůj model výuky středoškoláků, ve kterém studentům předává praktické dovednosti – od tvorby životopisu po profesní prezentaci.Koncept zaujal generální ředitelku OECD pro vzdělávání natolik, že ji pozvala do Paříže s návrhem možné spolupráce i na mezinárodní úrovni. Krátce poté Timea oslovila Michala Valka, experta na neuronové sítě spolupracujícího s Metou.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně vypadají Klopčekové středeční workshopy a jaké konkrétní dovednosti studenty učí?Co technicky selhávalo při testování 50 NFC čipů a proč většina nefungovala na všech telefonech?Jaké konkrétní návrhy řešila v Paříži s OECD a jak by mohl její koncept fungova

Společnost Mars patří k největším světovým výrobcům cukrovinek, žvýkaček i krmiv pro domácí mazlíčky. V Evropě provozuje několik továren, přičemž ta v Poříčí nad Sázavou je jedinou evropskou výrobou Skittles. Marketingová ředitelka společnosti Mars pro střední a východní Evropu Daniela Hlaváčková v pořadu Brand Date vysvětluje, proč je kvalita produktů v celé Evropě stejná, jak se firma staví ke zdravějším trendům a kde vidí největší příležitosti pro růst.Český mýtus o horší kvalitě čokolády v tuzemsku vyvrací Daniela Hlaváčková konkrétními argumenty. Firma má například továrnu přímo v Poříčí nad Sázavou, která jako jediná v Evropě vyrábí Skittles pro celý kontinent i další regiony. „Skittles, který si koupíte v Anglii, v Turecku, a dokonce i v Asii, pochází tady od nás, takže chuť je absolutně stejná," vysvětluje Hlaváčková.Pokud jde o čokoládové tyčinky jako Twix nebo Snickers, ty se vyrábějí v několika evropských továrnách – v Polsku, Francii a dalších zemích. Receptura je však všude striktně jednotná. „Ingredience a receptura jsou všude stejné. Čím se to může lišit, je případně dodavatel, že máte cukr od tohohle dodavatele a cukr od jiného, ale jinak receptury jsou všude stejné. V Evropě byste chuť našich tyčinek měl mít všude stejnou," ujišťuje Hlaváčková. Portfolio od čokolád po krmiva: výhoda i výzvaMars není jen výrobcem cukrovinek. Pod sebou má i žvýkačky, rýži i krmiva pro zvířata.„Máme hodně diverzifikované portfolio, ale je to naše velká výhoda. Jednotlivé kategorie se mohou učit jedna od druhé,“ vysvětluje Hlaváčková. Přístup k marketingu se však liší podle typu zákazníka. „U cukrovinek cílíme na konzumenta. U krmiv cílíme na kupujícího, což často není ten, kdo produkt spotřebovává,“ říká.Mars staví svou marketingovou strategii na evidence-based principech a datech z Ehrenberg-Bass institutu. „Penetrace je pro nás klíčová. Chceme zasahovat co nejširší veřejnost,“ doplňuje.Méně cukru, více inovací. Reakce na mladou generaciZdravější životní styl a tlak na snížení cukru jsou globálními trendy. „Přes 90 % našich žvýkaček je bez cukru,“ říká Hlaváčková. U čokolád je podle ní klíčová edukace porcí a kalorií. Mars uvádí produkty přizpůsobené mladší cílové skupině, například Orbit Refreshers. „Jsou barevné, hravé a komunikace je zaměřená na mladé,“ vysvětluje.Zároveň platí, že dlouhodobé strategie fungují. „Kampaň Snickers ‚Když máš hlad, nejsi to ty‘ běží od roku 2010 a stále funguje,“ připomíná.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní marketingové postupy Mars používá při expanzi v regionu střední a východní Evropy?Jak funguje řízení marketingových týmů mezi jednotlivými kategoriemi v praxi?Jak se vyvíjela kampaň Snickers s claimem „Když máš hlad, nejsi to ty“ v čase?Jak Mars pracuje s daty při analýze trendů na mladé generaci?Jaké inovace firma aktuálně testuje, ale zatím je neplánuje uvést na český trh?

Eva Lustigová od 12 let žila v emigraci – Izrael, Jugoslávie, USA, nakonec Švýcarsko, kde zůstala přes 30 let. Pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci jako „královna prezervativů" v boji proti AIDS, dnes vede nadační fond svého otce Arnošta Lustiga. V rozhovoru vysvětluje, proč ve Švýcarsku žije téměř 9 procent lidí na hranici chudoby, proč její synové s indickým otcem jsou diskriminováni v Česku jako Romové a proč po 50 letech v zahraničí už „tu cizinuje". Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.Eva začíná překvapivým faktem. „Téměř 9 procent Švýcarů žije na hranici chudoby. Je to paradox u země, která je dávána jako vzor bohaté, ekonomicky silné země."Jak je to možné? „I OSN, když stanovila cíle agendy 2030 a SDG – udržitelné cíle, jejichž je 17 – tak první udržitelný cíl je vymýtit chudobu. Chudoba je všude. Je kvůli nezaměstnanosti, kvůli nízkým kvalifikacím, kvůli životním krizím jako je rozvod. Špatně jsou na tom samoživitelky. A pak ve Švýcarsku jsou geografická omezení jako Alpy – ekonomických příležitostí je málo a náklady jsou vysoké."„Kromě toho ve Švýcarsku je hranice chudoby asi 2 312 franků na osobu na měsíc, protože potraviny, energie a zdravotní pojišťovna jsou velmi drahé. Takže tam je i chudoba, protože plat 2 300 za měsíc by v jiných zemích bylo docela v pořádku. Záleží na tom, kde. V Africe by to bylo nádherné a v Česku by to nebylo špatné."Královna prezervativů v době pandemie AIDSEva vystudovala kulturní antropologii v Americe a pak MBA. „Vždycky jsem věděla, že nechci pracovat v privátním sektoru, ale v neziskovém sektoru a udělat něco pro společnost."Dostala stáž ve Washingtonu v neziskové organizaci založené spoluzakladatelem amerického Peace Corps. „Získala jsem praxi v neziskovém sektoru a pak mi nabídli práci. Dostala jsem se do oboru mezinárodního zdravotnictví. Pokračovala jsem jako konzultantka na různých projektech pro Světovou banku, pro UNFPA na Filipínách, pro USAID v Egyptě – tam jsem pendlovala mezi Washingtonem a Káhirou pět let. Oslovovali mě v arabštině, protože jsem tam zapadala a netušili, že mám příbuzné na druhé straně."Pak přišla Ženeva. „Přijela jsem na smlouvu se Světovou zdravotnickou organizací na jeden rok – bylo to, když vypukla pandemie HIV a AIDS. Zůstala jsem v stejné organizaci 30 let. Jak ráda říkám, do Švýcarska se lehce přijíždí a těžko se odtamtud odjíždí."Co přesně dělala? „Pracovala jsem v globálním programu boje proti AIDS v oblasti prevence a sociálního marketingu. Říkali mi královna prezervativů a můj vedoucí byl král prezervativů. Jezdili jsme po celém světě a radili jsme národním komisím boje proti AIDS. Pak jsem pokračovala v sexuálním a reprodukčním zdraví, ale dostala jsem se i do genderové oblasti a politiky zaměstnání v lidských zdrojích."Švýcarská mentalita: Zdvořilejší a zdrženlivějšíJak Eva popisuje švýcarskou mentalitu? „Mentalita se až tak moc neliší. Ale když bych měla říct nějakou rozlišnost, řekla bych, že Švýcaři – a také asi Francouzi a Němci – jsou zdvořilejší a zdrženlivější než slovanské národy."Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcastZ videa či podcastu se kromě výše uvedeného dozvíte také:Detailní vzpomínky Evy na práci v egyptské Káhiře jako konzultantky pro USAID a jak se tam cítila jako domaKonkrétní příklady projektů prevence AIDS, na kterých Eva pracovala v různých zemích světaEviny osobní zkušenosti s integrací do mezinárodního prostředí OSN a proč si vybrala právě tento životní stylPodrobnosti o plánovaných projektech nadačního fondu Arnošta Lustiga včetně spolupráce s romskou komunitouEviny pos

Marek Procházka vyrostl ve Švýcarsku, které mělo 6 milionů obyvatel. Dnes jich má 9,5 milionu – téměř jako Česko. Je prezidentem Obchodní komory Švýcarsko-Česká republika a v rozhovoru vysvětluje, proč americká cla způsobila švýcarské ekonomice šok, jak se mění vztah země s Evropskou unií a proč 70 procent Švýcarů bydlí v nájmu. Popisuje také, které české firmy mají ve Švýcarsku největší šanci uspět a proč Škodovka nahradila japonská auta jako číslo jedna v Alpách. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.Neutralita se nemění, ale Švýcarsko se adaptujeVálka na Ukrajině vyvolala otázky kolem švýcarské neutrality. Jak ji Marek Procházka vnímá? „Švýcarsko neutralitu nevzdává vůbec. Spíš se adaptuje na situaci a musí se starat o to, aby firmy a ekonomika mohly fungovat v rámci mezinárodních sankcí. Samozřejmě se snaží také dělat dobré služby – pořádalo minulý rok velkou konferenci, aby nastal mír mezi Ukrajinou a Ruskem."Má neutralita v dnešním rozdělovaném světě ještě smysl? „Ve Švýcarsku je to opravdu starý koncept, staletí. Švýcarům se podařilo ještě ve středověku omezit vliv velkých mocností. Jeden mnich Nicklaus von der Flüe jim kdysi dávno říkal, ať si své hranice nemají dávat moc daleko, ať neexpandují, ať zůstanou malí a drží se pryč od evropských válek."„Rakousko je taky neutrální. Každá neutralita je komplexní koncept, který se interpretuje pořád trochu nově, ale stále si myslím, že to je pro malou zemi zajímavá obrana. Ženeva je sídlem zakladatele Mezinárodního červeného kříže, který pomáhá po celém světě. Ty dobré služby, které Švýcarsko vykonává díky své neutralitě, se nesmí podceňovat."Export klesl o 20 procentAmerická administrativa zvýšením cel způsobila švýcarské ekonomice šok. „Švýcarsko si myslelo, že Američani jsou prostě přátelé. Tam je velká afinita mezi Švýcarskem a Amerikou – švýcarský federální stát je koncipován podle americké konstituce, mají jednotlivé státy, kantony, dva parlamenty. Byl to pro ně obrovský psychologický šok."Ekonomicky je to ještě horší. „39 procent výše cla je hodně, především pro průmysl, pro export, pro hodinky. Pro farmaceuty platí jiná pravidla, pro ocel taky. Ale už jenom minulý měsíc šel export dolů o víc než 20 procent. Uvidíme, jak to bude dál, protože zejména pro strojírenství a luxusní zboží je to skoro smrtelné."Vztah s EU je komplikovaný, ale nevyhnutelnýTo posiluje hlasy volající po těsnějším sepětí s Evropskou unií. „Evropská unie je tradičně vůči Švýcarsku velmi vstřícná. Chápe speciální situaci. Problémy začaly v roce 1992, kdy Švýcarsko nepřistoupilo do evropského ekonomického prostoru jako třeba Lichtenštejnsko, Norsko nebo Island – ty problémy nemají."„Tehdy bylo referendum, kde populistická strana byla proti a bylo to tak tak proti, i když to tehdy bylo normální pokračování švýcarské politiky. Švýcarsko a EU pak fungovaly na základě bilaterálních vztahů, které už moc nefungují. Dohodlo se nové pravidlo minulý rok, které ale ještě musí být schváleno ve Švýcarsku jak parlamentem, tak asi i referendem nebo více referendy. Vláda na to jde velmi opatrně, protože před třemi lety další jednání kolabovala."Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcastDetailní vysvětlení toho, jak fungují bilaterální smlouvy mezi Švýcarskem a EU a proč jejich vyjednávání trvá rokyMarkovy osobní vzpomínky na vývoj švýcarské ekonomiky za posledních 30 let a jak se měnil pohled na ČeskoKonkrétní příklady úspěšných českých firem ve Švýcarsku mimo Škodu Auto a jejich strategie vstupu na trhPodrobnosti o tom, jak funguje kantonální systém a

Státní podniky spravují majetek v hodnotě 1,3 bilionu korun a zaměstnávají přes 85 000 lidí. Přesto veřejnost často neví, kdo je řídí, jak byli vybráni ani jaké mají zkušenosti. Projekt Transparentní Česko vedený neziskovou organizací Oživení přináší alarmující data: ani jeden ze 30 analyzovaných ředitelů státních firem nebyl v roce 2025 vybrán v transparentním výběrovém řízení. Předsedkyně Oživení Šárka Zvěřina Trunkátová v rozhovoru pro pořad Deep State vysvětluje, proč je personální oblast největší slabinou českého státu, jaké obavy brzdí změny a kde se inspirují v zahraničí.Analýza Transparentního Česka ukazuje, že transparentní výběry vrcholových manažerů státních podniků prakticky neexistují. „Je překvapivé, že v roce 2025 není u státních firem nastaven standard, který by naplňoval požadavky transparentnosti. Personální oblast je velmi slabá a netýká se to jen státních podniků, ale i regulačních úřadů či ministerstev,“ říká Šárka Zvěřina Trunkátová.Podle ní chybí veřejná slyšení, záznamy z finálních kol nebo možnost, aby se do procesu mohla zapojit veřejnost. „Ani jeden generální ředitel z 30 analyzovaných firem neprošel skutečně otevřenou fází výběrového řízení,“ doplňuje.Jedním z hlavních důvodů je podle ní nízká politická vůle. „Vláda se obává, že se nikdo nepřihlásí, když bude řízení veřejné. Nicméně víme, že v jiných zemích to funguje, například na Slovensku,“ zdůrazňuje.Státní podniky spravují 1,3 bilionu korun. Polovina firem tají své vedeníPodle Oživení hospodaří státní podniky s majetkem přes 1,3 bilionu korun a zaměstnávají zhruba 85 000 lidí. Přesto je u velké části firem problém najít základní informace o managementu.„Chybí jasná pravidla, mnoho firem nezveřejňuje životopisy vedení ani dozorčích rad. Zveřejňování CV není zákonnou povinností, ale dobrá praxe, některé firmy ji přijaly, ale většina stále ne,“ vysvětluje Trunkátová.Podle ní by mělo být samozřejmostí vědět, kdo státní firmu řídí a odkud přichází.„Je důležité, aby veřejnost věděla, kdo je ve vedení, jaké má zkušenosti a zda je kompetentní,“ říká.Obranný průmysl jako „černá díra“ transparentnostiZejména oblast obranného průmyslu trpí podle analýzy velmi špatnou úrovní otevřenosti.„Neřekla bych, že jde přímo o bezpečnostní riziko, ale určitě o riziko důvěry. Armáda ji potřebuje,“ upozorňuje Trunkátová.Současně připomíná, že některá obranná odvětví začínají situaci řešit:„Nedávno jsme měli schůzku s VOP CZ. Jejich ředitel prošel relativně otevřeným výběrovým řízením, sice bez veřejného slyšení, ale s robustnějšími kroky než obvykle. Transparentnost posiluje legitimitu vedení,“ doplňuje. I v této oblasti však naráží Oživení na dilema: jak sladit transparentnost s bezpečnostními opatřeními.„Snažíme se s firmami hledat hranici mezi tím, co může být zveřejněno, a co už spadá do bezpečnostních zájmů,“ říká.Veřejné zakázky: 15 % HDP, ale nedostatek profesionalizaceVeřejné zakázky tvoří v Česku přibližně 15 % HDP, přesto je oblast stále náchylná k podezřením a manipulacím. „Nejsem zakázkář, ale z praxe kolegů vím, že zakázkám často chybí profesionalita na obou stranách. Nejde jen o právní formality, ale o ekonomické uvažování a profesionální konkurenci,“ říká Trunkátová.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní instituce na Slovensku slouží jako inspirativní příklad transparentních výběrových řízení?Jaké argumenty státní podniky nejčastěji používají proti zveřejňování životopisů vedení?Jak probíhalo hodnocení jednotlivých firem v projektu Transparentní Česko krok za krokem?Jaké konkrétní překážky brání anonymnímu whistleblowingu v praxi?Co obsahuje n

Architekt a umělec Petr Janda patří mezi nejvýraznější osobnosti současné české architektury. Jeho projekty od libereckého památníku po pražskou náplavku formují současné vnímání veřejného prostoru v Česku. V rozhovoru pro pořad Next Stop na platformě FocusOn popisuje, proč některé projekty trvají deset let, jak město přichází o stovky milionů v nevyužitém potenciálu, a proč se české prostředí stále bojí křivek, i když technologie už dávno nestojí v cestě.Když Petr Janda vysvětluje důvod názvu svého studia Brainwork, začíná od podstaty své práce: „Architektura je pro mě duševní činnost. Vzniká z přemýšlení, z dialogu, z formulování tématu. Řemeslo je důležité, ale není to primární zdroj architektury.“Janda je původně sochař, který se k architektuře dostal přes umělecké uvažování. Tento původ je stále patrný. Jeho tvorba má silný emoční i symbolický základ. Všímá si vrstev prostoru, které běžná architektura často přehlíží.Památník jako zrcadlo společnostiJedním z příkladů, kde se jeho filozofie výrazně promítla, je liberecký památník obětem komunismu. Janda k němu říká: „Chtěl jsem odstranit tradiční symboliku a nabídnout prostor pro individuální sebereflexi. Jednoduchý tvar umožňuje, aby se každý divák sám sebe zeptal na vztah ke svobodě.“Text na patě památníku je čitelný až v odrazu leštěné plochy. Obsahuje výzvu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“ Janda trvá na tom, že památník nemá být jen připomínkou minulosti, ale i současnosti. „Oběti totalitních myšlenkových systémů nezmizely. Hrozba není uzavřena v datech 1948–1989.“Zrod náplavky: od kultury ekonomickému motoru PrahyJanda v rozhovoru popisuje vznik náplavky jako sérii malých experimentů, které vyústily v jeden z nejúspěšnějších urbanistických projektů posledních desetiletí. „V roce 2009 jsme udělali první kulturní akce a během jediné sezóny se z náplavky stal fenomén. Lidé tam začali přirozeně trávit čas a prostor se probudil k životu.“Následovalo několik let postupného oživování. Výsledkem je veřejný prostor, který má pro město vysokou ekonomickou návratnost:náplavka generuje každoročně statisíce návštěv,přitahuje malé podniky, služby a kulturní provoz,zvyšuje hodnotu okolních nemovitostí,stala se pražskou turistickou značkou.Janda popisuje i nečekané dopady: „V prvních letech jsem prováděl po náplavce deset až patnáct zahraničních urbanistických delegací ročně. Lidé jezdili do Prahy přímo kvůli ní.“Ekonomická anomálie: město chce, aby se veřejný prostor „uživil“Přesto je projekt dnes pod tlakem ze strany politiků i správcovské firmy. „Existuje absurdní představa, že veřejný prostor má být ziskový. To popírá jeho smysl. Veřejný prostor si na sebe nemá vydělávat – má vytvářet hodnotu pro společnost.“Podle Jandy by požadavek ekonomické soběstačnosti znamenal zánik veřejných prostranství. „Kdybychom to aplikovali na jakékoli jiné náměstí, znamenalo by to jeho konec.“ Zároveň vysvětluje, že komercializace prostoru vede k opačnému výsledku:„Čím více komerce, tím rychleji klesá autenticita a s ní i zájem lidí. Ekonomický přínos prostoru tak padá.“Bilbao efekt po pražskuModerátor Jan Klaška v rozhovoru připodobnil náplavku k newyorské High Line a popsal její dopady: růst cen nemovitostí, příliv uměleckých galerií, celkový ekonomický rozkvět čtvrti.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní technické argumenty rozhodly o zachování železničního mostu.Co přesně se děje v zákulisí pražské politiky při správě veřejných prostorů.Jak Janda vyjednává s výrobci atypických konstrukcí, aby dosáhl standardních cen.Jak funguje týmová práce v jeho studiu a jak vznikají koncepty projektů.Co mu říkají lidé na ulici

Nový zákon o kybernetické bezpečnosti podle evropské směrnice NIS2 dopadá v Česku i na Slovensku na tisíce firem napříč obory. Přináší nové povinnosti, kontrolní mechanismy a také zásadní změnu v přístupu k IT bezpečnosti. Auditor Jaromír Tvrzník v rozhovoru pro pořad Audit na platformě FocusOn vysvětluje dopad nové legislativy na firmy, kolik je příprava bude stát a proč by se manažeři měli přestat tvářit, že kyberbezpečnost je jen „černá díra na peníze“.Transpozice směrnice NIS2 výrazně rozšiřuje okruh firem, které musí splnit specifické požadavky na kybernetickou bezpečnost. Zatímco starý zákon o kyberbezpečnosti platil od roku 2014 a dotýkal se jen stovek subjektů, dnes jde o zcela jiný rozsah: od státní správy přes automobilky, zemědělské podniky, bioplynové stanice až po strojírenské závody a další tisíce organizací.Podle Jaromíra Tvrzníka tkví hlavní změna právě v rozsahu: „Dříve dopadal zákon jen na malý okruh strategických podniků. Nově se ocitne pod regulací přibližně šest tisíc firem. Dopad bude mnohem širší a výraznější než kdykoli předtím.“Nejde však jen o počet subjektů. Nový zákon o kyberbezpečnosti se snaží reagovat na současné hrozby, včetně ransomwarových útoků či zneužití umělé inteligence. Tvrzník připomíná, že dnešní rizika jsou zcela odlišná od roku 2014: „Kyberbezpečnost je dnes jedno z nejdůležitějších témat. A už není otázka, jestli útok přijde, ale kdy.“Co se mění: nové role, odpovědnosti a tlak na vedeníNIS2 přináší dva režimy: nižší a vyšší. Zatímco v nižším režimu zodpovídá za celý systém primárně vedení firmy a technické nastavení obvykle zvládne interní nebo externí IT, vyšší režim je výrazně přísnější.„Ve vyšším režimu je nutné jmenovat architekta, manažera a auditora kybernetické bezpečnosti, a k tomu další garanční role. Tyto odpovědnosti už nejde obejít nebo spojit pod jednu osobu – například auditor nemůže být zároveň manažer kyberbezpečnosti,“ vysvětluje Tvrzník.S tím roste i tlak na manažery, kteří se nově stávají přímo odpovědnými za úroveň zabezpečení. Kyberbezpečnost tak naráz přestává být „údržba počítačů“ a stává se součástí strategického řízení firem.Největší slabiny firem: nezájem vedení a pohodlnost ITI když mnoho podniků investovalo do ISO norem jako kvalita, environment či BOZP, IT bezpečnost často zůstávala na okraji. A to se nyní obrací proti nim.Tvrzník upozorňuje, že jeho nejčastější zkušeností je nedostatek zájmu vedení:„Pořád se setkávám s názorem, že IT je černá díra na peníze. Jenže problém se ukáže přesně tehdy, když IT přestane fungovat a stojí celá výroba.“K tomu se přidává i laxnost některých IT pracovníků: „IT si často práci ulehčuje a vytváří si vlastní cestičky. Vynechají dvoufázové ověřování, nepoužívají VPN, nehlídají přístupy. A přesně to pak útočník zneužije.“Výsledkem jsou zbytečné incidenty, které mohou stát stovky tisíc až miliony korun – jen na mzdách lidí, kteří kvůli výpadku „přešlapují na místě“.Pořadem provází Pavol Plejvák ze společnosti DQS. Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaký konkrétní typ útoků dnes firmy nejčastěji zasahuje a proč na ně nejsou připravené?Co je nejčastější chyba IT oddělení při nastavování bezpečnosti a jak ji odhalit?Jak vypadá reálný incident ve výrobní firmě a jak rychle může ochromit celou výrobu?Jak funguje kontrola ze strany úřadů v praxi – kdy přijde a co skutečně hodnotí?Co Tvrzník doporučuje podnikům, které mají omezený rozpočet, ale musí splnit NIS2?

Tisíce dětí s těžkým mentálním či kombinovaným postižením v září nenastoupily do školy a zůstávají doma. A proč? Protože je školy neumí nebo nechtějí přijmout. I o tom pro FocusOn.cz mluvily Dagmar Herrmannová, zakladatelka a ředitelka Smiling Crocodile, Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva, a Lenka Helena Koenigsmark, podnikatelka, filantropka a matka devítiletého chlapce s těžkým kombinovaným postižením.Děti s těžkými handicapy zůstávají mimo systémPodle Kláry Šimáčkové Laurenčíkové je situace jednoznačným selháním státu. „Nedokážeme naplňovat základní práva, která dětem deklaruje školský zákon… děti zejména s těmi těžšími handicapy zůstávají mimo systém,“ říká. Monitoring kapacit prakticky neexistuje a ministerstva ani kraje nemají detailní přehled o tom, kde chybí místa, kde se tvoří čekací listiny a kde děti zůstávají doma nedobrovolně. „Hovoří se o tisících dětí, které jsou nuceně doma na domácím vzdělávání, protože v jejich regionu nebyla žádná škola ochotná nebo schopná je přijmout,“ dodává. A když systém dítě odmítne, zdaleka to nepostihuje jen jeho. Dopad je lavinový, zasáhne celou rodinu – ekonomicky, psychicky, sociálně. Lenka Helena Koenigsmark o tom mluví se směsí humoru, který je nepostradatelnou výbavou pečujícího rodiče, a syrové upřímnosti, kterou si málokdo dovolí. „Mít dítě na vozíku, to je jako druhá nebo třetí hypotéka, protože je to drahý. Stát vás opravdu nepodporuje v tom, že si všechno doplácíte sami.“ Její slova nevyvolávají lítost, ale respekt k rodinám, které bojují o každý den normálního života.Přiznává, že právě ekonomický tlak je jen jedním z mnoha. Existuje ještě ten druhý, těžší: psychická zátěž, která dokáže rodiny semlít během pár let. Rodiny se z 90 % rozpadnou. „Musíte si čistě pragmaticky říct, kdo zůstane doma,“ popisuje. V jejich případě zůstal doma manžel. A i když z okolí slyšel obdiv, společensky se prakticky propadl. „Společensky jako by zmizel. Přestal být vnímán skrze svou profesi a schopnosti, najednou byl ‚jen’ ten pečující.“ Táto věta vystihuje bolestnou realitu: být pečujícím znamená být zároveň obdivovaným i neviditelným.Dagmar Herrmannová upozorňuje, že dopady jsou mnohem hlubší, než si většina lidí dokáže představit. „Když dítě zůstane mimo systém, tak to znamená, že zůstává doma. Rodiče nemají zkušenosti, nemají pomůcky, nemají možnost vzdělávat dítě, a to se nerozvíjí tak, jak by mělo,“ vysvětluje. Velmi často končí rodiče v psychiatrické péči a sourozenci v roli tzv. „skleněných dětí“ – jsou nenápadné, nechtějí přidělávat starosti, potichu ustupují potřebám postiženého sourozence a samy trpí.Jak funguje místo, kde děti dostanou to, co jinde chybíPřitom řešení existuje – a Dagmar Herrmannová ho už jedenáct let každodenně buduje ve Smiling Crocodile. Její centrum je zcela unikátní v tom, že poskytuje komplexní péči, která jinde chybí: vzdělávání, ranou péči, 13 druhů terapií, podporu při paliativní péči, práci se sourozenci, programy pro rodiny i služby, které pomáhají dětem zvládat chronickou bolest. „Děti u nás mohou být od osmi do čtyř. Mají zabezpečeno úplně všechno. Rodič si dítě vyzvedne a může být doma jen v roli rodiče,“ říká. Je to věta, která pro většinu lidí zní banálně, ale pro rodiče těchto dětí představuje svobodu, kterou roky nepoznali.Důraz kladou na komunikaci – protože největší frustrace těchto dětí vzniká právě z toho, že nerozumíme jejich potřebám. „Řada dětí neumí vyjádřit, co potřebuje, a bez možnosti komunikace se dostávají do extrémní frustrace, která se pak může projevit agresivitou či dokonce sebepoškozováním,“ popisuje. Smiling Crocodile proto učí alternativ

Svět nachází na začátku dvacetiletého investičního supercyklu, který zásadně určí rozvoj umělé inteligence, vědeckých objevů a pokročilých technologií. Zatímco Česká republika má velmi silnou technickou základnu, zásadní bariérou zůstává nedostatečná komercializace, slabý technologický transfer na univerzitách a nízká byznysová orientace tuzemských zakladatelů. V pořadu eMoney na platformě FocusOn.cz byli hosty Roman Smola a Martin Drdul, partneři fondu Tensor Ventures specializovaného na deep-techové investice. Deep tech zahrnuje technologie s vysokou mírou inovace: od umělé inteligence přes kvantové systémy až po nové energetické zdroje. Roman Smola tento segment shrnuje jako oblasti, které umožňují „skokové změny a zásadní inovace“, tedy technologie, jež mohou v horizontu let přetvořit celé trhy.Martin Drdul upozorňuje, že svět je na prahu mimořádného období:„Začíná investiční supercyklus. Nejde o klasický desetiletý technologický cyklus, ale o období trvající dvacet let, kdy se bude násobit několik odvětví současně.“ Mezi hlavní akcelerátory patří podle fondu především umělá inteligence, jejíž nástup už způsobil první výrazné změny v řadě oborů.Investování do deep techu: vyšší kapitálové nároky i delší návratnostVe srovnání s typickými startupy je deep tech investičně náročnější.Vývoj technologií stojí více kapitálu a výsledky se dostavují v delším horizontu. „Deep tech nelze hodnotit jen podle finančních metrik. Klíčová je vědecká kvalita, technologický potenciál a schopnost řešit skutečný tržní problém,“ říká Drdul.Podle Smoly je však právě tato náročnost důvodem, proč mohou být výnosy mimořádně zajímavé: „Změna, kterou dokáže deep-techový projekt způsobit, bývá výrazně větší než u klasických startupů.“ Tensor Ventures investuje primárně ve fázi pre-seed a seed, kdy startupy ještě často nemají zákazníky ani tržby. Zásadní je kvalita týmu a technologický náskok.Na trhu je rekordně mnoho kapitálu. Investorů přibýváFond potvrzuje, že v posledních letech se výrazně zvýšila ochota investorů vstupovat do pokročilých technologií. Smola říká: „Peníze jsou na trhu ve větší míře než kdy dřív a roste i počet investorů, kteří rozumějí tomu, proč má deep tech dlouhodobý význam.“Drdul doplňuje, že do segmentu vstupují nové typy investorů: „Zatímco v roce 2018 investovali hlavně technologičtí podnikatelé, dnes se přidávají instituce i family offices.“ Očekávané výnosy se v případě Tensor Ventures pohybují výrazně nad standardním VC trhem: „Institucionální investoři počítají se zhruba trojnásobkem. Naším interním cílem je pět – až desetinásobek,“ uvádí Drdul.Současně ale připomíná, že venture kapitál by měl tvořit jen 5–10 % investičního portfolia, protože jde o vysoce rizikovou třídu aktiv.Češi mají vysokou technickou úroveň. Chybí však obchodní orientacePodle obou investorů jsou čeští odborníci po technologické stránce excelentní. Silné postavení má Česko zejména v:umělé inteligenci,softwaru a open-source nástrojích,biotechnologiích,průmyslových řešeních (Industry 4.0).Největší slabinou českého prostředí je však byznysová kompetence zakladatelů. Smola říká: „Technicky jsme velmi silní, ale stále podceňujeme byznys. Chybí orientace na prodej, globální ambice i schopnost vidět projekty v širším kontextu.“Drdul upozorňuje, že nejúspěšnější čeští foundeři často prošli zahraničním vzděláváním:Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní deep-techové oblasti označuje Tensor Ventures za nejperspektivnější v příštích deseti letech?Jak fond vyhodnocuje rané projekty, které ještě nemají produkt ani zákazníky?Které evropské země považují investoři za největší konkurenci Česka v oblas

Elektronická evidence tržeb (EET) se má vrátit v nové formě. Co to bude znamenat pro gastronomii, obchodníky i spotřebitele? Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza v rozhovoru pro pořad eMoney na platformě FocusOn rozebírá, proč současný stav pokřivuje trh, jak rychle Češi přecházejí na digitální platby a proč hotovost přes technologický pokrok nezmizí. Doplňuje konkrétní čísla i příklady, které ukazují, kde stát selhává a co může změnit.Podle Tomáše Prouzy je návrat EET logickým krokem, který může odstranit dlouhodobou nerovnost mezi poctivými a nepoctivými podniky. „Dnes máme v gastronomii dvě skupiny lidí. Jedni se snaží podnikat poctivě, řídí provoz přes data a platí daně. A pak máte přes ulici podobný podnik, který dokáže prodávat o dvacet procent levněji. Není to proto, že by měl o dvacet procent lepší podnikatelský koncept,“ upozorňuje.Zavedení EET podle něj pomůže otevřít diskusi o spravedlivém daňovém zatížení v oboru. „Pokud se narovná prostředí a bude jasné, že je správné platit daně, můžeme se bavit o tom, jak mají vypadat. Ale když je pro část lidí základním byznysovým modelem obejít systém, tak se se státem jedná výrazně hůř,“ říká.Prouza upozorňuje i na kreativní způsoby vyhýbání se evidenci. „Setkal jsem se s podnikem, který mi řekl, že mohu platit kartou, ale automaticky k účtu přirazí dvacet procent,“ popisuje.Digitalizace společně s pohodlím mění platební návykyDigitální platby podle Prouzy nezažívají trend, ale zásadní proměnu způsobu, jak lidé platí. „Lidé přirozeně přecházejí k tomu, co je pohodlné,“ říká. V pražských restauracích už zaznamenávají výrazný posun. „U poledních meníček dnes zhruba sedmdesát procent plateb probíhá přes QR kód na stole,“ uvádí.Technologický pokrok podle něj mění i to, jak lidé přemýšlejí o placení. „Historicky jste museli vytáhnout kartu, zasunout ji a zadat PIN. Dnes jen pípnete mobilem a máte zaplaceno. Rozjíždějí se platební prsteny a těžko říct, kam se technologie posune dál,“ dodává.Hotovost přesto podle něj nezmizí. „Nikdo nepřijde a neřekne, že zakazuje hotovost. Člověk má mít právo výběru,“ říká. Sám stále nosí v peněžence rezervu. „Mám v peněžence asi dva tisíce korun pro případ, že by se něco stalo,“ uvádí.Ústava není místo pro hotovostČást politiků navrhuje zakotvit právo na hotovost do ústavy. Podle Prouzy je to ale zbytečné. „Hotovost nikdo lidem nebere. Je to klasický slaměný panák. Vytvořím problém a pak s ním statečně bojuji,“ říká.Použití hotovosti je podle něj stále běžné, i když lidé preferují pohodlí. „Na pražském hlavním nádraží můžete na toaletách zaplatit dvacetikorunou nebo kartou. A dnes už více než osmdesát procent plateb je kartou,“ uvádí jako příklad. Přesto podle něj není důvod měnit ústavu. „Kdyby někdo přišel se zákonem, který zakazuje hotovost, budu první, kdo bude proti,“ dodává.Digitální euro není hrozba. Skutečný problém je finanční gramotnostProuza odmítá obavy, že digitální euro povede ke sledování každodenních plateb. „Představa, že stát sleduje každou platbu a analyzuje, jestli jsem si koupil dva nebo čtyři rohlíky, je nesmysl. Stát na to nemá kapacity,“ vysvětluje.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní případy neférového účtování kartou Tomáš Prouza osobně zažil?Co se podle něj stane s platebním trhem, až okamžitá platba opravdu zrychlí na jednu či dvě vteřiny?Jaká osobní zkušenost jej vedla k přesvědčení, že finanční gramotnost je větší problém než digitalizace sama?Jak přesně fungují malé obchody, které přes den přecházejí z živé obsluhy do plně samoobslužného provozu?Proč někteří zákazníci preferují kontakt s pokladní, přestože samoobslužné pokl

Zahraniční stáže, přes 10 000 operací, interní vzdělávací akademie a výuka začínajících chirurgů i mediků. Andrea Janeková, vedoucí lékařka Očního centra Praha, posouvá českou oftalmologii vpřed nejen jako chirurg, ale i jako mentorka nové generace lékařů. V rozhovoru pro pořad Science Lab na platformě FocusOn mluvila o atraktivitě oboru, systému vzdělávání a o tom, proč si lékaři vybírají právě oftalmologii.Oftalmologie patří mezi obory, které propojují preciznost, technologii a hlubokou diagnostiku. „Okem lze zjistit i další systémová onemocnění. Tato disciplína má v sobě opravdu hloubku,“ říká vedoucí lékařka Očního centra Praha Andrea Janeková. Do Očního centra nastoupila v roce 2012, kdy šlo o menší zařízení se základní akreditací. Dnes má klinika nejvyšší možnou akreditaci pro vzdělávání lékařů v oboru oftalmologie. „Od roku 2012 jsme kliniku výrazně rozšířili. Pokrýváme téměř celé spektrum oftalmologie, od základních vyšetření až po komplexní chirurgické zákroky,“ popisuje.OCP akademie: místo, kde se učí nová generace lékařůOční centrum se kromě poskytování špičkové péče specializuje i na výuku. Interně zde funguje tzv. OCP akademie, vzdělávací program pro lékaře po škole i pro mladé lékaře před atestací. „Každý měsíc analyzujeme nové články, diskutujeme atestační otázky, a tím neustále držíme krok s nejnovějšími trendy,“ vysvětluje Janeková. Právě díky propracovanému systému vzdělávání přichází do oboru stále více mladých lidí. „Do oboru míří dost mladých lékařů, muži i ženy. Přesto by jich mohlo být více,“ připouští.Výběrové řízení do kliniky se zaměřuje především na osobní přístup kandidátů. „Nejde o to, kolik toho ví první den. Důležité je, zda má chuť učit se, zapojit se do týmu, být aktivní, hledat nové cesty,“ dodává.Jak se z absolventa stává chirurgPětileté postgraduální vzdělávání v oftalmologii zahrnuje praxi v zařízení s nejvyšší akreditací, šestiměsíční měsíční stáže na lůžkových odděleních, kmenovou zkoušku a atestaci. „Nový lékař se učí měřit zrakovou ostrost, pracovat s přístroji, dělat základní vyšetření. Nejprve v přítomnosti zkušeného kolegy, později už s vlastními pacienty, ale stále pod dohledem,“ popisuje Janeková. Vedle práce na klinice působí lékaři i v očních ambulancích MediPort, které poskytují primární oční péči v Praze a Středočeském kraji. „Díky tomu se setkají i s běžnou každodenní oftalmologií: záněty, špony v oku, cizí tělíska. To je pro jejich výcvik zásadní.“Wetlaby a virtuální realita: chirurgický trénink nové generaceNe každý oční lékař je zároveň i chirurg. Pokud se ale pro oční chirurgii mladý lékař rozhodne, pak trénink chirurgických dovedností začíná v tzv. wetlabech, kde se učí operovat nejčastěji na prasečích očích. Případně i na umělých očích nebo mají k dispozici simulátory s virtuální realitou. „Jde o bezpečné prostředí, kde si lékař osvojí jemnou motoriku, koordinaci rukou a nohou, práci v milimetrovém prostoru,“ vysvětluje Janeková. Díky těmto metodám mohou lékaři rozvíjet své dovednosti dříve, než se dostanou k reálným operacím. „Baví mě sledovat, jak se lékaři během pěti dnů zlepšují, jak roste jejich sebedůvěra a dovednosti,“ dodává.Podle Janekové je české oční lékařství dnes na světové úrovni. „Co se týče materiálového vybavení, přístrojů i operačních technik, jsme zcela na úrovni západní Evropy nebo USA,“ říká. A přestože české zdravotnictví čelí řadě systémových problémů, oftalmologie si podle ní udržuje vysokou kvalitu a respekt i v zahraničí. „Naše metody jsou srovnatelné se špičkovými zahraničními pracovišti. V mnoha ohledech jsme efektivnější, někdy i dál,“ dodává.Celý r

Přestože státní podpora stavebního spoření v posledních letech klesla na polovinu, zájem o něj neklesá. Podle Ladislava Neuhäusera, člena představenstva ČSOB Stavební spořitelny odpovědného za obchod, se počet nových smluv drží na vysoké úrovni a produkt zůstává stabilním pilířem spoření českých domácností. V rozhovoru pro eMoney na platformě FocusOn.cz vysvětluje, proč stavební spoření stále dává ekonomický smysl, jakou roli hraje v úvěrovém financování bydlení i proč ho volí stále více rodičů pro své děti.Zatímco mnozí očekávali, že snížení státního příspěvku z 2 000 Kč na 1 000 Kč ročně povede k poklesu zájmu, data mluví jinak. „Od ledna do září letošního roku bylo na trhu uzavřeno 333 000 nových smluv, což je prakticky stejně jako loni. Tehdy jich bylo 339 000 a v době vyšší státní podpory dokonce jen 324 000,“ uvedl Neuhäuser.ČSOB Stavební spořitelna si dokonce meziročně polepšila. „Letos jsme uzavřeli 97 000 nových kontraktů, což je růst o tři procenta,“ dodal. Stavební spoření tak podle něj zůstává jedním ze stabilních pilířů finančního trhu, který dokáže dlouhodobě porážet inflaci.ČSOB na snížení státní podpory reagovala vlastními pobídkami. „Klient si může přijít na bonus až 10 520 Kč,“ vysvětluje Neuhäuser. Zahrnuje dorovnání státní podpory, odměny za využívání účtu v ČSOB a příspěvek při předspoření částky 50 000 Kč. „V součtu tak klient získá více než 10 000 Kč navíc, což z produktu dělá stále velmi atraktivní formu spoření,“ dodává.Peníze směřují zpět do bydleníAčkoliv název „stavební spoření“ může působit zastarale, celý systém podle Neuhäusera plní jasnou ekonomickou funkci. „„Klientem naspořené prostředky nejsou účelově vázané, sám se rozhodne, na co je využije,“ vysvětluje.Jen za letošní rok poskytly stavební spořitelny úvěry v hodnotě 50 miliard Kč, které využilo zhruba 39 000 klientů. „Máme dokonce o něco víc úvěrů než depozit, což znamená, že celý systém efektivně přesměrovává úspory lidí zpět do bydlení,“ dodává Neuhäuser.Zhodnocení 4,5 % a jistota na šest letPodle Neuhäusera je klíčovou výhodou stavebního spoření jistota výnosu. „Na rozdíl od spořicích účtů, kde banka může sazbu změnit ze dne na den, stavební spoření má garantované zhodnocení po celou dobu šesti let,“ vysvětluje.V součtu základního úroku 1,3 %, státní podpory, bonusů a daňových výhod dosahuje podle něj zhodnocení kolem 4,5 %. „Taková sazba na spořicích účtech dnes neexistuje, a navíc úrok z nich podléhá zdanění, zatímco státní podpora ne,“ zdůrazňuje Neuhäuser.Na trhu s úvěry ze stavebního spoření se letos podle Neuhäusera rozpůjčovalo kolem 50 miliard Kč, což představuje téměř 20 % objemu hypotečního trhu.„Klienti oceňují nižší sazby pro řádné úvěry ze stavebního spoření kolem 3 až 3,5 procenta a možnost nezajištěného úvěru až do 3,5 milionu Kč na 20 let,“ popisuje.Velký zájem podle něj směřuje k rekonstrukcím a také k družstevnímu bydlení. „Družstevní byty nelze zastavit, proto se pro ně úvěr ze stavebního spoření výborně hodí. Navíc financujeme i projekt ‚Oprav dům po babičce‘ s úrokem 2,18 %,“dodává Neuhäuser.Stavební spoření pro děti: první krok k finanční gramotnostiStavební spoření má podle ČSOB stále silné zastoupení i v dětských účtech. „V našem portfoliu máme zhruba 200 000 dětských smluv. Rodiče i prarodiče tak dětem vytvářejí základní finanční polštář,“ říká Neuhäuser.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak ČSOB reaguje na snížení státní podpory stavebního spoření a jaké bonusy nabízí?Kdo dnes nejčastěji využívá úvěry ze stavebního spoření a proč jsou atraktivní i bez zajištění?Jak stavební spoření pomáhá financova

V době, kdy bezhotovostní platby lámou rekordy a většina mladých už téměř nevidí papírové peníze, poslanec Patrik Nacher (ANO) upozorňuje na rizika úplné digitalizace peněžních transakcí. V rozhovoru pro pořad eMoney mluví o hotovosti jako o poslední záruce osobní svobody, o férovosti bankovních poplatků i o tom, proč by právo na hotovost mělo být zakotveno přímo v ústavě.Podle Nachera má hotovost stále nezastupitelné místo v moderní ekonomice.„Hotovost je svoboda. Je to jistota, že mi nikdo nekouká pod prsty a že se mohu rozhodovat podle sebe, aniž by o tom kdokoliv věděl,“ říká poslanec.I když sám používá moderní technologie, nechce, aby jejich rozmach vedl k vytlačení fyzických peněz z oběhu. „Jsem zastáncem toho, aby obě formy – hotovost i bezhotovost – žily vedle sebe. Nikdy nebudu pro to, aby se hotovost zrušila,“ dodává.„Právo na hotovost by mělo být v ústavě“Nacher se netají tím, že by chtěl posílit ochranu hotovostních plateb i legislativně.„Dovedu si představit, že by právo na hotovost bylo zakotveno v ústavě,“ uvedl. Argumentuje tím, že rychlé změny ve finančním systému mohou vést k marginalizaci lidí, kteří na hotovosti závisí, a k riziku zneužívání dat.„Často se používá zkratka, že kdo hájí hotovost, přivírá oči před praním špinavých peněz. To je nesmysl. Nemůžeme trestat 99,5 % lidí, kteří platí v hotovosti jen proto, že chceme postihnout zbytek,“ dodává.Bezhotovostní platby ano, ale férověV souvislosti s plánovaným obnovením elektronické evidence tržeb (EET) Nacher zdůrazňuje, že moderní nástroje by neměly být bičem na poctivé podnikatele.„Cílem není boj proti hotovosti, ale boj za to, aby se přiznávaly příjmy a platily daně,“ vysvětluje.Zároveň upozorňuje, že férový systém je nutný i kvůli konkurenci. „Někdo odvádí daně a platí zaměstnancům férové mzdy, jiný vyplácí část v hotovosti a ještě čerpá sociální dávky. To je nefér vůči těm poctivým,“ říká.Mají obchodníci povinnost přijímat hotovost?Zda by měl stát obchodníkům nařídit přijímat hotovost, Nacher vidí pragmaticky.„Jsem zastáncem hotovosti, ale nejsem zastáncem plošných regulací. Pokud se podnikatel rozhodne přijímat jen karty, má k tomu své důvody. Ale musí počítat s tím, že může ztratit část zákazníků,“ říká.Podle něj moderní technologie už dnes umožňují kombinovat hygienu, bezpečnost i hotovostní platby. „V mnoha provozovnách se peněz fyzicky ani nedotýká prodavač, vše obstará přístroj. Hotovost se tak dá zachovat a zároveň zmodernizovat,“ vysvětluje.Mladí platí mobilem, starší si hlídají soukromíNacher odmítá názor, že hotovost je jen nostalgie starší generace.„Je to přirozený vývoj, ne skokový přechod. Nikdo nám přece nezakázal mít pevné linky, jen je přirozeně nahradily mobily. A stejné to bude s hotovostí, dokud o ni lidé budou stát, musí zůstat možnost platit papírovými penězi,“ říká.Zároveň varuje, že přílišná digitalizace přináší ztrátu soukromí. „Čím víc na nás bude útočit personalizovaná reklama a algoritmy, které o nás vědí všechno, tím víc budou lidé chtít mít aspoň někde prostor pro svobodu. A ten jim dává právě hotovost,“ upozorňuje.Bankomaty mizí. Kdo ponese odpovědnost?Jedním z praktických problémů, které s úbytkem hotovosti souvisejí, je rušení bankomatů v menších městech. Nacher přiznává, že ekonomika provozu zde hraje zásadní roli.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Mělo by být právo na hotovost zapsáno v ústavě?Jaký dopad by mělo znovuzavedení EET na podnikatele i spotřebitele?Kdo má platit za provoz bankomatů v malých městech?Jsou bankovní poplatky spravedlivé, nebo jde o zbytečné zatížení klientů?Proč podle Patrika Nachera digitalizace nikdy úplně nenahradí fyzické peníze?

V pořadu Elektrodrive na platformě FocusOn hovořil Zdeněk Havrlík alias Havrla – elektrotechnik, který z garáže vybudoval servis pro elektromobily BMW i3. V rozhovoru popisuje, jak z IT specialisty vznikl průkopník modernizace baterií, proč se i desetileté BMW i3 vyplatí udržet při životě a jak čísla dokazují, že elektromobil může mít druhý život i po stovkách tisíc kilometrů.Zdeněk Havrlík, známý pod přezdívkou Havrla, byl ještě před pár lety linuxovým specialistou. Dnes provozuje servis a vývoj upgradů pro elektromobily BMW i3.„Chtěl jsem elektrické auto už od střední školy, ale žádné rozumné tehdy neexistovalo. Když se v roce 2018 začaly prodávat ojeté BMW i3 z německých leasingů, konečně se to stalo reálným,“ vzpomíná Havrlík.Jeho první i3 stála okolo 1 milionu korun, což bylo výrazně méně než tehdejší ceny Tesly, které přesahovaly 2 miliony. Auto si ponechal dodnes a právě z jeho vlastních zkušeností vznikl nápad na specializovaný servis a modernizaci těchto vozů.Upgrade baterií: levnější než nová převodovkaPodle Havrlíka dává ekonomický smysl udržet starší elektromobily v provozu.„Z 60Ah na 94Ah vychází upgrade kolem 4 000 eur, z 60Ah na 120Ah pak zhruba na 7 000 eur. Je to sice investice, ale levnější než oprava automatické převodovky u spalovacího auta,“ vysvětluje.Při dobré údržbě může BMW i3 bez problémů jezdit i po 300 000 kilometrech. Havrlík dodává, že karoserie z karbonu a hliníkový rám zaručují dlouhou životnost: „Auto stárne čtvrtinovou rychlostí oproti běžným vozům.“Tři skupiny zákazníků a hranice návratnostiHavrla rozděluje své klienty do tří skupin:majitele, kteří své auto znají a chtějí mu „dát druhý život“,zájemce o koupi levnější i3 s menší baterií, kterou plánují upgradovat,nadšence, kteří chtějí unikát — například model i3 120Ah s Rexem, který se v Evropě nikdy neprodával.„Pokud už auto vlastníte, dává upgrade jasný smysl. Ale kupovat vůz s malou baterií a hned plánovat výměnu? To už se nevyplatí,“ říká Havrlík.Degradace baterie: čísla, která uklidní i skeptikyZkušenosti z praxe i vlastní statistiky mluví jasně. „U 60Ah baterie vychází degradace na 2 % každých 10 000 km, u 94Ah na 1,5 % a u 120Ah jen 1 %,“ uvádí Havrlík.Zajímavostí je, že baterie stárne víc časem než jízdou. „Když auto stojí rok, baterie zdegraduje o procento. Když za ten rok najedete 10 000 km, degradace je stejné. Používání jí tedy paradoxně prospívá,“ doplňuje.Servis a péče: méně práce než u spalovákuPéče o elektromobil je podle Havrlíka jednodušší, než si většina lidí myslí.„Jezdit, brzdit a jednou za dva roky zkontrolovat klima, podvozek a diagnostiku. Nic víc není třeba,“ říká.Upozorňuje však na drobnosti, které mohou auto zbytečně poškodit: nepoužívat jen automatickou parkovací brzdu, ale i ruční, nebo neodkládat výměnu 12V baterie. Ta má v i3 životnost 7 až 10 let, což je podle Havrlíka „na úrovni zázraku oproti spalovákům“.Ekonomika a výbava: ne všechny i3 jsou stejnéCeny ojetých i3 se liší podle výbavy i stavu. „Holá i3 stála nová milion, plně vybavená 1,6 milionu. I po letech má výbava obrovský vliv na cenu,“ vysvětluje Havrlík. Podle něj může být rozdíl mezi vybydleným vozem za 200 000 Kč a zachovalým modelem s nízkým nájezdem až 150 000 Kč.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak Havrlík vysvětluje, proč BMW i3 „stárne čtvrtinovou rychlostí“ oproti jiným autům?Jaké má historky z autorizovaných servisů BMW a proč s nimi „už nechce nic mít“?Co se stalo, když zákazník zjistil, že si v bazaru omylem koupil silnější verzi auta?Jak funguje komunitní síť majitelů i3, kterou Havrlík buduje pomocí SPZ rámečků?Proč si i po letech myslí, že Tesla „není taková sláva“, jak se o ní píše?

Audity bývají v očích manažerů často nutným zlem. Podle Davida Šímy, zkušeného auditora a odborníka na systémy řízení kvality i bezpečnosti, by se však na ně firmy měly dívat jako na „očkování,“ tedy preventivní proces, který posiluje imunitu organizace a chrání ji před zásadními chybami. V rozhovoru pro pořad Audit na platformě FocusOn popisuje, proč audity nejsou kontrolou, ale nástrojem řízení, který může firmám přinést měřitelnou přidanou hodnotu.Podle Davida Šímy je největší chybou firem vnímání auditu jako sankční kontroly. „Audit je prevence. Stejně jako očkování zvyšuje imunitu člověka, audit zvyšuje imunitu organizace, třeba v oblasti efektivity, bezpečnosti i kvality,“ vysvětluje Šíma.Firmy podle něj často vnímají audity jako stresové situace. Tento postoj však vychází z nesprávného nastavení myšlení. „V minulosti se audit rovnal kontrole. Dnes by měl být především nástrojem zlepšování. Pokud organizace chápe audit jako příležitost, atmosféra i výsledky jsou úplně jiné,“ dodává auditor.Kvalitně provedený audit podle něj odhalí nejen slabá místa, ale i oblasti, které fungují efektivně a mohou být inspirací pro ostatní části firmy.Efektivita školení: drahá investice bez měření výsledkůJedním z častých zjištění při auditech bývá neefektivita interních školení. „Školení stojí desítky tisíc korun, zaměstnanci na ně chodí, ale nikdo už neměří, co si z nich odnášejí,“ upozorňuje Šíma.Podle něj mnoho firem investuje ročně až 2–3 % svého personálního rozpočtu do školení, aniž by vyhodnocovaly, zda nově získané znalosti zaměstnanci skutečně používají v praxi. „Efektivita školení se prakticky neověřuje. Přitom by mělo být samozřejmostí, že po investici chceme měřit návratnost: nejen finanční, ale i znalostní,“ dodává.Moderátor doplňuje konkrétní příklad: výrobní firma po zjištění neshody v oblasti školení zavedla novou pozici interního školitele. Výsledkem byl pokles interních chyb a reklamací. To dokazuje, že i „negativní zjištění“ může přinést dlouhodobý pozitivní efekt.Změna mindsetu: audit jako nástroj řízeníFirmy často vstupují do auditu se zbytečným stresem. „Mnoho manažerů má ve svých cílech „nula neshod“. To je naprostý nesmysl. Stejně jako si nemůžeme stanovit cíl mít nula úrazů, důležité je hledat shodu, ne vyhýbat se zjištěním,“ říká Šíma.Audit podle něj není o hledání chyb, ale o hledání shody se standardy a o identifikaci příležitostí ke zlepšení. „Auditor by měl být partnerem, ne kontrolorem. Audit je dialog zaměřený na procesy, ne na trestání lidí,“ zdůrazňuje.Zkušenosti z praxe ukazují, že když firma nastaví přístup „najděme, co zlepšit“, audity se stávají nástrojem řízení s reálným dopadem na produktivitu a efektivitu.Interní versus certifikační audit: příprava na zkouškuRozdíl mezi interním a certifikačním auditem přirovnává David Šíma k procesu učení. „Interní audit je příprava na zkoušku, certifikační audit je samotná zkouška,“ vysvětluje.Interní audity si organizace provádí sama, buď prostřednictvím vlastních školených auditorů, nebo externí pomoci. Cílem je zjistit, zda procesy fungují tak, jak mají. Certifikační audit provádí externí auditor, který posuzuje shodu s požadavky konkrétní normy, například ISO 9001 nebo ISO 14001.„Audity jsou dobrovolné, zákon je nevyžaduje. Pokud se pro ně firma rozhodne, dělá to pro sebe, ne kvůli papíru na zdi,“ dodává Šíma. Investice do auditu podle něj může být klíčová – certifikované organizace dosahují podle studií až o 20 % nižší chybovosti ve výrobních procesech.Celý rozhovor, který moderuje Pavol Plevják ze společnosti DQS, si můžete pustit jako video nebo podcast:Jaké konkrétní chyby ve školeních stojí firmy statisíce korun roč

Majitel a zakladatel sítě Czech Inn Hotels, největšího hotelového řetězce v Česku, Jaroslav Svoboda, v rozhovoru pro pořad Big Deal mluví o tom, jak válka na Ukrajině ovlivnila evropský cestovní ruch, proč se Česko musí soustředit na lepší dopravní infrastrukturu a jaký dopad má inflace na hotelnictví. Zároveň přiznává, že letos jeho skupina dosáhne obratu tří miliard korun, a plánuje další expanzi v Česku i ve střední Evropě.Podle Svobody se cestovní ruch ve střední Evropě stále zotavuje z dvojí rány: pandemie covidu a války na Ukrajině. „Lidé ze vzdálenějších zemí nás často vnímají, jako bychom byli ve válečné zóně. Není se co divit, je to pár set kilometrů od nás,“ říká.Letiště Praha se podle něj dostalo na předcovidová čísla až v loňském roce, což považuje za důkaz postupného návratu turistů. „Západní Evropa zažívá po covidu obrovský boom, protože válka se jí netýká. My musíme o návštěvníky víc bojovat,“ dodává.Podnikatel není nepřítelSvoboda se letos objevil v oblíbeném pořadu Jáma lvová. „Když mě oslovili, nejdřív jsem to odmítl. Ale pak jsem si řekl, že můžu pomoci. Například předat zkušenosti začínajícím podnikatelům,“ vysvětluje.Dalším důvodem podle něj bylo zlepšit vnímání podnikatelů ve společnosti. „Stále tu existuje představa, že podnikatel je někdo, kdo zbohatl spekulacemi. Přitom my jsme generace, která si to odpracovala,“ zdůrazňuje.A dodává, že politické ambice nemá: „Hoteliér se nemá plést do politiky. Naším úkolem je sloužit lidem, ne jim říkat, koho mají volit.“Turismus může nahradit průmysl. Ale musíme budovatSvoboda věří, že turismus může být do budoucna jednou z hlavních opor české ekonomiky. „Česko má mimořádně dobré podmínky. Ale abychom turismem dokázali nahradit klesající význam průmyslu, musíme investovat do infrastruktury,“ říká.Za klíčové považuje lepší dopravní propojení. Nové dálnice, rychlejší vlaky a víc aktivních letišť. „Máme jen jedno skutečně funkční letiště. To nestačí. Pokud chceme, aby k nám lidé jezdili, musíme jim umožnit se sem vůbec dostat,“ dodává.Současně upozorňuje, že se změnil způsob cestování. „Lidé už nejezdí jen za památkami, ty viděli mnohokrát. Dnes jezdí za zážitky, sportovními událostmi, koncerty nebo konferencemi. Ten, kdo to nabídne, vydělá,“ shrnuje.Airbnb jako problém: „Není to rovné podnikání“Na otázku přelidněnosti Prahy reaguje Svoboda jasně: „Problémem nejsou turisté, ale nelegální ubytování.“ Podle něj za vytlačování obyvatel z centra mohou krátkodobé pronájmy bytů. „Není stanovené, že jde o komerční ubytování, i když to hotely konkurenčně poškozuje. Tyto byty neplatí poplatky ani nesplňují standardy. A to vytlačuje lidi, kteří by chtěli v centru žít,“ vysvětluje.Svoboda proto volá po jasných pravidlech: „Nejde o to Airbnb zakázat, ale narovnat podmínky. Hotel musí plnit přísné požadavky. Byty, které se pronajímají turistům, by měly taky.“Inflace v hotelnictví: 12,4 % růst nákladůHotely Czech Inn letos podle Svobody dosáhnou obratu tři miliardy korun. Zároveň ale čelí mnohem vyšší inflaci než průměr ekonomiky. „Zatímco Český statistický úřad hlásí 2,4 %, naše hotelová inflace je přes 12 %. Náklady nám loni vzrostly o 12,4 % a letos to bude kolem deseti,“ popisuje.Hlavní důvody vidí ve zdražování energií, potravin a v tlaku na růst mezd. „Kdo v hotelnictví nezvýšil tržby o víc než 10 %, je na tom reálně hůř než loni. Po covidu kumulovaná inflace přesáhla 40 %, takže jen udržet krok znamená obrovský tlak,“ dodává.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak se Jaroslav Svoboda dívá na myšlenku čtyřdenního pracovního týdne v hotelnictví?Proč podle něj hoteliér „nesmí mít politický názor“?Jaké příběhy se s

Podnikatel a vizionář Antonín Koplík věří, že značka Czechia potřebuje jasný příběh – takový, který v lidech vzbudí důvěru, respekt i zvědavost. V rozhovoru s Markem Atanasčevem popisuje, proč by měl český export stát na kvalitě, spolehlivosti a chytrých řešeních, ne na srovnávání s levnější konkurencí.„Já jsem před dvaceti lety založil společnost Moram CZ, což je obchodně-výrobní firma, která se od začátku snaží vyrábět a dodávat věci s přidanou hodnotou. Později se tomu začalo říkat Smart City,” popisuje Antonín Koplík.V době covidu se zrodil nápad přetvořit chytrý altán ve venkovní učebnu. „Ukázalo se to jako velmi dobrý nápad, a proto jsme projekt vyčlenili do samostatné společnosti EduVision,” říká Koplík. EduVision dnes provozuje síť ArchimedesNet– mezinárodní síť venkovních učeben a komunitních center propojených speciální webovou platformou.Podnikatel a vizionář v jednomKoplík přiznává, že má ve firmách rozdělené role. „Mám výborného společníka Petra Čumbu, který se stará o provozní a finanční otázky, takže já se mohu věnovat rozvoji. V Moramu už spíše hlídám směr a nové produkty, zatímco v EduVisionu vytvářím vizi a trend komunitního vzdělávání,” vysvětluje.„Digitalizace není izolace. Hledáme správnou cestu, jak ji propojit s reálným životem a vzděláváním dětí,” dodává.Export vzdělávání je složitější než průmyslRozdíl mezi exportem průmyslových produktů a vzdělávacích technologií je podle Koplíka zásadní. „V průmyslu máme jasně definované výrobky a cílové zákazníky. U EduVisionu je to jiné – nikdo přesně neví, jak to má vypadat. Musíme ten trh teprve vytvořit,” říká.„Exportovat technologii pro vzdělávání je komplikované. Záleží na ekonomické i politické situaci dané země a postoji ministerstev či městských samospráv. Je to ekosystém, do kterého musíme proniknout sami,” dodává.Kam míří české chytré technologieSpolečnost Moram se nedávno prosadila v Maďarsku. „Vyhráli jsme výběrové řízení pro E.ON Maďarsko, které budeme zásobovat kabelovými vleky a zatahovacími navijáky,” říká Koplík.Zároveň zdůrazňuje význam státní podpory: „U větších byznysů je důležitá role státu. Jsem rád, že se ekonomická diplomacie začíná projevovat i v praxi.”Kromě Maďarska cílí Moram také na Bulharsko, Rumunsko a Moldavsko. EduVision připravuje expanzi do Chorvatska, Portugalska, Finska, Polska a Španělska.Reference a státní záruky rozhodujíPodle Koplíka jsou u velkých zakázek zásadní reference i důvěra. „U společností jako E.ON hrají reference velkou roli. Děkuji i Petrovi Michálkovi z ministerstva zahraničí, který nám pomohl formou státní záruky. My už jsme E.ON vybavovali i v jiných zemích, takže jsme měli jednodušší pozici,” uvádí.„Vyhráli jsme díky ceně, ale i díky renomé, které už v Evropě máme. V energetice je důvěra naprosto klíčová,” dodává.CzechTrade by měl být filtrem, ne startovní čarouJako předseda klientské rady CzechTrade vidí Koplík prostor pro zlepšení spolupráce institucí. „Zřízení klientské rady byl dobrý krok. Pomáháme CzechTradeu vytvářet tlak na MPO, aby do systému šlo víc prostředků,” vysvětluje.Podle něj by měly být firmy, které chtějí využívat služeb CzechTrade, na export lépe připravené. „Mnoho firem není připraveno. Nemají katalogy v místním jazyce, homologace ani jasnou představu, jak exportovat. Stát by měl podporovat ty, které vědí, co dělají,” říká Koplík.„Navrhoval bych povinné úvodní školení pro firmy, které chtějí exportovat – aby věděly, co export znamená, a nezkoušely to jen tak,” dodává.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Kde se podepisovalo prodloužení Visegrádské smlouvy a jak s tím souvisí český produkt?Jakou roli v exportu hraje česk

Podpora systému Windows 10 skončí už 14. října. Mnoho firem přechod stále neřeší a může čelit kybernetickým rizikům i vysokým investicím. Jak upozorňuje Lucie Adámková z eD system, český byznys situaci podceňuje. „Po čtrnáctém říjnu se počítač sice zapne, ale bude zranitelný,“ říká.Podle aktuálních statistik běží až 43 % českých počítačů na systému Windows 10, jehož oficiální podpora skončí 14. října 2025. Týká se to především firemního sektoru, který aktualizaci často odkládá.„Je to velké téma a nemělo by se brát na lehkou váhu, hlavně ve firmách. Po 14. říjnu už nebudou k dispozici aktualizace ani bezpečnostní podpora od Microsoftu,“ upozorňuje Lucie Adámková.Microsoft nabídne určité výjimky – individuální uživatelé, kteří mají Microsoft účet, mohou využít tzv. Extended Security Updates (ESU) až do října 2026. I tato rozšířená podpora se však týká pouze Evropské unie a platí jen pro registrované účty.Kyberbezpečnost: tichá hrozba bez aktualizacíPo vypnutí podpory sice zařízení neztratí funkčnost, ale přijde o klíčové bezpečnostní záplaty. „Počítač půjde zapnout a bude fungovat, ale už nebude chráněný. To zvyšuje riziko kyberútoků a ztráty dat,“ říká Adámková.V praxi se nejčastěji jedná o phishingové útoky nebo ransomware. Útočníci mohou díky chybám v systému získat přístup k datům, heslům nebo firemním účtům. „Všem firmám vždycky doporučuji, aby si opravdu dělaly phishingové testy na svých zaměstnancích, aby jim přišel nějaký e-mail a zjistilo se, jestli na to budou reagovat,“ vysvětluje Lucie Adámková. „Občas se totiž stává, že zaměstnanec toho má tolik, že si toho ani nevšimne. Otevře e-mail, něco nainstaluje, aniž by věděl co, a útočník tak může okamžitě získat jeho přihlašovací údaje.“Nejvíce ohrožená bývá starší generace uživatelů, která se v kybernetické bezpečnosti méně orientuje. „Mladší si obvykle dávají větší pozor, ale dnešní podvody jsou tak sofistikované, že už je těžké poznat, zda e-mail pochází z legitimního zdroje,“ upozorňuje Adámková.Přechod na Windows 11 může stát milionyZ ekonomického hlediska představuje přechod na nový systém značnou investici. Pro střední firmu s padesáti zaměstnanci se může nákup nového hardwaru pohybovat kolem jednoho milionu korun.„Pokud firma potřebuje padesát nových počítačů po dvaceti tisících, je to jednoduchá matematika. Náklady se rychle vyšplhají k milionu,“ říká Adámková.Řešením může být financování nebo pronájem techniky, který umožňuje rozložit investici v čase. Firmy tak platí měsíčně a po třech letech mohou zařízení obnovit. „Mají zároveň pojištění i servisní podporu, takže nejde jen o nákup, ale o kompletní službu,“ doplňuje.Technické požadavky a realita firemWindows 11 vyžaduje mimo jiné procesor s podporou TPM 2.0 a modernější hardware. Firmy by si měly nejdříve ověřit kompatibilitu zařízení. „Microsoft nabízí nástroj PC Health Check, který snadno ukáže, jestli je zařízení připravené,“ vysvětluje Adámková.Pokud podmínky nesplňuje, je potřeba data zálohovat a připravit migraci. Větší společnosti čelí i organizačním problémům. Při padesáti zaměstnancích jde o sto zařízení, která musí IT oddělení zkontrolovat, zálohovat a nakonfigurovat. „Jeden IT technik to sám za měsíc sotva zvládne,“ dodává.Firmy nechávají všechno na poslední chvíliPodle Adámkové je typicky českým problémem odkládání řešení na poslední chvíli. Mnoho firem přechod stále neřeší, což může způsobit chaos v IT odděleních i na trhu.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak Microsoft plánuje integrovat umělou inteligenci do nových verzí Windows.Jaké konkrétní kroky eD system nabízí firmám pro odkup starých zařízení.Jak fungují phis

Koučink už dávno není jen o výkonnosti. Stále více manažerů i podnikatelů hledá jistotu sami v sobě a obrací se na odborníky, kteří jim pomáhají posilovat mysl. „Jistota není o vnějších okolnostech, ale o stavu mysli,“ říká profesionální koučka Claudie Cross Křížová. V rozhovoru pro pořad Big Deal na platformě FocusOn vysvětlila, proč je rok 2025 přelomový. Claudie je zároveň jednou z řečnic nadcházejícího Týdne inovací, jehož mediálním partnerem je FocusOn.cz.Hned v úvodu zazněla otázka, zda není dnes trh přesycený koučinkem. Křížová přiznala, že i ona sama měla problém označovat se za koučku: „Ten pojem je zakalený. Spousta lidí se dnes nazývá koučem, aniž by prošli adekvátním výcvikem. Někdy stačí tříměsíční kurz a už se ohánějí titulem kouč.“Mezinárodní federace koučů (ICF) přitom podle ní uděluje certifikace obdobné akademickým titulům – od úrovně bakaláře až po doktorát. „Pro nejvyšší certifikaci je nutné mít 2 500 hodin placených koučinků, desítky hodin s mentorem, absolvovat výcvik, zaslat nahrávky k posouzení a složit tříhodinový test v angličtině. To je práce s lidskou duší a měla by mít minimálně takovou váhu jako vzdělání lékaře,“ zdůraznila.Kouč versus terapeutZásadní část rozhovoru se věnovala rozdílu mezi koučem a terapeutem. Křížová vysvětlila, že terapie pomáhá člověku, který je „pod nulou“, trpí traumatem nebo se ztrácí v problémech. Kouč nastupuje až ve chvíli, kdy je klient na neutrální pozici a hledá, jak se posunout dál: „Terapeut vás dovede zpět do rovnováhy, zatímco kouč vás učí, jak svou mysl posilovat, abyste podobné situace zvládali sami. Není to o radách, ale o kladení správných otázek.“Podle Křížové se změnilo také vnímání veřejnosti. Zatímco ještě před několika lety bylo stigma chodit na terapie, dnes se lidé častěji obracejí nejen na terapeuty, ale i na kouče. Zvlášť v byznysu se ukazuje, že psychická kondice je stejně důležitá jako ta fyzická.Klienti všech věkových kategorií a pracovních pozicKřížová uvedla, že mezi její klienty patří především lidé na manažerských pozicích. Mezi její klienty patří muži i ženy, zakladatelé startupů i zkušení ředitelé firem. „Miluji tu různorodost příběhů. A i když za mnou přicházejí lidé různého věku a z odlišných prostředí, témata se nakonec hodně podobají,“ uvedla.Rok 2025 je podle ní typický tím, že se lidé méně ptají, jak být výkonnější, a více zkoumají sami sebe: „Manažeři se ptají, proč vlastně dělají to, co dělají, a pro koho. Co jim dává jistotu v době, kdy umělá inteligence mění trhy a jistoty mizí. Čím dál víc chápou, že jistota není o okolnostech, ale o stavu mysli,“ vysvětluje.Data z neurovědy: 95 % myšlenek se opakujeNa nadcházejícím Týdnu inovací Křížová vystoupí s přednáškou o myšlení a komunikaci. Opírá se přitom o data z neurovědy. Citovala výzkumy, podle nichž „90 % našeho prožívání tvoří vnitřní svět: myšlenky a emoce – a jen 10 % je viditelné chování. A podle doktora Jo Dispenzy se od 35 let 95 % myšlenek a emocí stále opakuje.“To podle ní vysvětluje, proč lidé často uvíznou v koloběhu stejných pocitů a stereotypů: „Každý den pijeme tu samou kávu, automaticky odpovídáme na otázku ‘Jak se máš?’ stejně. A přitom chceme dosahovat nových cílů. Koučink pomáhá tyto vzorce narušit.“Úspěch versus neúspěchV rozhovoru padla i zásadní otázka: není realitou spíš neúspěch než úspěch? Křížová reagovala: „Neúspěch neberu jako stav, ale jako přechodovou fázi. Je vždy součástí cesty k úspěchu. Důležité je umět být spokojený i bez vnější validace – a to je skutečný úspěch.“Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak konkrétně probíhá certifikační proces ICF a kolik hodin vý