GeminiK

Příčinou komplikovaného života Leopolda nebyla jen citová deprivace v dětství a odlišné životní postoje, ale také tragický výběr životních partnerek.

Skandál v habsburské dynastii, k němuž nemuselo dojít, kdyby císař František Josef I. svému bratranci povolil sňatek.

Mít nebo nemít vousy nebyla v minulosti jen otázka vkusu nebo pohodlí. V různých historických epochách se stávaly znakem mužnosti, moudrosti, ale také šílenství.

Staří Slované věřili, že jméno předznamenává osud. Jméno dítěte bylo pečlivě vybíráno, aby ho ochránilo a zajistilo jeho nositeli dobré vlastnosti i zdraví.

Kdo by neznal Cyrana de Bergerac. Méně už se ví, že Edmond Rostand se volně inspiroval skutečným mužem, o němž se jeho současníci vyjadřovali pohrdavě.

Přerušovaný půst není výmyslem moderní doby. Už ve středověku se běžně jedlo jen v poledne a večer.

Příběh muže, o němž se dlouhá léta věřilo, že je mrtvý, a který se vrací domů. Zdánlivou idylu naruší příchod cizince a začnou se objevovat pochybnosti. Je to opravdu on?

„Čím byla Jane slavná? Byla pověstná množstvím špatné whisky, které dokázala vypít, a tím, že byla tak nízká a zkažená, že se hodila jen do společnosti psů.“ Dobový tisk, Black Hills Union, 1903.

Brazilci ji milovali a po smrti jí říkali Matka Brazilců. Její konec je ale dodnes obestřen mýty o násilí a krutém manželství.

Jed od léku odlišuje pouze množství a ve špatných rukou se může stát zbraní bez ohledu na pohlaví.

Problematika opuštěných, osiřelých, odložených či nechtěných dětí je stará jako lidstvo samo a každá společnost se s ní vyrovnávala po svém.

Úcta ke stáří není samozřejmostí a ani v minulosti tomu nebylo jinak. Staří lidé stáli po většinu dějin na okraji společnosti.

Místo tržišť a jarmarků našel „Králův divoch“ Pedro Gonzales domov, vzdělání a rodinu. Jeho život je příběhem o člověku, kterému osud nečekaně přál.

,,Zvláštní lidé jsou jako znamení z nebes a svým neobvyklým fyzickým vzhledem vyjadřují určité pravdy přírody” – Fortunio Liceti (1577–1657)

V některých kulturách byla dvojčata pokládána za božský dar. V jiných naopak za zlověstné znamení, že se narodil někdo s rozštěpenou duší.

Často čteme a slýcháme, že ve středověku o sebe lidé nedbali. Opak je pravdou. I muži ve středověku chtěli být atraktivní a upravení.

„Z dětí, jejichž základní potřeby nebyly naplněny v dětství, vyrostou často dospělí, kteří se primárně starají o druhé.“ Tento citát plně vystihuje život Magdaleny Dobromily Rettigové.

„Tohoť Tvé Milosti žaluji, žeť jsem v tak neřádném bydle, žeť bych raději byla mezi žebráky nežli zde,“ psala roku 1450 nešťastná Perchta z Rožmberka svému otci.

V minulém díle jsme poznali některé mistry zaniklých řemesel. Pojďme se podívat na další, jejichž název dnes už sotva napoví, čím se živili.

Dnes by nám některé jejich názvy zněly spíš jako jazykolamy. Přesto to byla řemesla, bez kterých se středověká města neobešla. Některá se časem proměnila, jiná zmizela úplně. Pojďme si je připomenout.

Sami sebe nikdy nenazývali „cikány“. V jejich řeči, romani čhib, slovo rom znamená prostě člověk – člověk z rodu Romů.

Byla součástí systému, který potíral hřích a zároveň vydělával na tělech žen. Byla prostřednicí mezi lidmi čestnými a ženami bez cti.

Kat, jinak také mistr ostrého meče, mistr popravčí, tortor či carnifex, patřil mezi profese, se kterými byla spojena největší společenská separace.

„Ježíši, tolik lidí!“ údajně zvolal Jan Jiří Grasel, když ho vedli na šibenici. Bylo mu sedmadvacet let.