GeminiK

V některých kulturách byla dvojčata pokládána za božský dar. V jiných naopak za zlověstné znamení, že se narodil někdo s rozštěpenou duší.

Často čteme a slýcháme, že ve středověku o sebe lidé nedbali. Opak je pravdou. I muži ve středověku chtěli být atraktivní a upravení.

„Z dětí, jejichž základní potřeby nebyly naplněny v dětství, vyrostou často dospělí, kteří se primárně starají o druhé.“ Tento citát plně vystihuje život Magdaleny Dobromily Rettigové.

„Tohoť Tvé Milosti žaluji, žeť jsem v tak neřádném bydle, žeť bych raději byla mezi žebráky nežli zde,“ psala roku 1450 nešťastná Perchta z Rožmberka svému otci.

V minulém díle jsme poznali některé mistry zaniklých řemesel. Pojďme se podívat na další, jejichž název dnes už sotva napoví, čím se živili.

Dnes by nám některé jejich názvy zněly spíš jako jazykolamy. Přesto to byla řemesla, bez kterých se středověká města neobešla. Některá se časem proměnila, jiná zmizela úplně. Pojďme si je připomenout.

Sami sebe nikdy nenazývali „cikány“. V jejich řeči, romani čhib, slovo rom znamená prostě člověk – člověk z rodu Romů.

Byla součástí systému, který potíral hřích a zároveň vydělával na tělech žen. Byla prostřednicí mezi lidmi čestnými a ženami bez cti.

Kat, jinak také mistr ostrého meče, mistr popravčí, tortor či carnifex, patřil mezi profese, se kterými byla spojena největší společenská separace.

„Ježíši, tolik lidí!“ údajně zvolal Jan Jiří Grasel, když ho vedli na šibenici. Bylo mu sedmadvacet let.