Helena Révay

Někdy můžeme mít pocit, že člověk, který se setká s hospitalizací na psychiatrii, se může jen těžko vracet do života. Často je tím člověkem on sám. Sama jsem si ten pocit zažila. Je to sebestigma.

Hraniční porucha osobnosti není přecitlivělost. Je to reálná obtíž, která dokáže potrápit i fyzicky. Nejhorší je ale to „nic“. Vnitřní prázdnota, která je tak silná, až dusí.

Mám moc ráda vyprávění své maminky o tom, jak se dřív v bytovém domě všichni znali, vzájemně navštěvovali, společně slavili svátky.

Rituály si spojujeme s tradicí či náboženstvím, přesto jsou přirozenou součástí lidské psychiky. V moderním světě patří k podceňovaným nástrojům, které mohou významně podporovat duševní zdraví a vnitřní stabilitu.

Novinářka, spisovatelka a autorka blogu Úžasná Bára, která se nebojí sdílet realitu obyčejného života. Právě v tom vnímám její neobyčejnost a sílu.

V rámci péče o duševní zdraví je jedním z důležitých prvků mít koníčky. Já miluju umění – divadlo, operu – a tak občas rádi vyrazíme na nějaké představení. Tentokrát to byl Don Macbeth pod taktovkou režiséra Ondřeje Vaňka. A byla to síla.

Lidé s duševním onemocnění nejsou špatní lidé. Jsou to lidé, kterým se staly špatné věci. Tohle je můj příběh.

Když mi lékaři potvrdili, že mám roztroušenou sklerózu, bylo pro mne jednodušší smířit se s nemocí, která mě může upoutat na invalidní vozík, než s duševním onemocněním.

Rodačka z Hradce Králové zůstala svému rodnému městu věrná, žije zde, pracuje a hlavně tvoří, a to zejména zajímavý designerský fenomén raku keramiku.

Během vteřiny byl můj život vzhůru nohama. Myslela jsem si, že mám jen skřípnutý nerv. Ve skutečnosti šlo o nemoc, kterou si většina z nás neumí – a nechce – připustit. A já ji málem ignorovala.

V třetí, a tím závěrečné, části o své zkušenosti s denním stacionářem bych ráda sdílela to, co mi připadá důležité, ale i fakt, že to není procházka růžovým sadem. I tak stojí za to!

V předchozím článku jsem představila režim a prostředí, nyní už se dostávám k tomu léčivému - ke komunitě a terapiím. Souvisí s tím ale i dodržování pravidel, doporučení a etického kodexu.

Akutní psychický stav lze léčit hospitalizací, ambulantně, nebo formou denního stacionáře. Já aktuálně po posledním relapsu navštěvuji právě denní stacionář. Což je nejnáročnější z možností, ale pro mě jediná možná.

Sociální sítě jsou dnes místem, kam se přesouvá velká část naší interakce se světem. Jsou ale natolik anonymní, že zde řada lidí ztrácí elementární slušnost a verbální agresivita se šíří jako mor.

Sexuální napadení je traumatizující zkušenost. Nikomu bych ji nepřála. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak vážně může oběť poznamenat reakce. Zvlášť těch nejbližších.

Moderuji rozhovory s ambasadory pro projekt Síla v nás. Když jsem zjistila, že mě čeká natáčení s Ave, byla jsem nervózní. A pak přišel útok — ale úplně jiný, než bych kdy čekala.

Píšu o chvíli, kdy jsem chtěla odejít. A o všech, kteří mi tehdy pomohli zůstat. Protože pomoc existuje. A naděje nikdy neumírá. Nesmí.

Opakovaně jsem se setkala s názorem, že sebepoškozování je jen snaha na sebe upozornit. Takřka vždy to bylo řečeno s tak hořkou dávkou despektu, až mi bylo smutno.

Už po první hospitalizaci jsem zjistila, že moje hlava dobře reaguje na pravidelnost. A tak se snažím nějaký vlastní režim vždycky mít, protože to je přesně to, co mi (kromě terapie) nejvíc pomáhá žít s HPO a PTSD. Rutina pro mě je nástroj přežití.

Nejednou jsem slyšela větu: „Vždyť vypadáš normálně, jsi zdravá; Tobě nic není.“ Nesnáším roli oběti, ale tahle hodnocení jsou víc zraňující, než si dokážete vůbec představit. I tyto věty totiž spouští moje vlastní peklo.

Dlouhodobě zhoršená nálada je varovný signál, který bychom neměli přehlížet. Může se dál zhoršovat, až se stane depresí. A s ní se utkat je pak náročnější. Jak ale posílit svou duševní pohodu? Zkusím vám nabídnout pár svých osvědčených strategií.